Dědečkova podobizna

SIVÝ ČTVERÁK

Reklama:

 

Původní anekdoty


Všechny anekdoty (celkem 279):
  • 1901 / Zdeněk Radimovický / Zeměpis
    Děti přišly ze školy. „Dědečku, dnes nám jmenoval a ukázal pan učitel česká města,“ pravil nejstarší Láďa.
    „Tak, to budeš také věděti, kde leží Lípa,“ pravil děd.
    „Na řece Ploučnici,“ odpověděl mu tento.
    „Dobře,“ pochválil děd Ladíka, „ale kde leží ještě?“
    Ladík byl se svým rozoumkem v koncích. Darmo přemýšlel, až teprve když dědeček ukazoval na skácenou lípu na dvoře, pochopil.
  • 1901 / Zdeněk Radimovický / Hádanky
    Z čeho se skládá hlína?“ ptal se děd svých vnoučat.
    Nejstarší, Jeník, jenž chodil již do III. třídy, jmenoval různé věci, z kterých hlína se skládá, ale nikdy nepřišel na to pravé.
    „Inu,“ konečně pravil dědeček, „což pak jste neviděly s vozu nikdy skládati hlínu?“
    „Já viděl,“ zvolal malý Pepa, „ale s káry!“
    „Také třeba,“ odvětil dědeček s úsměvem a pohladil malého Pepíčka.
  • 1902 / B. Beneš / Šibalství s penězi
    V kamnech rozžhavil se železný hák na uhlí. Jarouš jej vyndal a pravil: „Dědoušku, za starých časů prý někteří lidé mohli choditi po žhavém železe, a nic se jim nestalo. Viď, že to nebude as pravda!“
    Dědoušek čtverácky na to: „Já umím více.“ Vzal hák a řekl: „Dáš-li mi 10tihaléř, dotknu se ho jazykem.“
    „Dobrá,“ zvolal Jarouš. „Ale když toho dědoušku nedokážeš, dáš ty mně desetihaléř.“
    „Platí,“ zvolal dědeček, a Jarouš dal mu desetihaléř.
    Dědeček pozdvihl ruku s hákem k ústům ale najednou se dotkl jazykem — desetihaléře.
    „Vidíš, že jsem se ho dotkl,“ smál se.
    „Ale vždyť jsi řekl, že se dotkneš háku,“ namítal Jarouš.
    „To že jsem řekl?“ divil se dědeček. „Pravil jsem přece: dáš-li mi 10tihaléř, dotknu se ho jazykem. Na hák jsem ani nepomyslil. Nu nic si z toho nedělej, že jsi prohrál; podruhé můžeš zase vyhrát, ale vždy pozor na řeč!“ potěšil s úsměvem dědeček Jarouše.
  • 1902 / Č. J. / Hádanky
    V létě za pěkného dne na výletě řekl dědeček Ladíkovi: „Ladíku, co vidíme dnes nad sebou?“
    „Modrou oblohu,“ odpověděl Ladík.
    „Dobře!“ řekl dědeček. „Ale co bychom viděli nad sebou, kdyby pršelo?“
    „Mraky!“ pravil Ladík.
    „Ba ne, deštník bychom viděli nad sebou,“ smál se dědeček a děti s ním.
  • 1902 / Edv. Hegner / Esence sivého čtveráctví
    „Hoří, hoří!“ křičel opět jednou dědeček úzkostlivě, vběhnuv do světnice, a když se ho ustrašené dítky tázaly, kde že hoří, jsouce hotovy tam běžeti, odpovídal klidně se šibalským úsměvem: „V peci!“
  • 1902 / Edv. Hegner / U nás na vsi
    Dědeček přišel odkudsi z venku.
    „Děti,“ pravil s líčenou vážností, jako vždy, když má za lubem nějaké šelmovství; „dnes přišlo se na stopu strašného zločinu!“
    Dítky trnuly. — „A co se stalo?“ dovolil se konečně Ladík otázati.
    „Považte jen!“ sděloval dědeček; „v sousední vesnici pochoval hrobník za živa vlastní své dítě!“
    „Toť hrozné, neslýchané!“ žasly děti; „a jak se to stalo?“ vyzvídaly.
