- Yirkha / 24. října 2004
Onehdy byl dědeček s dětmi na procházce. Šli kolem díry v zemi a toho využil dědeček k následujícímu žertíku: „Děti, to zvířátko, které tam bydlí, leze ven jenom v noci. Teď sice nic nevidíme, ale copak bychom viděli, kdybychom tady byli v noci?“
„Myš, myš,“ křičel Ladík, boje se, aby ho nikdo nepředešel.
„Ne, Ladíku, tu bychom neviděli,“ odpíral dědeček.
„Jezevce, dědečku,“ prohlásil Oldřich.
„Ale kdepak. V noci bychom také nic neviděli, děti, protože by byla tma,“ rozřešil sivý čtverák.
„Ach tak,“ smály se děti.
- Mike_Wazowski / 24. října 2004
Děd s vnoučkem jdou takhle na pouť. Vnuk, vida maringotku s nápisem »Zvěřinec«, zatleská ručičkama a zašvitoří: „Dědečku, dej mi pětikorunu, bych se mohl pokochati pohledem na ty velké hady ve zvěřinci.“ „Na... tady máš zvětšovací sklo a jdi se podívat na zahrádku na žížaly,“ odvětí děd, mna si dlaně, že uspořil pětikoruny.
- (anonym) / 24. října 2004
„Víte, milé děti, proč je vhodnější upřednostnit ke snídani nakrájenou jitrnici před plátkem tlačenky?“ zeptal se onehdy dědeček skotačících vnoučat.
Tuze se zamyslili ti malí rozumbradové, ale nic kloudného je nenapadlo. I prosili dědečka, aby jim to pověděl.
„Inu, říkáme přeci »Dobré jitro!«“, osvětlil vše lišácký dědeček a děti se tuze smály, až se v pase prohýbaly.
- Konrád / 25. října 2004
Dědeček se vrací z obvyklé odpolední procházky se zcela obvyklým lišáckým úsměvem a hnedle chytrácky k Ladíkovi. „Ladíku, povíš-li mi, co si o svém dědečkovi myslíš, věnuji ti z mého starobního důchodu celou pětikorunu,“ praví mu potutelně. „Mám vás velmi rád, dědečku,“ odvětí mu Ladík s obdivem neskrývaným. „Lhát se nemá!“ vykřikne dědeček, až se za břicho smíchy popadá. „Ach tak,“ povzdychne si Ladík s vidinou vzdalující se pětikoruny.
- Mike_Wazowski / 25. října 2004
Dědeček jal se Ladíka prozkoušeti, kterak základy mateřského jazyka ovládá; pravil: „Ladíku, pověz mi, jak voláme na kočičku?“
„Haf — haf,“ odvětil Ladík.
Sivý čtverák nechápavě kroutil hlavou: „Zdalipak se nemýlíš, hochu?“
„Nikoliv, dědečku,“ opáčil Ladík a zavolal na psa, jenž ležel opodál: „Alíku, jakpak dělá kočička?“
A Alík odvětil: „HAF — HAF — HAF!!!“ Sivý kmet pochopil, že jeho taškařicím učinil Ladík přítrž.
- Mike_Wazowski / 25. října 2004
Dědeček jal se dáti vnoučatům hádanku: „Ládíku, Aničko, zdali byste věděli jaké podivné lesní zvíře se ukrývá v tomto rébuse — jest to zvíře v lese obvyklé, leč přidáš-li hlásku »D« k němu, část těla lidského vznikne tímto.“
Minuta mrazivého ticha, že špendlíku upadnouti slyšeti by bylo, však odpovědi se kmet nedočkal.
„Dáte se poddati?“ táže se děd.
„Ano,“ zazní z úst vnoučat zkoprnělých, neboť ani jedno nezná odpovědi. „No přeci laň, dítka. Přidám-li k lani hlásku D, dlaň vznikne touto slovní hříčkou,“ vece lstivý kmet.
Ládík nakloniv se k Aničce praví: „Já to hned věděl odpočátku, že kuna to nebude!“
- Bornholm / 26. října 2004
Přijde už dospělý Ladík ke svému téměř stoletému kmetovi na vejminku a táže se ho:
„Dědečku, čeho si přejete upéci k nedělnímu obědu? Kachny či husy?“
„Pámbu zaplať, milý vnoučku. Jsa skromný, musím prohlásit, že je mi to lhostejno — obé je velmi chutné,“ odvětil děd.
„Ha, to jsem vás doběhl, důvěřivý dědoušku — budete mít zase slupky od brambor,“ prál vesele Ladík a smál se, až se za břicho popadal.
„Ach tak.“
- Přebral / 26. října 2004
„Jestlipak víš, Ladíku, co je ve studni?“ otázal se Ladíkův dědeček jednoho večera s rozvernou jiskrou v oku.
„Voda! Voda!“ radoval se Ladík, že dokázal tomu známému šprýmaři odpovědět.
