Dědečkova podobizna

SIVÝ ČTVERÁK

Reklama:

 

Původní anekdoty


Dle ročníku - 1918 (celkem 13):
  • 1918 / Hk. / U nás na vsi
    Láďa přiběhl rozradostněn z lesíka.
    „Hečte, dědečku, našel jsem hřib!“
    „Ukaž, ukaž... Vskutku! Ale v září není hřib vzácností. Já však našel jednou hřib v lednu.“
    „Nemožno. Žertujete!“
    „Nežertuji. Poslechni, jak se to stalo. Je tomu již několik let. Prosinec byl tehdy mírný, zato v lednu přišly kruté mrazy. Šel jsem se tedy do zahrádky přesvědčit, je-li víno dosti přikryto. A tu spatřím právě pod oknem — hřib... dřevěný hřib, kterého babička při spravování punčoch užívala.“
    „Hm, takový...“
    „A vidíš, babička z něho měla větší radost, než ty z tohoto pravého.“
  • 1918 / Hk. / U nás na vsi
    „Mnoho a krásných jablek bylo dnes v trhu,“ povídal dědeček, vraceje se s vycházky, „ale drahota, drahota — “
    „A po čem je prodávali?“ zajímal se Oldřich.
    „Po kilech, po půlkilech — jak kdo žádal, hošíčku.“
    „Vidíš, zase jsi se připálil,“ hihňal se Ladík bratrovi.
  • 1918 / Hk. / Lidová moudrost
    „Tak bych rád věděl, jak vypadá to tam nad námi,“ začal jednou dědeček, ukazuje vzhůru.
    „Nad oblaky? V nebi?“ otázkami vpadly děti, očekávajíce, že dědoušek se rozpovídá.
    „Ach, to věděti mám času dost, ale jak vypadají hrušky, které jsme na půdu do sena uložili,“ rychle končil čtverák.
  • 1918 / k. / Přírodozpyt
    Dědeček zdržel se s hochy na vycházce. Teprve v pozdním večeru blížili se k domovu. Měsíc v úplňku jasně osvětloval cestu.
    „Dobře se to jde, když měsíc tak pěkně svítí,“ pochvaloval si dědeček. „Nebýti toho, kdo ví, kde bychom bloudili, kdo ví, zda vůbec domů se dostali... Co soudíš, Oldro,“ optal se pojednou mladšího vnoučka, mrknuv na Láďu, „co je potřebnější, slunce, nebo měsíc?“
    „Měsíc; slunce beztoho svítí jen ve dne, když je světla dost,“ bez rozmýšlení prohlásil malý učenec.
    „A co by svítilo ve dne, nebýti slunce?“ opravoval bratrovy vědomosti Láďa.
  • 1918 / K. Husník / Dědeček vypravuje
    Láďa viděl kdesi rychlokreslíře a nadšeně vypravoval dětem o jeho výkonech.
    „Pravda,“ vmísil se dědeček, „častým cvikem dosahují lidé v různých oborech práce zručnosti až neuvěřitelné. Tak anglický herec — komik Heywod vsadil se jednou se svými přáteli o velký peníz, že udělá za 5 minut střevíc.“
    „A vyhrál?“ nedočkavě vpadl Láďa.
    „Vyhrál!“
    „Nemožno,“ pochyboval hoch.
    „Zdá se nemožností a přec toho dokázal a snadno. Zul vysokou svou botu, vytáhl nůž, uřízl botě holeň až po kotníky — a střevíc byl hotov.“
    „Tak ovšem; bota však byla zničena.“
    „Ale vyhranou sázkou několikráte zaplacena.“
    „Chytrák.“
  • 1918 / K. Husník / Kouzelnické kousky
    Dědeček přišel s odpolední procházky. Sváteční klobouk, který vždy v pokoji na určité místo ukládával, položil na židli v kuchyni.
    „Jsem to zapomnětlivec nešetrný, klobouk nechám zde!“ káral se, sotva k dětem přisedl.
    „Uložím vám jej, smím?“ ochotně nabízel se Oldřich.
    „Ovšem že smíš, ale nepomačkej ho! Nejlépe bude, nevezmeš-li jej ani do ruky.“
    „Ale potom jej přece nemohu odnésti,“ zarazil se hoch.
    „I můžeš, podívej se,“ usmál se staroušek. Zvedl židli i s kloboukem a otevřenými dveřmi ji do pokoje přenesl.
  • 1918 / K. Husník / Přírodozpyt
    Láďa dostal k svátku atlas zvířectva. Děti prohlížely krásné obrázky, Láďa zobrazené jmenoval a vysvětloval.
