- Gurzigost / 9. listopadu 2004
„A dědečku, čímpak ještě umíte kouř vyfouknouti?“ otázal se zvědavě Ladík.
„Tvým uchem, Ladíku,“ odvětil dědeček.
„Není možná, dědečku!“ divil se Ladík. „Jakpak byste to mohl dokázati?“
„I snadno,“ zasmál se sivý čtverák, vzal nůžky a ustřihl Ladíkovi pravé ucho. Pak potáhl z lulky, přiložil si Ladíkovo ucho k ústům a vyfoukl dým skrze jeho dírku.
„Ach tak,“ smál se Ladík, třebaže mu ustřižené ucho silně krvácelo.
- el / 9. listopadu 2004
„Milé děti,“ pozvedl své mohutné sivé obočí děd, „jestlipak umíte předvésti automobil tak dobře, jako já?“
„Umíme,“ výsknul radostně Ladík, jal se kleknout na všechny čtyři končetiny své a vyluzoval zvuk jedoucího automobilu.
„To je pěkné, Ladíku, ale však zajisté víš, že automobil kouří!“ poznamenal kmet.
„I dědečku, na to mne nedostanete, já, malé robě, nemohu přece kouřiti,“ poznamenal správně klučina, „vy byste mne jistě zase ztrestal rákoskou. Krom toho, i kdybyste vy kouřil, automobil nemá výfuk vpředu, takže podoba by byla nepřesná.“
„Jsi chytrý, Ladíku, nenechal jsi se nachytat. Přesto se zpola mýlíš, umím napodobiti automobil věrně!“ řekl laskavý stařec a vrazil si lulku do prdele.
- d.f.h / 9. listopadu 2004
„Dědečku,“ přišel jednoho rána Ladík do sednice k peci, kde kmet s oblibou sedával, „v noci se mi zdálo, jako by mě, z celé třídy nejlépe prospívajícího z katechismu, znásilnil starý kozel!“
Staroušek se pousmál a dlouze si prohrabuje vousy, odvětil: „Kozel, povídáš...?“
„Ach tak,“ zasmušil se Ladík.
- Hercoš / 9. listopadu 2004
Přijel do města cirkus a děti byly se podívat. Přiběhly pak domů celé rozjařené a hned počaly dědouškovi vyprávět, co všechno bylo tam k vidění. „A toho podivného tvora, co na hlavě má zuby, jste viděly?“ optal se jich děd, když se na chvíli utišily. „Takový tvor není, dědečku. Zuby na hlavě, není možná. Nás nenachytáš,“ smály se děti a tušily už čertovinu. „Jen neříkejte. Pohleďte na Ladínka, on je to! Což nevidíte ty hrozné zuby, co mu ve vlasech opilý holič Neumann udělal?“ nezklamal je děd. Jen Ladínek se zastyděl a umínil si, že Neumannovi již ani haléře vydělat nenechá.
- d.f.h / 9. listopadu 2004
Přijel do města cirkus a děti byly se podívat. Přiběhly pak domů celé rozjařené a hned počaly dědouškovi vyprávět, co všechno bylo tam k vidění.
„A toho podivného tvora, co na hlavě má zuby, jste viděly?“ optal se jich děd, když se na chvíli utišily.
„Takový tvor není, dědečku. Zuby na hlavě, není možná. Nás nenachytáš,“ smály se děti a tušily už čertovinu.
„Jen neříkejte. Pohleďte na Ladínka, on je to! Což nevidíte ty hrozné zuby?“ nezklamal je děd, vyndav si z úst svou zubní protézu a položiv ji Ladínkovi na hlavu.
„No, takhle!“ smály se pak Ladínkovi děti i dědeček, uslintávaje na sváteční košili.
- el / 10. listopadu 2004
„Děti, zdalipak víte, že máme doma bobra?“ ptal se lišácky dědeček svých vnoučátek.
„I to je nemožné, dědečku,“ povykovala robata, „takové zvíře žije jenom v čistých tůních!“
Jenom Ladík věděl své: „Dědečku, vy jste staré prase.“
Kmet jenom pokyvoval hlavou věda, že tentokráte mladého hajzlíka nepřevezl.
