- danielsoft / 1. února 2005
I pravil děd, sivý čtverák: „Já tě, Ladíku, zhypnotisuji!“
„A jakpak to uděláš, dědečku?“ otázal se Ladík.
„To uvidíš! Nejdřív pojď sem...“
Ladík šel za dědečkem.
„Teď vzpaž ruce...“
Ladík vzpažil ruce.
„Vidíš!“ hlesl sivý čtverák, „děláš, co já tobě povím! Tys zhypnotisován!“
- danielsoft / 1. února 2005
„Jestlipak víš, Ladíku, kolik bývá v bramborovém salátě brambor?“
„Nevím, dědo!“
„Přece tolik, kolik jich tam dal kuchař!“
- valkil / 2. února 2005
Ondyno seděl dědeček u stolu, bafaje z dýmky. Vnoučata jej dychtivě sledovala a čekala, jakou čtveračinu pro ně tentokrát vykoumá. Po chvíli vyfoukl uchem kouř a pohlédl zálibně na svého nejstaršího vnuka, bystrého Ladíka.
„Ladík chodí již do měšťanské školy, z tělesné výchovy má výbornou, tak bude jistě věděti, zda je možno tlesknouti pouze jednou dlaní.“
Chlapec se všecek zarosil úpornou snahou vylouditi staříkem požadovaný lomoz, avšak po chvíli zahanbeně kapituloval: „Nemožno, dědečku, toho dosáhnouti nelze.“
„Nelze, pravíš?“ usmál se šelmovsky děd, odložil dýmku a napřáhnuv se, napálil udivenému hochovi políček, až to tlesklo a malý Vašík samým překvapením polkl dudlík.
„Ach tak,“ pravil napálený Ladík, drže si zarudlou tvář a sháněje se po studeném obkladu.
- Gotreg / 2. února 2005
Jedné zimní noci dostal náš staroušek velké chuti na mok plzeňský. I zavolal sobě oblíbeného vnoučka, řka:
„Ladíku, skoč mi k Vávrovi pro džbánek piva, buď od té dobroty.“
Smutně koukl Ladík z okna a pravil:
„Děde, jest venku velká zima a mohutné závěje. Do hostince k Vávrovi jest to více než dvacet minut. Opravdu musím jít?“
„Vnuku nezbedný!“ rozhorlil se děd, „takovou maličkost pro svého starého praotce udělat odmítneš. Neboť ale vím, jak jsi hamižný, dám ti stejnou diškreci, jakou starému Vávrovi za služby jeho poskytuji. A teď vari pro pivo plzeňské!“
Ladík smutně se prodíral závějemi tam i zpět, přemýšleje, co všechno si koupí za peníz, který mu děd za tuto službu poskytne. Když se navrátil do sednice, více podoben rampouchu či sněhuláku, dědovi džbánek podával a dlaň nastavoval.
„Čeho ještě chceš, Ladíku,“ udivoval se náš čtverák, „jdi se ohřát a hajdy na kutě.“
„Ale děde, diškreci jsi mi slíbil,“ začal natahovat Ladík.
„Ano, takovou, jakou dávám starému Vávrovi — a tomu nedávám nic. A ty také ničeho nedostaneš, alespoň si lépe zapamatuješ, že bez odmlouvání máš svého děda poslouchati.“
„Počkej, děde,“ mumlal si potajmu napálený vnouček před usnutím, „příště do džbánku dostaneš rtuť či antabus.“
- valkil / 2. února 2005
Jednoho dne popelily se děti Rožkovy po dvorku. Dědeček je chvilku šibalsky pozoroval, načež pravil: „Budu vám, děti, říkati druhy zvířat a vy napodobíte jejich chování.“
„Ano, dědečku, ano,“ radovaly se děti všecky natěšené. A už se Lidka po dvoře batolila a zplna hrdélka kdákala předvádějíc slípku Albertinu. Jarouš se zatnutými pěstičkami bučel, až se sousedovic Stračena zvědavě dívala, zda nepřivádějí obecního býka. Malý Vašek rozkošnicky sebou plácl do bláta, napodobuje Rožkovic krmníka.
