Dědečkova podobizna

SIVÝ ČTVERÁK

Reklama:

 

Původní anekdoty


Dle kategorie - Za velkou louží (celkem 4):
  • 1922 / Stan. Hakl / Za velkou louží
    „Občan Václavík vrátil se po patnácti letech z Ameriky,“ pravil dědeček. „Po celou tu dobu nenechal se vůbec ostříhati.“
    „Jejej, jak ten asi vypadá,“ trnuly děti.
    „Tak jako před patnácti lety, neboť byl již tenkrát holohlavý.“
  • 1923 / Stan. Hakl / Za velkou louží
    „Víte, děti, co je mrakodrap?“ ptal se dědeček.
    „Jak bychom nevěděly,“ zvolaly děti.
    „Mrakodrap je dům v Americe o velikém počtu pater.“
    „Tak jest,“ potvrdil staroušek. „A teď poslyšte, co se jednou v takovém domě přihodilo!
    V dvaadvacátém patře mu měl jistý advokát zřízenou kancelář. Jednoho dne řekl svému dvanáctiletému synkovi, aby naň ve dvě hodiny odpoledne čekal dole v přízemí u vrátného, že pak půjdou spolu do biografu. Ale synáček přiběhl již ve tři čtvrti na dvě. »To ještě mohu vytahovadlem včas dostati se k otci do úřadovny.« Vstoupil a již se vznášel vzhůru. Otec však dnes mnohem dříve ukončil svou práci. Rozhodl se tudíž sjeti dolů a vyčkati chlapce u vrátného. Sotva však dojel do přízemí, volá naň vrátný: »Pane doktore, chlapeček ujíždí právě nahoru.«
    »Musím tedy za ním.« Vskočí do vytahovadla a zmizí ve výši.
    »Tatíček právě odejel,« přivítali v úřadovně našeho studentíka. »Pospěšte, ať pan doktor dole dlouho nečeká.«
    A již jest opět chlapec ve spoušti a horem pádem snáší se do hlubin.
    »Jeminku! Pan doktor se vrací?« diví se sluha. »Chlapeček odtud právě odejel.«
    »Dobrá,« řekl s klidem advokát. »Hochovi neuškodí, přijde-li po druhé sem nahoru.«
    Posadil se do lenošky, zapálil si cigaretu, rozevřel noviny, četl a čekal.
    »Tak tedy přece musím počkati zde dole na tatíčka, jak mně poručil,« řekl si synáček, když od vrátného zvěděl, že se otec vrátil do úřadovny. Sedl si tedy na lavičku před vytahovadlem a čekal. Čekal, čekal, tak dlouho čekal synek dole jako tatík nahoře.
    »Mně se zdá, že kluk přece jen na mne dole čeká. Sjedu dolů. Kdyby však mezitím přijel nahoru, řekněte mu, že naň dole počkám,« nařizoval advokát sluhovi. Zvedl se s lenošky, posadil si klobouk na hlavu, do ruky vzal hůl a odešel. Vstoupil do vytahovadla a spustil se do přízemí.
    »Myslím, že otec na mne teď čeká nahoře,« usoudil hošík, když se tatínek dlouho neobjevoval. »Pojedu k němu. Prosím vás, pane vrátný, oznamte tatíčkovi, přijde– li sem, že jej očekávám nahoře v jeho úřadovně.«
    Vstoupil do vytahovadla.
    Jen zmizel, byl advokát tady. »Pane doktore, honem nahoru! Synáček tam na vás čeká.«
    Co tedy zbývalo? Zase rovnou vzhůru!
    »Pospěšte si rychle!« zvolal sluha na chlapce, jakmile se opět na prahu objevil. »Tatíček dole čeká. Právě odejel.« A tak syn dolů, otec nahoru. Potom zas obráceně. Dolů, nahoru, nahoru, dolů. Jestliže se dosud nechytili, tak honí jeden druhého podnes,“ končil děd své vypravování.
  • 1923 / Stan. Hakl / Za velkou louží
    Dědeček povídal: „Tak jednou jeden bohatec v Americe si umínil, že pohostí 12 hostů na své útraty tolikrát, dokud budou každého dne seděti u stolu v jiném pořádku. I požádal slavného počtáře, aby mu vypočítal, kolik to bude hostin a jak dlouho to papáníčko potrvá. Když pak zvěděl rozpočet, zkoprněl a zašla ho chuť strojiti hostiny. Neboť považte! K tomu by bylo třeba celkem 480 milionů hostin a času milion roků. A toho jistě nemůže dělati ani milionář.“
  • 1923 / Stan. Hakl / Za velkou louží
    „Teď jest možno cestovati i do ciziny bez pasu,“ povídal dědeček.
    „I do Ameriky?“ pochyboval chlapec.
    „I do Ameriky. Musí však míti člověk šle, aby cestou s něho nespadly kalhoty.“
<<  <  1  >  >>
 

1898 - 2007 © Nezávislá iniciativa „Sivý čtverák“, Stanislav Hakl a další autoři (kontakt)