- snof / 8. prosince 2004
Ladík dostal v hodině slohu za úkol napsat o nějakém příbuzném. A protože byl zrovna na návštěvě u dědečka v Makotřasích, rozhodl se, že bude psát o něm. „Dědečka mám moc rád, neboť je s ním legrace,“ napsal chlapec a pokračoval: „V Makotřasích chová dědeček slepice a králíky.“
„Zdalipak, Láďo, víš, že mám také housera?“ ptal se děd, který slyšel, jak si chlapec polohlasem předčítá, co právě napsal.
„Vážně?“ odvětil Ladík, neb toho nevěděl. „A kde ho dědečku máte?“
„Inu v zádech,“ rozesmál se sivý čtverák.
„To potom ano,“ souhlasil napálený vnouček.
- eso / 8. prosince 2004
„Ladíku!“ otázal se děd, „jestlipak víš, co je to: má to nohou osmero, rukou patero, ocasu jednoho a stále to zpívá?“
„Vím,“ odtušil Ladík a odešel z místnosti.
Po zbytek dne se sivý čtverák neusmál.
- Mike_Wazowski / 12. prosince 2004
V hodině přírodozpytu dostal Ladík za úkol napsat jakousi stať o libovolném zvířeti. Přišel za dědečkem a táže se jej: „Děde, zdalipak bys mi mohl objasnit něco o houserovi, prve jsi říkal, že jej máš.“
„To nic není, hochu, mám i vlka.“
„Cože? Vlka? Vždyť tyto šelmy se již u nás nevyskytují, neřku-li zde v okolí Makotřas.“
„Ne, nevyskytují, já však nemám na mysli onu šelmu psovitou,“ uchechtl se potutelně dědeček.
- Skarouac / 12. prosince 2004
„Tak opět, děti, počneme,“ řekl dědeček. „Uhodím kamenem jako hlava velikým do okna a přece ho nerozbiji. Ale to musíme jíti ven, abych si vyhledal potřebný kámen.“
„Však to známe, dědečku,“ volaly děti. „Kámen jako muší hlava vezmete.“
„I tentokráte ne,“ smál se dědeček. „Tentokráte vezmu kámen velký doopravdy jako lidská hlava.“
Děti hrnuly se s jásotem za dědečkem před okna, a Láďa, v obličeji všecek zardělý, vlekl od vrat okrouhlý bílý křemen, veliký jako pořádná hlava, a složil jej dědečkovi k nohám.
„Nuže hleďte, jak kamenem do okna uhodím a přece jej nerozbiji,“ řekl dědeček a hodil kamenem do otevřeného okna. Ze světnice se poté ozvalo zoufalé zaúpění.
„To byla jistě babička, trefil jste ji tím velkým kamenem,“ řekl vyděšeně Ladík.
„Ano, ale okno se nerozbilo,“ smál se dědeček a děti s ním. Byť měly stále ještě husí kůži.
- Trisolde / 12. prosince 2004
„Copak jste měli dnes ve škole, Ladíku?“ tázal se dědoušek nejstaršího vnoučka, zrovna přišedšího domů.
„Přírodozpyt, dědečku, pan učitel vysvětloval nám bludnou teorii Darwinovu, před níž nás pan katecheta často varoval,“ odpovídal Ladík, celý rozradostněný, že ho dědeček zase bude zkoušeti, neb uměl vždy na výbornou.
„Tedy jistě víš, Ladíku, co následuje po opici,“ opáčil děd.
„Člověk!“ vyhrkl Ladík bez váhání, jsa si jist správnou odpovědí.
„Tak vidíš, Ladíku, že má pan katecheta pravdu — po opici přec následuje okno!“ rozesmál se stařec a odzátkoval druhou láhev slivovice.
„Na vaše opice jsem nepomyslel,“ zasmušil se Ladík.
