Dědečkova podobizna

SIVÝ ČTVERÁK

Reklama:

 

Původní anekdoty


Všechny anekdoty (celkem 279):
  • 1906 / Stan. Hakl / Dědeček vypravuje
    „Mlynářův kočí Kořínek měl kdysi pěkného psíka...“
    „A jmenoval se, dědoušku?“ nedočkavou otázkou přerušil Ladík dědečkovo vypravování.
    „Jakoty,“ odvětil dědeček.
    „Jako já? Láďa se jmenoval?“ divil se Ladík.
    „Láďa se ovšem nejmenoval,“ vysvětloval staroušek, „nýbrž říkali mu »Jakoty«“.
    „Aha, teď již rozumím.“
    „Ačkoli měl psík ten všecky čtyři nožky zdravé,“ pokračoval děd, „přece mnohdy téměř celý den skákal a běhal nejinak než po hřbetě.“
    „Jemine, a je to možné?“ trnuly děti.
    „Inu, zcela jednoduché. Kořínek rozvážel do města i okolí mouku a psíka brával s sebou. Vysadil ho vždycky na široký hřbet náručního koně, kde si černý Jakoty zcela nenuceně počínal.“
    „A po hřbetě běhal a skákal,“ opakovaly se smíchem děti a zase již prosily dědečka, aby jim ještě něco pověděl.
  • 1906 / Stan. Hakl / Hádanky
    „Hádejte, děti.“ ozval se zase jednou dědeček, „co je to? Má to dvě nohy, křídla a je to černé.“
    „Vrána,“ uhodl bez dlouhého luštění čiperný Ladík.
    „Dobrá,“ přikývl dědoušek. „A co to je? Má to 4 nohy, křídla a je to černé.“
    Teď již to nešlo tak snadno. Děti hádaly všelicos, ale jadérka z dědečkovy hádanky přece nevylouply.
    Tak se tedy vzdaly.
    „To jsou dvě vrány,“ povídal dědeček. „Ale teď hádejte do třetice! Má to 6 noh, křídla a je to černé; co je to?“
    „To jsou tři vrány,“ vyhrkly děti jako na povel.
    „Chyba,“ smál se dědeček. „To je brouk chrobák, abyste věděly.“
  • 1907 / Ant. V. Vaněček / Tělocvik
    Děti právě si hrály, když dědeček pravil Slávkovi: „Slávku, že nevydržíš sedět pod stolem, dokud třikrát na něj neuhodím.“
    „To by bylo, abych tam nevydržel sedět,“ pravil Slávek. Myslil si, že když dědeček uhodí třikrát na stůl, že se mu nic pod stolem státi nemůže. Proto s chutí vlezl si pod stůl.
    „Tak počítej, dokud třikrát neuhodím, vydržíš-li tam sedět,“ pravil dědeček a začal: „Jednou, — dvakrát, a nyní čekej, zítra přijdu uhodit po třetí.“
    Děti se Slávkovi smály, že má čekat pod stolem do druhého dne, až dědeček přijde uhodit po třetí na stůl.
    Slávek vyskočil jako jelen a ovšem smál se s nimi. Však ho dědeček jen tak nenapálí.


