Dadel / 30. listopadu 2004Jednoho dne děti přišedše ze školy domů spatřily, že maminky v jizbě není. Tyto byly velice překvapeny, anžto maminka každičké poledne jíšku u plotny připravovala.
Nejstarší Ladík neztratil duchapřítomnosti a jal se dědečka zavolati:
„Dědečku, nevíte, kam maminka se poděla? Plotna je studená a ani na zahradě jsme jí nespatřili.“
„To máte tak,“ odvětil sivý kmet, „vaše matička a moje drahá snacha počala dnes ráno chrliti krev a byla odvezena do hospice svaté Anežky České v Červeném Kostelci.“
Děti se v tu ránu tou nešťastnou zprávou rozklepaly a začaly jim z očí téci proudem slzičky.
„Moje milovaná maminka! Uzdraví se, viďte? Řekněte dědečku, že se maminka vrátí!“ plakala Lidka.
„Ale co vás nemá, děti, samozřejmě že se vrátí!“ konejšil děd děti a hladil je po hlavičkách. Děti počaly se zvolna uklidňovati.
„Vrátí se coby pokojná, spasená duše a bude žít navždy v našich vzpomínkách,“ dodal poté stařec se šelmovským úsměvem.
