- Vaslaf / 10. července 2008
Jednoho dne Ladík přiběhl za dědečkem s očima navrch hlavy.
„Dočetl jsem se zde v oznamovateli Národní politiky, že v Praze, na Letenské pláni, poprvé a naposled se usídlil slavný Barnumův cirkus a zvěřinec, včetně nádrží s různými mořskými tvory: žraloky, sépiemi a rejnoky elektrickými. Hrozně rád bych se tam podíval, tuto neděli jsou tam naposled!“
Dědeček se poškrábal na hlavě: „Sice nemám zrovna nazbyt peněz na jízdenku a na vstupné, ale – safraporte – jsem přece tvůj dědeček a nějak už to zařídím, abys zítra rejnoků uviděl.“
Ladík druhý den vstal časně, a naleznuv děda ještě pod duchnou, podivil se: „Myslil jsem, že pojedeme do Prahy hned ranním vlakem...“
„Počkej do oběda,“ opáčil rozespalý kmet. Ladík se zamyslel.
V poledne maminka nalévala nedělní polévku s knedlíčky. Děd uchopil lžíci a se spikleneckým úsměvem počal mocně vrtěti obsahem svého talíře: „A nyní, Ladíku, hleď na ten rej noků!“
Navečer se otec Rožek obrátil na syna:
„Ladíku, při obědě jsem si všiml, že dědečkovi se již velmi třese ruka; od teď již mu prosím dávej místo talíře jen tu dřevěnou mísu!“
„Zajisté, zajisté.“
- Vaslaf / 25. července 2008
„Děkuji, dědečku, že mi půjčujete ten nový časopis »Z říše vědy a práce«,“ obrátil se Ladík po snídani na dědečka, u něhož byl posud nalezl odpověď na každý svůj dotaz. „V posledním čísle jsem se dočetl, že Amerikánci Avery, MacLeod a McCarty analyzovali jakousi kyselinu DNA, která se nalézá v buňkách živočichů a rostlin. Sám tomu moc nerozumím – nejdříve jsem se domníval, že to má něco společného s kyselým zelím – v úvodníku se ale tvrdí, že jde o nejvýznamnější událost od Mendelovy a Darwinovy teorie. Co to tedy vlastně je?“
„Povím ti, milý vnoučku, že tento objev otevírá obrovské možnosti. Jednou bude možné velmi jemnými úpravami této kyseliny natrvalo vyléčit některé nemoci, lidé budou zdravější, možná, můj Ladíku, i chytřejší – a kdo ví, snad nám budou po dvoře pobíhat vepříci se čtyřma zadníma nohama, jako v té známé pohádce. Zatím je ovšem ten obor v začátcích. I já dělám nějaké pokusy, které, doufám, přinesou aspoň skromné ovoce.“
„Opravdu, dědečku?“ Ladík byl jako u vytržení.
„Chtěl by ses stát mým asistentem?“ zajímal se děd.
„To se ví, že bych moc rád...“
„Zrovna dnes odpoledne jsem se chystal nějakou práci v tomto oboru provést a zvu tě, abys mi byl nápomocen. Bude ovšem vhodné, když se na to převlékneš.“
„Jistě, správně bych si měl vzít bílý plášť,“ zažertoval Ladík, „ten sic nemám, ale vezmu si aspoň čistou košili.“
„Doporučoval bych spíše nějaké tvé starší šaty, které již jsou téměř dotrhány,“ poradil nezištně dědeček.
„Budeme snad... pitvat?“ ulekl se poněkud Ladík.
„Co tě nemá,“ zasmál se srdečně děd a ukázal na kalendář, kde se vyjímal nápis tesařskou tužkou: »OPRAVA DNA ŽUMPY U NEJEZCHLEBY – SLÍBIL DEMIŽON SLIVOVICE«.
„Inu, každý začátek je těžký,“ utěšoval se Ladík, když se se zacpaným nosem spouštěl do temné a vlhké jámy.
- Vaslaf / 11. září 2008
Jedva přikvačil Ladík ze školy, už se k němu přitočil dědeček a jeho obličej vyzařoval dobrou vůli.
„Ladíku, našel jsem pro tě vyjímečnou možnost výdělku. Tuhle jsi povídal, že potřebuješ zrychlit tu svou »mašinu« a pár korun by ti přišlo tuze vhod. A vidíš, sám starosta Makotřas se doslechl o tvé zručnosti a spolehlivosti. Jistě nebude skrblit s odměnou. Jak povídám, je to opravdu vyjímečná příležitost, rozhodně bych neotálel...“
Ladík rychle zhltl něco vystydlých škubánků a již šli vnuk i děd bok po boku na náves, k vile starosty Ignáce Choděry.
