Dědečkova podobizna

SIVÝ ČTVERÁK

Reklama:

 

Původní anekdoty


Všechny anekdoty (celkem 279):
  • 1917 / Stan. Hakl / Matematické žertíky a paradoxy
    „Na početním příkladě, který teď uvedu, poznáš, Ladíku, že možná jest i věc nemožná,“ povídal dědeček a začal:
    „Hokyně měla na krámě 120 jablek dvojí jakosti. Lepšího druhu prodávala za dvouhaléř dva, špatnějšího za dvouhaléř 3 kusy.
    Za 60 kusů lepšího druhu utržila tedy 30 dvouhaléřů.
    Za 60 kusů horšího druhu stržila 20 dvouhaléřů.
    Dohromady korunu. Druhého dne měla v ošatce pohromadě právě tolik jablek obojí jakosti. I umínila si prodati všecka jablka za stejnou cenu.
    Tedy za 2 dvouhaléře 5 kusů. 120 jablek po pěti prodala čtyřiadvacetkrát a utržila tedy tolikrát 2 dvouhaléře. Prodala tedy stejný počet jablek v téže ceně a přece stržila o 2 dvouhaléře méně.
    Podivné! Nezdá se ti, hochu?“ dodal děd.
  • 1917 / Stan. Hakl / Přírodozpyt
    „Má to hlavu, čtyři nohy, ocas a skáče to vysoko jako Prašná brána. Co je to?“ ptal se dědeček.
    Ladík nevěděl.
    „Zabitý kůň,“ rozluštil děd.
    „Hahaha,“ rozesmál se hoch. „Tentokrát se vám to nepovedlo, dědečku. Vždyť zabitý kůň neskáče.“
    „A Prašná brána ano?“ zarazil staroušek chytrého školáka.
  • 1917 / Stan. Hakl / Kouzelnické kousky
    Láďa pořádal představení. Byl kouzelníkem, a děti plny obdivu sledovaly jeho kousky.
    Když byl „program“ vyčerpán, prohodil dědeček, jenž posud mlčky přihlížel: „Hodně již toho umíš, ale znám lehounký kousek, kterého přece nedokážeš.“
    „Který je to, dědečku, který? Povězte!“ naléhal Láďa.
    „Tenhle,“ řekl dědeček, kroutě si svůj sivý knír.
    „Toho ovšem ne,“ se smíchem přiznával hoch.
  • 1917 / Stan. Hakl / Kouzelnické kousky
    Dědeček měl dvě nově ražené koruny. Jednu vstrčil nenápadně do kapsy u vesty, druhou podržel mezi dvěma prsty pravé ruky, ukazoval ji na vše strany dětem, pak ji položil na stůl, přikryl kloboukem a řekl: „Korunu vezmu se stolu, aniž bych se při tom dotkl klobouku.“
    Na to byly děti věru žádostivy. Dědeček začal pak odříkávati jakousi čarodějnickou formuli, která končila slovy „čáry, máry, fuk“, vytáhl z kapsy korunu a ukazoval ji dětem.
    Ladík byl překvapen. „Není možná,“ myslil si, sáhl po klobouce a nadzvedl jej. A na to dědeček čekal.
    Honem shrábl se stolu druhou korunu, ukázal ji dětem a zvolal: „Neřekl-li jsem, že korunu zvednu se stolu, aniž bych se dotkl klobouku?“
  • 1917 / Stan. Hakl / U nás na vsi
    „Když jsem šel onehdy po ulici, spatřil jsem zajímavou věc,“ vypravoval dědeček.
    „Co, co, co to bylo?“ volaly děti o překot.
    „Inu, jak pak bych vám to honem vypodobnil? — Bylo to černé, mělo to na sobě peří a na nároží domu pěkně pohodlně to sedělo, považte, na hlavě.“
    „Opravdu?“ žasly děti.
    „Jak jsem řekl. Najednou se vám to zvedlo, zakroužilo to ve vzduchu a sletělo k zemi. Kde kdo se po tom hnal.“
    „A chytili to?“ ptal se Ladík.
    „Jak by ne,“ potvrdil staroušek.
    „A kdo to chytil?“
    „Strážník, chlapče.“
    „A co s tím udělal?“
    „Posadil to...“
    „Do vězení?“
    „Sobě na hlavu.“
    „A to byl tedy strážníkův klobouk s peřím,“ uhodl konečně Ladík.
    „Ty jsi řekl,“ smál se děd.
  • 1917 / Stan. Hakl / Náboženství
    „Dědoušku!“
    Dědeček neodpovídá. Sedí zamyšlen, hlavu o dlaň podepřenou.
    „O čem přemýšlíte, dědoušku?“ přistupuje k němu Láďa.
    „O posledních dnech — “ vážně odpovídá děd.
    „O smrti?“
    „Ba, o smrti, hochu.“
    „Ne, ne, dědoušku, na tu nemyslete! Všichni vás máme tolik rádi! Kdo by nám pohádky povídával, kdo by s námi zažertoval!“ tulí se k němu hoch.
    Dědečkovi kmitne šibalský úsměv kol úst.
