- wuxia / 15. března 2005
Prvého bylo ten den dubna. Děti, vědouce dobře, kdo s nimi u jednoho stolu sedává, byly v pohotovosti již od brzkého rána. Jestliže je dědoušek každý den svými žertíky zas a znovu napaluje, co teprve musí chystat na tento všemi žertéři tolik milený den? Dědeček vstal krátce po sedmé, uvařil si melty a zasedl ku stolu. Děti byly mu patách celý den, kam se vrtl, tam byly. Když viděly, že se jich chce na něco otázati, raději si nacpaly ústa potravinou a předstíraly, že neslyší. K večeru už byly tak napiaty, že je rozrušilo, i když na dvoře zaštěkal jejich Medorek (mělyť za to, že dědovi přibyl na pomoc strýc Suchý). Nejhůře na tom byl Ladík, dědečkův oblíbenec. Všecek se klepal, ani jísti nic celý den nemohl, pouze vody popil a na latrínu co chvíli pílil, neb mu střeva pracovala jako o závod. Leč děd si toho za mák nevšímal a počínal si zcela vážně. Když večer dítka uléhala na pec, ozval se Jarouš: „Dědečku, dnes je apríla, ale vy jste nás žádnou čtveračinou nenapálil, jak je to možné?“ „Opravdu ne?“ otázal se stařík, přihmuřuje čtverácky jedno oko. Teď teprve dítka pochopila.
- wuxia / 27. dubna 2005
Skotačil si to ondyno jedno středeční odpůldne Ladík domů, vesel namnoze z toho, čemu se ve škole přiučil. Tak kráva je prý mamička od telátka, vykládal jim pan učitel. A býk je otec, to jsou mi věci. Stále mu však vrtalo hlavou, jinochovi zvídavému, co je vůl. Zřejmě babička, usoudil, neb měl pod čepicí a už se těšil, až to bude dědečkovi vypravovat. I nastojte, my o dědovi a on se šelmovským úsměvem vítá chlapce na zápraží. Nu, to je třeba míti se na pozoru, praví sobě Ladík a vítá se s kmetem zdvořile. „Dobré odpoledne, dědečku.“ „Dobré, chlapče. Však již tě vyčkávám, abych se s tebou stavil. Nuže, oč, že dnes nesníš koblihu, kterou ti mamička ku kávě přistrojila.“ „Mamička ku kávě mi koblihu přistrojila? A já že bych ji nejedl? Hohohó, to není možno,“ furiantsky se naparoval hoch. „Však již se mi sliny sbíhají.“ A s touto idejí vrazil do seknice. A věru, že ano. Hrnéček kávy usmál se na hocha a vedle na talířku kobliha, jen jen se zakousnout. Ladík chutě usmál se na pamlsek a první sousto ve vteřině zmizelo v něm. Při druhém se zarazil, otočil se na děda a otřásaje se odporem, zvolal vyčítavě: „Ale to je, dědečku, to snad je uplácáno z kravího tentononc...,“ dávě lahůdku na zem. „Také třeba,“ odvětil děd, pukaje z dýmky. „Tohle že mi přistrojila mamička?“ volal konsternovaný junák. „Kráva je mamička od telátka, cožpak vám to dnes pan učitel Jebavý netloukl do hlav?“ odtušil děd a vyklepal si popel do kapsy.
- wuxia / 28. dubna 2005
„Co bys tomu řekl, Ladíku, kdybychom si spolem zahráli pohádku jako na divadle,“ pravil jednoho prosluněného dopoledne sobotního dědeček svému milému vnoučkovi. „To velmi rád, dědečku, budeme jako opravdoví herci, jako ti z Kupletu, jak jsme je viděli minulou neděli,“ volal nadšeně chlapec, skákaje kolem děda. „Ano ano, chlapče, přesně tak. Nuže, ty budeš představovati princeznu, na dvořany zavoláme Lidku a Jarouše a draka nám sehraje Josífek,“ rozděloval úkoly stařík. „A co budete hrát vy, dědečku?“ zeptal se Ladík. „To uvidíš, hochu,“ odtušil tajemně dědeček. A jak si řekli, tak i učinili. Ladík si navlékl staré šaty po matince a běhal po seknici, vřískaje: „Ach, kdo mě vysvobodí z drápů strašné saně!!!“ „Hohohó, já, princezno!“ ozvalo se ode dveří. Děti jako jeden muž otočily hlavy a šokovány popatřily na starce v ohavné fialové paruce, plné molů, s kalhotami na půl žerdi, kterak lascivně pohupuje svým mocným ohanbím. „Co... co to má znamenat, dědečku?“ vykoktal Ladík. Josífek jen vypískl, Jarouš si zakryl oči. Pouze Lidka se zájmem sledovala starcovo počínání. „Hohohohó, jsem princ s rozepnutými kalhotami a všechny vás zakudlám!!!“ hulákal bujaře čtverák. „A tebe, princezno, jako první,“ usmál se na konsternovaného Ladíka.