    Když knihu odkládal, oslovil jej dědoušek. „Víš jistě, Láďo, že některá zvířata ráda slýchají hudbu, zpěv nebo lichotivý lidský hlas. Někteří ptáci naučí se opakovati celé melodie, pronášeti některá slova, ba i věty. — Znám však ptáka, který na abecedu vrčí. Uhodneš-li, který to?“
    „Pták a vrčí?“ opakuje vnouček, přemýšleje.
    „Věru neuhodnu, poddám se!“ doznává po chvíli.
    „Vrabec,“ prozrazuje děd.
    „Ah, takhle jste to myslil...“
  • 1918 / K. Husník / Kouzelnické kousky
    Dědoušek dopil kávu, pohládl na vnučku, a řekl vyčítavě: „Něco jsi zapomněla, Milčo!“
    Dívenka odběhla a v okamžiku podávala stařečkovi sklenici vody.
    „Postav jen, umím se napíti, aniž sklenici do ruky vezmu,“ prohodil děd.
    „Vskutku? Ukažte nám to, prosíme — “ ozvaly se děti.
    Stařeček sklonil se nad stůl, sevřel okraj sklenice ústy a upil maličko.
    „No, tohle byste také dokázaly, ne?“ s úsměvem ptal se dětí, které jakýs neobyčejný „kousek“ očekávaly.
  • 1918 / Stan. Hakl / Hádanky
    „Je to černé, má to 4 nohy, ocas a nehýbe se to,“ dal dědeček dětem hádanku.
    Něco podobného děti již nejednou slyšely. Rozluštění hádanky se jim tudíž třepetalo již na jazýčku. Avšak slovíčko černé je zarazilo. Proto se poddaly.
    „Padlý bělouš to je,“ řekl děd.
    „Chachacha,“ rozesmál se Ladík. „To se vám, dědečku, špatně povedlo. Vždyť bělouš není černý.“
    „Pravda, není, není. Avšak slovíčko černý se přidává jen proto, aby se hádanka tak snadno neuhodla,“ smál se dědoušek.
  • 1918 / Stan. Hakl / Válečné příhody
    „Ti naši jsou chlapíci,“ pochvaloval dědeček, odkládaje noviny. „Dvakráte zas nepřátelský útok odrazili... Víš-li,“ obrátil se k Láďovi, „který je nyní náš nejsilnější a nejvytrvalejší nepřítel?“
    „Rusko,“ prohlašoval hoch.
    „Ne, ne,“ záporně kýval staroušek.
    „Tedy Anglie.“
    „Ach, kde! Moucha. Desetkrát ji odeženeš — útočí po jedenácté a ještě úporněji,“ vysvětloval tím obratem překvapenému vnoučkovi.
  • 1918 / Stan. Hakl / Matematické žertíky a paradoxy
    „Otec rozdělil mezi tři syny 17 koní tak, že nejstarší obdržel polovinu, prostřední šestinu a nejmladší devítinu. Kolik živých koní dostal každý z nich?“ dal dědeček Ladíkovi za příklad.
    „Není možné,“ prohlásil Ladík. „17 není dělitelno ani dvěma, ani šesti, ani devíti.“
    „Poslyš tedy, jak si pomohli,“ vykládal děd. „Od souseda si vypůjčili jednoho koně, aby měli 18. A tak dostal potom
    nejstarší 1/2 z 18 koní = 9 koní,
    prostřední 1/3 z 18 koní = 6 koní,
    nejmladší 1/9 z 18 koní = 2 koně.
    Dohromady 17 koní. Samozřejmo, že vypůjčeného koně pak s díky vrátili a bylo dobře. Či nezdá se ti, hochu?“ ptal se staroušek zamyšleného Ladíka.
  • 1918 / Stan. Hakl / Výpravy do Prahy
    Na křižovatce ulic na dolním konci Václavského náměstí, kde projíždí mnoho povozů a vozů elektrické dráhy a procházejí zástupy lidí, koná službu policejní strážník. „Víte-li pak, děti, nač musí tam dávati pozor?“ ptal se děd.
    „Aby ho nezajeli,“ řekl pak, když děti pravé příčiny hned neuhodly.
  • 1918 / Stan. Hakl / Matematické žertíky a paradoxy
    „A teď zase jednou nějakou početní hříčku,“ řekl dědeček a vypočítal s Ladíkem tyto dva sloupky násobení:
    1 × 91 = 91
    2 × 91 = 182
    3 × 91 = 273
    4 × 91 = 364
    5 × 91 = 455
    6 × 91 = 546
    7 × 91 = 637
    8 × 91 = 728
    9 × 91 = 819

    3 × 27 = 111
    6 × 27 = 222
    9 × 27 = 333
    12 × 27 = 444
    15 × 27 = 555
    18 × 27 = 666
    21 × 27 = 777
    24 × 27 = 888
    27 × 27 = 999
    „Zajímavé, což? Příště něco složitějšího.“
<<  <  1  >  >>
 

1898 - 2007 © Nezávislá iniciativa „Sivý čtverák“, Stanislav Hakl a další autoři (kontakt)