Dědečkova podobizna

SIVÝ ČTVERÁK

Reklama:

 

Původní anekdoty


Dle ročníku - 1923 (celkem 18):
  • 1923 / Stan. Hakl / Šibalství s penězi
    Dědeček položil na stůl čistý arch papíru, na který postavil čajovou sklenici dnem vzhůru a vedle ní položil desetihaléř. Vše bílým kapesníkem přikryl. Potom vyhrnul rukávy a nemaje po ruce kouzelné hůlky troubelí od dýmky na sklenici zaťukal a zvolal: „Anče pase“.
    Sklenici odkryl, kapesník vytřepal a prázdné dlaně dětem ukázal. Desetihaléře vedle sklenice nebylo. Zmizel beze stopy.
    Potom znovu zase sklenici kapesníkem přikryl, zaťukal, „Anče pase“, opět kapesník nadzvedl a desetihaléř vedle sklenice. Věci uklidil, a děti si pak mohly nad tím kouzlem hlavičky rozlámati.
    Nebylo možno jinak. Dědeček musil s barvou ven. Ukázal dětem sklenici. Na jejím okraji byl přilepen kotouč bílého papíru téhož průměru. Na bílé ploše papíru nebylo možno kotouč pod obrácenou sklenicí pozorovati. Pod šátkem tedy dědeček jednoduše pohnul sklenicí a zakryl jí desetihaléř. Jak mohly potom děti tušiti pod ní zdánlivě zmizelý peníz?
  • 1923 / Stan. Hakl / Tělocvik
    „Že vstaneš, Ladíku, se židle, na níž sedíš, na můj pouhý povel »Vstát!«“ předpověděl děd. „A že ne!“ odpovídal Láďa a pro jistotu se přidržel oběma rukama pevně stolice.
    „Tak tedy. – Vstát!“ a s klidem dodal: „Nemusí to býti hned, ale doufám, že na židli do smrti seděti nezůstaneš.“
    Sundal s věšáku čepici, nasadil si ji na hlavu a vytratil se ze světnice.
    Netrvalo dlouho a Ladík přiběhl za ním na dvoreček.
    „Neposedo!“ přijal jej opět děd s úsměvem na milost.
  • 1923 / Stan. Hakl / Kouzelnické kousky
    Tentokrát spojil se dědeček s malou Lidkou, aby Ladíka důkladně povodil za nos.
    Když se totiž jednou hoch vrátil ze školy, měla Lidka na stole posazeny své tři panny. Uprostřed seděla největší ryška, černooká brunetka po levici a plavovláska po pravici.
    „Láďo!“ zvolalo děvče, „že uhodnu, kterou panenku pohladíš, i když odejdu do kuchyně, abych při tom nebyla.“
    „A že ne,“ chytil se Ladík. Když Lidka zavřela za sebou dveře do kuchyně, dotkl se rychle rukou jedné panny a zvolal: „Už!“
    Děvče přiběhlo, zadívalo se všem třem panenkám upřeně do očí a správně uhodlo tu, kterou Ladík pohlazením vyznamenal.
    Pokus opakoval se po druhé, po třetí i po čtvrté, a Ladík nedostal se dosud kouzlu na kloub.
    Teprve později zpozoroval, že v celé záhadě neměl tentokrát dědeček sice svých prstů, nýbrž svou dýmku.
    Z umístění dýmky v ústech dědečkových čtla Lidka rozluštění hádanky. Měl-li totiž dědeček dýmku v pravém koutku úst, byla jistě pohlazena plavovláska, přendal-li dýmku do levého koutku, byla to černoočka a visela-li z úst přímo pod nosem, věděla Lidka zcela určitě, že Ladík pohladil největší panenku ryšku.
    Chlapci dalo to zajisté hodně práce, nežli dědečka skloněného nad novinami z vyzvědačství usvědčil.
  • 1923 / Stan. Hakl / Matematické žertíky a paradoxy
    Dědeček nastříhal 12 lístků papíru, očísloval je a sestavil do kruhu jako číslice na ciferníku. Lístky obrátil číslicemi do spodu a řekl:
    „Ladíku, mysli si některé číslo od 1 do 12.“
    „Ano,“ pravil hoch a myslil si číslo 8.
    „Nyní doplň číslem, abys měl 20,“ pokračoval dědoušek.
    Ladík tedy dopočítal 12.