- wuxia / 7. srpna 2005
Ladík stál před zrcadlem, stroje se; naparoval se jako holub na báni a všecek se parádil. Dědeček prohlížel si hocha šelmovsky a pak se otázal: „Kampak se, chlapče, chystáš?“ „Pan řídící uspořádal na paloučku u studánky dostaveníčko a všickni hoši i děvčata z naší třídy přijdou a budou se hráti hry,“ odvětil hrdě Ladík. „A já budu přednášeti báseň,“ dodal pyšně. „Ach tak. Již si vzpomínám, pan řídící se mi o tom zmínil ondyno v krčmě u sklénky... ehm, minerální vody Bič,“ pravil kmet a v očích se mu zablýsklo. „A víš-li pak, hochu, že pan řidící nachystal i žertovné překvapení?“ „A jaké, dědečku?“ vyvalil oči junák. „Inu, o desáté večerní přijede kmotr Paroubek z Obuškomlat a předvede vám kratochvilné vystoupení. Však poznáš na vlastní kůži, co kmotr dovede. Tak hezkou zábavu, chlapče,“ popřál škodolibě děd vnoučkovi a potutelně se usmívaje odkráčel za humna.
- wuxia / 22. srpna 2005
„Máme různé měsíce,“ počal řeč stařík poté, co kvíčerou pojedl kyselo a křápance. „Leden jest studený, únor krátký, červenec teplý a tak dále. Zdalipak, Ladíku, víš, jaký medle měsíc je ale kulatý?“ otočil se staroch na vnoučka. „Cože??!!“ vytřeštil oči Ladík, neb toho nevěděl. „Inu, úplněk,“ prozradil děd vyluštění hádanky.
- wuxia / 19. ledna 2006
Dědeček moc dobře věděl, že jeho vnouček Ladík již několik týdnů prohání káču s mydlářovic Líbou a že ani jí není synek pana Rožka lhostejný. Chodil několik dní jako vyměněný, neboť Ladík pranic nedbal jeho žertíků a i nad těmi nejvypečenějšími čtveračinami mával rukou. Staříkovi ani jíst nechutnalo, vysedával často nad sklénkou truňku v hostinci U dvou hoven a při kmínce přemýšlel, jak by chlapce napálil.
Než jednoho dne na to přišel: bylo takhle při neděli po obědě, Rožkovi měli jako vždy, když do vesnice zavítal rasík, dobrou pečínku. Dědeček pokuřoval dýmku a díval se šelmovsky na Ladíka, který si mazal káču kalafůnou. „Půjdeš si dnes opět hrát se svou novou kamarádkou Líbou?“ zeptal se po chvíli hocha. Ladík drobátko se zapýřil, ale pak hrdě pokývl na souhlas a přidal na síle, až se káča blýskala jako dědečkova lysina, když si ji pro parádu kůží od salámu naleští. „Nu tak to si pospěš, včera jsem ji viděl, jak uhání k lesu s Joskou z pazderny,“ prohodil jakoby mezi řečí kmet. Ozvala se rána – to Ladíkovi vypadla z ruky káča. „S... s... s... Joskou? S tím nemytým živlem?“ zavřískal vnouček. „Nesuď, co neznáš. Joska třebas páchne jako hadr od nádobí, ale srdéčko může mít ryzí. Chudoba cti netratí a ani my nejsme žádní bohatci,“ zafilozofoval děd jadrně. „Na to kašlu,“ zavyl Ladík. „Člověk tady leští káču jak pominutý a ta nevděčná dorota si pak... Joska!!!“ zakřičel a mrštiv hračkou vyběhl z chalupy.
Stařík se po dobře vykonané práci odměnil rumem a ulehl na kanape. Z mrákotného zamyšlení ho vytrhl až křik jeho snachy: „Dědečku, vstávejte, Ladík se málem utopil v rybníce, sám tam vskočil, hoch nešťastný. Ještě že ho Joska z pazderny vytáhl, zlatý chlapec,“ bědovala živitelka. „Holota zpovykaná,“ zamumlal dědoušek a pokračoval v siestě.
