Původní anekdoty


Dle autora - ? (celkem 42):
  • 1914 / ? / Hádanky
    Jednou měli u Rožků k večeři nové brambory. Dědeček pohladil kocoura, jenž právě k němu vyskočil na židli a o jeho záda se otíral, a povídal:
    „Víte-liž, děti, jaký jest rozdíl mezi bramborem a našim kocourem?“
    „Nevíme,“ vzdávaly se děti.
    „Kocour dovede vyskočiti se země na stůl...“
    „A brambor ne,“ smály se děti.
  • 1914 / ? / Výpravy do Prahy
    „Ach, kde jsou ty časy, když jsem hrával u Národního divadla,“ vzdychl dědeček.
    „Vy jste také hrával divadlo, dědečku?“ divily se děti.
    „Divadlo? Ne. Ale fazole jsem s hochy hrával na chodníce u Národního divadla.“
    „Aha!“
  • 1914 / ? / Válečné příhody
    Dědeček nakreslil křídou na stole čtverec, uprostřed udělal tečku a povídal: „Ve válce balkánské tady tou tečkou označený bulharský voják byl náhle ze čtyř stran obklíčen. Zde byla vysoká zeď mohutné pevnosti, tu naproti valil se dravý proud rozvodněné řeky Marice, v pravo zuřil děsný požár zapálené vesnice a tuhle od levé strany byly naň namířeny hlavně tureckých pušek. A teď mi pověz, hochu, kudy dostal se náš hrdina z tohoto nebezpečného místa!“
    „Patrně tudy přes zeď,“ mínil Ladík.
    „Tu bez žebříku nemohl přelézti,“ odporoval dědeček.
    „Vrhl se tedy do vody.“
    „Životem byl by zaplatil tuto odvahu.“
    „Proběhl tudíž trosky hořící vesnice.“
    „I tam číhala na něho jistá smrt.“
    „Nuže, nezbývalo mu než hnáti se proti přesile Turkův a vybojovati si bodákem východ z nebezpečí.“
    „I to bylo marné. Jistě byl by býval zastřelen.“
    „Tedy povězte, dědečku, co učinil,“ zvolal již netrpělivý Ladík.
    „To kdybych, chlapče, věděl, nepotřeboval bych se ptáti tebe,“ smál se staroušek.
  • 1914 / ? / Matematické žertíky a paradoxy
    „Pan učitel chtěl posadit 11 žáků do deseti lavic,“ začal dědeček. „Jak to udělal, aby v každé lavici seděl jen jeden chlapec?“
    „To není možné,“ zvolal Ladík.
    „Tedy se dívej, jak to učinil!
    Nejprve posadil do první lavice dva žáky. Do druhé lavice dal třetího, do třetí čtvrtého a tak dále, až do lavice deváté desátého chlapce. Tak zbyla ještě jedna lavice prázdná, do které pak posadil jednoho z těch prvních dvou, to jest jedenáctého. Teď vidíš, že to je možné.“
    „No, takhle!“
  • 1914 / ? / Matematické žertíky a paradoxy
    „Na lípě bylo pět silných větví, Ladíku. Z každé větve vyrostlo pět menších větviček a na každé větvičce vyrostly tři žaludy. Kolik žaludů vyrostlo na lípě?“ zkoušel Ladíka dědeček.
    „5 × 5 = 25 a 3 × 25 = 75,“ počítal Ladík. „Na lípě vyrostlo 75 žaludů,“ ohlásil výpočet.
    „Chyba lávky. Na lípě nevyrostl ani jeden žalud, neboť žaludy na lípě nerostou. To už bys mohl také věděti,“ smál se děd.
  • 1914 / ? / Válečné příhody
    „Mnohým lidem zdá se býti život příliš krátký,“ vypravoval dědoušek. „Nebylo tudíž divu, že před lety chodívalo k slečně Šatečkové mnoho osob, aby jim život prodloužila.“
    „Je-li možná?“ trnuly děti. „Slečna dovedla prodloužiti život?“
    „A na jak dlouho?“ ptal se Ladík.
    „I často na dlouho. To záleželo na tom, jak kdo si dovedl prodloužený život dlouho uchovati,“ vysvětloval dědeček. „Naší babičce vydržel tři léta. Potom přišla nová móda, a slečna za babičce život zkrátila. Slečna Šatečková byla totiž švadlenou, abyste rozuměly,“ zakončil děd.
  • 1914 / ? / Hádanky
    „Je to bílé, děti, nemá to oči a přece to kouká,“ vybízel zas jednou dědeček děti k přemýšlení.
    „Co by to bílého bez očí mohlo koukat?“ oříšek louskaly dítky.
    „I tuhle Ladíkovi kouká bílý kapesník z kapsy,“ řekl děd.
    „A jistě! Hihihihi,“ smály se děti.
  • 1919 / ? / Matematické žertíky a paradoxy
    „Mysli si číslo, Ladíku,“ poroučel dědeček, „násob je čtyřmi, součin děl dvěma, násob šestnácti a ještě dvěma. Když jsi již vypočítal, děl součin číslem, které sis zprvu myslil, a máš nyní výpočet 64,“ uhodl správně dědeček.
    Dovedete také tak počítati?
  • 1922 / ? / Hádanky
    Když se jednou Ladík učil o rýmu a verši, napsal dědeček toto čtyřverší:

    Hvězda Chuchle,
    Zbraslav, Troja, Šárka
    Jaká krása!
    zvolal soused Provazník

    I řekl: „Dovedl bys, Ladíku, přečísti hořejší čtyři řádky v rýmech, aniž bys něco přepsal neb připsal?“
    A když Ladík nedovedl, četl dědeček sám:

    Hvězda Chuchle (čárka)
    Zbraslav Troja Šárka
    Jaká krása (rozkazník)
    zvolal soused Provazník.
  • 1922 / ? / Esence sivého čtveráctví
    „I hleďme!“ zvolal najednou dědeček, „teď jsem si teprve, jak se patří, všiml, že mohu ti na rukou, Ladíku, napočítati 11 prstů. — Nuže, počítejme!“
    Zvedl obě Ladíkovy ruce, ukázal na krajní prst a řekl. „Deset.“ A pak počítal zpět: „Devět, osm, sedm, šest. K tomu ještě na druhé ruce pět. Šest a pět dohromady jedenáct, není-liž pravda?“ smál se staroušek.
  • 1922 / ? / Matematické žertíky a paradoxy
    Jednou jel dědeček s dětmi parníkem do Chuchle. A jak tak jeli, povídá staroušek. „Loď jest 30 m dlouhá, 20 m široká a má dva 25 metrové stěžně. U kormidla stojí kormidelník. — Jak se dovíš, Ladíku, kolik je kormidelníkovi let?“
    „Třicet, dvacet, pětadvacet lomeno dvěma a násobeno jedním kormidelníkem,“ tak a všelijak jinak snažil se chlapec řešiti daný příklad. Avšak marně. Konečně se zeptal: „Jak se tedy dovím, děde, kolik je kormidelníkovi let?“
    „Inu, když řekneš: Pane kormidelníku, kdy pak jste se narodil?“ smál se děd.
  • 1922 / ? / Šibalství s penězi
    Dědeček navlhčil dvouhaléř a přitiskl si jej na čelo. Potom stahováním a krčením čela namáhavě pokoušel se dvouhaléř z čela shoditi, až se mu to konečně podařilo.
    „Dovedl bys totéž učiniti?“ ptal se Ladíka. A když hoch sebevědomě přikývl, poručil mu dědeček založiti ruce nazad a tiskl mu chvíli dvouhaléř na čelo a pak nenápadně jej zase sňal. Ladík cítil přes to tlak peníze na čele a snažil se proto marně rozmanitými posuňky a pohyby obličejových svalů domněle přilnutý peníz shoditi. Čím více se děti smály, tím houževnatěji krčil čelo, křivil ústa a mrkal očima.
    Nepociťuje úspěchu, sáhl si rukou na čelo a poznal teprve teď, že se stal opět nástrojem dědečkova žertíku.
  • 1922 / ? / Hádanky
    Když se jednou Ladík učil dějepisu, zeptal se náhle dědeček: „Víš-li pak, chlapče, kdo nosil ve středověku největší klobouk? Nevíš? — Opravdu nevíš?“ — „Zajisté ten, kdo měl největší hlavu,“ povídal s úsměvem.
  • 1922 / ? / Hádanky
    A jindy zas tázal se dědeček: „Zdalipak víš, Ludvíku, jak staří Řekové chodili?“
    „To nevím,“ přiznal se student. „Jak chodili?“ vyzvídal.
    „Inu, jak staří Řekové chodili? Špatně, hochu, špatně, jako my všichni staří lidé chodíme.“
  • 1922 / ? / Šikovné ruce
    Dědeček nastříhal z novinového papíru asi 2 cm široké proužky, jež slepil ve tři kruhy a dal každému chlapci po jednom, poručiv, aby je opatrně rozstříhali vždy ve dva stejné kruhy. Hoši dali se do práce. Stříhali a stříhali, papírových pruhů vždy víc a více přibývalo. Konečně šťastně proveden byl poslední střih, chlapci odložili nůžky a prohlíželi své výrobky.