„A teď ty,“ už mířil sivák svým kostnatým ukazovákem na Ladíka. „Jelikož máš z přírodozpytu výbornou, budeš jistě věděti, jak se dělá opice.“
Ladík zarazil se zprvu, ale pak začal statečně vřeštět, skákat, drbat se na hlavě a bušit se v propadlý hrudníček a vůbec si počínal jako smyslů zbavený.
„Takto se dělá opice, dědečku,“ volala nadšená vnoučata.
„Vidíte, že nic nevíte,“ zachroptěl děd vítězoslavně a z převlečníku vytáhl usmolenou láhev rumu.
„Takto se dělá opice,“ lokal zhluboka čtverák. A zanedlouho si i on počínal jako smyslů zbavený.
- danielsoft / 2. února 2005
Jednoho dne přišel Ladík ze školy a vidí dědečka, an něco kreslí. Kreslil lesní paseku: stromy se kývaly ve větru, stádo srnců běželo přes travnaté louky, ve vzduchu létali ptáčci zpěváčci. Uprostřed toho všeho stál způsobně malý chlapec.
„Hezky kreslíš, dědečku.“
„Dám ti hádanku, Ladíku, chceš?“ vece stařík.
„Ano, dědečku.“
„Proč ten chlapeček stojí? Proč se nehýbe?“
Ladík přemýšlel a přemýšlel, dlouho přemýšlel.
Nakonec odvětil „Nevím, dědečku. Nezdá se, že by bylo něco, co by mu v pohybu bránilo.“
„Ty trumbero,“ řekl s úsměvem sivý čtverák, „jak se může hýbat? Vždyť je přece jenom namalovaný!“
„Ach tak!“
- wuxia / 2. února 2005
Jednoho sobotního rána vzala si paní Rožková stranou dědečka a polohlasem mu pravila: „Tatínku, potřebovali bychom, abyste vzal dnes děti na celý den na výlet. Víte, máme to výročí svatby a chtěli bychom to trošku oslavit,“ pýřila se jak novicka před zasvěcením. Děd se jen vědoucně zasnil: „Ano ano, také jsme s babičkou kdysi... No, to už je dávno, ale vám to přeji. Nuže dobrá, vezmu děti na výlet ke strýčkovi Suchému do Muchoprd,“ pravil rozhodně. „Jste hodný, tatínku,“ řekla snacha dojatě a spiklenecky mrkla směrem ku sednici, kde se holil pan Rožek.
Dědeček nelenil a jako kvočna svá kuřátka svolal vnoučata.
„Děti, mám pro vás velké překvapení. Pojedeme na výlet!!“
„A kam, dědečku, kam, kam???“ volala dítka dychtivě.
„Za strýčkem do Muchoprd, robátka,“ zvolal děd a významně se podíval na Ladíka. „Vezměte si s sebou knihy na čtení, ať nemáte po cestě dlouhou chvíli.“ Ladík jen zoufale polkl při vzpomínce na nedávné setkání se strýčkem Suchým, při němž vzal za své jeho oblíbený Kája Mařík.
Krátce nato vydal se průvod dítek s dědečkem k nádraží. Stařík, zakoupiv lístků, uvedl drobotu do kupé. Posadil se pohodlně a přejížděl děti zálibně očima. Jistě vymýšlí nějakou čtveračinu, napadlo děti, když vtom do kupé přibyl rozšafný průvodčí.
„Jízdenky prosím!“ zahlaholil bodře. Děd podal mu vítězoslavně kýžené. „Ale pane,“ poškrábal se rozpačitě konduktér po bradě, „vy máte lístky do Muchoprd.“ „Ano,“ přisvědčil děd, „toť naší cesty cíl.“ „Ale tento vlak jede ne k Muchoprdům, nýbrž do Bahnovrh.“
„Bahnovrhy!“ zaúpěl stařec, „toť hrubý omyl.“ Děti se naň zahleděly vyčítavě. „Také byste mohl pro jednou dát s těmi žerty pokoj, dědečku,“ vyřkl vyčítavě Ladík. „Ale děti, já... to... já opravdu nechtěl...“ blekotal sivák polit studeným znojem, leč děti mu nevěřily, majíce starcův omyl za další vypečenou čtveračinu. „Až tohle povím strýčkovi Suchému. Ne Káju Maříka, ale celého Jiráska spocíváte k večeři,“ syčel si pro sebe rozkacený Ladík.