    „Stalo se,“ sděloval dědeček tajemně strašné podrobnosti, „že hrobníkova žena kamsi odešla, nechajíc spící své dítko na kolébce. To probudilo se za její nepřítomnosti a přivolalo křikem svým otce, hrobníka, který nedaleko kopáním hrobu byl zaměstnán. Ten přišed a vida, že nikoho v jizbě není, vzal plačící dítko z kolébky a pochoval je — !“
    „V onom nově vykopaném hrobě, dědečku?“ tázal se se slzami v očích Ladík.
    „Ale nikoli, ty nedočkavý,“ zasmál se dědeček; „pochoval je v náručí, aby se utišilo, což se mu po nedlouhé době podařilo!“
    Hlučný smích byl odpovědí na tuto dědečkovu taškařinu. Smáli se všichni upřímně, ač měl mnohý posud husí kůži.
  • 1902 / Edv. Hegner / Kuřácký koutek
    Dědeček ptal se kdysi Ladíka: „Čemu jste se ve škole učili?“
    „Pan učitel nám vyprávěl o ústrojí sluchovém!“ odpovídal tento.
    „Nu, dobře tedy!“ promlouval dědeček; „věříš-li, Ladíku, že pustím uchem kouř?“
    „Leda že byste měl sluchový bubínek protržený!“ nedůvěřoval Ladík.
    „Povídali že mu hráli!“ smál se dědeček; „víš sám, že mám sluch v nejlepším pořádku a přece učiním, co jsem řekl!“
    To řka, vstal a pustil skutečně kouř uchem — sklenice, jež náhodou na stole stála.
  • 1902 / Fr. Zeman / Esence sivého čtveráctví
    Na dvoře něco zarachotilo. Hned po chvíli na to vstoupil do světnice dědeček.
    „Dědečku, co se to stalo?“ ptaly se děti zvědavě.
    „Ale...“ náhle však na dědečkově tváři zahrál šibalský úsměv. „Velké neštěstí,“ odpovídal vážně.
    „Jaké? Co?“
    „Ale — no víte, jak zedník přistavuje kozí chlívek... měl tam lešení, na to dnes spadlo kus zdi, lešení se sesypalo, a... kozy jsou docela pryč, celé rozbité...“
    „Jejej, dědečku, opravdu?“
    „Opravdu!“ a menším dětem počaly se drát do očí slzičky.
    „A není jim už pomoci?“ ptal se Láďa.
    „I kde pak,“ kroutil dědeček hlavou. „Ani pomyšlení.“
    „A já jsem tolik měla Bělu ráda,“ požalovala si Mařka.
    „A já jsem se těšil na kozlátka,“ zase Pepa — a pláč nedal se již déle udržeti.
    „Co pak pláčete,“ ptal se vážně dědeček — ale oči se mu smály radostí, že se mu zas povedlo.
    „Pro naše kozičky,“ odpovídaly děti plačtivě.
    „Stalo se jim něco?“
    „Vždyť si sám dědečku povídal, že je zabilo lešení.“
    „Já? Kde pak! To byly přec dřevěné kozy zedníkovy.“
    Děti dívaly se naň udiveně, ale skrze slzičky svítila jim už očka.
  • 1902 / Fr. Zeman / Dědeček vypravuje
    „Dnes vykládal nám pan učitel o lišce,“ povídal Láďa dědečkovi; „taky v Čechách jsou lišky, zejména některý rok vyskytuje se jich někde velmi mnoho...“
    „Jo, jo,“ pokyvoval dědeček hlavou, „když ještě tady kolem byly lesy, taky tu bylo hojně lišek. Zvláště jeden rok. To jsme na ně chodívali, já a můj bratr, skoro denně. Kam se člověk ohlédl, spatřil lišku. Řezali jsme je pilně a hojně domů nosili...“
    „To jste je jedli,“ ptal se Jeník.
    „Ba, smažené jsem vždycky jídával rád.“
    „A nekously vás, když jste je jen tak zařezávali?“ ptal se Láďa.
    „A kdo?“ ptal se dědeček.
    „No, ty lišky...“
    „I kde pak, což houby koušou...“ smál se dědeček, a Láďa teprve teď si vzpomněl, že lišky jmenují se také houby.
  • 1902 / Jarmila Münzbergerová / Matematické žertíky a paradoxy
    Byla středa. Odpoledne měly děti prázdno, a proto posvačivše, shromáždily se kolem dědečka, neboť nemohly se proběhnouti, poněvadž země byla velmi rozmoklá.