  • 1907 / Ant. V. Vaněček / Šibalství s penězi
    Jednou Ladík dostal od matky dvouhaléř. I přemýšlel, co by si měl za něj koupit.
    Dědeček to věděl i pravil mu: „Víš co Láďo? Poradím ti něco. Vsaď se tady se Slávkem, že když dáš dvouhaléř na stůl, že ti jej vezme.“
    „No, to věřím, že by mi jej vzal,“ odpověděl Láďa.
    „Ne, tak nemyslím. Když si položíš dvouhaléř na stůl, Slávek postaví se na druhou stranu ke zdi a nepůjde ani sem ani tam a přece ti jej vezme.“
    „To bych rád viděl,“ odpověděl Ladík. „Když nepůjde sem, ani odtud, jak by ho mohl až ode zdi dosáhnouti!“
    „Tedy se vsaď!“
    „To jistě Slávek prohraje!“
    Slávek se postavil ke zdi a Ladík dal dvouhaléř na stůl. Dědeček šel a vzal Slávka do náručí a odnesl ho ke stolu; ten si vzal dvouhaléř a dědeček Slávka odnesl zpět. Ladík prohrál jako vždy.
  • 1907 / Ant. V. Vaněček / Zvířectvo
    Budíček
    „Jéje, dědečku, ty jsi ještě doma?“ divil se Ladík, když se ráno probudil. „Vždyť jsi včera říkal, že pojedeš časně do Prahy.“
    „Ovšem, chtěl jsem jeti, ale zaspal jsem. Budíčka mi zakousla kuna, tak že mne nemohl zbuditi,“ vykládal děd Láďovi.
    „Budíčka že ti kuna zakousla?“ pochyboval Ladík; „vždyť je celý z kovu, dědečku, ty žertuješ.“
    „Nežertuji,“ zcela určitě tvrdil děd, „pojď, ukáži ti ho.“ A vedl Ladíka ke kurníku, kde ležel zakousnut kohout. „Vidíš, zde je.“
    „Ale to není budíček; já myslil ten s hodinami.“
  • 1907 / František Kralupský / Šibalství s penězi
    Bylo sobotní odpoledne, a dítky měly prázdno. Usedly kolem dědouška za stůl. Dědovi pojednou rozhostil se po tváři úsměv.
    „Ladíku,“ povídá, „vsaď se, že sám nevstaneš ze židle, na které sedíš?“
    „Oho, to by bylo,“ pravil Ladík.
    „Tak oč se vsadíš, Ladíku?“ tázal se děd.
    „O desetihaléř, který zítra dostanu od otce,“ odvětil Ladík.
    „Tak dobře, platí. A nyní se pokus, ať sám vstaneš.“
    Ladík vyskočil, — ale zároveň s ním vstal také děd. „Vidíš, že jsi prohrál?“ smál se mu.
    „Že jsem prohrál?“ bránil se Ladík. „Vždyť jsem vstal sám, nikdo mi nepomáhal.“
    „To ovšem,“ pravil děd směje se, „ale nevstal jsi samojediný, neboť vstal jsem zároveň s tebou, tedy jsme vstali dva. Prohrál jsi, zítra mi dáš desetihaléř.“
    Nyní se daly dítky do smíchu, jediné Ladík se nesmál. „Tak jsem to nemyslil,“ pravil smutně.
  • 1909 / J. Milota / Matematické žertíky a paradoxy
    „Dědečku, máme domácí úlohu z počtů,“ pravil Karel, přiběhnuv ze školy.
    „Jakou?“ ptal se děd.
    „Zač je kopa vajec, stojí-li jedno 5 h.?“
    „No, to přece vypočítáš,“ usmál se děd.
    „Už jsem to vypočítal: tři koruny,“ chlubil se malý počtář.
    „Ale to je mnoho,“ divil se děd na oko, „to já dostanu kopu vajíček za halíř.“
    „Ba ne,“ usmál se Karel.
    „Jak pak ne,“ stál děd na svém, „Vždyť jsi mi je sám několikrát přinesl pro kanárka!“
    „To byla vajíčka mravenčí,“ smál se Karel a doložil: „Tohle dám hádat chlapcům.“