- valkil / 2. února 2005
Seděl jednoho dne Ladík na zápraží a tloukl sobě píšťaličku z vrbové větévky. Najednou před ním zastavil dědeček v bryčce a pravil: „Pojď, Ladíku, povozím tě kol vsi.“ Ladík zahodil klacík a celý rozradostněn vskočil do povozu. Jezdili celé odpoledne, když tu z návsi děd uslyšel obecního slouhu, kterýžto právě počal bubnovati.
„Pojedeme si, Ladíku, poslechnout, co ten bodrý chlapík vytrubuje. Třeba hledají nějakého jinocha, který by jim princeznu ze spárů draka vysvobodil,“ žertoval a už strhl vůz tím směrem.
„Na vědomost se dává, že statkáři Pětivlasovi ztratila se dnes ráno bryčka. Kdo přiveze statkáři onen povoz, či kdo mu jej pomůže vypátrati, obdrží tučnou odměnu v podobě vypasené husičky. Vůz tento poznáte snadno, neboť má pravé zadní kolo včera vyměněno, tudíž září novotou.“
Ladík se naklonil ke kolu a užasle povídá: „Dědečku, to je naše bryčka.“
„Podle toho je vidět, jak málo víš. To není naše bryčka,“ zachechtal se děd a seskočil na zem. „A já nejsem tvůj dědeček,“ dodal, peláše při tom k lesu.
„Ani my ne,“ pravili biřicové svazujíce Ladíkovy ruce konopným provazem.
- danielsoft / 2. února 2005
Jednoho dne pravil dědeček Ladíkovi: „Že to nedokážeš! Že nedokážeš toto jablko přenést ze stolu na židli!“
S tímto starý taškář položil na stůl jablko.
Ladík vzal jablko do ruky. Zvedl ho a blížil se směrem k židli.
Myslí se mu hnalo:
„To nemůže být tak jednoduché! V tom musí být nějaká čertovina! Určitě zase něco podělám! Určitě mě dědeček zase nachytá!“
Začaly se mu třást ruce.
„Tak... už tam skoro jsem... už mu skoro dokážu že už jsem velký! Jen kdyby se mi netřásly ruce — je to pro mě tak důležité... tak důležité...“
Z roztřesených rukou mu spadlo jablko na zem. Ano, zvoral to. Věčný smolař.
„Psychoteror,“ odtušil čtverácký stařík a odešel na pivo.
- danielsoft / 5. února 2005
„Mám určitý počet housek,“ řekl jednoho krásného dne dědeček, „a kdybych jich měl ještě tolikrát tolik, tak mám o jednu housku méně. Kolik housek mám?“
„???“ Ladík byl naprosto zmaten. Ta hádanka mu přišla tuze popletená.
„No přece jednu imaginární jednotku!“
„Ach tak! i na druhou je mínus jedna!“ došlo to Ladíkovi, který právě bral ve škole komplexni čísla.
- aleph.zero / 5. února 2005
„Představ si dům,“ pravil jednoho dne stařík, „do nějž vstoupí tři lidé, načež čtyři vyjdou ven. Pak do domu vejde jeden člověk. Kolik je v domě lidí?“
„Žádný,“ odtušil Ladík, který velice dobře znal oblíbený matematický vtip.
„Nikoliv,“ pravil stařík, „v domě je nyní alespoň jeden člověk. O počátečním počtu lidí v domě jsem se nezmiňoval.“
„Ach tak.“
- Přebral / 6. února 2005
„To byste netušily, děti, co se mi dnes stalo...“ řekl jednoho dne dědeček, když se právě vrátil k Rožkům ze své pravidelné procházky.