- Halub / 13. prosince 2004
„Tak opět, děti, počneme,“ řekl dědeček. „Uhodím kamenem jako hlava velikým do okna a přece ho nerozbiji. Ale to musíme jíti ven, abych si vyhledal potřebný kámen.“
Děti hrnuly se s jásotem za dědečkem před okna, a Láďa, v obličeji všecek zardělý, vlekl od vrat okrouhlý bílý křemen. Dědeček kámen s námahou zdvihl a hodil jej do okna. Střepy z rozbité tabule se s řinčením rozlétly do všech stran a několik přihlížejících dětí zle pořezaly.
„Ale dědečku,“ pravil nesměle Ladík, „vy jste to okno kamenem přece rozbil.“
„Přirozeně!“ smál se děd na celé kolo.
„Ach tak,“ děl smutně Ladík otíraje si kapesníkem krev s obličeje.
- Wuxia / 13. prosince 2004
Přijela pouť!!! Děti byly zas jak utržené z řetězu a neměly stání. Už už se viděly na návsi v Makotřasích, kde na ně čekaly různé kratochvíle a lahůdky: kolotoče, močené okurky, papoušek s planetami... Konečně přišla neděle a celá rodina vydala se vstříc radovánkám. Dětem ze všeho toho rojení až zrak přecházel, však největší radost měl... dědeček. Spatřiv všecken ten rumrejch, už už se třásl na to, aby dětem nějakou tu kudrlinku napálil. Vzrušeně dýchal, srdce se mu rozbušilo a oči mu rejdily po všech komedijích. Děd se celý roztřásl touhou už už vzít děti na nějakou atrakci a pořádně si z nich vystřelit. Samotným přemýšlením kde začít se až celý zarosil, tep se mu zrychlil a pokožka zrudla... „Dědečku,“ ozval se Ladík, „vezmete nás tu tam na ten kolotoč?“ „A dědečku, koupíte nám potom biřtlí a tureckého medu?“ volala Lidka. „A taky cuc na kládě!!!“ těšil se Jarouš, poskakuje radostně na místě. „A také se půjdeme podívat na divou zvěř,“ otočil se ještě na dědečka Ladík, „že, dědečku?“ „Dědečku!!! Proboha, co je to s vámi... dědečku.....!!“
- snof / 14. prosince 2004
„Babička o Vás tuhle prohlásila, že jste starý prasák,“ žaloval jednoho dne Ladík dědečkovi. „Babička žárlí, protože už souložím jenom s tebou,“ pousmál se děd, otevíraje další plechovku vazelíny.
- Mike_Wazowski / 14. prosince 2004
„Babička o Vás tuhle prohlásila, že jste starý prasák,“ žaloval jednoho dne Ladík dědečkovi.
„Jsem, milý hochu, jsem,“ vece děd, „neboť musím souložit s babičkou.“
A otevřel již patnáctou plechovku vazelíny.
- Mike_Wazowski / 14. prosince 2004
„Dědečku, jak dlouho již vlastně kouříte?“ ptal se Ladík dědečka.
„Již více nežli šedesát let,“ odvětil sivák.
„A babička, ta nikdy nekouřila?“
„Nikdy, milý hochu, nikdy,“ odpověděl smutně dědeček.
- Gotreg / 15. prosince 2004
Sobotního odpoledne krátce před klekáním se veškerá drobotina kolem milého dědouška shlukla.
„Vyprávěj nám, dědečku, povídej o tom, co jsi zažil,“ ozývalo se z mnohých dětských hrdélek.
Laskavý stařík dopil skleničku vody a čtverácky se zadíval na rozjívené ratolesti.
„Ale, tak vzpomínám, jak jsem jednou přes Prahu letěl...“ započal rozšafně, ale děti mu okamžitě přerušily rozprávku.
„V balónu jste letěl, děde?“ vykviknul překvapeně Ladík.
„Nebo v montgolfiéře? V Zeppelinově vzducholodi?“ překřikovali se Jen s Lidunkou.
„Kdepak,“ utnul kmet jejich štěbetání. „Přes Prahu jsem kvapným krokem letěl, abych stihl poštovní kočár do Makotřas!“
To bylo smíchu a radosti, jak je bystrý staroušek opět napálil.