  • 1909 / Stan. Hakl / Šibalství s penězi
    Dědeček ukazoval dětem novou jubilejní papírovou dvacetikorunu. Dětem se líbila. Ladík tvrdil dokonce, že je lepší než zlatá.
    „Ale zda-li jsi viděl již papírovou korunu?“ tázal se dědoušek.
    „Korunu? Což jsou již také papírové koruny?“ divil se chlapec. „Těch jsem dosud neviděl.“
    „Až 6. ledna budou zas u nás choditi tři králové, tak si všimni!“ upozorňoval s úsměvem dědoušek.
  • 1910 / ? / Fysika
    Děti přiběhly ze školy, a Láďa vypravoval dědečkovi, že se učili o železe. „A zda-li pak vám také pan učitel řekl, co jest železo?“ — „Kov, kov,“ volaly děti. „No a znáte nějaký kov, jenž jest tekutý?“ — „Rtuť,“ odpověděl hbitě Láďa. „No, již vidím, že všechno znáte. Ale poslyšte! Já znám věc, která teče a přece není tekutou. Hádejte, co to je!“ — Děti se zarazily a tu Láďa zvolal: „Již to mám, je to roztavené železo.“ — „Chyba lávky,“ smál se dědeček, „což pak roztavené železo není tekuté?“ — Matka se k tomu namanula a mínila, že to bude kus dřeva, plovoucího po vodě. — „Ale, ale,“ usmíval se děda, „to jste mně pěkná hospodyňka, ani vy to neuhodnete?“ Děti hádaly, ale nedohádaly se. „Vždyť je to děravý škopek,“ vybuchl dědeček a smál se, až se za boky popadal.
  • 1910 / P. / Dědeček vypravuje
    Zdvořilost i při smrti
    Dědeček vypravuje: „Můj nebožtík strýc byl nejzdvořilejší člověk na světě.
    Jednou jede po Dunaji, a loď se ztroskotá. Všichni cestující zahynou — a můj strýc jest blízek’ smrti. Ještě jednou vyplave a volá: »Páni a dámy, mám čest vám všem zdvořile se poroučeti!« — a utopí se.“
  • 1910 / Stan. Hakl / Esence sivého čtveráctví
    Ladíkovi ztratilo se držátko. V perečníku nebylo, na okně, na stole ani pod stolem — nikde po něm památky. A Ladík ho právě nutně potřeboval. Všecko všudy již prohledal, děti, matky i dědečka se po něm doptával.
    „Počkej, hochu,“ povídá dědeček. „Jaké bylo to držátko?“
    „Červené,“ odvětil hoch v radostné předtuše, že mu dědeček o něm poví.
    „Červené? Hm, kdyby bylo černé, bylo by tu jedno. Neměl bys teď toho ani onoho,“ těšil děd vnuka.
  • 1910 / Stan. Hakl / Tělocvik
    Ladíkovi spadla pod stůl tužka. A když tam pro ni vlezl, povídá dědeček: „Ačkoliv jsi takový hrdina, Ladíku, přece tam nevydržíš seděti, co já uhodím pěstí třikrát na stůl.“
    „No, to bych málo snesl,“ ozval se z pod stolu Ladík. „Jen uhoďte, dědečku.“
    A dědeček uhodil. „Jedna!“ povídá, a hoch se ani nepohnul. „Dvě!“ udeřil po druhé, vstal od stolu a vytratil se ven. Sedl si venku na zápraží, zapálil dýmku a spokojeně pouštěl obláčky modrého dýmu do vzduchu.
    „No tak,“ povídá zatím Ladík, „uhoďte potřetí, dědečku!“ Když se však nikdo neozval, vystrčil z úkrytu hlavu, rozhlédl se po světnici a nespatřiv nikoho, věděl hned, proč neuhodilo. To by se pod stolem na třetí ránu načekal. Tušil již předem dobře, jak ho dědeček venku s úsměvem uvítá.


