- Přebral / 8. července 2007
„Dědečku, dědečku, vyprávějte nám, prosím, nějaký strašidelný příběh!“ škemrala vnoučata jednoho večera o přástkách.
„Strašidelný, říkáte? Vždyť nebudete spát,“ na oko se čertil dědeček, „co takhle raději nějaký žertík?“
„Ne, ne, strašidelný příběh, dědečku!“ dotírala na kmeta dále drobotina.
Dědeček se usmál, utlumil světélko v petrolejce, zabořil se hlouběji do křesla a ponurým hlasem začal vyprávět...
„Tak dobře tedy. Povím vám jeden velmi strašidelný příběh. Není vymyšlený, stalo se to mně samému a ještě dnes mne jímá úzkost, když si na události oné noci vzpomenu...“
Vnoučata ztichla a bedlivě naslouchala. Malá, obzvláště bojácná Lidka už dokonce začínala natahovat moldánky.
„...stalo se to jedné sychravé noci o dušičkách. Byl jsem navštívit hrob svého otce v Lounech a protože kvůli vyšinutí na trati neměl dlouho jet žádný vlak a já spěchal zpátky do Makotřas, musel jsem zajít do zájezdního hostince a najmout si kočár. Naštěstí jsem se tam setkal ještě s několika lidmi – váženým pražským právníkem, významnou operní zpěvačkou a poslancem zemského sněmu, takže jsme se mohli složit a najmout si ten nejlepší a nejrychlejší kočár.
A jak ten rychle jel! Hnali jsme se kupředu po silnici, ztemnělými vesnicemi i černými lesy, pořád dál a dál! Zanedlouho nás dostihla ukrutná bouřka, která se přihnala od západu, ani nebylo v té tmě vidět, kudy jedeme a v rachotu hromů člověk ani vlastního slova neslyšel. Říkal jsem si, že bychom měli zastavit, ale ať jsem volal na kočího, jak jsem chtěl, neodpovídal a dál hnal spřežení tím božím dopuštěním!“
„Nebyl ten kočí upír, dědečku?“ nevydržel napětí Ladík.
„Nebyl, a nepřerušuj mne,“ zamračil se sivý čtverák, „tedy, kde jsem to skončil. Ano, kočár. Kočár se hnal pořád dopředu a ne a ne zastavit. Ujeli jsme dobrých dvacet mil, ale ten muž nedopřál koním ani chvíle oddechu. Kdokoli by se pokusil vystoupit z vozu, zle by se v té rychlosti potloukl!“
„Pak byl kočí dozajista nějaký surový loupežník!“ napadlo Ladíka.
„Ne, nebyl. Byl to obyčejný kočí a byl to obyčejný kočár,“ utrhl se na vnuka dědeček, „ale jel pořád dál a dál a nechtěl zastavit!“
„Že by kočí za jízdy zemřel a neovladatelní koně vás chtěli strhnout do nějaké rokle?“ napadlo ještě Ladíka.
„Ne, po mnoha a mnoha hodinách jsme dojeli do Makotřas.“
„To ale vůbec není strašidelné!“ tvářil se kysele Ladík.
„Milý hochu,“ povzdechl si sivý čtverák, „až ti bude sedmdesát jako mně, budeš se bát zcela jiných věcí, než dnes!“
Na ta slova se zvedl z křesla a odšoural se na dvorek, jako toho večera již poněkolikáté.
- Přebral / 18. října 2007
Jednoho dne odpoledne se Ladík přišoural k dědečkovi do pokoje a nejistě na něj hleděl, jako by marně hledal slova.
„Copak se děje, Ladíku?“ otázal se sivý čtverák, „posaď se u mne...“
„Toho právě nemohu, dědečku...“ cekl vnuk zahanbeně.
„Ach tak! Vysvědčení, že je to tak!“ rozesmál se dědoušek laskavě a hned dodal: „Neboj se, to přebolí. Tak v jakém předmětu jsi zase exceloval, nezdaro?“
„Ve franštině, dědečku,“ zamumlal Ladík chmurně, „tento rok jsme ji měli prve a je to jazyk notně složitý, vůbec se mi nedaří se mu naučiti, ba skorem ani porozumět! Maminka říká, že mi v Kladně najde učitele na cizí jazyky a budu tam muset přes prázdniny na doučování jezdit, abych náskok mých soudruhů dohnal!“
„Inu, snad to lépe vyřešíme!“ vztyčil se děd z houpacího křesla, „sám jsem v mládí něco nacestoval a mohu tě cizím jazykům učit, aniž by ses musel do Kladna harcovat! Pojď, zajdeme za maminkou a promluvíme si s ní o tom!“
„To byste byl tuze hodný, dědečku...“ pookřál Ladík.
Prvního září celá rodina Rožkova napjatě čekala, až se Ladík vrátí z první hodiny franštiny, aby se pochlubil, jak ztracené učivo dohnal. Však měli také s dědečkem napilno! Každé odpoledne musel Ladík namísto hraní si s ostatními dětmi alespoň hodinu gramatiku procvičovati, domácí úlohy si vedl, sešit se slovíčky měl vzorně krasopisně celý popsaný, ba i práce písemné kázal mu děd každou neděli vyhotoviti!
Avšak Ladík ze školy přišel pomalu, je se šoural a natahoval moldánky:
„Copak se stalo, synu?“ tázala se hned maminka.
„Maminko, dědečku,“ propukl v pláč Ladík, „pan učitel mi řekl, že francouzsky ani zbla neumím a když jsem se obhajoval, že jsem celé léto s dědem pilně cvičil, poslal mne pro drzost i na hrách klečeti!“
„Jak je to možné? Sama jsem na to vaše učení dohlížela!“ durdila se matka, „dědečku...?“
„Učil se, učil, ale ne francouzsky, nýbrž – škipetarsky!“ smál se děd, až se za břicho popadal, „tu řeč jsem v Bosně pochytil, když jsem tam za císaře pána sloužil. Říkal jsem ti přeci Ladíku, že tě budu cizím jazykům učiti, avšak nikdy jsem neřekl, jakým!“
„Kuku dreqos!“
- Přebral / 13. prosince 2007
Jednou přišel za starcem z hory jeho vnuk z jedné paštunské vesnice a řekl mu:
„Ó, moudrý děde, již mne nebaví sklízet do nekonečna mák v mé rodné vsi, ba dokonce někdy pomýšlím na to, jaké by to asi bylo, kdyby ondyno Alláh – on jest veliký – nezjevil Korán Mohamedovi – nechť je mír při něm – ale mně. Pověz, je možné stát se i v našich časech prorokem?“
I zamyslil se stařec z hory a pravil:
„Snad ano, ale je k tomu prý třeba vyšplhati na nejvyšší vrchol Pamíru a tam stráviti celý rok, jako to mudrcové indičtí zhusta činívají. Při tom dostane se prý člověku osvícení.“
„Děkuji, ó moudrý děde, hned vydám se na cestu!“ zaradoval se vnuk a odešel.
Uplynul víc jak rok a tu se na cestě k utajenému sídlu starce z hory objevila otrhaná postava, sám starý muž by býval svého vnuka na první pohled nepoznal, kdyby jej nepozdravil, tak strašlivě vypadal:
„Ó, moudrý děde, strávil jsem rok na nejvyšší hoře Pamíru, zimou i hladem strádal, k Bohu – on je veliký – se modlil, ale zjevení se mi nedostalo!“
„Vidíš, a zatímco ty jsi tak činil, já tu celý rok seděl, s dívkami laškoval, s hochy šachy hrál, jedl ovoce a med, a právě dnes ke mně jedno zjevení přišlo samo.“
„Ale jak je to možné, ó moudrý děde?“
„To je snadná věc. Od našeho posledního setkání uplynul rok, který jsi promrhal, namísto prorokem jsi tedy pouhým porokem a tudíž jsi zaslouženě namísto Koránu obdržel jen koán.“
„Alláh jest veliký!“
„Věru, to je.“
- Přebral / 24. ledna 2008
Toho večera rozprávěl děd s vnoučky o zeměpise a obyčejích dalekých zemí.
„Že ne všude nosí dárky Ježíšek, o tom jsem vám jistě už vyprávěl a mohly jste tím pana učitele při hodinách geografie a vlastizpytu udivovat,“ usmál se dědoušek, „ale myslím, že jsem vám ještě neříkal, jak bývají ve Spojených státech malé děti za své mléčné zoubky obdarovávány?“
„Neříkal, jak?“ zajímala se malá Lidka, která měla viklavých mléčných zoubků věru na rozdávání.
„Inu, to je tak. V Americe, vypadne-li děťátku mléčný zub, uloží si ho v noci pod polštář a když se ráno probudí, najde místo něj drahý peníz! A zdalipak víte, kdo mu ho tam dává a zoubky sbírá?“
„Ne, nevíme,“ popoháněl děda nedočkavý Ladík.
„Inu, přeci víla Zubnička!“ usmál se dědoušek.
„A proč ta víla nechodí i u nás?“ otázal se kolozubý Toník.
„Inu, třeba dnes v noci přijde,“ mrkl na něj dědoušek spiklenecky, „avšak to byste museli mít zoubky nachystané...“
„Jen aby,“ ušklíbl se Ladík potichu pod vousy, „kdo ví, zda víla Zubnička přijde!“, ale nedalo mu to a hned se jal jedním ze svých nejvolnějších mléčných zoubků viklat, aby byl ještě do večera venku.
V noci celý statek spí, nikdo ani nedutá. Děti čekají s mléčným zoubkem pod peřinou, ukáže-li se víla či neukáže. Postupně usínají, jen malý rozumbrada Ladík spí zlehka, jako ten princ s ježčí kůží pod zády, připraven přistihnout vílu při činu a přijít celé věci na kloub.
Tu se otevírají dveře a vysoká postava v dlouhé krajkové noční košili se plíží k Ladíkově postýlce:
„Takhle dědeček nevypadá!“ pomyslí si Ladík nejistě, „že by přeci jen na světě bylo víly Zubničky?“
Tu však noc rozčísne hlasitý řev:
„ROŽEK!!! CO SE TU VÁLÍTE V POSTELI? VSTÁVAT!!! HNED!!! A DÍVEJTE SE MI DO OČÍ, KDYŽ S VÁMA MLUVIM, CHLAPE!!!“
Zmatený Ladík není schopen odporu.