- Vaslaf / 10. listopadu 2004
Dědeček pravil: „Mám pro vás zcela lehkou hádanku. Jistě budete věděti, kdo se nenarodil a umřel?“
Dlouhé mlčení bylo mu odpovědí.
„Vidím, že nic neznáte. Jest to děcko podruhyně Škvárové, které jí mladý mlynář udělal. Škvárová poté vypila odvar z vraního oka, blínu a čemeřice, aby děcko potratila, což se jí také brzy podařilo!“
Děti byly z dědova žertíku celé zaražené.
- Vaslaf / 11. listopadu 2004
„Dovedeš dobře počítati, Ladíku?“ otázal se děd.
Ladík hrdě přisvědčil.
„Mysli si tedy číslo,“ poroučel dědeček, „násob je šesti, součin děl dvěma, násob znovu šesti a vyděl součin číslem, které sis zprvu myslil. Když jsi již vypočítal, násob sedmatřiceti, a vyslov číslo, které ti vyšlo.“
„Šest set šedesát šest!“ vyrazil Ladík.
Ale dědeček se jen smál: „Počítat umíš, Ladíku, ale víš-li pak, že číslem tím se volá ďábel, a kdo je nahlas vysloví, ten přijde do pekla?“
„Ale, dědečku...“ počal Ladík natahovat moldánky.
Dobrý staroušek viděl, že Ladíka příliš vylekal.
„Nic se neboj, Ladíku, však žádného ďábla není,“ pohladil jej po hlavičce.
„A Boha také ne,“ dodal po chvíli se šibalským úsměvem.
- Tobias / 11. listopadu 2004
Dědeček: „Ladík již je v měšťanské škole, má z náboženství výbornou, jistě tedy bude věděti, proč zabil Kain Abela.“
Ladík: „Netuším, dědečku.“
„Neboť mu dal velkou ránu,“ pravil sivý čtverák.
- Wuxia / 11. listopadu 2004
„Zdalipak jste již někdy viděli malého kozla kvésti?“ otázal se jednoho dne dědeček dětí, šibalsky přitom pomrkávaje. „To nemožno, dědečku,“ volal ihned Ladík, dovolávaje se toho, čemu se již ve škole přiučil. „Kozel, ani jiné zvíře, přece kvésti nemůže,“ volaly i ostatní děti. „Však já vám to dokáži,“ pravil děd a vyvedl děti na zahradu. Před jedním záhonem se zastavil. „Tu vidíte kvésti kozlík lékařský,“ pronesl šibalsky, dívaje se na děti. „Och,“ vydechl Ladík všecek užaslý. „Vy jste dědečku ale čtverák!“ „Namnoze,“ odtušil děd, hladě si svou sivou bradku.
- eso / 11. listopadu 2004
„Dovedeš dobře počítati, Ladíku?“ otázal se děd.
Ladík hrdě přisvědčil.
„Vsaď se tedy, že i když si vybereš sám jakékoli číslo,“ pravil dědeček, „pak s ním učiníš několik počtů jak ti řeknu, uhodnu výsledek.“
„Že si mohu sám vybrat? No, dědečku, leda že byste byl věštec,“ odpovídal Ladík. „Dobrá tedy, vsadím půlhaléř, který jsem dnes od otce dostal, že toho nedokážete.“
„Mysli si tedy číslo,“ poroučel dědeček, „násob je šesti, součin děl dvěma, násob znovu šesti a vyděl součin číslem, které sis zprvu myslil. Když jsi již vypočítal, násob sedmatřiceti, a vyslov číslo, které ti vyšlo. Hotovo?“
„Ano,“ řekl po chvilce Ladík.
„Vyšlo ti šest set šedesát šest,“ pravil tiše děd.
„Ne, nevyšlo,“ zasmál se Ladík.
„Ty si ze mne šprýmy děláš,“ durdil se děd, „a co ti tedy vyšlo?!“
„CHYBA: Nulou nelze dělit,“ odvětil Ladík.