- Gurzigost / 16. prosince 2004
„To je tam zase Boží dopuštění,“ zvolal jednou dědeček, vraceje se s líčky od větru zardělými z procházky. „Až tašky se střech lítají! Ba stalo se již i neštěstí. Soused Říha, co chodí vždy s porculánkou, nesl na ruce svého Karlíčka, v tom spadla se střechy taška a rozbila mu hlavičku.“
„Chudák Karlíček,“ litovaly dítky, a Láďa již se chápal klobouku, chtěje běžeti k Říhovům.
„A plakal, dědečku, hodně?“ tázal se ještě na odchodu.
„Kdo?“ odpověděl otázkou dědeček.
„Nu Karlíček, když mu taška hlavičku rozbila.“
„Ale ne, taška nerozbila hlavičku jemu, nýbrž Říhovi,“ smíchem se duse, vykládal dědeček.
- el / 16. prosince 2004
Kmet, přikvačiv jednoho parného odpoledne do sednice, se tvářil převelice smutně.
„Copak se stalo, dědečku?“ tázaly se děti, nejvíce však filuta Ladík, raduje se, že přestárlému sivákovi taky jednou není do smíchu.
„Hrozná tragédie, má robata!“ pravil senior, „na návsi chcíp pes.“
Děti se okamžitě rozeběhly přes celý dvůr až na náves, ale po mrtvole či mrtvolném pachu ani vidu, ani čichu.
„Dědečku,“ pravil nejodvážnější Ladík, „vy jste nás oklamal. Na návsi nic není!“
„Ale vždyť jsem toho pravil,“ pravil děd s objevivším se satanským úšklebkem na tváři, „chcíp tam pes! A ty, Ladíku, pojď za mnou, dostaneš štulec, že sis dovolil mne osočiti.“
I dostal Ladík od dědečka po hlavě babiččinou žehličkou, takže na svoji nerozvážnost do smrti nezapomněl.
- Přebral / 17. prosince 2004
„Už jsem vám, děti, vyprávěl, jak jsem onehdá šel pěšky z Bosny do Londýna?“ zeptal se jednoho odpoledne dědeček.
„Ne! Toho jsme o vás doposavad nevěděly! Vždyť to musí být ohromná dálka!“ divily se děti.
„Nu, a to jsem vám ještě neřekl, že jsem tu cestu vykonal během jednoho dne a ještě mi spousta času zbyla,“ usmíval se staroušek a v očích se mu čtverácky lesklo.
„To není možné, to byste, dědečku, musel aeroplánem letět,“ nedůvěřivě kroutil hlavou Ladík.
„I ty malý trumbero!“ rozesmál se dědeček a vjel Ladíkovi rukou do vlasů, by mu je uličnicky pocuchal, „Šel jsem sice z Bosny do Londýna, avšak byly to Bosna a Londýn u Františkova!“
Teprve, když jim ukázal
mapu, pochopili.
- Wuxia / 20. prosince 2004
„Dědečku,“ obrátil se jednoho večera Ladík na čtveráka, „od čeho máte vlastně tak červený nos?“ „Jak je ti, chlapče, jistě známo, v mládí jsem pracoval v loděnicích. Nu a tam to, jářku, nějak profukovalo. Čiže nos mám červený od silného východního větru, který mě v mládí tak často ovíval,“ zasnil se stařec. „Nu, konec debaty, hochu. Teď jdi a přines mi z komůrky láhev rumu,“ zavelel děd. „Neslyšel jsi, Ladíku? Máš dědečkovi přinést východní vítr,“ dodala chlapcova matinka, čtverákova snacha.
- Gimli / 23. prosince 2004
„Zdalipak znáte, nezbedové, nějakých vánočních obyčejů?“ tázal se dítek děd u prostřené štědrovečerní tabule.
„Lití olova!“ vyhrkl Ladík, aby ostatní předešel a před čtverákem se vytáhl.