„TAKHLE VYPADÁ UKLIZENÝ POKOJ? TO BY VÁS NA VOJNĚ HNALI, ROŽEK!!! VSTÁVAT, TO PRÁDLO BUDE DO DVOU MINUT SROVNANÝ DO KOMÍNKŮ, NEBO DOSTANETE KARCER, ROŽEK!!! VY MĚ JEŠTĚ NEZNÁTE, ALE AŽ MĚ POZNÁTE, TAK... NO TAK, NEULEJVÁM SE, MAKÁM, MAKÁM!!! KDE MÁTE KARTÁČEK NA ZUBY, ROŽEK? TA PODLAHA SE BUDE BLEJSKAT!!! A AŽ BUDETE HOTOVEJ S PODLAHOU, HYBAJ NA RAJÓNY!!! JÁ Z VÁS, ROŽEK, TO ULEJVÁCTVÍ DOSTANU!!!“
„JEDU, JEDU!!! TAK CO, HOTOVO? ZA MINUTU NÁSTUP V PLNÝ POLNÍ NA DVORKU!!! A KLIKUJEME, ROŽEK, KLIKUJEME!!! KDYBY PŘIŠEL CÍSAŘPÁN A VIDĚL VÁS TU TAKHLE SE FLÁKAT ROŽEK, VÍTE, CO BY CÍSAŘPÁN ŘEK?!!! DRŽTE HUBU, ROŽEK, NA NIC SEM SE VÁS NEPTAL!!! ŘEK BY, CO SE MI TO TU FLÁKÁ ZA ŠVAJNHUNDA, POŠLETE HO NA DESET LET DO BOSNY ČISTIT LATRÍNY, TAM HO NAUČEJ!!! TO BY ŘEK, ROŽEK, MAKÁM!!!“
Ladíkovo utrpení ne a ne skončit. Až někdy ke svítání ho podivná víla propustila a chlapec se odpotácel do postýlky, kde si tiše poplakal a usnul, jen aby ho za půl hodiny vzbudila maminka:
„Vstávej, Ladíku, je čas jít do školy!“
Chlapec se vymotal z propoceného lože, sáhl pod polštář zjistil, že jeho zoubek bez náhrady zmizel a plouživým krokem, s kruhy pod očima většíma, než jaké mívá opilec hrobník, došel do sednice.
Tam už seděly kolem stolu ostatní děti, chlubily se, jaký hezký peníz dostaly od víly Zubničky a s dědem a vysokým pánem ostře řezaných rysů, který se tu stavil návštěvou, žertovaly.
„Ladíku! Co tak koukáš, pozdrav hosta!“ usmál se dědeček, „přijel za mnou můj dobrý přítel z vojny, poručík Dub od infanterie!“
„Brýtro...“ zamumlal Ladík.
„POHOV!“ přátelsky mu pokynul Dub.
„Žádná víla Zubnička nepřišla...“ vyčítavě pípnul chlapec.
„Mluv nahlas, ty malý kuňkale, neslyším tě dobře,“ zachmuřil se děd.
„ŽE ŽÁDNÁ ZUBNIČKA NEPŘIŠLA!!! JENOM NĚJAKÝ ZLÝ CHLAP!!!“ rozbulel se Ladík.
„Aha, tak teď teprve ti rozumím!“ smál se děd, až se do kolen plácal, „to máš z toho, že tak kuňkáš! Myslel jsem celou dobu, že jsi prve toužil po návštěvě víly Zupničky!“
„Ach tak!“
„A radím ti, abys o panu Dubovi laskavěji mluvil, od příštího týdne bude u vás ve škole řídícím učitelem,“ dodal dědeček smířlivě.
- Přebral / 3. února 2008
„Ladíku, doprovodil bys, prosím, dědečka na procházku do lesa?“ zeptala se jednoho rána maminka Rožková svého synka.
„Raději ne, večer přijdou Toník s Gretkou a nerad bych je promeškal,“ vymlouval se Ladík, kterému se sice na letním bytě vprostřed šumavských hvozdů líbilo, ale jemuž byla představa, že doprovází poťouchlého kmeta na jeho dlouhých vycházkách po lesích, samozřejmě z duše protivna.
„Nechceš-li, půjdeš stejně,“ pokrčila maminka rameny, „dědeček je už stár a kdyby se mu něco daleko od lidí přihodilo, je mu třeba míti při ruce někoho, kdo může zajít pro pomoc!“
„Podívej se, Ladíku, jak zde ta liščata vyvádějí,“ šeptal radostně stařík, když se s vnoučkem krčili za trnkovým keřem a dívali se na veselé pozdvižení u nedaleké nory, kde se tři malá liščí mláďata rošťácky přetahovala o srnčí hnát, „jsi-li rád, že jsi se mnou nakonec šel?“
„Jistě, dědečku,“ odvětil Ladík úsečně a přemýšlel, co asi tak bez něj provádějí místní uličníci Toník s Gretkou, s nimiž se již leckteré dobrodružné loupežné výpravy na cizí účastnil – ať už to bylo do zahrady zamračeného starého Seppa nebo na bramborové políčko sedláka Potužáka. Bujnost liščí mu ty chvíle jen připomněla a činila ho neklidným.
„Tak ani liščata se ti nelíbí?“ zachmuřil se děd, „pak tedy pojď, zavedu tě na jedno tajné místo, které je tuze zajímavé a nikdo o něm snad dosud ani neví!“
A jen co to dořekl, vydali se strmou stezkou kolem liščího doupěte kamsi nahoru v místa, kde strmý skalnatý svah přecházel v náhorní planinu. Vítr již vál tu o něco studenější, pahýly křivých stromů házely divné stíny jako z pochmurných báchorek pošumavských a vysoký temný les vpravdě ještě nestihl zapřít svého pohanského ducha. Pod nohami děda a jeho vnuka co chvíli z nerovné půdy vyskočily bublinky dávající nenápadně najevo, že místa ta jsou podmáčena.
„A jsme tady!“ hlasitě vydechoval stařík, „na tom zajímavém místě!“
„Co je tu k vidění?“ ušklíbl se Ladík, „jen ohavný prales, bez ladu a skladu se tu větve válejí! A jsou tu muchničky, dědečku.“
„Inu, pojď ještě kousek kupředu a hned uvidíš, tam je to převelice zajímavé – já si tu zatím trochu odpočinu,“ otřel si ten čelo kapesníkem a usedl na trouchnivý kmen.
Ladík pokrčil rameny a naplněn přesvědčením, že podrobí-li se rychle a bez odmlouvání starcovým rozmarům, stihne se snad ještě vrátit domů před soumrakem, učinil tři kroky po rovné, travou a mechem porostlé půdě na druhou stranu nevelké lesní holiny.
Však co to? Zrada? Ladíkovy nohy náhle klesají hlouběji, v půdě to čvachtá a srká, rezavá voda vzhůru vyráží a nešťastný chlapec je již brzy v mokřadu po kolena – co po kolena, po pás, ba co dím, po pás, dokonce už po krk pohroužen!
„Dědečku! Co je tohle za zajímavé místo?!! Vždyť je to bažina.“ kňouravě sténá Ladík.
„Nikoli bažina, nýbrž slať. A zajímavá je tuze, však vidíš, jak tebe samotného rychle zajala!“ směje se děd.
„Ach tak. Pojďte mi zase ven pomoci!“ škemrá Ladíkova hlava.
„Neboj se, vnoučku,“ souhlasil děd, „dolů do vsi sejdu a sousedy svolám na pomoc. Dobře, že jsme se ve dvou do lesů vypravili!“
Pak se zamyslel a než nadobro zmizel v mlází, dodal:
„A pospíším-li si, možná tě najdeme dříve než ta bujná liščata!“
- Přebral / 26. února 2008
„To jsou mi novoty!“ bručel si jednou dědoušek pod vousy, jen co přišel domů ze své pravidelné odpolední procházky.
„Jaképak novoty, dědečku?“ zajímaly se hned děti a nejvíc z nich samozřejmě nepoučitelný hoch Ladík.
„Inu – takové! Co bych vám to říkal, stejně byste tomu správně nerozuměly!“ mávl stařeček rukou, ale když viděl, že tím malé zvědavce jen tak neuspokojí, usedl ztěžka za stůl, pokrčil rameny a dodal:
„Zkrátka, šel jsem dnes přes Středokluky, kolem požární nádrže u potoka, a představte si – je tam dole hospoda s obsluhou nahoře bez!“
Změřil si pohledem nechápavé dětské tváře, znovu pokrčil rameny a usmál se:
„Vidíte, že tomu nerozumíte, jste ještě moc malí. A dobře tomu tak! A teď mi dejte odpočinout, jdu poobědvat maminčin chutný oukrop.“
Děti se zaraženě odloudaly na dvorek, kde se brzy zabavily s psíkem a na dědečkův zážitek rázem zapomněly. Jen zvědavý Ladík, který byl toho dne v domě nejstarší, měl jisté tušení, ale věděl, že se nesmí prozradit, jinak by ho maminka nikam nepustila.
Vzal tedy z police malovaný džbánek, vešel s ním do kuchyně, kde se jeho maminka trápila nad kotlem oukropu pro dědův nenasytný žaludek, a zeptal se:
„Maminko, mohl bych zajít tatínkovi pro pivo, než se vrátí ze zaměstnání?“
Maminka si synka změřila podezřívavým pohledem, neboť věru nikdy dosud nebyl tak ochotným pomocníkem v domácnosti, ale nakonec se usmála:
„Dobrá, jsem ráda, že mi chceš pomoci. Ale až přijdeš, sama si ověřím, zda jsi piva neupil a nebo ho neředil!“
„Ale kdež, maminko, toho bych neudělal! Tak já už běžím do Středokluk!“
„Do Středokluk? Proč ne ke Kalendům...?“ zarazila se maminka, ale hocha již v kuchyni nebylo.
Dlouhá a prašná je cesta z Makotřas do Středokluk, kdo tam někdy byl, ten to dobře ví. Toho dne navíc sluníčko pálilo, jako by měl přijít soudný den a vozkové projíždějící kolem malého Ladíka na něj navíc hrubě pokřikovali, jen co zahlédli jeho džbánek, zdali by jim také pivo nepřinesl.
Ale hoch všechny útrapy vydržel, nekalá pomyšlení ho hnala kupředu, dokonce si cestu podél potoka a přes pole trochu zkrátil, a brzy už stál na prahu hospůdky u požární nádrže. Trochu se bál, aby ještě měli otevřeno, ale naštěstí bylo uvnitř veselo – středoklučtí sedláci popíjeli rezavý mok a za pípou stál rozložitý hospodský v umatlané košili, levou rukou ubíjel plácačkou drzé mouchy a pravou čepoval jedno pivo za druhým.
„Dobrý den!“ osmělil se Ladík, „načepoval byste mi pivo?“
„Tobě nebo tvému tatínkovi?“ pokrčil spiklenecky obočí hostinský.
„Tatínkovi, samozřejmě,“ vyhrkl Ladík, podal tomu dobrému muži peníze a zatímco ten roztáčel kohouty optal se:
„To jste tu sám na všechnu tu obsluhu?“
„Sám,“ odvětil hostinský nerudně, „žena mi tu loni pomáhala, ale letos v zimě vzal si ji Pán Bůh k sobě.“
„To je mi tuze líto,“ pípl Ladík, vzal si od něj plný džbán, zaplatil a zmateně vyšel zase ven a zamířil zpět do Makotřas, teď už raději po silnici, přes kopeček kolem domkářských stavení se zahrádkami.
Věru, horko bylo strašlivé, a cesta zpět do Makotřas s plným džbánkem, ze kterého ani ulít nemohl, aby si maminka nemyslela, že upíjel, byla mu pravou Kalvárií.
Jen, co prošel brankou na dvorek, neudržel se a hned vykřikl k ostatním dětem:
„Dědeček nám lhal, byl jsem ve Středoklukách, ale dole v hospodě tam žádná obsluha nahoře bez není!“
To si ale naběhl, hned se z okna vyklonil brunátný děd a jal se křičeti:
„Já že jsem lhářem, ty malý nestydo?! Však jsem vám jasně říkal, že ve Středoklukách je dole hospoda a nahoře bez! Kdosi ho tam zřejmě u zahrádek nedávno vysadil!“
„Ach tak,“ upustil Ladík džbánek na dlažbu, kde tento s hlasitým prasknutím puknul a pivo rozlilo se mezi slepičinci.
