- Hercoš / 23. února 2005
Jednoho večera seděli dědoušek s vnoučátky opět kolem stolu a na zachmuřeném dědově čele mohly děti poznati, že jistojistě vymýšlí nějakou čertovinu, by je před večeří pobavil. „Ladíku,“ nezklamal je děd, „nechtěl by sis tuhle s Lidkou zasoutěžit?“ „I baže, já bych jistě vyhrál,“ usmál se vnuk a již se začal pod stolem nenápadně rozcvičovati. „Inu, soutěž bude taková,“ pravil děd, zatímco paní Rožková na stůl talíře s kaší nosila, „že tobě a Lidce já zavážu oči a kdo takto oslepený první sní svou večeři, vyhrál.“ A již dědeček křepce vyskočil, téměř jako kouzelník dva šátky z kapsy vytáhl a přistoupil k Ladíkovi. Pečlivě mu oči zavázal a ujistil se, že ničeho nevidí. Pak přistoupil k Lidce a s ukazováčkem významně na rty položeným schoval druhý šátek opět do kapsy. „Až řeknu teď, můžete začít jísti,“ pronesl děd, škodolibě se usmívaje. „Nuže, teď.“ A už se jen děti se smíchem dívaly, jak se Ladík sám jediný u stolu kaší cpe, div se nezadáví, rozmazávaje si ji pro svou slepotu po celém obličeji.
- Hetero / 23. února 2005
„Ladíku, zapomněl jsem ti říci, že přes náves projíždí kejklíři s medvědem, opicí, mořskou pannou a všelikými atrakcemi,“ volal dědeček na vnoučka již z daleka, vraceje se k chalupě. Ladík, na nic nečekaje, se radostně rozeběhl k makotřaskému náměstíčku. Po hodině, celý utrmácený a spocený, se nešťastný Ladík vrátil a hned se vyčítavě obořil na starouška: „Ale dědečku, na návsi po žádných komediantech není ani památky a já se na ně tak těšil...“ „Inu, vždyť já jsem ti to taky zapomněl říci už včera,“ vysvětlil dědeček plácaje se smíchy do stehen.
- Hercoš / 23. února 2005
Vyrazili jednou zase dědeček s vnoučkem Ladíkem do Prahy. Asi v polovině cesty zastavili u zájezdního hostince a Ladík vesele seskočil s vozu, těše se na vychlazenou limonádu. Když pak seděli u stolu, děd se náhle na Ladíka dlouze zahleděl a v očích mu šibalsky blýsklo. „Jestlipak bys na hřbetě ruky sklenici dokázal udržet?“ zeptal se a předvedl ten jednoduchý úkon. Obrátil ruku dlaní dolů ke stolu a na její hřbet položil si sklenici plnou limonády. „I to je jednoduché, dedečku, to by každý dovedl, nejenom já,“ smál se Ladík a již se chápal sklenice, by předvedl svou šikovnost. „Inu, máš pravdu, nic na tom není. Ale jestlipak bys téhož dokázal na obou rukou zároveň?“ „Pročpak ne?“ nastavil Ladík obě ruce dědečkovi. Ten mu na ně opatrně postavil dvě sklenice s limonádou. Ladík je obě držel, hrdě se při tom usmívaje. „Teď by mě jen zajímalo, jak je bez cizí pomoci sundáš...“ zasmál se děd a již jen ve dveřích zoufalému Ladíkovi pokynul a vyrazil ku Praze, vesele si pohvizduje.
- Gotreg / 24. února 2005
Jednoho letního odpoledne vyrazil náš staroušek s Ladíkem na procházku po venkovských cestách. Den se chýlil ke konci, když spolu usedli do zájezdního hostince výčepního Breburdy na dohled od Makotřas.
Děd sobě objednal mok plzeňský, Ladíkovi sklenici sody. Než se starý Breburda přibatolil, liškou podšitý děd mrkl na nedočkavého Ladíka:
„Inu, Ladíku, oč se vsadíš, že vypiji tvou sodu?“
„To by bylo jednoduché, děde,“ uštířil se vnouček, „leda byste ji vypil, aniž byste se sklenice rukou dotknul.“
„Platí,“ zachechtal se staroušek protřele, „a když se mi to povede, ty stejným způsobem vypiješ můj džbánek piva.“
Když před Ladíkem a starouškem stály vytoužené nápoje, vytáhl starý filuta z kapsy slámku a vysrkal obsah Ladíkovy sklenice.