    „Doplněk si zapamatuj a měj pozor! Počítej, kolikrát nyní ťuknu na lístky, až napočítáš od myšleného čísla v duchu dvacet, zvolej: 'Dost!'“ Dědeček potom sedmkrát dotkl se nahodile pokaždé jiného lístku.
    Po osmé však ťukl na dvanáctku, o níž věděl, že jest na nejvyšším bodě ciferníku. Pak ťukl postupně na lístek předcházející, potom na lístek před ním ležící, znovu ještě na jeden zpět a zase na další.
    Tu zvolal právě Ladík: „Dost!“ Dědeček otočil lístek a na něm byla napsána 8, číslo, které si hoch zprvu myslel.
    Zkuste podobně s jiným číslem a poznáte, že dovedete také tak hádati jako dědeček.
  • 1923 / Stan. Hakl / Dědeček vypravuje
    Dědeček vyprávěl: „Jednou jsem našel na silnici balíček. Potěžkal jsem jej, zatřásl jsem jím; něco v něm jistě bylo. Zastrčil jsem nález opatrně do kapsy a šel jsem dále. Ale balíček mně nedal pokoje. Co v něm asi jest? Kdo jej ztratil? Stojí za to oznámiti nález na obecním úřadě? Či jsem sedl některému šprýmaři na lep?
    Takové otázky dráždily mou zvědavost, až jsem podlehl. Sednu si na patník, rozváži provázek, rozbalím papírový obal a vidím krabičku. Otevřu opatrně víčko a zas něco v hedvábném papíře. Opatrně rozbaluji a ...“
    „Co, co, co, bylo v balíčku?“ ptaly se děti.
    „Revolver.“
    „Re-vol-ver?“
    „Revolver.“
    „A co jste s ním udělal?“ vyzvídal Ladík.
    „Vystřelil jsem si z něho jako z Tebe,“ smál se děd.
  • 1923 / Stan. Hakl / Lidová moudrost
    Krejčí, švec a pekař se hádali v hospodě, čí řemeslo jest důležitější. Vedle u stolu sedící cizinec chvilku je poslouchal a pak křídou na stůl nakreslil trojúhelník.
    „Napište si každý z vás do jednoho rohu trojúhelníka číslo, kterým své řemeslo ceníte!“ poroučel.
    Tak napsal krejčí 7, švec chtěje ho převýšiti dosadil 19 a pekař dokonce připsal 52. Cizí host sečetl pak stejnolehlá čísla a součty napsal doprostřed stran trojúhelníka. Pak vybídl každého řemeslníka, aby své zvolené číslo sečetl s číslem na protilehlé straně napsaným. A hle! Všem třem vyšlo totéž číslo. „Prašť, jako uhoď!“
    Pošetilec, kdo práci jiných podceňuje a svou nad míru vynáší.
  • 1923 / Stan. Hakl / Kouzelnické kousky
    „Otisk prstu každého člověka jest různý,“ začal dědoušek. Položil na stůl zrcádko a vyzval děti, aby na ně každé svůj ukazováček pravé ruky přitisklo. I pan Prošek, právě u stolu sedící, byl vyzván také tak učiniti.
    „Každý z nás máme jinak sestaveny rýhy na konečcích prstů,“ vykládal staroušek, bedlivě při tom otisky prohlížeje. „Podle otisků prstů bývá snadno vypátrán zločinec a neklamně usvědčen z účasti na zločinu. To jest t. zv. daktyloskopie,“ poučoval své pozorné posluchače.
    „Teď tedy zrcadlo čistě otru, odejdu ven a jedn z vás dotkne se za mé nepřítomnosti jeho lesklé plochy. Až se vrátím, uhodnu, kdo to byl,“ řekl děd a vzdálil se.
    Stalo se, jak dědeček žádal. Když se navrátil, kapesníkem jej setřel a požádal znovu všech, by své ukazováčky na zrcadlo přitiskli.
    Přehlédl všechny otisky a správně pak uhodl toho, kdo onen otisk učinil.
    Uhodl nejen jednou, nýbrž tolikrát, kolikrát si děti přály zkoušku opakovati.
    A přece na dědečka nevyzrály. Jak mohly tušiti, chuděry, že dědeček byl tentokrát s panem Proškem srozuměn! Ano, pan Prošek to byl, který se vždy dotkl zrcadla hned první po tom, který v nepřítomnosti dědečkově svůj prstíček sám jediný na zrcadlo přitiskl. A když jednou také musel na všeobecné přání dětí sám předložiti otisk svého prstu dědovi k rozluštění, pospíšil si, aby při otiskování prstů všech přítomných mohl se dotknouti první zrcadla. Neboť tajná úmluva zněla: „Ten, za kterým pan Prošek prstem ukáže, tenť jest ten pravý.“