„Copak se vám stalo, dědečku?“ otázal se Ladík, věda, že ho jistě kmet zase nějakým svým žertíkem potrápí.
„Ech, to snad ani raději nechtěj vědět. Představ si, Ladíku, potkal jsem dnes obecního četníka Brůnu a ten mi sdělil, že to mně i strýci Suchému spočítá a že půjdeme sedět,“ odpověděl mu stařeček zarmouceně.
„Proboha!“ nevěřil svým uším Ladík, „A kde vás chtějí uvězniti? V Kladně, v Praze, či třeba až na Špilberku, co seděl slavný Babinský?“
„Neboj se, Ladíku,“ smál se dědeček až se za břicho popadal, „do hospody ve Středoklukách si půjdeme se strýčkem a četníkem sednout a Brůna nám bude při mariáši dělat bank! Dozajista tam opět nechám peněz, jichž jsem si šetřil na tabák...“
„Jen aby...“ zamumlal si pro sebe Ladík, ale věděl, že ho dědeček zase jednou přečtveračil.
- Mike_Wazowski / 7. února 2005
Jednoho dne přikvačil Ladík ze školy a ihned na zápraží volal na kmeta:
„Dědečku, dědečku, považte, dnes jsme měli vědu fysikální a pan učitel se rozhovořil o thermodynamice. Povídal, kterak látky se teplem roztahují a zimou smršťují. Zdalipak byste věděl nějaký příklad?“ otázal se hoch.
„Baže, že vím,“ opáčil dědoušek. „Školní prázdniny přec!“
„???“
„No ano, letní mají dva měsíce, zatímco zimní pouhý týden!“ chechtal se ďábelsky děd.
- wuxia / 8. února 2005
Dědeček vyrazil na nákup a Ladík šel s ním, neb zrovna neměl nic lepšího na práci. Poskakoval bujaře bosý kol dědečka a švitořil velmi. Děd nepostihl ani slova a společně vešli do obchodu. Nakoupili, čeho bylo třeba, a Ladík potajmu doufal, že mu stařík koupí nějakou dobrotu. A skutečně, kmet již s taškou plnou ještě očima přejížděl regál s cukrovinkami.
„Můj nejmilejší vnouček má tuze rád větrové pokroutky,“ pronesl důležitě, dívaje se přitom upřeně na Ladíka. Ten se jen slastně zatetelil.
„Ale ty nejsi můj nejmilejší vnouček,“ dokončil kmet rázně myšlénku.
„Ach tak,“ pomyslil si chmurně napálený hoch.
- Hetero / 9. února 2005
Jednoho zimního podvečera seděly děti u Rožků v sednici a netrpělivě pokukovaly po dveřích, kdy už přijde staroušek a pobaví je tím, jak si vystřelil za sousedů na obecní schůzi. Tu se se skřípotem otevřely dveře - ale co to? Dědečkovy kroky byly pomalé a šmátravé a ani ťukání dědečkovy hůlky nebylo veselé jako druhdy. Když dědeček vstoupil do dveří, v dětech by se krve nedořezal! Kožíšek měl celý doválený od bláta, chyběla mu oblíbená beranice a přes stříbrné vlasy promokávala veliká krvavá skvrna! Shrbený děd nemluvě probelhal kolem dětí do své komůrky a než za sebou zabouchl dveře, mohly děti přes sípavý dech slyšet chraplavé zakletí: „kurvy socanský!“ Co se toho večera na makotřaské radnici stalo, se už děti nikdy nezvěděly, ale ještě měsíc napuchlé dědovo oko svědčilo o tom, že starosta své výhrůžky o tom, že vypečených taškařic nemá rád, myslel vážně a že jeho pochopové mají silné paže a tvrdé obušky.