    „Co pak máte zítra dopoledne?“ otázal se dědeček Martičky.
    „Zítra máme počty, náboženství, čtení,“ odvětila Martička.
    „Vím, že máte počty nejraději, proto se vás něco otáži. Dejte hezky pozor! Kůň s jezdcem přeskočí hradbu 1 m vysokou za 2 vteřiny; za jakou dobu přeskočí hradbu 8 m vysokou?“
    „No — za 16! za 16!“ volaly děti o závod.
    Ale dědeček se jen smál, řka: „Tak vida, přece jsem měl lepší mínění o vašem počtářství. Což pak může kůň vůbec přeskočiti hradbu 8 m vysokou? Žádný z vás to neuhádl.“
    Není divu, že děti po tomto výkladu daly se do smíchu.
    „Ptej se nás však na něco, co se státi může,“ prosily děti dále.
    „Nuže,“ rozhodl dědeček po chvilce přemýšlení, „řeknu vám něco lehčího. Je-li jedna husa za 4 K, zač jsou dvě kuřata?“
    „Za 1 K,“ křičela Martička, ale druzí se jí smály, že by byla z laciného kraje.
    „Tedy za 2 K,“ hlásil se Jeník.
    „Ani tak, ani tak,“ pravil dědeček s vážnou tváří, „zeptáme se jednoduše prodavačky.“
  • 1902 / Josef Jetel / Hádanky
    „Děti, teď vám něco nového ukáži,“ pravil děd. „Ty, Ladíku, podej mi sem tři zátky. Mějte pozor, přikryji je kloboukem. Nyní mi, Vašíku, pověz, kolik zátek leží pod kloboukem.“
    Vašík rychle odpoví: „Tři, dědečku.“
    „Neuhodl jsi, Vašíčku, protože dvě leží a jedna stojí,“ pravil děd.
  • 1902 / L. V. Volenec / Šibalství s penězi
    „Zde mám dvě koruny,“ pravil dědeček, klada je na stůl. „Víte-li, kolik musím k nim přidati, abych měl na stole potom desetihaléř?“
    „Snad ubrati, dědečku!“ opravoval Ladík.
    „Ne, přidati!“ dotvrzoval děd.
    Děti zvědavě hleděly na dědečka, jenž si zatím usedl do lenošky.
    „Nevíte tedy?“ tázal se konečně. „Je to přece velmi snadné! Hleďte! Zde na stole leží dvě koruny, nikoli však desetihaléř. Chci-li tedy, aby i ten byl na stole, musím tam skutečně také desetihaléř položiti, jinak toho nelze dosíci.“
    A děti se smály, že nedovedly tak snadné věci rozřešiti.
  • 1902 / Miroslav Rutte / Kouzelnické kousky
    Po svačině pravil dědeček dětem: „Protože prší, a nemůžeme jíti na procházku, ukáži vám něco. Ty, Ladíku, přines mi můj klobouk a ty, Mařenko, kousek cukru.“
    Když dědeček obdržel, čeho potřeboval, položil cukr na stůl, poklopil naň klobouk a řekl: „Kdo dovede cukr vzíti, aniž se při tom klobouku dotkne?“
    „To není možné!“ zvolaly děti jednohlasně.
    „A já to přece dovedu,“ řekl dědeček. „Pozor: jedna — dvě — tři — a už jsem to učinil!“
    „Ale vždyť jsi cukr nevzal!“ vzkřikl Ladík.
    „Přesvědč se,“ odvětil dědeček s úsměvem.
    Ladík zvědavě pozdvihl klobouk, ale dědeček mezi tím rychle vzal cukr, aniž se byl klobouku dotekl.
    „Tak bychom to také dovedly,“ smály se děti.
  • 1902 / R. Holý / Esence sivého čtveráctví
    Když byly zase všechny děti pohromadě, bavil se s nimi dědeček, dávaje jim hádanky. Ale děti nemohly nic uhodnouti. Rozmrzelé nad nezdarem odcházely. Dědeček však je chtěl ještě trochu poškádliti. Zvolal: „Růžoví koně! Tamto jedou s kočárem.“
    Do dětí jako když střelí. Honem skupily se kolem dědečka.
    „Ale dědečku, vždyť to nejsou růžoví koně,“ volaly, „jsou bílí.“
    „A růžoví nejsou?“ pravil s úsměvem dědeček.