    Nastojte! Ladík měl dva oddělené stejné kruhy, Jeník držel v ruce pouze jeden, avšak jednou tak veliký a Vašík nedůvěřivě kroutil hlavou nad svými dvěma stejnými, avšak řetězovitě spjatými.
    Tohle přestává všechno! V čem vězí tajemství rozdílných těch úspěchů?
    A dědeček pověděl.
    Ladíkovi slepil oba konce pruhu v podobě ráfu na kole, Jeníkovi při slepování nenápadně obrátil konec proužku o 180 stupňů a Vašíkovi dokonce o 360°. Kdo by si toho byl na počátku všiml?
    Hříčka způsobila chlapcům pěknou zábavu a potěšení.
  • 1922 / ? / Hádanky
    „Hádejte, děti, co je to?“ zvolal dědeček. „Je to modré, visí to na provázku a zpívá to.“ Oříšek, jejž těžko bylo rozlousknouti. „Slaneček,“ povídal konečně dědeček.
    „Slaneček? A jak to?“ žádaly děti o vysvětlení.
    „Inu, takhle. Slaneček se obarví na modro a pověsí se na provázek.“
    „Ale nezpívá,“ volal Ladík.
    „Zajisté,“ smál se staroušek, „ale to se přidává jen proto, aby se tak lehce hádanka neuhodla.“
  • 1924 / ? / Šikovné ruce
    Dědeček se mrzel, opravdu se mrzel — a to bylo špatné znamení, že by dětem pověděl některý ze svých žertů! Kdosi přelezl mříž, která chránila jeho zahrádku, a otrhal mu do rána jablka. Proto byl dědeček mrzut.
    „Co se stalo, dědečku?“
    Dědeček vzal kus papíru a kreslil záhadnou mříž, psal pod ní písmena:
    (obrázek)
    Děti nestrhly očí. „Co to znamená? Vysvětlete nám!“ volaly nedočkavě.
    „Čtěte písmena dle délky přímek a zvíte, co mě mrzí!“ pravil dědeček.
    Kdo první rozluští záhadu?
  • 1926 / ? / Matematické žertíky a paradoxy
    „Kytička konvalinek jest v Praze na předměstí za 2 koruny. Co stojí na Václavském náměstí?“ ptal se děd.
    „A že to nevíte, děti?“ divil se. „Na Václavském náměstí stojí pomník svatého Václava, chytráci!“
  • 1932 / ? / Kouzelnické kousky
    Letos po prvé neseděl dědeček s dětmi o vánocích na Štědrý den u večeře a snad proto to tak špatně dopadlo. Také Ladíka nebylo, a ostatní děti bez těch dvou byly jako bezruké. Po večeři se vyskytnul návrh, že jako každý rok, budou i letos krájet jablka, komu vyjde kříž a komu zase hvězda... Krájely, krájely, dvacet jablek rozkrájely, padesát jablek rozkrájely — a nikde kříž ani hvězda, ale pořád dvě jádra proti sobě... Až když rozkrojily poslední jablko, udeřil se Jenda do hlavy a povídá: „No jo — ale vždyť my jsme krájely shora místo ze strany...“ A tak to, zkrátka, moc pěkně sešmodrchaly! Dědeček i Ládík by se byli, věru, smáli, až by se byli za břicho popadali.
  • 1937 / ? / Z knihy Dědečkovy taškařice
    Krutá zima
    „Letos byla opět v Praze tuhá zima, 35°, to jest co říci. A v Šárce bylo dokonce 70°.“
    „Jak to?“
    „No, v Dolní Šárce bylo 35° a v Horní Šárce také 35°. 35° a 35° je 70°. V Šárce bylo 70°.“
    „Bodejť by takhle nebylo.“
<<  <  1  2  3  >  >>
 

1898 - 2007 © Nezávislá iniciativa „Sivý čtverák“, Stanislav Hakl a další autoři (kontakt)