Dědečkova podobizna

SIVÝ ČTVERÁK

Reklama:

 

Původní anekdoty


Dle kategorie - Kuřácký koutek (celkem 4):
  • 1902 / Edv. Hegner / Kuřácký koutek
    Dědeček ptal se kdysi Ladíka: „Čemu jste se ve škole učili?“
    „Pan učitel nám vyprávěl o ústrojí sluchovém!“ odpovídal tento.
    „Nu, dobře tedy!“ promlouval dědeček; „věříš-li, Ladíku, že pustím uchem kouř?“
    „Leda že byste měl sluchový bubínek protržený!“ nedůvěřoval Ladík.
    „Povídali že mu hráli!“ smál se dědeček; „víš sám, že mám sluch v nejlepším pořádku a přece učiním, co jsem řekl!“
    To řka, vstal a pustil skutečně kouř uchem — sklenice, jež náhodou na stole stála.
  • 1903 / Antonín Procházka / Kuřácký koutek
    „Dědečku, dnes jsem viděl něco, čeho byste jistě vy nedovedl,“ chlubil se Láďa, když se jednou vrátil z kouzelného představení.
    „Tak co tam bylo zvláštního,“ usmíval se dědeček.
    „Ach, bylo toho mnoho.“ odvětil tázaný, „ale nejdivnější mi bylo, jak »Okulorum z Ruska«, tak se jmenoval kouzelník, vybíral z prázdného klobouku svítilny, míče, poháry, — byla toho takováhle hromada,“ ukázal se Láďa, pozdvihnuv ruku do výše asi půl metru. „Jak se to tam jen všechno vešlo? Samotná deka, kterou odtamtud vytáhl, právě taková, jakou máme zde na posteli, nevešla by se do dvou klobouků.“
    „Proč by se nevešla do dvou, když se vešla do jednoho ještě s jinými předměty,“ usmál se dědeček.
    „Ovšem, ale je to přece jen podivné, a vy byste to jistě nedovedl,“ tvrdil chlapec.
    „Hm, budu-li chtíti, způsobím, že se vejde deka do této mé tabatěrky,“ řekl dědeček, bera si právě šňupeček, an mu tabák došel.
    „Prosím vás, dědečku, udělejte to před námi, když máte právě prázdnou tabatěrku,“ škemraly děti.
    „Udělám,“ řekl šibalsky se usmívaje dědeček; „dříve mi však Láďa dojde pro tabák. Ať ti ho dají zatím do kornoutku.“
    „Zač, dědečku?“ tázal se chlapec, chápaje se rychle klobouku.
    „Za 6 haléřů rapé, ale ať jsi tu hned,“ pobídl ještě posla dědeček. Hoch byl nazpět jako na obrtlíku. Udýchán žádal dědečka, aby tedy spustil danou odpověď. — „Hned, hned,“ usmíval se dědeček jeho nedočkavosti; „měj tedy pozor, jak se to dělá, abys to také dovedl. Zde je deka, totiž deset gramů tabáku, a udělám s tou »dekou« takhle.“ Na to vsypal tabák do tabatěrky a zavřev ji, vstrčil vážně do kapsy.
  • 1904 / Antonín Procházka / Kuřácký koutek
    Dědeček si časem rád zahulil z dýmečky. Láďa, přišed kdysi ze školy, chvíli se na dědečka bystře díval, načež spustil: „A vždyť vy, dědečku, neblednete.“ — „A proč bych bledl,“ řekl tázaný, přimhouřiv lehce levé oko a čtverácky na tazatele pohlížeje. — „Inu proč, pan učitel nám ve škole vypravoval o škodlivosti kouření a řekl, že kdybychom chvíli kouřili, zbledneme nejprve v obličeji, na čele vystoupí nám pot...“ — „Nu dobře, dobře, chlapíku, ale to se stává jen kloučkům, tak starým dětem, jako jsem já, se to již nestane, mně již kouření neškodí,“ smál se dědeček a furiantsky vypustil dva sloupce dýmu nosem. — „Jej, dědečku, vy umíte také nosem kouřiti?“ tázal se s podivením Láďa. — „Což nosem, to není nic divného,“ odvětil dědeček, „ale znal jsem jednoho mysliveckého mládence, který vypouštěl kouř i okem.“ — „Levým nebo pravým?“ tázal se spěšně chlapec. — Dědeček, jemuž otázka tato nebyla právě po chuti, odvětil: „Jedno oko zamhouřil a druhým okem vypustil kouř. Zkusil jsem to dle jeho návodu také jednou, ale nevím, zda bych to ještě dovedl.“ — „Prosím vás, dědečku, zkuste to, snad to dovedete,“ prosil Láďa. — „Snad,“ smál se dědeček, chápaje se kusu drátu, se kterým chvíli cosi kutil, až jej Láďa, nemoha se dočkati, vybídl, aby tedy již kouř okem pustil. — „Pozor tedy,“ zvolal dědeček, načež vtáhl do úst kouř, zamhouřil levé oko a přiloživ k ústům drátěné oko, jež byl zatím zhotovil, vypustil jím kouř na zvědavého Láďu, až se tento zakuckal.
  • 1910 / Stan. Hakl / Kuřácký koutek
    Dědeček si ze všeho nejraději zakouřil. Hořící dýmka byla jeho nejmilejším potěšením. Děti se rády dívaly na modré kroužky dýmu, jež z úst vypouštěl, chytaly a navlékaly je na prsty, až se ve vzduchu rozplynuly. O velkých svátcích kouříval dědeček doutník. A když tak někdy dětem pro radost vypustil kouř nosem, rozesmál děti srdečně.
    „Ještě jednou, dědečku,“ žebronily pak dlouho.
    „Což nosem,“ povídá jednou staroušek, „ale i uchem dovedu kouř pustiti.“
    „Ukažte, dědečku, ukažte,“ chytaly se děti, s uší jeho očí svých při tom nespouštějíce.
    Dědeček tedy zabafal, uchopil na stole stojící džbán a uchem jeho profoukl kouř, až se děti zakuckaly.
    Dědeček to, pane, dovede.
<<  <  1  >  >>
 

1898 - 2007 © Nezávislá iniciativa „Sivý čtverák“, Stanislav Hakl a další autoři (kontakt)