Ladíkovi na chvíli pod kudrnatou čupřinu vskočily pochybnosti. „Dědečku, jak to přijde, že vy, takový jazykový purista, používáte nespisovného tvaru »vyjímečný«?“
„Inu, uvidíš, že k tomu mám dobrý důvod, neboť jednám zcela podle zásad české slovotvorby.“
A tu již dorazili k honosnému domu. Páně Choděrův zahradník je bez meškání zavedl na dvorek, kde ukázal na otevřený poklop: „A teď se dej do práce, mladej, je třeba zcela vyprázdnit tuto jímku.“
„Ach tak,“ ocenil Ladík dědouškovo jazykové hledačství.
- Vaslaf / 28. září 2008
Ladík se přiřítil ze školy jako velká voda z roku devadesátého. „Dědečku, slyšel jsem ve škole výborné říkadlo o sumýši a polypovi. Mám vám ho přednést?“ Poněkud se zarazil, spatřiv dědečka, an zcela proti svému zvyku sedí skleslý na židli s hlavou v dlaních. „Proboha, dědečku, co se vám stalo?“
„Nemohu zaplatit daně,“ hlesl stařec.
„Ach ne, to vás tedy vsadí do vězení pro dlužníky?“ zhrozil se Ladík, který před nedávnem odložil knihy Felixe Háje a přešel na výživnější díla Dickensova.
Dědeček jen hluboce vzdychl.
Ale Ladík nepropadl zoufalství a odběhl do své komůrky. Bylo odsud slyšet ničivé údery a po chvíli Ladík přinášel skoro celé dvě zlatky. „Bude vám to stačit, dědečku?“
Starochovi se ihned rozjasnily líce, uložil peníze do náprsní kapsy, pak si načernil vous, popadl převlečník a kvapně se vytratil. Ladík si vychutnával dobrý pocit u srdéčka.
Krátce na to vrzly dveře, to maminka přinášela z hokynářství cukr a cikorku. „Kde je zase starý pán?“ otázala se.
„Odešel asi na finanční úřad.“
„Proč by chodil na financ? Jistě tě zas obalamutil.“
„Možná tedy do hospody?“ pomyslel Ladík maně na osud svých těžce vydřených úspor.
„Kéž by do hospody. Hlavně jestli nešel do Buštěhradu za tou poběhlicí Danuší. Však se mu už všichni v Makotřasech smějí, že se na stará kolena takhle nechal pobláznit.“
„Ach, na to jsem nepomyslil...“ zkormoutil se Ladík, zatím co sklízel trosky prasátka.
- Vaslaf / 13. října 2008
Na každého jednou dojde, pomyslil si Ladík, když po špičkách vstupoval do dědovy komůrky. Však i starého pána pánbůh vytrestal za jeho neopatrné zálety: dostal ošklivou nemoc a již dva měsíce ležel.
„Přišel jsem, abych se optal, jak se vám daří, dědečku,“ pozdravil nemocného Ladík.
„Děkuji za optání, již je mi mnohem lépe.“
„Nezlobte se prosím... slibte mi, že už nebudete začínat se... ženskými. Vždyť se nám smějí až v Kladně.“
„Však se na tebe nic nezlobím. Vidím, že tě poslala matinka. Včera na mě dlouho naléhala, ale já jsem jí jasně odvětil: »To, že jsem starý člověk, ještě neznamená, že se vzdám všech životních potěšení.«“
„Ale já se o vás bojím. Podruhé už by ta nemoc mohla být horší.“
„O mne se nic neboj, říká se, že kdo má být pověšen, ten se neutopí,“ použil dědeček záhadný příměr.
„Jak jste to myslel?“
„Ehm ehm, smiřte se prostě s tím, že mne neumluvíte. A ani ty, Ladíku, i když jsi můj nejmilejší vnouček. Už toho nechte, těšte se, za pár dní budu opět zdráv jako rybička,“ stál si tvrdohlavý stařešina na svém.
„Však toho se maminka právě bojí,“ zamumlal Ladík a hotovil se k odchodu.
„A víš ty co? Začnu se ženskými hned teď!“ prohlásil děd v nečekaném hnutí mysli. Vyskočil z lůžka, vyhrnul si košili, poklekl na dlouho nemytou prkennou podlahu a několikrát se vzepřel na stařeckých pažích, brzy ale musel přestat, neboť silné stahy bránice otřásaly jeho povislým břichem jako vanilkovým pudingem.