„Nu, však jsem říkal, že ještě nemáte rozum,“ zasmál se děd o něco shovívavěji, „tak pojďte dovnitř, děti, dát si se mnou trochu bezinkové šťávy. Však na běhání po hospodách máte ještě dostatek času!“
- Přebral / 11. července 2008
„To jsou mi věci!“ podivoval se dědeček nad letní sensační přílohou Národní politiky, „tady píšou, že děti do dvanácti let nerozumí ironii a sarkasmu!“
„Co jsou to ironie a sarkasmus?“ otázal se ihned přísedící Ladík.
„To nemusíš vědět. Už tak jsi příliš chytrý chlapec!“ usmál se dědeček laskavě.
- Přebral / 22. července 2008
Jednou ve čtyři hodiny v noci zazvonil u Rožků zvonek. Otec Rožek, jenž se toho večera až neopatrně bedlivě začetl do anarchismem načichlých Hornických listů, urychleně zmuchlal tyto pochybné noviny, přiložil je do dosud doutnajících kamen, zakryl briketou, ze stolu vzal si kartáček na zuby a šel otevřít, dovolávaje se v duchu národního mučedníka Havlíčka Borovského.
Jak čekal, za dveřmi stáli dva četníci a pro setrvalý déšť tvářili se velice nelibě. Avšak třetí osobu, jež zde stála, vpravdě nečekal:
„Kde máte děda, Rožku,“ vyštěkl na něj bývalý pan farář, „kdepak se vám ten pederast schází s tou svou sebrankou z Volné myšlenky?“
Otec Rožek, známý to pruďas, hned zapomněl na četníky a přešel v protiútok:
„A co vám je po tom? Můj otec snad může být volnomyšlenkářem, ale rozhodně, rozhodně není pederastem! Co si vůbec tak troufáte, vy, pane faráři, vtrhnouti ke mně takto do domu, když zrovna o vás se povídá, že blízkost chlapců, a to i těch nejmladších, je vám blízká?“
„JÁ?! Já?! Tyto pomluvy o mně šíří právě ten zlolajný děd Rožek! Jako pravý křesťan bych mu je ještě odpustil,“ ušklíbl se velebníček nevěrohodně, „ale nedávno podařilo se mi zjistiti, že sám tak hřeší, z čeho jiné obviňuje! Váš syn Ladík, to on je nejvíce ohrožen! Sám mi řekl o ohavnostech, které ten vilný stařec páše!“
„Snad bychom mohli dovnitř, pokud pan domácí dovolí...“ otázal se nesměle jeden z na kost promoklých četníků.
„Jistě, pojďte, dáte si čaj či kávu? Zrovna jsem zatopil v kamnech...“ opáčil pan Rožek a jen co se nevítaní hosté usadili, už v sednici stáli i Ladík s dědečkem, oba nenadálým hlukem probuzení.
„Tady hoch vám to dosvědčí!“ hýkal farář, „ze zvrhlosti dědovy utrpěl takové trauma, že dosud koktá a ve vývoji logopedickém zaostává! Toť jasná známka, i kdybyste jeho slovům snad věřit nechtěli!“
„Jaký nesmysl! Ladík mluví, že by hned do vídeňského sněmu mohl,“ ušklíbl se děd vesel, „Ladíku, řekni to s těmi stříkačkami, za cos dostal ondyno ve škole jedničku z rétoriky!“
„Tři sta třicet tři stříbrných stříkaček...“ počal ze sebe ihned Ladík sypati zcela bez vady.
„A to, cos mi včera řekl, nám tu také řekneš, umíš-li najednou tak krásně mluviti?“ otázal se pan farář tuše dosud jen podvědomě, že se kol něj opět jakási smyčka uzavírá.
„Jistě,“ usmál se Ladík, „říkal jsem vám, že dědeček pwní malé děti!“
„Ach tak!“ usmál se mladší z obou policistů, který ve volném čase účastnil se zápolení sokolských ve Středoklukách a s argotem dnešní mládeže byl dobře seznámen. Avšak jeho rysy opět notně ztvrdly, když pohlédl zpět na nebohého sluhu Božího...
- Přebral / 13. října 2008
„Ladíku, zdalipak víš, co dostaneš k narozeninám, kdyžs je tak pěkně jako císařpán prací oslavil?“
Vnuk čtverákův otřel sobě na ta slova zpocené čelo, zabodl rýč v úrodnou černozem, po hodinách práce důkladně ku veliké maminčině radosti prokypřenou a jen si povzdechl:
„Inu, dědečku, co bych dostal... Úpal dozajista dostanu, tak je to!“
„I kdepak,“ usmál se děd laskavě, „že jsi hoch tak pracovitý, dostaneš daru hmotného, kterého jistě užiješ, což nejsi sám napjatý a netoužíš to tajemství vyzvěděti?“
„Netoužím,“ skácel se Ladík se smutným úšklebkem v tváři na záhumenek mezi rajská jablka, „snad nový rýč, dědečku, je vám to dosti žertovné?“
„Kuš, nevděčný vnuku, plácl jsem se přes kapsu, Peugeot přímo z Francie dostaneš, pravý, i s registrovanou ochrannou známkou lvíčka na něm umělecky vyvedenou! Ať mne hrom srazí, nebude-li tomu tak, jen vyčkej večera a tvař se pak alespoň trochu překvapeně, ať rodiče netuší, že jsem ti dar tento ze soucitu předem vyzradil!“
Nebe bylo čisté, bez mráčku, jen vlaštovky sobě pod okapem radostně štěbetaly. Ladík zavřel oči a dřív, než bys třikrát řekl „Lichoceves“, upadl do sladkého spánku. Zdálo se mu, kterak prohání se ve svém novém luxusním automobilu po prašných silnicích v okolí Buštěhradu, s dráhou zdejší závodí, kejhajícím husám se směje, občas snad i kamarády do vozu vezme, aby se pochlubil, a vyjede si s nimi na výlet třeba až do té daleké Francie, kde se stane světově proslulým závodníkem a hrdinou nového sportu motoristického. Všichni budou na tribunách státi, jemu tleskati, a nejvíc z nich maminka, která zvolá...
„Ladíku, kde jsi ty kluku, večeře!“
Hned zvedl se čerstvě probuzený hoch z meze, do čisté košile se jako pravý chauffeur-gentleman převlékl a spěchal ku stolu.
„Nežli ke stolu usedneme a pomodlíme se, na něco bych se tě chtěl zeptat, synu...“ zahudroval jeho tatínek.
Chlapec se na chvíli zarazil, však si ve škole poslední dobou nevedl zcela nejlépe, ale tatínek hned si povšiml jeho rozpaků a neodolal se usmáti:
„Nemáš ty dnes náhodou narozeniny? Je-li tomu tak, měli bychom pro tebe dar. Sám děd ho vybíral, doufám, že budeš překvapen!“
„Ó, to tuze,“ mrkl Ladík na dědečka, „kdepak parku... kdepak jest ten dar?“
„Zde, užij ho ku radosti nám všem!“ potřásl mu tatínek pravicí a podal nevelkou krabici, francouzskými nápisy, žel tak odlišnými od škipetarštiny, popsanou. Avšak o jednom pochybnost nebyla – „Peugeot Frères – Valentigney, France“. Snad že by uvnitř klíčky spolu s návodem na řízení vozu byly ukryty? Hned započalo se šustění papíru a v tu ránu držel, nyní již doopravdy velice překvapený, hoch v rukou – kafemlýnek!
„Dědečku, co je to za žert? To přeci není Peugeot!“ počal chlapec natahovat moldánky.
„I je, a z té nejlepší lité oceli. A nepředbíhej dobu, nezdobo a snílku, bratři Peugeotové, jejichž mlýnky získaly si po světě tak dobrý zvuk, počnou s výrobou automobilů až roku 1891, to jest napřesrok,“ ušklíbl se děd, „a teď,“ dodal, „mohl bys mi připraviti espresso, pracovitý hochu.“
- Přebral / 25. listopadu 2008
Uplynulo již několik let od prvního velkého milostného zklamání Ladíkova, a hoch jenž dlouho vypadal, že se snad k smrti uvzdychá, postupně zase nabral na kuráži, ba i za děvčaty počal rajzovati. Však měl už na to také věk, lidé zkrátka všichni z dětské nevinnosti postupně vyrostou, tak je to na tom Božím světě zařízeno.
Vytáhl se Ladík, pohrubl již před nějakou dobou jeho hlas a tvář jeho pokryla se dočasně nepěknými pupínky, ze školních škamen vyrostl a gymnasium na Kladně počal navštěvovati – inu, hrdý septimán, chlapec jak panna, ztepilý a do budoucna jistě dobrá partie, jak se po vsi mezi babkami říkávalo!
Zato dědeček, ten starý filuta, neměnil se ni kousíček, a dětské nevinnosti – ó, té pozbyl již dávno:
„Ladíku, chlapče, pojď sem na chvíli, mám pro tebe hrozivou novinu!“
„I copak, dědečku?“ podivil se švarný makotřaský junák.
„Pamatuješ-li si ještě Mařenku Nováčkovic?“ zahrál nečekaně děd na zaprášenou strůnu v srdci hochově, které samozřejmě prvou svou velkou lásku zapomenouti nemohlo.
„Pamatuji, copak je s ní?“ zarděl se Ladík nepatrně.
„Nu, asi tě nepotěším, vím, jak jsi za ní kdysi docházel... víš, chlapče, řeknu ti to zkrátka stručně a jasně, jako muž muži. Totiž, Mařenka, jak jsem se včera u kostela doslechl, má souchotě!“
„Běda! Je to zlé?“ vyhrkl Ladík zajíkavě, až takřka sotto voce.
„Tuze!“ zamračil se dědoušek, „prý, že do týdne už na tomto světě Mařenky Nováčkovic nebude! Myslím, chlapče, že chtěl-lis jí třeba kdy co důležitého říci,“ mrkl, „máš poslední příležitost!“
Zaplálo ihned při té strašlivé novině jemné srdce Ladislavovo, a mladík vyběhl směrem k Nováčkovic statku na vzdálený horní konec vsi, jako onehdá národní básník Karel Hynek Mácha k onomu strašlivému požáru.
Až k půlnoci se vrátil, a snad jako by osud tvůrce Máje jakousi metafysickou zkratkou podepsal se toho večera i na osobě Ladíkově – hoch vpadl do stavení všecek ubit, špinavý, jako by se v popelu válel, s vázankou natrženou, čelo mu jen hořelo:
„Běda, zlolajný děde, čeho jsi se to na mně dopustil?!“ rozmáchl se melodramaticky, jak se na pravidelného vítěze gymnasiálních soutěží rétorických slušelo, a padl zničeně na židli.
„Cos zas proved?“ ušklíbla se z kuchyně jeho maminka.
„Zaslechl jsem tady od dědečka, že Mařenka Nováčkovic má souchotě, a dlouho mezi námi už nepobude,“ rozplakal se hoch, „vyběhl jsem tedy alespoň k nim do dvora, abych jí svou dlouho skrývanou lásku na poslední chvíli vyznal, pěkně nahlas, přede všemi, není se za co stydět, a snad by taková slova mohla potěšit umírající dívku, světem opuštěnou!“
Maminka si důrazně odkašlala:
„Pakoni! Netušils, že se bude vdávat? Bože, co já to mám za syna! Teď abych ze studu ani na veselku nechodila!“
„Vdávat?“ vykulil oči Ladík, „pak jistě asi dává smysl, že mne Franta Přibyl tak ošklivě ztloukl. Ale dědeček říkal, že má souchotě a že tu již...“
„Co jsem říkal, za tím si stojím,“ usmál se z houpacího křesla děd, „Mařenka Nováčkovic s námi skutečně už dlouho nebude, protože se příští týden stane Mařenkou Přibylovic, jak bylo na kostele vyvěšeno. A souchotě věru má, tím souchotěm je tvůj dávný druh Franta – však bude přeci jejím chotěm a tráví skoro veškerý čas spolu, ne?“
„Ach tak! Ó věčné nic, já vrhám se v tvůj klín!“ vyprskl v nemužném záchvatu slzí Ladík a vyběhl opět ven, tentokráte směrem k rybníku.