Protentokrát sivému čtverákovi vrátil jednu na rozumu napálenou kudrlinku.
- Wuxia / 12. listopadu 2004
„Děti, poslouchejte,“ pravil jednoho dne dědeček, slézaje přitom z půdy. „Ukryl jsem na půdě pokladu, hledejte a naleznete,“ dodal.
Rozeběhly se děti k žebříku a ve chvíli již prohledávaly každý zaprášený kout, pokladu překotně hledajíce. Když se po hodině vracely notně umazané, volaly na starce: „Dědečku, na půdě žádného pokladu není!!“
„I je,“ odvětil rozhodně kmet, avšak ústa mu již smíchem poškubávala, když viděl děti od mouru a sazí zmazané.
„Žádného jsme nenašli,“ vyřkl rozhodně Ladík.
„Ani já ne!“ vykřikl stařík, už v mocném záchvatu smíchu se zmítaje.
- eso / 12. listopadu 2004
„Děti, poslouchejte,“ pravil jednoho dne dědeček, slézaje přitom z půdy.
„Ukryl jsem na půdě pokladu, hledejte a naleznete,“ dodal. Rozeběhly se děti k žebříku a ve chvíli již prohledávaly každý zaprášený kout, pokladu překotně hledajíce.
Když se po hodině vracely notně umazané, volaly na starce: „Dědečku, na půdě žádného pokladu není!!“
„I je,“ odvětil rozhodně kmet, avšak ústa mu již smíchem poškubávala, vida děti od mouru a sazí zmazané.
„Žádného jsme nenašli,“ vyřkl rozhodně Ladík.
„Já včera ano!“ vykřikl stařík, už v mocném záchvatu smíchu se zmítaje.
- Gotreg / 12. listopadu 2004
Roku sedmnáctého přišel Ladík ze školy, nesa v ruce podivuhodný předmět.
„Podívej, podívej, dědečku, co jsem našel,“ volal zvesela a mával nalezeným pokladem nad hlavou.
„Á, už vím,“ uštířil se sivý kmet, „to je kouzelná hrající skříňka. Zavolej kamarády a povím ti, jak funguje.“
Všechny děti se shromáždily do kruhu kolem Ladíka a napjatě poslouchaly rady starého dobráka.
„Inu, děti, zavřete oči, počítejte v klidu do padesáti. Potom ať Ladík zatáhne za tento provázek a do chvíle hudbu andělskou uslyšíte.“
Zatímco se zlomyslný kmet šoural za blízkou stodolu, děti učinily žádané.
Sivý čtverák se tomu smál ještě před popravčí četou.
- Mike_Wazowski / 12. listopadu 2004
„Považte, děti, již není více carského Ruska. Tady čtu, že proběhla socialistická říjnová revoluce a Mikuláše, cara z Rusi, svrhli,“ pravil dědeček dětem odkládaje noviny.
„Jak to, že říjnová?“ otázal se Ladík, „vždyť již máme měsíc listopad přec. Dědečku, ty opět s námi žertuješ.“
„Nežertuji, milá dítka, je tomu tak, že u nás listopad v Rusku říjen jest.“
Děti jen nevěřícně kroutily hlavičkami a nešlo jim to na rozoumek.
„Toť musí býti podivná země, snad již v budoucnu o ni nikdá neuslyšíme,“ rozumovala nahlas Lidka, leč v jejím hlase zněl záchvěv pochybnosti...
- Mike_Wazowski / 12. listopadu 2004
U Rožků měli k večeři nové brambory. Všichni seděli kol stolu a brali si. Dědeček se optal dětí: „Zdalipak víte, milí čtveráci, jaký jest rozdíl mezi bramborou a kocourem?“
„Nevíme, dědečku,“ odvětila dítka.
Dědeček chytil kocoura, sekáčkem na maso mu uťal nohu a pravil: „Nu, přec žádný. Ani kocour ani brambor mi do klína nevyskočí.“
Do dětí jako když střelí.
- Mike_Wazowski / 12. listopadu 2004
„Dědečku, copak jsi dělal dnešního dopoledne?“ tázal se Ladík, když přišel ze školy domů.
