SIVÝ ČTVERÁK

Původní anekdoty

Dle kategorie - Lidová moudrost (celkem 7):

• 1903 / L. V. Volenec / Lidová moudrost
  „Když rozsvítíte svíčku ve světnici za jasného dne, kde pak je asi největší světlo?“ ptal se dědeček vnoučat.
  A čiperný Ladík odpověděl: „U svíce!“
  „Neuhodl jsi!“ pravil děd. „Největší světlo jest na obloze, jemuž říkáme slunce. Neboť toho kdyby nebylo, nevím, co jiného by lépe mohlo ozářiti ohromný svět.“
• 1916 / V. Špidlen / Lidová moudrost
  Jednou Ladík chtěl dědečkovi oplatit čtveráctví i optal se ho: „Dědečku, jestliž víte, kolik let trvá celá věčnost?“
  Ale bystrá hlava byl ten děda! Nedal se zmásti, jak si myslil Ladík.
  „Celá věčnost trvá právě tak dlouho jako půl věčnosti!“ odpověděl.
  „Hm, to je taky pravda!“
• 1918 / Hk. / Lidová moudrost
  „Tak bych rád věděl, jak vypadá to tam nad námi,“ začal jednou dědeček, ukazuje vzhůru.
  „Nad oblaky? V nebi?“ otázkami vpadly děti, očekávajíce, že dědoušek se rozpovídá.
  „Ach, to věděti mám času dost, ale jak vypadají hrušky, které jsme na půdu do sena uložili,“ rychle končil čtverák.
• 1919 / K. Husník / Lidová moudrost
  „Dědečku, dědečku, hleďte, co jsem našel,“ volal Láďa, spěšně vraziv do světnice a podávaje dědečkovi malý přívěsek.
  „Je drahý, je zlatý, viďte, dědoušku!“ naléhal.
  „Není, hochu, není,“ hlavou pokýval stařeček, „je pouze pozlacený, a pozlacená věc není příliš vzácná. Já sám ti pozlatím kterýkoli drobný předmět v několika vteřinách.“
  „Opravdu?“ užasl hoch. „A nikdy jste nám toho neukázal! Pozlaťte mi tento peníz, prosím, prosím!“
  „Vidíš, jsem hotov,“ řekl děd, položiv Láďův desetihaléř na okno, kam padala zlatá záře sluneční. — „A važ si tohoto zlata,“ vážně dokládal po chvíli. „Mrtvý kov oblaží snad na chvíli, na čas. Toto zlato však dává zdraví, záruku blaženosti pro celý život.“
• 1920 / Hk. / Lidová moudrost
  „Pohádku a novou chcete! Tož poslouchejte: Honza nesl otci, který u lesa ovce pásl, oběd. Přišel na můstek a vidí: můstek samá díra. »Ovce by si polámaly nohy,« pomyslil si a počal díry kaší ucpávati.“
  „Tu jsme již slyšely, dědoušku,“ ozvaly se děti.
  „Neslyšely, je nová,“ klidně odpovídá dědoušek a pokračuje: „Když všecku kaši spotřeboval, vrátil se domů. »Jsi zde nějak brzy, donesl jsi kaši?« ptala se matka. »Nedonesl,« přiznal Honza a počal matce vyprávěti, co a jak s kaší zařídil...“
  „Slyšely jsme ji, známe ji,“ jistily zase děti.
  „Tak co bylo dále?“ optal se dědeček. Ale než děti mohly odpověděti, sám vpadl: „Vařečkou, kterou právě v ruce měla, matka Honzovi notně kabát vyklepala, aby byl chytřejší!“
  „Ale to není pohádka,“ zanaříkal Oldřich.
  „I je, ale nová a pravdivá, neboť tak jistě by dnes každá matka svého synka léčila,“ končil dědeček.
• 1923 / Stan. Hakl / Lidová moudrost
  Krejčí, švec a pekař se hádali v hospodě, čí řemeslo jest důležitější. Vedle u stolu sedící cizinec chvilku je poslouchal a pak křídou na stůl nakreslil trojúhelník.
  „Napište si každý z vás do jednoho rohu trojúhelníka číslo, kterým své řemeslo ceníte!“ poroučel.
  Tak napsal krejčí 7, švec chtěje ho převýšiti dosadil 19 a pekař dokonce připsal 52. Cizí host sečetl pak stejnolehlá čísla a součty napsal doprostřed stran trojúhelníka. Pak vybídl každého řemeslníka, aby své zvolené číslo sečetl s číslem na protilehlé straně napsaným. A hle! Všem třem vyšlo totéž číslo. „Prašť, jako uhoď!“
  Pošetilec, kdo práci jiných podceňuje a svou nad míru vynáší.
  
• 1923 / Stan. Hakl / Lidová moudrost
  Děd si povzdychl: „Ach kdybys byl, Ladíku, v mé kůži!“
  „Co se vám stalo, děde?“
  „Kdybys byl v mé kůži, myslím, že by ti byla velká.“
  „To jistě.“