„Ví, že rybník byl včera pro výlov vypuštěn?“ otázala se maminka starostlivě.
„Nemyslím,“ usmál se děd a rozkošnicky se zhoupl, kam až mu křeslo dovolilo.
- Přebral / 22. prosince 2008
Bylo už pozdě večer, když Ladík vešel do sednice. Dědeček seděl u svého pracovního stolu a počítal. Správa veškerého peněžního majetku makotřaského mariášnického spolku mu dala spoustu práce. Usrkával přitom třešňovku vlastni výroby a těšil se na to, jak si za půl hodiny půjde lehnout. Nebylo divu, že si vnuka nevšiml.
„Dědečku, pan učitel říkal, že si ze mne zase žerty tropíte! Jako onehdá s tím obřím krtkem!“ vyhrkl Ladík křivdou zalknutým hlasem.
„Copak, copak?“
„Není prý tak velkých brouků na světě, aby dosahovali rozměrů vzrostlého člověka! Jejich soustava vzdušnicová spolu s vnější kostrou tělesnou toho nedovolí!“ hovořil dál hoch.
„Nikdy jsem ti nelhal a nelhu ti ani teď, vskutku znám velmi divného brouka, který je velký jako urostlý muž! A ten brouk žije hned vedle nás v domě!“
Teď už byl mladík zlostí bez sebe: „Snad u Harrasů?“
„Jistě, že u Harrasů. Viděls-li toho jejich nového nájemníka na letní byt? Úředník jakýsi, starší mládenec, avšak až příliš zádumčivý a stran té hlubokomyslnosti i poněkud nečistotný. Věru, divný brouk!“
„Ach tak! Tak toho jsem, dědečku, ještě neviděl,“ řekl Ladík s bolným úsměvem.
„Inu, můžeš se podívat hned teď, setkali jsme se odpoledne venku a slíbil jsem, že mu zašlu tento list, pojednání jakési z obecní knihovny o tom, co to znamená býti spravedliv. Tumáš, chceš-li si pár korun vysloužit, zaběhni s tím sousedství! A nepolekej se ho, je divným broukem, ale myslím, že by ani mouše neublížil.“
„Děkuji dědečku,“ kývl hlavou hoch, chopil se balíčku a vyběhl ze dveří.
Děd vyhlédl z okna. Vesnice ležela pod hlubokým sněhem. Středoklucké návrší nebylo vidět, obklopovala je mlha a tma, ani nepatrný záblesk světla nepřipomínal velký Harrasovic statek.
„Snad bude Řehoř doma,“ pomyslil si dědeček. A tu ho hlasitý jekot vnukův přesvědčil o správnosti této domněnky.
- Přebral / 25. prosince 2008
Onoho odpoledne vběhl Ladík na dvorek mezi ostatní děti všecek rozjíven:
„Že neuhodnete, Evi a Karlíku, co se mi právě stalo?“
„Copak se ti přihodilo, Ladíku?“ otázala se malá Evička, vždy zvědavá a neposedná všudybylka.
„Byl už jsem uznán dospělým hochem! Nevím, budu-li si s vámi moci dál hráti, zda se to vůbec dospělých hochů sluší, avšak třeba to půjde zaonačit. Věc je to však zcela jistá!“
Karlík, nedůvěřivý mladý pedant, si jen opovážlivě odfrkl:
„A cože to? Zas ti starý něco nakukal?“
„Máš pravdu,“ zvážněl Ladík, „alespoň trochu. Ale teď nejde o žádný žertík, nýbrž o vážnou věc. Dědoušek totiž hned vedle sedí se svými přáteli z baráčnického spolku, a když si všimli, že se dívám, jak se vesele baví, u kamen sedí, karty hrají a Kozla popovického popíjejí, optal se mne, zdali chci také píti to pivo. Z toho plyne, že už mne za dospělého hocha uznávají!“
„Jen si z tebe šprýmy tropí...“ mávl rukou Karlík.
Když tu ze dveří se vyklonila růžolící tvář dědečkova:
„Ladíku, sokolíku, mám ti tedy nalít plnou sklenici?“
„Jistě, dědečku!“ zajásal Ladík mužně.
„Dobrá, ale nerad bych jím plýtval, slibuješ, že ho vypiješ?“
„Slibuji, vypiju to pivo, to se ví!“ usmál se Ladík a vběhl zpět do sednice.
Baráčníci, totiž dědeček, pan starosta, pan šikovatel a pan hrobník, zvědavě naň hleděli přes sklenici jedinou plnou na stole stojící.
„Nebude tomu chlapci zle?“ pravil pan starosta zamyšleně.
„Však to nevypije, nebude mu chutnat,“ mávl rukou pan šikovatel.
Ale Ladík věděl, že se na něj mohou coby na hocha dospělého spolehnouti a obrátil do sebe celou třetinku jedním vrzem jak zkušený hospodský štamgast!
„Za tohle půjdete sedět, Rožku...“ zakroutil hlavou pan šikovatel.
„Co by šel, nepůjde, za jiné taky nešel, a vůbec, rozdávej, Františku...“ ušklíbl se cynicky pan starosta a odvrátil se od chlapce, který na podlaze kokrhavě zvracel – inu, jak Alík, jak se říkává.
„S dovolením, napřed přiložím...“ odvětil pan šikovatel, zvedl se, překročil Ladíka a otevřel nálevku naftových kamen.
- Přebral / 10. ledna 2009
Jednoho nedělního rána vstal Ladík z postýlky, pěkně si u otevřeného okna zacvičil a zuby si poctivě umyl, jak se sluší a patří, do čistého prádla se oblékl a vydal se pojíst snídani, kterou mu jeho maminka jistojistě již nachystala. Za oknem štěbetali ptáčkové, na návsi se proháněly husy, z daleka znělo veselé halekání mládeže – inu – krásný letní den.
Jaké bylo ale jeho překvapení, když s rodiči usedl u společného stolu, ale nepotkal tam svého milovaného dědečka, který tam přeci každé ráno sedává už od pěti hodin a listuje si Národní politikou a přitom všelijaké čtveračinky vymýšlí!
„Kde je dědeček, maminko?“ otázal se hned Ladík.
Maminka pokrčila rameny:
„Musel dnes za nějakou naléhavou záležitostí odjet, prý že jde o věc života a smrti. Nechal ti tu ale jakýsi dopis, ve kterém ti snad bude vše objasněno.“
A už mu podávala papírovou obálku. Hoch pečlivě očistil nůž zamazaný od másla do ubrousku a zvědav převelice otevřel jím onen dopis a nahlas četl:
„Ladíku! Vnoučku můj oblíbený, přináhlila se mi jedna zapeklitost velice dobrodružné povahy, ještě dnes v té věci musím rychle odjet za panem policejním ředitelem do Prahy. Zdá se, že jisté mé prožitky z dob mé služby v Bosně nesou s sebou po letech nečekané ovoce. Truhla Abu Seifova byla objevena, to jméno si dobře zapamatuj, avšak více nemohu ti zatím říci. Jednu věc však musíš udělat, a to nejrychleji, jak jen bude možné, závisí na tom snad můj život...“ četl Ladík se zatajeným dechem...
„a to totiž, že musíš se do naha vysvléci, poprosit rodiče, zdali by tě pomazali kolomazí a postavili na náves vedle kapličky...!“
Hoch zrudl při těch slovech převelice a hned se obrátil na maminku a tatínka:
„To je snad zase nějaký žertík?“
„Píše-li děd, že jest na tom jeho osud závislý, pak nelze jinak!“ zamračil se na něj tatínek.
„Hned jdu pro kolomaz!“ zvedla se od stolu maminka a za chvíli už hoch skutečně stál na návsi, nahatý, jen šimšulínka si jako onehdá Adam v ráji lupenem zakrýval, avšak beztak by mnoho viděti nebylo, protože kolomaz ho pokrývala důkladně od hlavy až k patě.
Sousedé a děti kolem něj chodili, ukazovali si naň a vůbec z toho povstalo ohromné obveselení.
Tu najednou procházel kolem i vzácný host, strýc Matyáš Suchý. Jak uzřel Ladíka, chytil se za čelo a pravil:
„Hochu, co se to stalo?“
„Sám nevím, strýče, dědeček tak nakázal, než do Prahy odjel, prý kvůli jakési bedně...“ mračil se malý styda-nestyda.
„Bedně?“ podivil se strýc a pak se na jeho čele objevily vrásky, „snad ne bedně Abu Seifově?!“
„Ano, o tom bylo v dopise psáno. Ale vůbec nerozumím tomu, proč tu tak musím státi!“
„Milý hochu, vytrvej! Jest to věc přenáramně důležitá, ba i sám následník trůnu může být ohrožen! Avšak dočkáš se brzy vyřešení tohoto vpravdě detektivního případu! Ovšem jednoho je zde nutno, sedni si zde, tak jak jsi, na trakař, vydáme se do světa, protože jinde je nás obou naléhavě třeba! Dobré nebe, ještě, že jsem měl náhodou cestu kolem!“
I usadil se Ladík jak ten ptáček konipas třasořitka na trakař a strýc Matyáš vyjel s ním z Makotřas po silnici na Prahu. Takřka běželi, trakař z toho také notně poskakoval, ponejprv zamířili si to do údolí suchdolského a od něj podél vody do Bubenče, kde zrovna konala se pouť zbožná k Matěji, jež tím byla velmi rozrušena – babky nábožné se křižovaly, psi štěkali a jeden páter z toho překvapení na kandelábr vylezl a pak nemohl dolů a museli ho sundavat.
Avšak Matyáš nezastavil v Bubenči, naopak stále přidával do kroku, projel kolem pražského ředitelství policejního, kde z oken podezřelí na pozdrav mu volali „Vivat!“, předběhl několik koňských povozů a nakonec i poštovního kurýra, překonal snadno most Karlův, kde snad i sochy světců zdály se na Ladíka si ukazovati, a poblíž Krče město zase opustil.
„Strýče, přejeli jsme již Prahu!“ zvolal Ladík.
„Přejeli, qřejeli, synovče! Jelikož a protože nejedeme na Prahu, nýbrž rovnou za císařpánem do Vídně! Zde od toho kurýra poštovního obdržel jsem telegram, že již na nás před Schönbrunnem čeká sám císařpán a spolu s ním i turecká a italijánská delegace! Prý vyhrává jim tam muzika, párky se hřejí, vojsko pochoduje a to vše na naši počest. A nyní se dobře drž, poběžím jak ten slavný běžec maratonský,“ vykřikl strýc radostně a jeli, jeli tak rychle, až se Ladíkovi zdálo, že se topoly v aleji podél cesty rozmazaly a anjelé mu na nebesích volají „Haleluja!“.