    „Ale hochu, vždyť myslím jen na poslední dny tohoto týdne, kdy chystáme smrt našemu krmníkovi, či jak obyčejně se říká — zabíjení. A komu by se chtělo umírati, když bude nyní u nás tolik dobroty,“ dokončuje se smíchem, jemuž děti srdečně přizvukují.
  • 1917 / Stan. Hakl / Dědeček vypravuje
    „Jednou večer jsem vešel do světnice,“ vypravoval dědeček. „Babička seděla u stolu. Pohlédnu tam a zpozoruji, že kouří...“
    „Kouří? Babička kouřila?“ žasly děti.
    „Zpozoruji,“ navazoval děd přetrženou nit ke své řeči, „že kouří lampa. Tak jsem ji zatáhl a při tom babičku vzbudil, jež u stolu libě podřimovala,“ zakončil staroušek svoje vypravování.
  • 1917 / Stan. Hakl / Zvířectvo
    „Viděly jste již selátko, které otec s trhu přivezl?“ ptal se dědeček dětí.
    „Ano, ano!“ volaly skorem současně.
    „Kolik as neděl je staré?“
    „Šest,“ soudil Ladík.
    „Uhodls! Víš-li však, co z něho bude, až mu bude rok?“
    „Velký vepř.“
    „Jaterničky, hochu, jaterničky, které tak rád jídám,“ zamlaskl si dědeček.
  • 1917 / Stan. Hakl / Výpravy do Prahy
    „Jednou jsem potřeboval v Praze dát se oholiti,“ vypravoval dědeček. „I chodil jsem od holiče k holiči a přemýšlel dlouho, než jsem se rozhodl.“
    „A kde jste se tedy dal oholiti, dědečku?“ ptal se Ladík.
    „Na tváři, hochu, na tváři jak obyčejně,“ smál se děd.
  • 1918 / Hk. / Lidová moudrost
    „Tak bych rád věděl, jak vypadá to tam nad námi,“ začal jednou dědeček, ukazuje vzhůru.
    „Nad oblaky? V nebi?“ otázkami vpadly děti, očekávajíce, že dědoušek se rozpovídá.
    „Ach, to věděti mám času dost, ale jak vypadají hrušky, které jsme na půdu do sena uložili,“ rychle končil čtverák.
  • 1918 / Hk. / U nás na vsi
    Láďa přiběhl rozradostněn z lesíka.
    „Hečte, dědečku, našel jsem hřib!“
    „Ukaž, ukaž... Vskutku! Ale v září není hřib vzácností. Já však našel jednou hřib v lednu.“
    „Nemožno. Žertujete!“
    „Nežertuji. Poslechni, jak se to stalo. Je tomu již několik let. Prosinec byl tehdy mírný, zato v lednu přišly kruté mrazy. Šel jsem se tedy do zahrádky přesvědčit, je-li víno dosti přikryto. A tu spatřím právě pod oknem — hřib... dřevěný hřib, kterého babička při spravování punčoch užívala.“
    „Hm, takový...“
    „A vidíš, babička z něho měla větší radost, než ty z tohoto pravého.“
  • 1918 / Hk. / U nás na vsi
    „Mnoho a krásných jablek bylo dnes v trhu,“ povídal dědeček, vraceje se s vycházky, „ale drahota, drahota — “
    „A po čem je prodávali?“ zajímal se Oldřich.
    „Po kilech, po půlkilech — jak kdo žádal, hošíčku.“
    „Vidíš, zase jsi se připálil,“ hihňal se Ladík bratrovi.
  • 1918 / k. / Přírodozpyt
    Dědeček zdržel se s hochy na vycházce. Teprve v pozdním večeru blížili se k domovu. Měsíc v úplňku jasně osvětloval cestu.
    „Dobře se to jde, když měsíc tak pěkně svítí,“ pochvaloval si dědeček. „Nebýti toho, kdo ví, kde bychom bloudili, kdo ví, zda vůbec domů se dostali... Co soudíš, Oldro,“ optal se pojednou mladšího vnoučka, mrknuv na Láďu, „co je potřebnější, slunce, nebo měsíc?“
    „Měsíc; slunce beztoho svítí jen ve dne, když je světla dost,“ bez rozmýšlení prohlásil malý učenec.
    „A co by svítilo ve dne, nebýti slunce?“ opravoval bratrovy vědomosti Láďa.
  • 1918 / K. Husník / Přírodozpyt
    Láďa dostal k svátku atlas zvířectva. Děti prohlížely krásné obrázky, Láďa zobrazené jmenoval a vysvětloval.
    Když knihu odkládal, oslovil jej dědoušek. „Víš jistě, Láďo, že některá zvířata ráda slýchají hudbu, zpěv nebo lichotivý lidský hlas. Někteří ptáci naučí se opakovati celé melodie, pronášeti některá slova, ba i věty. — Znám však ptáka, který na abecedu vrčí. Uhodneš-li, který to?“
    „Pták a vrčí?“ opakuje vnouček, přemýšleje.
    „Věru neuhodnu, poddám se!“ doznává po chvíli.