  • 1910 / Stan. Hakl / Matematické žertíky a paradoxy
    Dědeček, prohlížeje Ladíkovu školní zprávu, povídá: „Když jsi, Ladíku, takový chlapík, že máš z mluvnice jedničku, pověz mi, říká-li se správně 7 + 5 jest 13 či 7 + 5 jsou 13.“
    „Rozhodně 7 + 5 jest 13,“ prohlásil pevně Ladík.
    „Chyba lávky, chytráku! 7 + 5 jest od jakživa 12,“ vysmál se děd v počtech lapenému malému gramatikovi.
  • 1910 / Stan. Hakl / Šikovné ruce
    O výročním trhu ve městě koupila maminka Ladíkovi pěknou foukací harmoniku. Hoch po celý den na ní foukal, až se hory zelenaly.
    „Ale vidíš, chlapče,“ řekl dědeček, „jak tě tak poslouchám, pozoruji, že přece jen na foukací harmoniku nemožno tak snadno zahráti všecky písničky jako na harmoniku tahací.“
    „Škoda,“ zasteskl si Ladík, „také bych chtěl míti raději tahací.“
    „No, víš,“ povídal dědeček, „když bys si přál, mohl bych ti z téhle foukací harmoniky udělati dobrou tahací.“
    „Tak tedy, dědečku, to bych chtěl! Prosím vás,“ a nepřestal prositi, dokud dědeček se nepustil do práce.
    „Nuže hleď!“ začal dědoušek, vyloviv z kapsy u vesty kousek provázku, přivázal jej na foukací harmoničku, rozběhl se po světnici a tahaje ji po zemi, smál se: „Tady máš harmoniku tahací.“
    „Hm, takovouhle,“ mračil se zklamaný Ladík, ale hned potom dobrý nápad tvář jeho vyjasnil.
    „A já umím, dědečku, udělati z tahací harmoniky foukací,“ zvolal.
    Odvázal provázek, přiložil nástroj k ústům a zase spokojeně hrál a hrál.
  • 1910 / Stan. Hakl / U nás na vsi
    Dnes nebylo Ladíkovi do smíchu. Rozbolely se mu zuby a to, jak známo, přestává každá legrace.
    I dědeček ho litoval. „Tyhle zuby,“ povídal, „mnoho dětí již vyplatily. Dobře, že já dávno žádných nemám.“
    „A proč jste, dědečku, nedal si udělati zuby umělé?“ namítla Mařenka.
    „Také jsem je měl, dítě, ale ty mně zarostly.“
    „Zarostly?“ divily se děti. „A jak to?“
    „I nechal jsem se jednou stříhat našemu kováři, a ten mně udělal na hlavě nůžkami tolik zubů, že jsem se pak po několik neděl styděl smeknouti čepici, dokud mi zase nezarostly.“
  • 1910 / Stan. Hakl / Dědeček vypravuje
    „Po mnoho let chodíval k nám čistit komíny starý, dobrácký kominík,“ vypravoval dědeček. „A ten pokaždé v čistém a úplně bílém obleku vlezl?“
    „Do komína?“ vyhrkl nedočkavý Ladík.
    „Ba ne. Do postele,“ dodal s úsměvem staroušek.
  • 1910 / Stan. Hakl / Kuřácký koutek
    Dědeček si ze všeho nejraději zakouřil. Hořící dýmka byla jeho nejmilejším potěšením. Děti se rády dívaly na modré kroužky dýmu, jež z úst vypouštěl, chytaly a navlékaly je na prsty, až se ve vzduchu rozplynuly. O velkých svátcích kouříval dědeček doutník. A když tak někdy dětem pro radost vypustil kouř nosem, rozesmál děti srdečně.
    „Ještě jednou, dědečku,“ žebronily pak dlouho.
    „Což nosem,“ povídá jednou staroušek, „ale i uchem dovedu kouř pustiti.“
    „Ukažte, dědečku, ukažte,“ chytaly se děti, s uší jeho očí svých při tom nespouštějíce.
    Dědeček tedy zabafal, uchopil na stole stojící džbán a uchem jeho profoukl kouř, až se děti zakuckaly.
    Dědeček to, pane, dovede.
  • 1912 / ? / Zvířectvo
    Karlíček: „Jak ulovíme starého zkušeného slona, prosím vás, dědečku?“
    Dědoušek: „Vezmeme doma břidlicovou tabulku. Napíšeme na ni: 2 × 2 = 3 a jdeme do Afriky anebo tam, kde vůbec sloni jsou.
    Tabulku zavěsíme na nějaký strom, třeba na palmu, avšak tak, že litery koukají směrem, kde jsme před tím lovecky vyzkoumali pobyt slonů.
    Potom pozor! Neboť sotva tabulku zavěsíme, přiřítí se rozzlobeně nejstarší slon a stoupnuv si před podivné ty počty, kouká, kouká, kroutí hlavou, kroutí, kroutí, až si ji ukroutí. — Slona vezmeme a jedeme s ním domů.“
  • 1912 / J. P. Holušický / Esence sivého čtveráctví
    Odpoledne přišel Karlíček k dědečkovi do zahrádky.
    „Tak Karlíčku — povídal dědeček — co jste dnes měli ve škole?“
    „Počty, dědečku.“
    „A zdali sis z nich zapamatoval něco, Karlíčku?“
    „Ó, ano, dědečku.“
    „A co pak?“
    „Dědečku, když dnes psal pan učitel první příklad na tabuli, šťouchl mě Franta Hroudů loktem a povídal: Karle, dnes nás sedělo při obědě pět. Tatínek, maminka a já.“
    „Kolik že jich sedělo u Hroudů?“ — pozastavuje se zeptal dědeček.
    „Pět, dědečku.“
    „Ale, ale jak je to jen možno, Karlíčku?“
    „Inu, víte dědečku, Franta Hroudů — lhal.“
  • 1912 / J. P. Holušický / Hádanky
    „Že nevíš, jak se poznají na větší dálku od sebe brambora, kanárek a veveřice?“ ptal se dědeček vnuka Karlíčka.
    „Nevím,“ řekl Karlíček.
    „Tedy ti to povím. Vezmeme tři klece. Do jedné dáme kanárka, do druhé veveřici a do třetí bramboru. Pak jdeme do lesa, otevřeme všechny tři klícky. Co vyletí, je kanárek, co se vyšplhá na strom, je veverka, co zůstane ležet v kleci, je brambora.“
<<  <  1  2  3  4  5  6  7  8  9  10  11  12  13  14  >  >>
 

1898 - 2007 © Nezávislá iniciativa „Sivý čtverák“, Stanislav Hakl a další autoři (kontakt)