A vskutku – ve Vídni zatím čekal císařpán i s celou rodinou a dvořany a tureckou a italijánskou delegací, když tu viděl, jak se za městem zvedá prach, jako by jel sám Sobieski! Udýchaný strýc hocha před císařem jen vyklopil a odešel hned do Prátru na pivo, jelikož z té dlouhé cesty naň přišla žízeň, Ladík celý zválený, kolomazí pomazaný na svůj zadek od toho kodrcání modrý se před císařpánem posadil a ten se k němu hned sklonil a otázal se, zatímco všude kolem aparáty fotografické blýskaly a dechovka hrála jak o život jako onehdá v Mexiku:
„Hochu, přicházíš snad za mnou ve věci bedny Abu Seifovy?“
„Ano, vaše veličenstvo!“ vyhrkl hoch.
„Neboj se, záhada ta celá ti bude právě teď objasněna!“ usmál se císařpán, „a to rovnou tvým dědečkem!“
Totiž, celá ta záhada, milé děti, to byl sen, který se mi dnes brzy k ránu zdál a který jsem si u snídaně na okraj Národní politiky zapsal, abych vás jím poveseliti mohl.
A ty se, Ladíku, už netvař jak kakabus!
- Přebral / 3. května 2009
„Ach, jak je krásně v přírodě vůkol!“ povzdychl si Ladík, celý zkroucený za psacím stolem, kde mu už třetí hodinou bylo trápiti se s domácím úkolem. „Kéž by tak tenhle nešťastný sloh někdo za mne napsal! Pak bych se snadno mohl jíti proběhnout s Toníkem a Františkem k rybníku. Však už je také počasí na koupání!“
„Co to tu slyším za stesky,“ ozvalo se v tu chvíli od okna, a hned se vevnitř objevila dědouškova sivá, stříbřitá hlava, „kluku, snad to není tak hrozné, ty úkoly?“
„Inu, je...“ posmrkl si Ladík, „přišel k nám do školy mladý suplent, který vyznává jakési amerikánské metody. Namísto, aby nás rákoskou tloukl a krasopisně psáti učil, zadává nám den do den essay na dané téma. Prý, že se tak lépe naučíme vyjadřovati!“
„To jsou mi novoty, to za nás nebylo! A přeci se jistě vyjadřovat umím!“ ušklíbl se dědeček, „víš co? Běž se k tomu rybníku proběhnout a já zatím tu essay schválně za tebe napíšu. Vyřídilku mám přeci dobrou, vlastních názorů měl jsem vždy až běda, v tom by byl čert, abych to nedokázal!“
„Děkuji, dědečku,“ rozesmál se Ladík úlevně, vyskočil od stolu, až se židle překotila, a pelášil za kamarády a k vodě.
Krásné bylo u rybníka, na hladině lesklé jak stříbro slité ševelil rákos, hoši od cesty až na hloubku ke stavidlu v plaveckém umění závodili, vážky pozorovali, žabky nafukovali a jinak rozmarně užívali dne.
Když tu, zrovna ve chvíli, kdy divoká a napínavá bitva hrstmi bláta byla na chvíli ku oddechu přerušena, povšiml si bedlivý Toník:
„Hleďte, tam, mezi břízkami, někdo nás pozoruje!“
„Je to tak! Vsadím, že je to pan kněz. Mnoho ošklivého se o něm vyprávělo stran mladých hochů,“ ušklíbl se zkušený František.
Avšak Ladík hned zřel, jak se mezi kmeny zableskla dědouškova bělostná hlava:
„Dědečku! To jste vy tady procházkou? Máte snad už essay napsánu?“
„Jistě, Ladíku,“ zavolal mu stařeček na oplátku, „inu pojď se podívat!“
Doběhli všichni tři hoši ten kousek k březovému hájku a tu zří – bílá kůra stromová je celá flekatá, a to nejen tak, jak má u bříz být, ale navíc všelijakým inkoustovým čmáráním a klikyháky.
„Co to tu kluci Středoklukáci zase vyvedli!“ zhrozil se Toník, „takové vandalství a jistě zase padne na naše záda!“
„To by sotva psali oni, ti se zmohou tak na hambaté obrázky a sprostá slova,“ zamračil se Frantík, „či znáš někoho z těch hloupých středokluckých halamů, kdo by byl schopen vypsat sem, a jak vidím i svižně a bez hrubek, tak dlouhý referát na thema »Obraz národa českého v díle Palackého a Jungmannově«?“.
Ladík jen chvíli prohlížel si popsané kmeny březové a hned se jeho oči stočily na dědečka:
„Dědečku! Tohle mi ve škole nevezmou!“
„Inu,“ usmál se proradně děd, „chtěls, abych napsal tvou essay za tebe, tak mi přeci jinak nezbývalo, než jít za tebou až sem a tady ji za tvými zády psáti...“
Pak si odkašlal:
„Jak vidno, i přes methody amerikánské neumíš se pořád přesně vyjadřovati. Uvidíme, zda pomohou methody starší a osvědčenější...“
- Přebral / 9. května 2009
Ondyno si Ladík povzdechl:
„Ach, dědečku, s vámi je takové těžké živobytí... Umíte žertovati jako nikdo jiný, to zajisté, avšak snášeti vaše žertíky na vlastní kůži, toť je někdy věru pěkně trpké!“
Děd smutně zakroutil šedivou hlavou:
„Rozumím tomu snad tak, že bys raději pobýval v přítomnosti někoho, kdo vůbec žertovati neumí?“
Hoch si dodal odvahy a pomalu, nejistě přikývl.
„Inu, pak můžeš hovořit o štěstí, protože právě taková příležitost se ti dnes naskytne! Představ si, co se mně nestalo! Na dožínkách v Buštěhradě mne oslovil tamní ras pan Pruner, a prý že o mně čítal v Malém čtenáři a obdivuje se mi, a zdali bych ho za značný peníz též žertovati nenaučil. Rozmýšlel jsem se, na mou věru, neboť pan Pruner jest povahy nedomyslné, ba dalo by se dokonce říci, že ducha mdlého, a pro žertování a čtveračiny tudíž nemá mnoho předpokladů, ale nakonec jsem se přesvědčiti nechal. Zrovna dnes sem za mnou přišel, abych mu udělil prvou lekci.“
V tu chvíli, jako na zavolanou, vešel do dveří usmolený, zapáchající hromotluk s knírem, kterým by mohli pivovarské komíny čistit.
„Tak, pane Prunere,“ usmál se dědeček, „předveďte tady mému vnukovi nějakou zvláště vypečenou čtveračinku!“
Na ta slova se ras nedočkavě chopil Ladíka a mrštil jím zavřeným oknem ze sednice i s kusy okenice ven na kompost.
„Prunere, Prunere...“ povzdychl si dědeček, „promyšlenost veškerá žádná, o původnosti se rovněž nedá hovořit, snad jen jeden bod bych vám mohl zapsati za umělecký dojem... Čeká nás ještě dlouhá cesta...“
- Přebral / 10. října 2009
V přístavu Kantonu je dnes večer tuze rušno. A aby také nebylo! Vždyť je toto starobylé město na Perlové řece jedním z nejvýznamnějších přístavů Orientu, kde se každým dnem sjednávají nejen stovky obchodů s rýží, kořením a drahokamy, ale i dohody neblaze proslulé, jaké zná našinec naštěstí povětšinou pouze z šestákových románů. Co chvíli možno zahlédnouti někde v příšeří pod lampionem dva či více šikmookých synů Východu, kterak s opatrnými, lstivými pohledy v očích rozvíjejí tajné plány starobylých zločinných spolků. Prý je zde za jistou cenu možno koupiti čehokoli – od opia přes pušky až po celé poklady zcizené v uměleckých sbírkách a palácích širého světa.
Zrovna dnes odplouvá ze zastrčeného kouta mezi dvěma doupaty zdejší copaté chudiny, těch nejubožejších z ubohých, džunka, jejíž jméno v překladu zní „Jarní květ mandloně“. Právě zde totiž k odvrácení pozornosti přístavního dozoru postačí jen malý peníz, drobná stříbrná mince, kterýžto výdaj se za jedinou cestu Jarního květu mandloně tisícinásobně zhodnotí.
Dnes veze tato nenápadná kocábka jen jednu utajenou zásilku – velkou dřevěnou bednu, nad níž dozoruje drobný Číňan se svraštělým čelem a dlouhými převislými kníry. Jako exotická krajta prosmýkne se loďka mezi evropskými, japonskými i americkými loďmi a zanedlouho je na širém moři. Zde však je podloudníkům nutno míti se na pozoru – situace politická jest poslední dobou napjata a Žluté moře křižují dobře vyzbrojené lodi s červenomodrobílou britskou vlajkou, nad jejímž panstvím Slunce nezapadá. Jedna prostá džunka byla by zde podezřelou, vzdálila-li by se příliš od břehů a lovišť žlutých rybářů.
Proto je náklad o půlnoci nedaleko pobřeží za tmy přeložen na loď větší, obchodní parník „Fjodor“ plující pod carskou orlicí. Toto setkání je již předem sjednáno, ruský kapitán se však přeci neubrání údivu a zvědavosti, když je mu na palubu přeložen podezřelý náklad. Nyní je zjevno, že z bedny se občas ozývají jakési zvuky a že mlčenlivý Číňan je zřejmě krmičem jakéhosi neznámého zvířete, které přebývá uvnitř. Podivné zásilce jest však nakonec nalezeno místo v nejskrytějším podpalubí a kapitán Fjodoru, jemuž jest dobře zaplaceno a který ví, jak krutě a obmyslně trestají Číňané ty bílé nenechavce, kteří se příliš zajímají o jejich záležitosti, vrátí se na můstek a vydá pokyn k další plavbě.
Od ústí Perlové řeky vydá se Fjodor k jihu podél zeleného pobřeží Indočíny, avšak ač s cestou směrem k rovníku narůstá i teplo a leckdy jest v podpalubí takřka k nevydržení, tichý Číňan se ni na krok nehne od svého nákladu, a to ani dokonce ve chvíli, kdy je loď v Malackém průlivu přepadena několika loďkami po zuby vyzbrojených námořních lupičů, kteří jen se ztrátami jsou odraženi. Jen zdržení v přístavu Talangu, které jest nutné z důvodu oprav a navezení uhlí na loď, jako by Číňana činilo neklidným, snad proto, že na horní paluby lodi občas zavítá i úředník francouzské celní správy. Avšak Francouzi, přes všechny dobré vlastnosti svého národa, nejsou proslulí zrovna pečlivostí, a většinu nákladu lodi tvoří kožešiny ze Sibiře, jejichž přeprava jest povolena, takže obsah tajemné bedny zůstane neodhalen.
Konečným jeho cílem je indická Bombaj, kde budou kožešiny směněny s marnivými bohatými Indy za čaj a koření. Podloudné zboží je ale ještě před přistáním opět přeloženo v tajném přístavišti mezi kořenatými mangrovy, a to na tureckou loď „Mimosa“, jež patří přímo jednomu z bohatých sultánových pobočníků, který je zároveň vysoce postaveným důstojníkem námořnictva, a které je tudíž bezpečnou proti kontrole od tureckých úřadů. Turečtí námořníci jsou již méně bázlivi před čínskými tajemnými zločinnými spolky, přes Číňanovu nelibost hned začnou obcházeti bednu, klepají na ni, zkoumají, kolik do ní vede otvorů nahoře a kolik dole, pokoušejí se dovnitř nahlížeti, a v tu chvíli málem dojde na krutý boj na nože a šavle, když Číňan nechce toho připustiti. Hádka je nakonec ukončena v opatrném smíru, když Orientálec prokáže svou zdatnost s nožem setnutím hned dvou fezů ze hlav cařihradských námořníků.