    „Vrabec,“ prozrazuje děd.
    „Ah, takhle jste to myslil...“
  • 1918 / K. Husník / Kouzelnické kousky
    Dědeček přišel s odpolední procházky. Sváteční klobouk, který vždy v pokoji na určité místo ukládával, položil na židli v kuchyni.
    „Jsem to zapomnětlivec nešetrný, klobouk nechám zde!“ káral se, sotva k dětem přisedl.
    „Uložím vám jej, smím?“ ochotně nabízel se Oldřich.
    „Ovšem že smíš, ale nepomačkej ho! Nejlépe bude, nevezmeš-li jej ani do ruky.“
    „Ale potom jej přece nemohu odnésti,“ zarazil se hoch.
    „I můžeš, podívej se,“ usmál se staroušek. Zvedl židli i s kloboukem a otevřenými dveřmi ji do pokoje přenesl.
  • 1918 / K. Husník / Kouzelnické kousky
    Dědoušek dopil kávu, pohládl na vnučku, a řekl vyčítavě: „Něco jsi zapomněla, Milčo!“
    Dívenka odběhla a v okamžiku podávala stařečkovi sklenici vody.
    „Postav jen, umím se napíti, aniž sklenici do ruky vezmu,“ prohodil děd.
    „Vskutku? Ukažte nám to, prosíme — “ ozvaly se děti.
    Stařeček sklonil se nad stůl, sevřel okraj sklenice ústy a upil maličko.
    „No, tohle byste také dokázaly, ne?“ s úsměvem ptal se dětí, které jakýs neobyčejný „kousek“ očekávaly.
  • 1918 / K. Husník / Dědeček vypravuje
    Láďa viděl kdesi rychlokreslíře a nadšeně vypravoval dětem o jeho výkonech.
    „Pravda,“ vmísil se dědeček, „častým cvikem dosahují lidé v různých oborech práce zručnosti až neuvěřitelné. Tak anglický herec — komik Heywod vsadil se jednou se svými přáteli o velký peníz, že udělá za 5 minut střevíc.“
    „A vyhrál?“ nedočkavě vpadl Láďa.
    „Vyhrál!“
    „Nemožno,“ pochyboval hoch.
    „Zdá se nemožností a přec toho dokázal a snadno. Zul vysokou svou botu, vytáhl nůž, uřízl botě holeň až po kotníky — a střevíc byl hotov.“
    „Tak ovšem; bota však byla zničena.“
    „Ale vyhranou sázkou několikráte zaplacena.“
    „Chytrák.“
  • 1918 / Stan. Hakl / Matematické žertíky a paradoxy
    „Otec rozdělil mezi tři syny 17 koní tak, že nejstarší obdržel polovinu, prostřední šestinu a nejmladší devítinu. Kolik živých koní dostal každý z nich?“ dal dědeček Ladíkovi za příklad.
    „Není možné,“ prohlásil Ladík. „17 není dělitelno ani dvěma, ani šesti, ani devíti.“
    „Poslyš tedy, jak si pomohli,“ vykládal děd. „Od souseda si vypůjčili jednoho koně, aby měli 18. A tak dostal potom
    nejstarší 1/2 z 18 koní = 9 koní,
    prostřední 1/3 z 18 koní = 6 koní,
    nejmladší 1/9 z 18 koní = 2 koně.
    Dohromady 17 koní. Samozřejmo, že vypůjčeného koně pak s díky vrátili a bylo dobře. Či nezdá se ti, hochu?“ ptal se staroušek zamyšleného Ladíka.
  • 1918 / Stan. Hakl / Matematické žertíky a paradoxy
    „A teď zase jednou nějakou početní hříčku,“ řekl dědeček a vypočítal s Ladíkem tyto dva sloupky násobení:
    1 × 91 = 91
    2 × 91 = 182
    3 × 91 = 273
    4 × 91 = 364
    5 × 91 = 455
    6 × 91 = 546
    7 × 91 = 637
    8 × 91 = 728
    9 × 91 = 819

    3 × 27 = 111
    6 × 27 = 222
    9 × 27 = 333
    12 × 27 = 444
    15 × 27 = 555
    18 × 27 = 666
    21 × 27 = 777
    24 × 27 = 888
    27 × 27 = 999
    „Zajímavé, což? Příště něco složitějšího.“
  • 1918 / Stan. Hakl / Válečné příhody
    „Ti naši jsou chlapíci,“ pochvaloval dědeček, odkládaje noviny. „Dvakráte zas nepřátelský útok odrazili... Víš-li,“ obrátil se k Láďovi, „který je nyní náš nejsilnější a nejvytrvalejší nepřítel?“
    „Rusko,“ prohlašoval hoch.
    „Ne, ne,“ záporně kýval staroušek.
    „Tedy Anglie.“
    „Ach, kde! Moucha. Desetkrát ji odeženeš — útočí po jedenácté a ještě úporněji,“ vysvětloval tím obratem překvapenému vnoučkovi.
<<  <  1  2  3  4  5  6  7  8  9  10  11  12  13  14  >  >>
 

1898 - 2007 © Nezávislá iniciativa „Sivý čtverák“, Stanislav Hakl a další autoři (kontakt)