    Že mohl by dědeček podle této úmluvy právě tak bezpečně hádati podle otisků prstu na dveřích neb na podlaze, poznaly děti teprve, když se pokorně poddaly.
  • 1923 / Stan. Hakl / Za velkou louží
    „Víte, děti, co je mrakodrap?“ ptal se dědeček.
    „Jak bychom nevěděly,“ zvolaly děti.
    „Mrakodrap je dům v Americe o velikém počtu pater.“
    „Tak jest,“ potvrdil staroušek. „A teď poslyšte, co se jednou v takovém domě přihodilo!
    V dvaadvacátém patře mu měl jistý advokát zřízenou kancelář. Jednoho dne řekl svému dvanáctiletému synkovi, aby naň ve dvě hodiny odpoledne čekal dole v přízemí u vrátného, že pak půjdou spolu do biografu. Ale synáček přiběhl již ve tři čtvrti na dvě. »To ještě mohu vytahovadlem včas dostati se k otci do úřadovny.« Vstoupil a již se vznášel vzhůru. Otec však dnes mnohem dříve ukončil svou práci. Rozhodl se tudíž sjeti dolů a vyčkati chlapce u vrátného. Sotva však dojel do přízemí, volá naň vrátný: »Pane doktore, chlapeček ujíždí právě nahoru.«
    »Musím tedy za ním.« Vskočí do vytahovadla a zmizí ve výši.
    »Tatíček právě odejel,« přivítali v úřadovně našeho studentíka. »Pospěšte, ať pan doktor dole dlouho nečeká.«
    A již jest opět chlapec ve spoušti a horem pádem snáší se do hlubin.
    »Jeminku! Pan doktor se vrací?« diví se sluha. »Chlapeček odtud právě odejel.«
    »Dobrá,« řekl s klidem advokát. »Hochovi neuškodí, přijde-li po druhé sem nahoru.«
    Posadil se do lenošky, zapálil si cigaretu, rozevřel noviny, četl a čekal.
    »Tak tedy přece musím počkati zde dole na tatíčka, jak mně poručil,« řekl si synáček, když od vrátného zvěděl, že se otec vrátil do úřadovny. Sedl si tedy na lavičku před vytahovadlem a čekal. Čekal, čekal, tak dlouho čekal synek dole jako tatík nahoře.
    »Mně se zdá, že kluk přece jen na mne dole čeká. Sjedu dolů. Kdyby však mezitím přijel nahoru, řekněte mu, že naň dole počkám,« nařizoval advokát sluhovi. Zvedl se s lenošky, posadil si klobouk na hlavu, do ruky vzal hůl a odešel. Vstoupil do vytahovadla a spustil se do přízemí.
    »Myslím, že otec na mne teď čeká nahoře,« usoudil hošík, když se tatínek dlouho neobjevoval. »Pojedu k němu. Prosím vás, pane vrátný, oznamte tatíčkovi, přijde– li sem, že jej očekávám nahoře v jeho úřadovně.«
    Vstoupil do vytahovadla.
    Jen zmizel, byl advokát tady. »Pane doktore, honem nahoru! Synáček tam na vás čeká.«
    Co tedy zbývalo? Zase rovnou vzhůru!
    »Pospěšte si rychle!« zvolal sluha na chlapce, jakmile se opět na prahu objevil. »Tatíček dole čeká. Právě odejel.« A tak syn dolů, otec nahoru. Potom zas obráceně. Dolů, nahoru, nahoru, dolů. Jestliže se dosud nechytili, tak honí jeden druhého podnes,“ končil děd své vypravování.
  • 1923 / Stan. Hakl / Dědeček vypravuje
    Dědeček spustil zase jednou stavidla své výmluvnosti:
    Ráno vstanu, vzbudím mámu,
    podojím krávu, jdu na trávu.
    Vezmu káru, jdu na dráhu.
    Sednu do vlaku. Přijde konduktér
    a zeptá se: „Máte lísteček?“
    „Nemám,“ povídám. Dá mně lístek.
    Zaplatím a jedu.
    Sedím v Krči, někdo do mne strčí.
    Zeptá se: „Máte lísteček?“
    „Mám,“ povídám. „Jak jste k němu přišel?“