Nerušena propluje Mimosa Rudým mořem a před Suezským průplavem vztyčí diplomatickou vlajku, aby byla její nedotknutelnost zaručena. Proklouzne tak tudy snadno do Středozemního moře a bez jediné zastávky namíří si to modravými vodami přímo k ústí moře Adriatického, do rušného přístavu Terstu, který leží na rakouském území. Zde jsou Turci bohatě vyplaceni zlatem a Číňan s bednou přepraveni ještě před započetím celní kontroly potají malou italskou rybářskou lodí ku břehu. První zastávka Orientálcova je v krčmě pochybného jména, kde na něj již čekají vystavené falešné doklady, jež ho jmenují pobočníkem japonského konsula. Není to Číňanovi po libosti, neboť mezi Čínou a Nipponem panuje odedávna vzájemná řevnivost, avšak ví, že doklady mocného Japonska jsou za dnešní doby spolehlivějším průkazem, než kdyby pocházely z nesnázemi soužené Číny, a že Evropané, a rakouští úředníci zvláště, jednotlivé pronárody Orientu jen obtížně rozlišují podle pohledu.
Diplomatická zásilka jest i se svým strážcem, který se převlékne do vkusného evropského oděvu, jenž je mu přeci jen trochu velký, naložena na rychlíkový vlak a ten se údolím zelenavé Soče a kolem Bledského jezera, v němž se zrcadlí pyšné štíty Alp, vydá k severu ku Vídni. Avšak Vídeň není jeho konečnou zastávkou, rachotí si to téměř nepřerušeně po Severní dráze Ferdinandově a trati Státní dráhy až do Prahy. Zde je bedna opět vyložena a Číňan nechá se ubytovat v lepším hotelu poblíž Václavského náměstí, kde má jistotu, že nebude rušen. Ještě vyšle poslíčka vyříditi několik nákupů, za což je tento odměněn přiměřeným spropitným, a navečer na krátký čas je bedna otevřena, snad aby byl její obsah zkontrolován po dlouhé cestě.
Druhého dne brzy ráno dá Číňan naložiti opět uzavřenou bednu na vůz, sám usedne k ní a dá se drkotavými pražskými ulicemi vyvézt až k Písecké bráně a dále mezi polnostmi a vesničkami po prašné cestě k severozápadu. Nedaleko za Kněževsí pak spřežení s podivným nákladem a tajemným jeho průvodcem sjede do vykloktaného úvozu a již stojí na kraji vsi.
„Kamžedál?“ otáže se vozka po pražsku.
Číňan vytáhne z kapsy u vesty kus zašlého dopisního papíru a čte: „Makotlasy acht. Ejt. Ozum. Ladislau Loček.“
„Hyjé!“ práskne chlap na kozlíku do koní a projedou mezi staveními, až stanou před bránou statku. Z ní se zakrátko vynoří šedovlasý stařec, v jehož lesklých očích jako by plápolal ohníček bystrosti Konfuciovy, a malý hoch poněkud odulého zjevu.
Číňan seskočí s vozu a dá si pomoci od vozky s bednou. Ta je uložena na trávník a vzápětí otevřena páčidlem.
Z temnoty vystoupí na světlo denní křehká dívka šikmých, mžourajících očí, černých vlasů a žluté kůže, která se zdá dlouhým pobytem ve tmách trochu vybledlá. Jako by některá z drahých pannen prodávaných v drahých hračkářských obchodech ožila a byla oděna do svádivého oděvu orientálního střihu, aby se zalíbila nejen oku děvčat, ale i mužů.
„Slečna menovat Li,“ ukloní se Číňan, „to dělá pět tisíc osmset třicet lakouská koruna!“
„Dědečku?“ otočí se hoch znepokojeně.
Stařec se potměšile usměje:
„Neříkals-li mi snad před časem, abych ti v Praze na tvůj účet zakoupil mandarinku?“
- Přebral / 7. ledna 2010
„Vidíš, vidíš, Ladíku, jak ten čas rychle letí!“ usmál se dědeček:
„Před malou chvílí sis ještě co batole na horníka v uhláku hrával a já tebe škádlíval hříčkami o tom, že zlato může býti černé – nu a najednou je z tebe veliký hoch a nastupuješ tady ve městě do učení! To nám ten čas letí, věru, peláší!“
„Mně se spíše zdá, že se pomalu šine,“ posteskl si Ladík, který v jeho stopách táhl po vrzavých schodech do třetího patra činžovního městského domu tři těžké kufry:
„Vždyť jaká je to sem dálka od nás z Makotřas, to se mi bude těžko dojížděti! A od mé školy je tento dům také velice vzdálen, přes celé město budu muset ráno choditi!“
„Nestěžuj si, nestěžuj,“ vydechl dědoušek, „však už jsme skorem nahoře. Sám jsi přeci privát a soukromí na otci žádal a nebýt mé přímluvy a výpomoci, musel bys na internát!“
Místnůstka vedle schodů, kterou domovník, dědečkův přítel, Ladíkově rodině za jistý peníz propůjčil, byla věru jen místnůstkou. Když do ní vkročili, zdálo se jim, že jen proto se dovnitř vešli, že byl ten pokojík pečlivě vyklizen. Pouze kovová postel stála v rohu a pod oknem otevřeným do dvora nacházel se malý stolek s židlí – ta akorát pro chudého studenta, snad jen básník či souchotinář mohl by tu ještě bydleti.
„Není to tu největší,“ rozhlédl se dědeček s úsměvem, „ale ty jsi taky nikdy nebyl zrovna čahoun a vše potřebné s sebou jistě z domova vezeš, tvoje maminka balila ti kufry přepečlivě. Snad i slzičku přitom uronila. Doufám, že se ti zde bude líbit.“
„Mno...“ podrbal se Ladík na bradě, až jako by hledal, zdali už mu vousy neraší.
„Jaképak mno! Tohle je nejlepší byt za ty peníze. Které tvůj otec musel navíc na rok předem složiti, aby bylo jisto, že máme seriosní zájem. Víš, že nejsme zrovna nejbohatší.“
Ladík kývl hlavou takřka na dospělý způsob:
„Vím, dědečku. A myslím, že toho snesu, garsonka je to sice malá, ale soukromí je hlavní. Však víš, jak neklidný mívám spánek. Na internátě bych s ostatními hochy sotva mohl přebývati – jistě toho do dlouho noci mnoho nahlučí!“
„Nu, tak to jsem rád, že se ti tu líbí. Nastav mi tvář, ať tě mohu na rozloučenou pocelovati,“ usmál se znovu děd a jeho pichlavý knír se dobrácky zavlnil.
Hoch přimhouřil oči a doufal, že bude míti takové protivné loučení brzy za sebou, avšak tu do jejich loučení vstoupily divoce znějící hlasy:
„ANDROVERDÁÁÁ DRUKOS NÁNE, MAM PIRANI ŠUKAR NÁÁÁÁNÉÉ! JOJ! PHABAJ, PREČINAVA, HOP, HOP, HOP!“
Hoch vymkl se starci a vrhl se k oknu – a údivem vyjekl! Na dvoře srotil se zástup černých cigánů, kteří snad v protějším činžáku přebývali, i jejich příbuzných, kteří jistě právě z daleké země uherské v barevných vozech přijeli a za klepadlem na koberce na loučce směřující k plynojemu se utábořili.
„Je to družný a veselý lid,“ zaslechl za sebou dědův hlas, „někteří již jsou usedlí, ale jiní hojně kočují, a vždy, když se sejdou, je z toho mnoho veselí. Tvůj pan domácí jest z půlky také cigán – prý byl kočovným drotárem a takto ke značnému jmění přišel – a dobře jim přeje a dovoluje zde přebývati.“
„JEPAŠ TUGÉ, JEPAŠ MANGÉ, HOP HOP HOP! Hej, rezavú kotvu do chrbáta a sto kokotov v riti, bratia, zpievajme!“ zavelel v ten ráz jeden z cigánů, ženy jejich zamávaly barevnými šátky a za luzné hry houslí dal se celý ten úkaz ethnický v pohyb a halekání.
„Dědečku!“ usmrkl Ladík:
„Jak mám v tomto spáti? Říkal jsem přeci, že potřebuji soukromí!“
„Nevím, nač si stěžuješ – dostals, cos chtěl – okna tvá sou k romům!“ zahartusil dědeček, poceloval zkoprnělého hocha a popadnuv špacírku, vydal se zpět na vlak.
- Přebral / 15. července 2010
Celé Makotřasy už spaly, jen u Rožků se ještě svítilo. V kuchyni se totiž toho večera u petrolejové lampy sešly všechny děti, aby si vyslechly dědečkovy napínavé a pozoruhodné povídky ze života. Činily tak tuze rády, neboť děd byl namnoze dobrým vypravěčem a ani příliš nedbal na pokročilost hodiny a nenaháněl je ku spánku, pokud se jim ještě spáti nechtělo. Rodiče byli navíc toho dne na návštěvě u tety Jarmily ve východních Čechách a ve škole již před dvěma týdny vyhlásili začátek prázdnin, takže i ranní vstávání se stalo nepovinným a bylo možno ponocovat a naslouchat příběhům ze starých časů.
Toho dne vzpomínal dědeček zejména na válku s Prajzem:
„Inu, byly to kruté časy, tam u Králového Hradce! Dělové koule hvízdaly nám nad hlavami, hlavy trhaly s krků, ba mnohý z mých přátel byl takovou koulí zcela proděravěn a střeva jeho na keřích namotána! Koně šíleli a vzpínali se, zcela pominutí z toho rachotu z pušek! Mrtvým bláto vstupovalo do ran a ty zahnívaly, avšak často, ještě než zemříti stihli, již byli chtivými Prajzy dokonce i o boty obráni. Byli jistě mezi nimi tací, kteří chovali se rytířsky, avšak většina vojska prajzského byla tuze nelítostná! Avšak my, Rakušané, jsme věděli, že se musíme bránit, že musíme bojovat za císaře a naši vlast, aby se Prajz znovu nedostal do Prahy jako sto let předtím! Ne, matička království českého padnouti nesměla! A tak jsme dále stříleli do Prajzů jak ten kanonýr Jabůrek z té písničky, až z nich kosti a cáry kůže lítaly! A byť třeba bitva nedopadla nejlépe, Prajz byl z ní tak znaven, že na Prahu již netáhl! Krvavé časy to byly, tuze krvavé! Avšak věru, kdyby Prajz znovu na Prahu se vydal, sám budu první, kdo si vezme pušku a půjde naši zemi bránit!“
Není divu, že děti později odcházely do svých světniček celé rozkurážené a ještě po půlnoci besedovaly spolu, jaká že je to ta válka věc ukrutná, ale jak dává též vyniknouti lidskému hrdinství a odvaze. I Ladík se dlouho na lůžku převaloval a představoval si, že je samotným generálem Benedekem, a dobývá si vzdor všem pomlouvačům věčné slávy na bitevním poli ve válce proti ukrutnému pruskému nepříteli.