- Mike_Wazowski / 12. února 2005
Jednoho nedělního dopoledne jeli dědeček s Ladíkem na výlet do Prahy. Vystoupili na nádraží Františka Josefa a prve, než dědeček objednal drožku, by s Ladíkem objeli krásy Prahy, pravil: „Musím nejdříve na Malou Stranu.“ Leč drožkář již netrpělivě podupával před budovou. Děd s vnoučkem tedy nasedli, drožkář se rozjel, a děd pravil: „Musím na Malou Stranu.“ Dojeli kousek od Prašné brány, tu dědeček přikázal drožkáři zastaviti a zaúpěl: „Musím na Malou Stranu.“
„Ale dědečku, vždyť jsme teprva na Novém městě pražském, ještě jsme Vltavu nepřejeli,“ nechápavě koukal Ladík na kmeta.
Pochopil až v okamžení, kdy sivý čtverák počal sobě poklopec rozepínati...
- Wuxia / 15. února 2005
„Dědečku, dědečku, do Makotřas přijel divadelní spolek Kuplet, budou prý dávati nějakou pohádku, půjdete s námi?“ volaly děti jako o překot jednoho pátečního odpůldne. „Cha, divadlo. Také jsem svého času pokoušel múzy,“ odvětil děd. A pak, vyštrachav odněkud lidskou lebku, postavil se doprostřed seknice a uchopil ji do natažené pravice, hledě přitom do její tváře. „Být, či nebýt!“ zařval mocně, až se dítka roztřásla. „To je, oč tu běží!“ hřímal, leč dítka jej příliš neposlouchala a jen jako hypnotisována zírala na předmět ve starcově ruce. „Dědečku,“ ozval se Jarouš. „Odkud máte tu... tu l...“ — neodvážil se vysloviti. „Dobrý herec pro rekvizitu i přes hřbitovní zeď skočí, aby mohl potýrati své nitro,“ uzavřel děd a odebral se trpět do hostince.
- Hetero / 15. února 2005
„Dědečku, jestlipak víte, že mému Jácíčkovi bude již zítra 1 rok?“ oslovil Ladík dědečka, chovaje v náruči oblíbeného králíčka. „I nebude,“ odvětil se smíchem dědeček, rozhlížeje se po kůlně.
- Hetero / 22. února 2005
Byla neděle, a tak paní Rožková prostřela svátečním háčkovaným ubrusem stůl, u kterého seděla drobotina s milovaným starouškem uprostřed. „To máme klášný ubluš!“ pleskala vesele Lidunka ručkami. Dědečkovi čtverácky zablýskalo v dobrotivých očkách: „Inu, takový ubrus může být i tuze nebezpečnou zbraní. Věz, Ladíku, že tě tímto ubrusem uhodím a ty se budeš poroučet k zemi.“ „Ale, dědečku, to přece není možná, uhodit někoho lehounkým děrovaným ubrusem,“ postavil se Ladík před dědečka a směle vytrčil bradu. „Inu, to záleží na tom, co do ubrusu zabalíš,“ zalykal se smíchem dědeček, rozmachuje se hmoždířem zabaleným v ubrusu.
- Přebral / 22. února 2005
Jednoho rána se u Rožků jako vždy všichni sešli ke snídani. Děti si pochutnávaly na rohlících s marmeládou, babička jim krájela ovoce nad šálkem kakaa a dědeček popíjel dobrou brazilskou kávu a četl si přitom noviny.
„Tahle důlní neštěstí, jak o tom píší, to je hrozná věc...“ svěřil se najednou ostatním a hned dodal:
„Pamatuji onehdá, jak vypukl požár na dole Marie na Březových horách, také jsem toho 31. května roku 1892 málem přišel o život...“
„Vy jste fáral, dědečku? Netušil jsem, že jste byl horníkem! Či jste patřil mezi statečné zachránce, kteří se do šachet pro kouřem omámené horníky spouštěli?“ divil se Ladík s očima navrch hlavy.
„I kdepak, ty nedovtipo,“ smál se dědeček, „toho dne jsem u nás v Makotřasích na dvorku štípal dříví a zasekl si sekyru do břicha, když mi náš kocour znenadání proběhl pod nohama.“
A na důkaz toho si vyhrnul košili a ukázal jim jizvu po tom zranění.