„Purpura na plotně!“ hnedle přizvukoval Karlík.
„Svícty z ožíštů!“ zapojila se i malá Lidka.
„Dobře, droboto, ale na jeden krásný zvyk jste přece zapomněli. Vzpomínám, jak jsem jako kluk v časech vánočních odbíhal od fazolí, abych sobě jablko rozkrojil. A že sis první vzpomněl, Ladíku, pojď, pomůžeš mi. Přines mi ten veliký ostrý nůž s vroubky, co ho má táta v šupleti.“
Mezitím se okolo kmeta všechny děti shlukly a když přišel Ladík celý natěšený, ani nedutaly.
„Tady se posaď, Ladíku, ať každý dobře vidí, jak mi pomáháš.“ A než se stačil bystrý hoch zeptat, kde má dědeček jablko, které spolu rozkrojí, měl koleno vejpůl. Dědeček se smál, jak Ladíka doběhl, a děti s ním, ač měl mnohý posud husí kůži. Jen Ladíkovi slzičky kanuly, když si představil výprask za špinavé kalhoty.
- Yirkha / 25. prosince 2004
Byl onehdy Štědrý večer a všichni se po večeři a štědrovečerním pomodlení shromáždili ve světnici kolem ozdobeného stromku a několika balíčků pod ním. Děti se užuž chtěli rozeběhnout a počít je rozbalovati, když je dědeček zarazil: „Děti moje, ještě vyčkejte chviličku, mám pro vás malou hádanku. Babička připravila 5 stejných balíčků, protože vás tu je pět, děti. A přesto někdo z vás žádný balíček nedostane. Jak je to možné?“
„To je divné,“ mudroval Karlík, „opravdu je nás pět, ne šest...“
„A pod stromkem je také pět balíčků,“ přizvukoval Jeník.
„Nekto nedostane dálecek...“ počala fňukat Lidka.
Jen Ladík ani nedutal, poněvadž věděl, že je to on, kdo je »dědečkův nejmilejší«, a tušil tudíž od starého čtveráka nějakou sivost.
„Inu, nevíte? Tak toho uzříte...“ pravil děd, chopil se balíčku s Ladíkovým jménem, popadl fajfku a duse se smíchem, odešel ven.
„Hm... Na to jsem nepomyslel...“ užíval si Vánoc Ladík.
- limojoe / 25. prosince 2004
„Vsaďme se, děti, ze donutím kohokoliv, by vstal ze svého sedadla,“ pravil sivý čtverák.
„To není možná,“ odporoval Ladík a hnedle se usadil.
I poručil děd: „Vstát!“
Ladík, potutelně se usmívaje, nevstával.
„Však ty vstaneš, třeba ne hned, ale jistojistě nebudeš na tomže místě seděti do své smrti,“ licoměrně zašklebil se sivý děd.
„Na to jsem nepomyslel...“ opáčil zklamaně Ladík.
- Skarouac / 25. prosince 2004
„Vsaďme se, děti, že donutím kohokoliv, by vstal ze svého sedadla,“ pravil sivý čtverák.
„To není možná,“ odporoval Ladík a hnedle se usadil.
I poručil děd: „Vstát!“
Ladík, potutelně se usmívaje, nevstával.
„Však ty vstaneš hned,“ řekl děd a odepnul pásek od kalhot.
„Ano, dědečku,“ hlesl vyděšeně Ladík a vstal, obávaje se trestu.
„Tak vidíte, jak jsem Ladíka donutil vstát,“ smál se dědeček, spokojen, jakou novou taškařici zase vymyslel.
- Mike_Wazowski / 26. prosince 2004
U Rožků na Štědrý večer počali po večeři rozdávat dárečky.
„Prve, nežli začneme, měli bychom zapálit stromeček,“ pravil Ladík a přitom měl na mysli prskavky a svíčky.
„Ach tak,“ uchechtl se sivý čtverák a vytáhl křesadlo.
Za chvíli se Makotřasy ozvala proslulá hasičská kvarta.