Usnul až kolem jedné hodiny ranní a není tedy divu, že byl v půl čtvrté dosti překvapen, když se rozrazily dveře do jeho pokojíka a v nich stál děd, rozhodně rozkročený a rozčepýřený jako nějaký starozákonní prorok:
„Ladíku, vstávej a sbal si nejnutnější! Musíme rychle zapřáhnout, nabít pušky a vyrazit na cestu! Doslechl jsem se, že v Praze jsou Prajzové...!“
„Hned, dědoušku, hned!“ vypotácel se Ladík z lože a již se ještě v nočním úboru ometal u koní, aby vypravil vůz Praze ku pomoci. Kdo ví, třeba se bude s Prajzem na mostě Karlově bojovati, jako se dělo za války se Švejdou, nebo dokonce dojde na stavění barikád a pění národních písní jako v onom roce památném osmnáctistém čtyřicátém osmém!
Mnohý kaprál byl by jistě potěšen tím, jak svižně mu příprava vozu a vůbec vstávání šly od ruky. Do dvaceti minut byl vůz připraven, koně zapřaženi a byť Ladík stále ještě mžoural, již odhodlaně třímal pušku a byl připraven hájit svobodu lidu domu rakouského proti podlým útočníkům.
„Pospěš, Ladíku, naskoč na vůz, obzor už se rdí, Slunce zanedlouho vyjde! Abychom do Prahy pozdě nedojeli!“ křikl děd a prásknul do koní. A věru, hnali se ku Praze tak rychle, jako snad ještě nikdy jindy, za mnohého natřásání a otloukání – hoch měl co dělat, aby z vozu na prašnou silnici nevypadl.
Do města vjeli v místech bývalé strahovské brány, jež byla před dobou nedávnou neprozřetelně stržena, aby se město rozrůstati mohlo. Stála tu dnes kasárna, avšak ani v jediném okně se nesvítilo, snad už byli všichni vojáci v boji či – nedej Bože – pobiti! Neb nikdo se jim do cesty nepostavil, vyvodil z toho Ladík také bystře, že Prajz asi přitáhl od severovýchodu a bude opevněn na Vítkově či Vyšehradě, zatímco hrdinná vojska rakouská se svou artilérií dojista obsadí vrch Petřín.
A skutečně – právě na Petřín zamířili a hnali se velkým chvatem, ba dokonce prorazili si cestu úzkou pěšinou napříč sadem až k vyhlídkové věži, kde jej děd zastavil mezi kočáry patřícími Strahovskému klášteru:
„Pospěš, Ladíku, rychle seskoč z vozu, jdeme takřka pozdě! A vezmi pušky!“
Křepce pak rozběhli se s kopce, až dospěli na okraj jedné ze zahrad, odkud bylo možné pohlížeti na panoráma královského města Prahy, čerstvě teď zjasněné vycházejícím sluncem.
Všude však panoval až podezřelý klid:
„Zvláštní. Nevidím nikde ty Prajzy, dědečku!“ zarazil se Ladík.
„Jak, nevidíš?“ pozvedl obočí děd:
„Podívej, kolik jich tu je po střechách! A jaká to krásná scenerie, když se po nich takto ranní slunce rozlévá! Přijeli jsme právě včas, abychom spatřili tento div! Hleď, hochu, taková vzácnost!“
„Říkal jste, dědečku, že v Praze jsou Prajzové...“ počal Ladík a pozdvihl významně pušku.
„Ach tak! Ladíku, i ty malý hrdino! Prajzové střechy jsem chtěl říci,“ popadal se děd, „ale tys byl tak hrrr, žes mne ani dohovořiti nenechal!“
V chlapci pohnul se vzdor:
„Spisovně říká se prejzy, nikoli prajzy! A na co s sebou tedy ty pušky?!“
„Říká se, jak komu zobák narost,“ ušklíbl se děd, „nářečí jsou nakonec zdrojem bohatosti každého jazyka a národa! A pušky máme samozřejmě s sebou proto, že moji přátelé ze Sokola pořádají dnes dole na Střeleckém ostrově slavnost střelby ku ptáku. Každý rok na ni takto jezdím a dorazím-li včas, jdu přes Petřín a kochám se ještě tím, jak ranní úsvit ozdobí svými křehkými papršleky červené – prajzové – střechy staroslavné Malé Strany, jest na to ten nejhezčí pohled právě odtud z Petřína, a věru málokomu jsem tuto úchvatnou vyhlídku v tento vzácný ranní čas ukázal. Jen babičce před lety a nyní tobě, ty duše nešťastně nepoetická, nevděčná! Zři, už vidíš zlatou matičku Prahu?!“
- Přebral / 31. prosince 2010
Hora Rombon, 2208 metrů nad Adriatickým mořem, 31. prosince 1916.
Stísněnou kavernou, jež byla dílem vysekána v tvrdé vápencové skále, dílem v umrzlém sněhu, s nelítostným hvízdáním profukoval mrazivý vysokohorský vítr. Jediným místem, které bylo zde alespoň trochu skryto tyranii tohoto živlu, byla malá světnice vykládaná dřevěnými prkny, v níž se devět mužů hřálo u drobných, skomírajících plechových kamen. Nebylo věru snadné získat tady nahoře, na vzdálené strážní pozici na strmé horské výšině, alespoň trochu dřeva na zátop, ba ani petroleje či uhlí se nedostávalo. Nepřátelské pozice nacházely se totiž nedaleko a každý zásobovací oddíl, jenž by chtěl venkovní slotou až sem proniknouti, vystavoval se nejen nebezpečí lavin a zbloudění, ale též nemilosrdné střelbě italských bersaglierů. Je sice pravdou, že ve dny sváteční nepřátelství poněkud ustávalo, avšak čím trvala válka déle, tím menší bylo v tu věc spolehnutí, a nikdo netroufal si odhadnouti, zda nelítostný italský generál Cadorna nespustí třeba v tuto nečekanou dobu již dvanáctou svou ofensivu.
Oněch devět mužů, kteří hřáli se u kamen, bylo oděno v šedavé uniformy rakouského vojska, byť dlouhým frontovým strádáním již dosti opotřebované a místy doplněné rozličnými čapkami a houněmi, které zde ve velehorách bez nadsázky zachraňovaly životy. Byli to vesměs synové země slovinské, jen kučeravý horkokrevný Stojko pocházel až z Dalmácie a bledolící silák František řadil se mezi Čechy. Mužové v úkrytu mlčeli, strávili tu dlouhou dobu a řekli si už mnohé – a navíc každý z nich již si vypěstoval zvyk bedlivě naslouchat, neblíží-li se rachot dělostřelby, kruté dunění padající laviny či práskání pušek. Všechny tyto zvuky byly jim denním chlebem a nikdy nevěstily nic dobrého, až příliš často s sebou odnášely životy jejich kamarádů. Ach – co by to bylo za den na frontě strávený v klidu a míru! Jak by silná, leč přeci lidská vojácká duše pookřála!
Z tichého rozjímání probralo tyto statečné syny slavné habsburské monarchie až zaklepání na nahrubo stlučená dvířka uzavírající vstup do jejich komůrky.
„’bin ich!“ ozval se zpoza vrátek hlas mladého Vida Mežnara, jemuž připadlo držeti v ten večer hlídku.
„Víš, že se máš ohlásit heslem, Dummkopf, takhle bych si moh myslet, že jsi třeba sám il jenerálo Luigi a poslat ti naproti příslušné uvítání!“ zamračil se František. Neměl dnes dobrou náladu – přepadly ho těžké zimní chmury a přemítal o tom, že možná ani už svou ženu a děti, žijící v malé vísce kousek od Kladna, kde byl v civilním životě horníkem a kovotlačitelem, nikdá neuzří.
„Ah, neni cajt, František, ty Powidlköpp,“ zahalekal radostně Vido a rozrazil dvířka, až do komůrky trochu sněhu nafoukalo:
„Došel k nam host! A nese prezenti!“
„Grüss Gott!“ sundal čepici shrbený stařík s velkým pytlem, který se krčil za ním.
Srdce všech mužů pookřála – to byl přeci Hans Ötztaler, bývalý příslušník tyrolské domobrany, jenž kdysi byl jako první mobilizován bránit svou domovinu, když se Itálie, vedena svým svatým egoismem, obrátila proti dosavadnímu rakouskému spojenci. Kdyby byl chtěl, mohl statečný Hans již pro pokročilý věk z armády čestně odejíti, avšak s tím by se nikdy nebyl spokojil. Když byla jeho jednotka nahrazena řadovým vojskem, sám požádal o přeložení a stal se polním, či spíše vysokohorským kurýrem, jenž doručoval zprávy – a nejen zprávy – odlehlým posádkám, neboť telefonní spojení zde mezi skalami zhusta selhávalo. Práce to byla nebezpečná a postupem času ho změny v organisaci vojskové donesly až sem na jih, na úsek fronty vzdálenější trochu od jeho domoviny, avšak nestěžoval si a všechny útrapy bral s radostným stoicismem starého muže, který ví, že vše podstatné již za svůj život úspěšně vykonal.
„Willkommen, Hansi,“ rozzářil se Stojko a jal se drobného staříka objímati, až mu slzy do očí vskočily:
„Wie war tvoje putovanje?! Pošte hast du?!“
„Na ja,“ usmál se Hans:
„Hier!“
A vysypal před promrzlé vojáky ze svého pytle hromadu obálek a balíčků, mnohé z nich zavázané jemnou ženskou rukou kdesi v laskavějších krajinách daleko od fronty.
„Aber war’s schrecklich,“ odplivl si Hans a oním prazvláštním pomíchaným nářečím řečeným Armeeslawisch, jímž často se mezi sebou domlouvali vojáci z různých koutů Rakouska narychlo sebraní, dodal:
„Wissen Sie. Lawinen, Taliáner, es gab taky jedna klajne Nachtkanonáde o jedna Berg vedle.“
„Ja, ich verstehe, rozumím,“ odplivl si František:
„Není tu jediného klidného dne! Zrovna jsem o tom tady rozjímal, co chvíli nedají nám spáti střelba z pušek, dopady granátů dělových či ta prokletá sněhová řícení! Mnohdy z toho nevyspání a leknutí k takové zasmušilosti přijdu, že bych se skoro sám tam ven vypravil a propasti horské se vrhl či naopak jak běs kolem sebe počal stříleti nedbaje přítele či nepřítele. Avšak vzpomínka na mou rodinu drží mne dosud při životě i při smyslech!“
„Tak dann bude glücklich neska, Franzi,“ mrkl na něj Stojko:
„Oči moje vidi zde balitschek přžimo z Makotzasi!“
Nedočkav vrhl se František Rožek po balíčku – co po balíčku – po balíku, jenž mu zde byl určen a rukou roztřesenou počal jej vybalovati:
„Podívejte, je zde přiložen i dopis od mého synka! Jak krasopisně umí již ten hoch psáti! Musel pěkně mi vyrůst!“ zaradoval se muž onen hlasem nevojácky měkkým:
„Přečtu vám z něj, co mi píše!“
Nahrnuli se okolo něho.
„Milý pane otče, přeji Vám vše nejlepší k Vánocům, zastihne-li Vás tento dopis včas, rovněž pak i k Novému roku. Doufám, že mnoho nestrádáte a že vítězství udatných vojsk domu Habsburského je již na dosah a brzy se nám vrátíte domů. Maminka navrhla mi, abych Vám poslal v tomto balíku nějaké ty laskominy, tabák a domácí naši pálenku, avšak po dobré radě napadlo mne, zaslati Vám namísto toho něco, s čím byste mohl Nový rok s druhy svými vesele oslaviti! Ladislav, Váš syn.“
Pohled Františkův sklouzl od dopisu do krabice.