    „Jak by mohli býti růžoví, vždyť růžoví koně nejsou,“ durdil se Ladík.
    „Já zase pravím, že jsou růžoví,“ hájil se děd, „neboť mají barvu bílé růže.“
    Ladík ťukl se do čela.
  • 1902 / Václ. Marel / Kouzelnické kousky
    Dědeček přinesl dvě sklenice a postavil je na stůl, řka: „Kdo z vás dovede strčiti tuto sklenici skrze ucho druhé sklenice?“
    „Ale dědečku,“ pravil Václav, „vždyť to není ani možné, neboť sklenice je příliš veliká, aby tímto uchem mohla se strčiti.“
    „A já to dovedu!“ pravil dědeček.
    „To byste musel, dědečku, čarovati,“ prohodil Ladík.
    „Nebudu čarovati, vždyť ani neumím,“ odpověděl dědeček, „ale žádám zcela prostou věc.“
    Při tom postavil jednu sklenici za ucho sklenice druhé a prstem skrze ucho prvé strčil sklenici druhou.
    Děti byly překvapeny; teď porozuměly, že dědeček nemínil sklenici prostrčiti, nýbrž jen strčiti.
  • 1903 / Antonín Procházka / Tělocvik
    „Tak opět, děti, počneme,“ řekl dědeček. „Uhodím kamenem jako hlava velikým do okna a přece ho nerozbiji. Ale to musíme jíti ven, abych si vyhledal potřebný kámen.“
    Děti hrnuly se s jásotem za dědečkem před okna, a Láďa, v obličeji všecek zardělý, vlekl od vrat okrouhlý bílý křemen, veliký jako pořádná hlava, a složil jej dědečkovi k nohám.
    Dědeček se jen usmíval, řka: „To jsi se s tím valounem pořádně pronesl.“
    Na to zvedl zrnko křemene asi jako hrách veliké a řekl Láďovi.
    „Nuže, Láďo, je toto také kámen?“
    „Ba ano,“ odpověděl chlapec.
    Na to dědeček mrštil zrnkem do okna, řka: „Nuže hleďte, že sklo v okně zůstalo celé.“
    „Ale, dědečku, to zrnko přece nebylo veliké jako hlava,“ odporoval Láďa.
    „Ba bylo,“ odvětil dědeček, „byl to kámen veliký jako muší hlava,“ načež ještě dodal: „A ten valoun odnes, Láďo, zase pěkně tam, kdes jej vzal!“
  • 1903 / Antonín Procházka / U nás na vsi
    „To je tam zase Boží dopuštění,“ zvolal jednou dědeček, vraceje se s líčky od větru zardělými z procházky. „Až tašky se střech lítají! Ba stalo se již i neštěstí. Soused Říha, co chodí vždy s porculánkou, nesl na ruce svého Karlíčka, v tom spadla se střechy taška a rozbila mu hlavičku.“
    „Chudák Karlíček,“ litovaly dítky, a Láďa již se chápal klobouku, chtěje běžeti k Říhovům.
    „A plakal, dědečku, hodně,“ tázal se ještě na odchodu.
    „Kdo?“ odpověděl otázkou dědeček.
    „Nu Karlíček, když mu taška hlavičku rozbila.“
    „Ale ne, taška nerozbila hlavičku jemu, nýbrž Říhovi u dýmky,“ smíchem se duse, vykládal dědeček.
  • 1903 / Antonín Procházka / Dědeček vypravuje
    Ondyno četl Láďa, právě když se dědeček vracel z procházky, pohádkovou knihu „O králích a vilách“.
    „Viděl jste již, dědečku, nějakou královnu?“ oslovil chlapec vstupujícího. — „Ba viděl, viděl jsem již několik královen,“ řekl dědeček. „Ale snad jen malované?“ nedůvěřoval chlapec. — „Ne, viděl jsem již několik opravdových královen,“ usmíval se tázaný. — „S korunou na hlavě?“ vyptával se Láďa. — „Ale kdež, vždyť královny nosí korunu jen při zvláštních příležitostech, jinak chodí bez nich,“ poučoval dědeček. — „A měly krásné šaty a mnoho služebnictva?“ vyzvídal dále hoch. — „To si myslím,“ odvětil dědeček, „měly šaty přiléhající, složené ze žlutavých a černých proužků, a kolem sebe plno služebnic, které jim podávaly samé sladké krmě.“ — „Oh, to bych také chtěl,“ přimhouřil Láďa oči a labužnicky při tom mlasknul. „A kde jste, dědečku, viděl posledně královnu,“ dodal ještě. — „Inu, kde jsem ji viděl, zde u nás — v úle,“ opáčil dědeček a dodal, aby zklamaného potěšil: „Až zase nějakou uvidím, zavolám tě, abys i ty ji poznal.“
  • 1903 / Antonín Procházka / Kuřácký koutek
    „Dědečku, dnes jsem viděl něco, čeho byste jistě vy nedovedl,“ chlubil se Láďa, když se jednou vrátil z kouzelného představení.