    „Inu, to bylo tak:
    Ráno vstanu, vzbudím mámu,
    podojím krávu, jdu na trávu.
    Vezmu káru, jdu na dráhu.
    Sednu do vlaku. Přijde konduktér
    a zeptá se: „Máte lísteček?“
    „Nemám,“ povídám. Dá mně lístek.
    Zaplatím a jedu.
    Sedím v Krči, někdo do mne strčí.
    Zeptá se: „Máte lísteček?“
    „Mám,“ povídám. „Jak jste k němu přišel?“

    „Inu, to bylo tak:
    Ráno vstanu, vzbudím mámu,
    podojím krávu, jdu...

    Děti chvíli pozorně poslouchaly. Když však dědoušek pořád vedl svou o krávě, káře a konduktérovi, poznaly, že u téhle povídačky se ztratil konec.
  • 1923 / Stan. Hakl / Za velkou louží
    Dědeček povídal: „Tak jednou jeden bohatec v Americe si umínil, že pohostí 12 hostů na své útraty tolikrát, dokud budou každého dne seděti u stolu v jiném pořádku. I požádal slavného počtáře, aby mu vypočítal, kolik to bude hostin a jak dlouho to papáníčko potrvá. Když pak zvěděl rozpočet, zkoprněl a zašla ho chuť strojiti hostiny. Neboť považte! K tomu by bylo třeba celkem 480 milionů hostin a času milion roků. A toho jistě nemůže dělati ani milionář.“
  • 1923 / Stan. Hakl / Za velkou louží
    „Teď jest možno cestovati i do ciziny bez pasu,“ povídal dědeček.
    „I do Ameriky?“ pochyboval chlapec.
    „I do Ameriky. Musí však míti člověk šle, aby cestou s něho nespadly kalhoty.“
  • 1923 / Stan. Hakl / Výpravy do Prahy
    „Kovář Zavadil má syna Jana,“ řekl děd. „Tedy otec a syn, a přece je starý mladému a mladý starému bratrem.“
    „Jak je to možné?“ ptal se Ladík.
    „To je tak. Starý Zavadil i jeho syn jsou dobrými členy zdejšího Sokola. Oba cvičili o sletu na letenské pláni a když při průvodu kráčeli oba vedle sebe po Praze, s nadšením volal na ně kde kdo: »Nazdar! Bratři!«“
  • 1923 / Stan. Hakl / Výpravy do Prahy
    „U Hrdlořez zastřelili onehdy mladíka,“ sděloval užaslým dětem dědeček. „Pak ho zanesli do jistého domu, tam mu svlékli kožich, jejž měl na sobě a prodali. Po mladíkovi dnes ani stopy. Dokonce se tam povídá, že lidé onoho mladíka snědli.“
    „Strašné! Špatné!“ otřásly se děti.
    „Proč? Mladík se jmenuje v myslivecké latině mladý zajíc. A takový ušák s knedlíkem a omáčkou není věru nic špatného,“ vyvedl dědeček děti z omylu.
  • 1923 / Stan. Hakl / Lidová moudrost
    Děd si povzdychl: „Ach kdybys byl, Ladíku, v mé kůži!“
    „Co se vám stalo, děde?“
    „Kdybys byl v mé kůži, myslím, že by ti byla velká.“
    „To jistě.“
  • 1923 / Stan. Hakl / Hádanky
    „Tohle bude právnická otázka, kterou musíš rozřešiti,“ oznamoval dědeček a pokračoval:
    „Ve dvoře měli pěkného krocana, který hudroval a často se zlobíval. Jednou vyletěl na plot, vletěl do sousední zahrady, prochodil ji křížem krážem, zaletěl do třetí zahrádky, tam pod stromem snesl vajíčko a vrátil se na dvůr. Komu patřilo snesené vejce?“
    „Zajisté tomu, komu patřil krocan,“ rozhodl Ladík.
    „Což také krocan snáší vejce?“ vysmál se děd našemu studentovi.
  • 1923 / Stan. Hakl / Hádanky
    Ve středověku přišel tulák tak trochu vadný na řeč do hospody a povídal:
    „Ojá ojsem ovi osel ona opra ožské oši obe oni oci.“
    Nikdo mu tenkrát nerozuměl. Nerozuměli však také ani dnes naše děti.
    Teprve když dědeček vysvětlil, že tulák před každou slabiku vkládal samohlásku o, chápali, co řekl:
    „Já jsem visel na pražské šibenici.“
  • 1923 / Stan. Hakl / Hádanky
    „Tak jaký pak jest rozdíl, děti, mezi sněhem a domovníkem?“
    „???“
    „Inu domovník musí v noci vstávati a sníh může zůstati ležeti.“
  • 1923 / Stan. Hakl / Zeměpis
    „Řek a Turek. Jářku, jaký pak jest v tom rozdíl?“
    Ovšem děti neuhodly.
    „Inu, říká se přece: To bych řek’ a nikoli to bych turek, či ano?“ poučoval dědeček své vnuky.
<<  <  1  >  >>
 

1898 - 2007 © Nezávislá iniciativa „Sivý čtverák“, Stanislav Hakl a další autoři (kontakt)