„Vystál jsem frontu na lístky do cirku, neb v něděli se půjdeme na klauny a zvěř pana Kludského podívati. A pak jsem strávil po celý zbytek dopoledne se lvem.“
„Se lvem? Ve lví kleci? Co vás to, dědečku, napadlo. Vždyť vás to divé zvíře mohlo na kousíčky rozsápati,“ otřásl se odporem Ladík.
„Ale ne... Není tomu tak, jak myslíš. Se Lvem Tolstým jsem trávil dopoledne,“ pravil děd a ukázal na stůl, kde kniha Vojna a mír ležela.
„Ach tak,“ oddychl si Ladík, leč ještě se mu hrůzou brada klepala.
- Gurzigost / 13. listopadu 2004
Na dvoře něco zarachotilo. Hned po chvíli na to vstoupil do světnice dědeček.
„Dědečku, co se to stalo?“ ptaly se děti zvědavě.
„Ale...“ náhle však na dědečkově tváři zahrál šibalský úsměv. „Velké neštěstí,“ odpovídal vážně.
„Jaké? Co?“
„Ale — no víte, jak zedník přistavuje kozí chlívek... měl tam lešení, na to dnes spadlo kus zdi, lešení se sesypalo, a... kozy jsou docela pryč, celé rozbité...“
„Jejej, dědečku, opravdu?“
„Opravdu!“ a menším dětem počaly se drát do očí slzičky.
„A není jim už pomoci?“ ptal se Láďa.
„I kdepak,“ kroutil dědeček hlavou. „Ani pomyšlení.“
„A já jsem tolik měla Bělu ráda,“ požalovala si Mařka.
„A já jsem se těšil na kozlátka,“ zase Pepa — a pláč nedal se již déle udržeti.
„Copak pláčete?“ ptal se vážně dědeček — ale oči se mu smály radostí, že se mu zas povedlo.
„Pro naše kozičky,“ odpovídaly děti plačtivě.
„Stalo se jim něco?“
„Vždyť si sám dědečku povídal, že je zabilo lešení.“
„Já? Kdepak! To byly přec kozy naší služebné Mařky, pro které se minulou sobotu poprali mládenci při muzice. Mařka stála pod zdí a ta zřítila se přímo na ni. Teď leží na zemi zkrvavená a úpí, a kozy má celé rozbité, ani nejlepší lékař už je nespraví.“
Děti dívaly se naň udiveně, ale skrze slzičky svítila jim už očka.
- Halub / 16. listopadu 2004
„Ladíku,“ pravil jednoho večera dedeček s šelmovským úsměvem, „zdali věříš, že pustím kouř tvým ramínkem.“ „Ale dědečku, něco takového je přeci zhola nemožné!“ odporoval Ladík a ostatní děti mu přizvukovaly. „Leda, že bych měl ramínko proděravěné,“ pravil a s obavami se zadíval na své rameno. „Nic se neboj, neublížím ti, a přece tvým ramínkem kouř pustím!“ ujistil Ladíka děd. „I toho bychom rády viděly,“ volaly děti jednohlasně. Dědoušek tedy vstal, otevřel šatník, vzal z něj Ladíkův kabát, sundal jej z ramínka na židli, potáhl z fajfky a jak pravil, pustil ramínkem kouř.
„Ach tak!“ smály se děti a Ladík měl opět o kudrlinku víc.
- Otec Chura / 16. listopadu 2004
„Dám ti hádanku, Ladíku,“ řekl jednou dědoušek svému vnukovi. „Na jednom břehu řeky jest pes a na druhém břehu kus masa. Jak se pes k masu dostane, když přeplavat nesmí a žádného mostu tam není?“
„Přeplavat nesmí a mostu tam není? To opravdu nevím, dědečku,“ na to Ladík.
„On řeku přeplave,“ pravil děd.
„Vždyť jste prve tvrdil, že přeplavat nesmí,“ namítal Ladík.
„Inu, on nesmí, ale přece přeplave,“ smál se sivý čtverák.
„Ach tak,“ řekl Ladík a smál se také.