    „Tak co tam bylo zvláštního,“ usmíval se dědeček.
    „Ach, bylo toho mnoho.“ odvětil tázaný, „ale nejdivnější mi bylo, jak »Okulorum z Ruska«, tak se jmenoval kouzelník, vybíral z prázdného klobouku svítilny, míče, poháry, — byla toho takováhle hromada,“ ukázal se Láďa, pozdvihnuv ruku do výše asi půl metru. „Jak se to tam jen všechno vešlo? Samotná deka, kterou odtamtud vytáhl, právě taková, jakou máme zde na posteli, nevešla by se do dvou klobouků.“
    „Proč by se nevešla do dvou, když se vešla do jednoho ještě s jinými předměty,“ usmál se dědeček.
    „Ovšem, ale je to přece jen podivné, a vy byste to jistě nedovedl,“ tvrdil chlapec.
    „Hm, budu-li chtíti, způsobím, že se vejde deka do této mé tabatěrky,“ řekl dědeček, bera si právě šňupeček, an mu tabák došel.
    „Prosím vás, dědečku, udělejte to před námi, když máte právě prázdnou tabatěrku,“ škemraly děti.
    „Udělám,“ řekl šibalsky se usmívaje dědeček; „dříve mi však Láďa dojde pro tabák. Ať ti ho dají zatím do kornoutku.“
    „Zač, dědečku?“ tázal se chlapec, chápaje se rychle klobouku.
    „Za 6 haléřů rapé, ale ať jsi tu hned,“ pobídl ještě posla dědeček. Hoch byl nazpět jako na obrtlíku. Udýchán žádal dědečka, aby tedy spustil danou odpověď. — „Hned, hned,“ usmíval se dědeček jeho nedočkavosti; „měj tedy pozor, jak se to dělá, abys to také dovedl. Zde je deka, totiž deset gramů tabáku, a udělám s tou »dekou« takhle.“ Na to vsypal tabák do tabatěrky a zavřev ji, vstrčil vážně do kapsy.
  • 1903 / Fr. Zeman / Přírodozpyt
    „Dědečku,“ povídal Láďa, „dnes nám vypravoval pan učitel, že kolem točny trvá noc šest měsíců.“ — „Hm... to je opravdu dlouhá noc.“ — „Chudáci ponocní — ti tam zkusí,“ vzdechl moudře malý Pepa. — „A u nás nemáme nikdy takovou noc?“ ptal se pojednou dědeček se šibalským úsměvem. — „U nás je nejdelší noc 16 hodin,“ odpovídal Láďa, „21. prosince, kdy slunce u nás svítí nejméně.“ — „A delší noce nemáme?“— „Tohle je nejdelší, dědečku!“ — „A to není pravda! Já vím o delších ještě nocích. Jsou na jaře a trvají pět dní.“ —„Ty žertuješ, dědečku.“ — „Ani dost málo,“ s vážnou tváří tvrdil dědeček. — „To není pravda, nejdelší noce u nás trvají 16 hodin,“ odporoval Láďa. — „Nejdelší noce u nás trvají pět dní, říkám já... Jen se optej, každý ti to dosvědčí. — Také se ty noce podle své délky jmenují. — — Nikdo tedy neví z vás, které noce u nás trvají pět dní?“ — „Velkonoce!“ vybuchl najednou Láďa. „Zelený čtvrtek, velký...“ — „Dobře,“ přerušil ho dědeček. „Právě pět dní trvají.“ — „Jen že to nejsou skutečné noce!“
<<  <  1  2  3  4  5  6  7  8  9  10  11  12  13  14  >  >>
 

1898 - 2007 © Nezávislá iniciativa „Sivý čtverák“, Stanislav Hakl a další autoři (kontakt)