Byla plná rachejtlí, prskavek a dělobuchů.
A minul rok, a po něm další. Podzim v nově vznikající republice Československé přecházel zvolna v laskavou zimu, jež v sobě měla jen málo z ukrutnosti vysokohorských mrazů. Rodina Rožkova stála nastoupena před domem, v očích mnohé slzy z radosti, a vyhlížela, zda není již na obzoru viděti tu jednu postrádanou mužskou postavu, jejíž příchod telegramem byl z Prahy před pár hodinami ohlášen. Z domku voněla pečená husa a děti nemohly se dočkati, až otci svému „Kde domov můj“ na uvítanou zapějí. Jedna z malých postaviček byla zvláště netrpěliva:
„Nemohu se dočkati, dědečku,“ medil si Ladík, „až si s tatínkem pohovoříme. Pamatuješ jistě, jaks mi před dvěma roky poradil, jakým nápaditým dárkem mu Silvestr zpestřiti. Takový krásný dar nikdo jiný mu na frontu neposlal. Od té doby mnoho nám nepsal, nevím tedy, jak oslava dopadla a jak se s druhy poveselili, ale jistě si o tom krásně pohovoříme!“
„Baže, baže, dozajista, pohovoříte,“ pousmál se děd a rukou zaclonil si oči, neb na ohybu silnice právě zjevila se robustní mužská postava v rakouské uniformě. Přibližovala se kvapem a nad hlavou divoce mávala jakýmsi širokým opaskem zdobeným cvočky, v němž zcestovalý zrak dědův snadno rozpoznal kvalitní a trvanlivou práci kožedělců jihoslovanských.
- Přebral / 19. dubna 2011
Jednoho dne přistál v poštovní schránce na vratech domu rodiny Rožkovy bělostný dopis s velkou červenou pečetí a několika vzácně vyhlížejícími známkami. O tom, že je na dané adrese správně, svědčil nápis na něm pečlivě uměleckým kudrlinkatým písmem vedený:
K rukám
p.t. členů rodu Rožkova
Makotřasy
blíže Slaného
Země česká
To by nebylo, aby si ho ponejprv nevšiml dědeček! Starý čipera se hned nedočkavě chopil vzácného psaní, vzal jej do kuchyně na stůl a tam se do něj počal dobývati tupým nožem, ještě trochu zamazaným od sýra. Jeho vnuk ho přitom samozřejmě pozoroval, i když ponejprv jeho oči upoutaly především ty cenné známky, za které by ve škole mohl získat třeba i pět skleněných kuliček, a obsah tajemné zásilky nechával ho spíše chladným. Otec Rožek, jenž u kamen bedlivě studoval včerejsí výtisk Práva lidu, jen párkrát k nim zamířil pohledem.
„Nu to se podívejme!“ pronesl zastřeným hlasem děd, když se mu konečně podařilo list papíru uvnitř ukrytý vyjmouti.
„Co tam píšou dědečku?“ otázal se Ladík, kterému se mezitím již podařilo nenápadným dvojhmatem schvátiti ze stolu obálku se známkami a ukrýti ji do kapsy kabátu.
„Přečtu vám to,“ pousmál se dědeček, „je to veliká chvíle pro nás všechny!“
A pak už jen položil papír na stůl a slovo po slově, písmeno po písmeni, četl:
„Vážení členové rodu Rožkova,
dovolte, abych se ponejprve představil. Mé jméno jest Herschel Ostropoler a jsemť předsedou ctihodného Stavovského spolku žertéřů, vtipálků a enšpíglů, jenž má již stopadesátiletou tradici a sdružuje ve svých řadách příslušníky těch nejproslulejších šprýmařských rodin všech historických zemí Předlitavska.
Díky článkům ve Vilímkově Malém čtenáři se nedávno naše spolková rada dozvěděla o vašich úspěších na poli iokulátorském a rozhodla se nabídnouti vám účast na tradičním Rozverném zápolení žertéřův, jež se bude letos 14. května odehrávati ve ville Bettina ve Slezské Orlové, kterou Spolku laskavě poskytl pro toto čtverácké vyžití pan baron Rothschild, jenž je naším příznivcem. Hlavní disciplina celého zápolení spočívá ve vyvedení soupeře dobře promyšleným žertíkem, alébrž ve skoku na špek, což jest zajisté umění, které je vám blízké a na jehož finesy vámi předvedené se všickni napjatě těšíme.
Vítěz celého klání, jež jest organisováno ve sportovním duchu pomocí systemu vyřazovacích kol, obdrží coby odměnu dvacet tisíc korun, zlatou medaili pečlivě vyvedenou, doživotní čestné členství ve Spolku a jízdu zpět do svého bydliště slavnostně vyzdobeným císařským vagonem, za tím účelem od drah najatým.
Účast v zápolení je každý rok povolena jen jednomu mužskému členu osloveného žertéřského rodu, vyberte tedy mezi sebou, prosím, jednoho, který nejlépe oním uměním vládne.
za Stavovský spolek žertéřů, vtipálků a enšpíglů,
dr. Herschel Ostropoler, v.r.“
„To se máte, dědečku,“ povzdechl si Ladík, „každý ví, že tady jste nejlepším žertéřem vy. Doufám, že nám alespoň po svém návratu o celém tom dobrodružství povyprávíte...“
„To se ještě neví, budu-li co vyprávět,“ ušklíbl se stařík zpupně, „dopis tento je adresovaný rodu Rožkovu, což znamená, že musíme se celá rodina poraditi, koho vyšleme, aby z toho nebyla zase zlá krev, jako nedávno, když strýc Matyáš vyhrál u hasičů v tombole lístky na Prodanou nevěstu a namísto své milky vzal do divadla přítele hrobníka. Nuže, i když se mi ani jeden z vás v žertéřství nerovná, a ani nikdy vyrovnati nemůže, alespoň formálně vám účast nabídnouti musím. Takže, myslí si někdo tady z vás, že by mne v žertéřství překonati mohl a do Slezské Orlové na hry pořádané tím spolkem pak místo mne jel?“
„Já nemám s žádnými spolky nic společného, a zvláště ne s těmi socialistickými!“ pronesl jen na půl ucha poslouchající otec Rožek, stále nad novinami skloněný, léty již samovolně nacvičenou odpověď.
„Dobrá, tebe si škrtám,“ kývl dědeček hlavou, „a co ty, Ladíku, ty nedovtipo s kapsami plnými známek?“
Ladík už už chtěl skloniti hlavu, zamumlat, že nepojede a přenechat slávu dědovi, ale pichlavé poznámky staříkovy jako by právě překročily přijatelnou míru, a v chlapci se cosi vzbouřilo:
„Já pojedu!“ pronesl hrdě.
„Ty?“ podivil se dědeček, „tebe převezu, kdykoli se mi zamane. Nebudeš pro ty vzácné žertéře žádným soupeřem. Ale dobrá – abys věděl, že věřím, že z tebe třeba jednou něco bude, rozhodneme o tom, kdo na ono zápolení pojede, v poctivém boji. Dám ti týden na přípravu a pak se utkáme ve třech kolech žertování. Kdo zvítězí, jede representovati náš rod do Slezské Orlové, kdo prohraje, zůstává doma!“
„Platí!“ vyhrkl Ladík nedočklivě.
Pohlédl-li by někdo v následujícím týdnu ptačím okem do hospodářství rodu Rožkova, spatřil by mnohé nezvyklé scény, jež by si svou dramatičností nezadaly s přípravou těch nejslavnějších sportsmanů. Tu mohl by viděti, jak Ladík pečlivě studuje každou stránku Vilímkových Humoristických listů, aby načerpal povědomí o nejnovějším dění ve světovém humoru, zatímco děd sedí v rohu a pokuřuje dýmčičku. Jak Ladík se vší vervou nacvičuje ponejprv jednoduché triky s kartami a později i složitá kouzla s provázky a vodou, zatímco dědeček líně se sebejistým úsměvem mžourá do sluníčka a popíjí pivo. Jak si hoch zkouší svůj ostrovtip na starších chlapcích a často je málem bit, avšak nevzdává se, zatímco dědeček jen pyšně korzuje po návsi a okukuje mladé dívky. Nějaká moderní, svižná hudba, například Dvořákovy Slovanské tance, mohla by k této montage hráti.
A konečně nastává onen radostný zúčtování den. Oba žertéři stojí proti sobě v pravé poledne na dvorku, sebejisté stáří proti hrdému mládí:
„Začni,“ ušklíbne se dědeček s vědomím přirozené převahy.
„Zde mám list papíru,“ říká Ladík, „dokážeš-li jej tak přehnouti, aby měl pouze jeden okraj, v tomto kole jsi zvítězil!“
„To je mi snadné, i když si myslíš, že mi to snadné není,“ ušklíbl se děd, „sázku přijímám, neb princip pásky Moebiovy je mi dobře znám!“
A hned se papíru chápe. Jenže – co to!? V rohu listu jest vystřihnuta malá nenápadná dírka, která pro staříka jednoznačně v tomto kole znamená ztrátu!
„Doběhls mne,“ zamračí se dědeček, „dobrá, nyní je řada na mně. Poslouchej bedlivě. Na poušti syrské žili kdysi v době Alibabově dva loupeživí Arabové, kteří se chtěli rozděliti o pytel s lupem. Dohodli se, že každý dostane tolik předmětů, aby měli oba stejně, a že nic nebudou půliti a nic nepřijde nazmar. A jako náhodou jim zbyl jeden laciný náramek. Přesto se ale oba podělili spravedlivě a každý dostal přesně tolik věcí, kolik si na začátku dohodli. Jak je to možné?“
Ladík dumá a přemýšlí, až se mu čelo krabatí a kudrlinky na rozoumku naskakují. Teď jde o hodně! Až po pěti minutách pokusí se o odpověď:
„Že by třeba svému Bohu ten náramek obětovali, aby nazmar nepřišel?“
„Hloupost!“ zachechtal se děd, „nemůžeš si vymýšleti pro vyřešení hádanky věcí a osob, které nejsou! Řešení je prosté! Jeden si vzal náramek – a ten druhý, inu, ten si odnesl samotný pytel!“
Nyní přichází opět řada na Ladíka, a protože je zápas zatím vyrovnaný, jde vpravdě o hodně. Nyní se rozhodne, kdo pojede do Slezské Orlové a kdo bude ve čtveračení smutně pokořen!
„Dědečku, proboha, ohlédněte se, co je to za vámi!?“ vykřikne zděšeně Ladík.
„Až takový primitivní žert, že bys zkoušel?“ vypoulí oči děd:
„Nu dobrá, občas to zabrati může, šrapnel se tomu mezi námi zkušenými čtveráky říká. Ale dnes ne. Neohlédnu se, prohráls.“
A tu Ladík pronese s ledovou tváří:
„Dobrá. Zapřisáhl jste se, že se neohlédnete. Tím pádem mi ovšem nemůžete zodpovědět mou hádanku, a totiž, co je za vámi. Vězte, že tam stojí malá Lidka s dřevěným koníkem. Kdybyste se byl ohlédl, mohl jste odpověděti a jel byste na to slavné zápolení. Avšak v tomto případě tam pojedu já!“
Zkroušeně dosedl děd na slepičinci pokrytou zem.
(Dokončení v příštím čísle.)