„I kdepak,“ usmál se kmet a kýval se přitom ze strany na stranu jako čamrda.
„Ach tak...“ pochopil Ladík nejnovější kmetův zlomyslný žertík.
- Mike_Wazowski / 27. října 2004
Bylo již takhle k podzimu a děti za městem na kopci draky pouštěly. I přišli Ladík s Aničkou a Lidkou za dědečkem s prosbou, by jim draka udělal, majíce na mysli draka papírového.
Dědeček zabafal ze své lulky, rozdmýchal ji, a poté se jal nozdrami dým vypouštěti, přičemž vydával ze sebe zvuky uáááááááááááá — uááááááááááááá, jak bestie dvacetihlavá, neb dědoušek neměl ni zbla potuchy, jakéhoto že draka dítka chtějí.
- Mike_Wazowski / 27. října 2004
Dědeček jal se zkoušeti Ladíka ze slovních úloh v počtech :
„Je-li, Ladíku, z Prahy do Bratislavy 400 kilometrů, a ty ujedeš na velocipédu průměrně 50 kilometrů v hodině, za jakou dobu dostaneš se tam?“
„No, přeci za 8 hodin, dědečku, toť arci jednoduchá úloha.“
„Chyba lávky, hochu! Nikoliv za 8, nýbrž za 9 hodin!“
„Ale, přec vydělím-li 400 padesátkou, dostanu přec 8,“ odpoví zmatený Ladík.
„No to sic dostaneš,“ vece lstivý děd, „ale uznej, že při takovéto ďábelské rychlosti na velocipédu budeš musiti alespoň hodinu v Brně spočinout!“
A rozchechtal se ďábelsky na celé kolo, plácaje se po stehnech, že vnuka Ladíka opět doběhl.
- Konrád / 27. října 2004
Bylo takhle jednoho lepého jarního dne, když Ladík vracel domů se ze školy. Již z dálek uviděl dědečka, jak sedí na zápraží a z lulky své vyvanuje dým ve tvaru kol a čtverců. I tušil Ladík, že je na něj cosi chystáno, jenže chudáček v nedospělé mysli své nebyl s to nebezpečí si uvědomiti. Přijda k dědečkovi, ihned, snaže se dědečka zaskočiti a šprým mu tak zmařiti, mu praví: „Dědečku, dnes jsme si ve škole pravili cosi o hluchoněmých.“
„Inu jestlipak víš, že i já znám hluchoněmým býti?“ odvětil mu kmet.
„Nevím!“ odpověděl Ladík nedočkavě, jakou taškařici mu děd předvede tentokráte.
A děd od té doby mlčel a mlčel a neposlouchal a neposlouchal a v duchu se smál natolik, až se za břicho popadal. Jen Ladík a ostatní děti nebyly schopny tento poslední dědečkův žertík pochopiti, neb duševní jejich schopnosti na úrovni drozda býti se zdály.
- Přebral / 27. října 2004
„Ladíku, vymyslel jsem ti ku potěšení novou hádanku!“ oslovil jedné neděle sivý čtverák vnoučka.
Jak to uslyšely ostatní děti, též se k nim seběhly, zvědavy, jakou rozmařilou duchaplností je děd zase počastuje.
„Vsaď se, Ladíku, že když teď tady před vámi vypiji vodu s javorovým sirupem z tohoto hrnku, přeci nebude prázdný!“
„To není možné! Vsadím pět korun, jichž pan otec zítra přinese ze šachty!“ rozdurdil se malý rozumbrada Ladík.
Šedavý dědoušek v ten ráz do sebe obrátil celý hrnek a nepřestal píti, než dokud v něm již žádné vody nebylo.
„Tak, ale teď je hrnek prázdný!“ zaradoval se Ladík, že děd svým fištrónem přechytračil sebe sama.
„Kdepak, Ladíku,“ pokýval prstem dědeček, „hrnek není prázdný, neb jest v něm vzduch. Srovnej si to s tím, co vám již ve škamnách ve fysice říkali,“ usmívaje se, jak klučinu doběhl.
- DJ Slamák / 27. října 2004
Ladík a Oldřich hráli kuličky. To vida, ptá se jich dědeček: „Jestlipak víte, chlapci, proč celý život sbírám kuličky?“
„Nevíme, dědečku,“ odpověděli klučinové svorně.
„Inu, protože… protože...“ A v tu chvíli umřel.
- Trisolde / 27. října 2004
„Ladíku, víš-li pak, jak se zachrániti, potkáš-li v poušti lva?“ otázal se jednoho večera neumdlévající dědoušek.
„Toho vskutku nevím,“ odvětil smutně hoch.
„Obrátíš oči v sloup a vyšplháš se na něj!“ opáčil s úsměvem staroch.
„Ach tak,“ zklamaně podotkl Ladík.