„Rozuměj, Ladíku, já, starý Sokol, byl jsem zvyklý každý den vykonat dvacet vzporů ležmo čili kliků. A protože jsem po nemoci oslaben, musím nejprve začít s kliky ženskými,“ vysvětloval děd, když se byl trochu uklidnil a zotavil po tom atletickém výkonu.
„Ach tak,“ oddechl si Ladík a zavolal na otce. Brzy se všichni členové rodiny sešli ve světnici a všeobecné veselí trvalo do pozdních nočních hodin. Jen děd si v duchu pomyslil: „Však jsem nikomu nic neslíbil...“
- Vaslaf / 30. července 2026
„Dědečku,“ zeptal se Ladík, jedva takříkajíc jedním dechem zhltl ‚Nový epochální výlet pana Broučka, tentokráte do XV. století‘, „myslíte, že budou lidé jednou opravdu umět cestovat časem? Že se třeba budou moci podívat do dob lovců mamutů, Rudolfa II., nebo naopak do budoucnosti?“
Dědeček se zamyslel, na tváři se mu mihl lehký úsměv a počal vykládati:
„Dobře poslouchej, Ladíku. Povím ti poučný příběh, jak jsem byl jednou asi ve tvém věku vyslán z Loun do Brna za strýcem Augustinem. Bylo mi třináct let a rodiče si tenkrát mysleli, že když kluk umí napočítat do sta a pozdravit pana přednostu, může jet sám třeba přes půl země.
V Lounech mi tatínek koupil lístek, dal mi jej do kapsy kabátku a desetkrát mi připomněl, ať jej neztratím. Jenže já vytáhl kapesník, vysmrkal se a lístek někam zmizel. Když přišel průvodčí, prohledával jsem kapsy, boty, kufřík i čepici, jako bych čekal, že se lístek, neposeda, schoval zrovna tam. Nakonec se našel přilepený na tom kapesníku.
V Praze jsem měl přesednout, ale spletl jsem si perón a místo na Brno jsem nastoupil do vlaku, který mířil někam na sever. Poznal jsem to až podle toho, že jsem se dal do řeči s jedním sedlákem, který se divil, proč jedu na Moravu přes Křinec. Vystoupil jsem na první zastávce, jenže tam nikdo nevěděl, kdy pojede vlak zpátky. Čekal jsem tam snad celý den, jak se mi zdálo, a živ byl toliko z planých jablek, která jsem sbíral podél kolejí.
Když jsem se konečně dostal do správného vlaku, má smůla pokračovala. Vlak přibrzdil, můj kufřík spadl z police, chatrný zámek povolil a všechen můj majetek se rozletěl po voze. Košile visela jednomu pánovi na hlavě, ponožky přistály v klíně jakési paní a kartáček na zuby odjel pod lavicí tak daleko, že jej vyšťáral až při příští zastávce jeden ochotný výletník špacírkou.
To nejhorší mě ale teprve čekalo. Na peróně větší stanice zářila novinka té doby – nablýskaný Stollwerckův automat na čokoládu. Vystoupil jsem a chvíli jsem před tím zázrakem stál jako u vytržení. Po krátkém váhání jsem vhodil do štěrbiny poctivě ušetřený desetikrejcar, jenže stroj chvilku chrastil, pak lhostejně cvakl a čokoláda nikde. Nehodlal jsem se přece vzdát svého majetku! Počal jsem do té plechové skříně bušit pěstičkou a lomcovat páčkou.
Tu se ozval hvizd. Odepsal jsem ztracený peníz a vyrazil jsem za rozjíždějícím se vlakem. Snad bych jej i byl dostihl, jenže jsem přehlédl staničního zřízence s dvoukolákem. Pamatuji si náraz, krátký let vzduchem a přistání ve špinavé kaluži u vodního jeřábu. Když jsem se konečně dostal dalším vlakem do Brna (kufřík mi tam naštěstí schovali ve staniční kanceláři), měl jsem kabát od bláta, kalhoty roztržené a byl jsem bez jediného krejcaru.
Ke strýci jsem dorazil až za hluboké tmy, hladový jako vlk, k smrti unavený a skálopevně přesvědčený, že se jen a pouze mně při cestování musí přihodit každá myslitelná pohroma. Tolik jsem si tenkrát přál, abych mohl ten proklatý den nějak vrátit zpátky…
Když jsem, rdě se až po kořínky vlasů, neochotně vyprávěl o své anabasi, strýc – vzácný to muž, který v životě snad ani slůvkem nezalhal – se pod plnovousem usmál, poplácal mě po rameni a řekl: ‚I ty, hochu, se časem naučíš cestovat.‘“