- Yirkha / 27. října 2004
„Děti,“ pravil zase jednou dědeček, „kdo z vás umí píti uchem?“
„Toť dozajista nemožné,“ řekla Anička.
„Já vím! Já vím!“ volal Ladík, vzpomenuv si na jiné dědovy šprýmy s uchem, „Budete skrze ucho hrnku píti.“
„Ano, tak by to šlo,“ přiznával kmet, „ale přísahám, že takto lehce vás neobelstím.“
„Tak to se nechám poddat,“ volala Lidka.
„My také, my také,“ přidali se i ostatní, zjistivše, že jsou s rozoumkem v koncích.
„Inu, tak vám tedy ukážu, jak budu píti uchem,“ pravil děd s vážnou tváří. Vzal od pece kastról a přiloživ jeho ucho ke svým ústům, napil se vody.
„Ach tak, uchem hrnku jste nepil a přec jste nás doběhl,“ smály se radostně děti a sivý čtverák s nimi.
- Mike_Wazowski / 28. října 2004
Ladík přijde ze školy a děda se ptá : „Čemupak vás dnes pan učitel novému naučil?“
„Vzdělávali jsme se ve vědě fysikální,“ opáčil Ladík. „Pan učitel nám vysvětlil, kterak látky se vlivem chladu smršťují.“
„Nuže dobrá, dám ti tedy hádanku: zdalipak víš, hochu milý, proč nemohou zedníci v zimě za třeskutých mrazů domy zdíti?“ otázal se s lišáckým úsměvem na tváři sivý kmet.
„Ale toť otázka jednoduchá, dědečku,“ odvětil Ladík. „Přec by jim mráz maltu a betón potrhal.“
„Chyba lávky, hochu! Protože by jim mráz láhve s pivem roztrhal! Tak je to, synku,“ ušklíbl se ten starý taškář.
- Hercoš / 28. října 2004
Jednoho krásného letního dne dědeček a děti opět vyšli si do přírody. Děti, seběhnuvše se kolem dědečka, čekaly, zda bude s nimi jako obvykle žertovati. „Vím o tobě, Ladínku,“ nezklamal je děd, „že přírodozpyt ve škole již máte a leccos o přírodě jakož i o lidském těle znáš.“ „To se ví,“ holedbal se Ladínek. „Tak nám tedy pověz, cože to máš mezi nohama?“ optal se dědeček a děti náhle všechny zaraženě zmlkly. Ladínek, až po kořínky vlasů zrudlý, tiše odpověděl: „To já dobře vím, ale vysloviti to, je tuze hanebné.“ „Jakpak hanebné?“ smál se dědeček, „což nepoznáš pampelišku?“ a ukazoval na květinu mezi Ladínkovými nohami rostoucí. Všichni pochopili a smáli se, jen Ladínek byl ještě celý zrudlý, jak ho dědeček zase napálil.
- B..Sugar / 28. října 2004
Onehdá, když pršelo a děti kvůli rozmoklé zemi nemohly ven, seběhly se kolem dědečka a žadonily, aby je nějakou taškařicí zabavil.
Kmet: „Nuže dobrá — uzavřemež sázku, že vydržím bez přestávky čtvrt hodiny pod vodou.“
„Toť věc nemožná, dědoušku!“ volaly děti.
Na to staroušek hbitě otevřel kredenc, chopil se hrnéčku a napustiv ho vodou, jal se ho na sivém čelem svém držeti, řka: „A teď můžete začít měřiti čas, vy chytráci!“
„Ach tak!“ volaly děti a brzy se již sednice otřásala smíchem mladých sázkařů.
- Přebral / 28. října 2004
„Děti, pojďte ke mně...“ usmál se sivý čtverák na svá vnoučata a pravnoučata, leže na smrtelné posteli.
I seběhla se kol něj všecka drobotina, zvědava, zda-li jim důvtipný kmet prozradí, kam ukryl své bohatství.
„Vás jistě zajímá, kampak jsem ukryl své bohatství, že, vy hlavičky kudrnaté?“ optal je jich dědoušek.
„Ano! Ano!“ zvolaly všechny děti.
„Poklad jsem ukryl...“ začal stařík hovořit, leč v tu chvíli zemřel.
„Ach tak,“ povzdychl si Ladík.
- Gotreg / 28. října 2004
Kdysi přišel Ladík ze školy. Chodil do 3. třídy.
Dědeček ptal se Ladíka: „Čemu jste se ve škole učili?“
„Učili jsme se o mlynářích, dědečku,“ odvětil Ladík.
„Však i já jsem mlynář,“ zableskly dědečkovi šibalsky oči.
„I vy, dědečku?“ nedůvěřoval Ladík, „vždyť nemáte mlýna.“
„Tak podívej, ty nedovtipo,“ zasmál se dědeček a udělal palci mlýnek, „podívej, jak melu!“
A Ladík měl zas víc o kudrlinku, jež mu občas dědeček na jeho rozumu napaloval.