„Vidíš, Ladíku, svou část jsem splnil,“ pravil s úsměvem a ponořil slámku do džbánku piva, „teď splň ty, co jsi slíbil.“
O hodinu později kvapil dědoušek k domovu, nechávaje daleko za sebou motajícího se a zblitého Ladíka...
- danielsoft / 25. února 2005
I šli jednou Ladík s dědečkem na procházku. Vtom dědeček praví:
„Vsadím se s tebou o pět haléřů, že nevylezeš na támhleten strom.“
„Platí!“ zvolal Ladík a jal se na strom šplhati.
Když vylezl až nahoru, dědoušek řekl: „Takže mám u tebe pět haléřů, hochu!“
„Jakže?“
„No — přece jsme se vsadili, že nevylezeš na ten strom a tys tam vylezl!“
„Ach tak...“
- S_M_Lomoz / 25. února 2005
Jednoho odpoledne pravil děd s šibalským úsměvem:
„Ladíku, vsadím se s tebou o pět krejcarů, že obsah této sklenice nevypiješ v jeden ráz,“ a ukázal na sklenici vody plnou po okraj, stojící na stole.
„I to je toho, to dokáži,“ holedbal se Ladík a chopil se sklenice. Vypial všechny své síly, ale vodu v jeden ráz nakonec vypil.
„Tak vidíte, že jsem dokázal vypíti obsah té sklenice,“ z posledních sil vydechl šťastný Ladík.
„Dokázals, inu dokázals, tady máš svých pět krejcarů,“ pravil rozšafně dědouš a podal Ladíkovi minci. Ten odběhl koupit radostně do koloniálu cukrlata.
Za chvilku byl však Ladík zpět a natahoval moldánky:
„Co jste mi to, dědečku, dal za peníz! V koloniále mi za něj nechtějí ničeho dát!“
„Že máme rok tisící devítistý — a platí už jenom koruny a haléře, o tom řeč nebyla. Vsadil jsem se s tebou o pět krejcarů. A ty jsi dostal,“ pravil duse se smíchy dědeček.
„Ach tak...“
- Hetero / 25. února 2005
„Copak máte zítra ve škole?“ otázal se dědeček Ladíka. „Zítra máme počty, náboženství, kreslení,“ jmenoval Ladík. „Vím, že máš počty nejraději, proto si tě vyzkouším: Nuže, mám 8 oříšků a ty mne o 2 z nich požádáš. Kolik oříšků mi zůstane?“ „To je velmi snadné, dědečku — přece 6!“ vyhrkl Ladík okamžitě. „Ale kdepak, holečku! Zůstane mi 8!“ smíchem se duse, rozluštil příklad dědeček. „Ach tak,“ svěsil hlavu Ladík.
- Hetero / 25. února 2005
Ráno odcházel dědoušek na pouť do Muchoprd a při odchodu se otázal vnoučka: „Jaké cukrátko by sis přál, abych ti z pouti donesl?“ Ladík, větře nějakou sivákovinu, potlačil chtíč a s hlavou svěšenou tiše špitl: „I žádnou, dědoušku, děkuji ti...“ „I to je dobře,“ smál se dědeček, „protože bych ti stejně ničehož nedonesl!“
- Vaslaf / 25. února 2005
Toho dne smál se sivý čtverák pod vousy: „Děti, mám pro vás hádanku.“ Nakreslil čtverec s dvěma úhlopříčkami a nad něj ještě narýsoval dvěma čarami střechu. „Kdo z vás nakreslí tento domek jediným tahem?“
Dlouho se děti snažily, leč jejich mozečky na tuto úlohu nestačily. „Však je to jednoduché,“ napověděl dědoušek, „pamatujte, že musíte začít od základů.“ Nyní to již děti dovedly.
„A nyní něco snazšího,“ zašklebil se děd. „Nakreslete jediným tahem stejný domek, a to s klikou.“ Děti zvesela se do této úlohy pustily, leč brzy zklamaně odkládaly olůvko. „Nesvedeme toho,“ přiznávaly.
Dědeček tedy sedl a nakreslil domek. „Ale ten domek je úplně stejný jako ten předtím — a žádné kliky tam není,“ namítal Oldřich. „Máš asi slabý zrak, Oldro; já na tomto obrázku vidím ne jednu, ale dokonce dvě kliky!“ šibalsky usmíval se staroušek.
Teprve když jim dědeček přečtl
příslušnou kapitolu ze skript, pochopili.
- Trisolde / 25. února 2005
„Dědečku, dědečku!“ přiběhl jednou ze školy Ladík, všecek udýchán, „dnes nastoupil k nám do školy nový pan řídící.“
„Já vím, Ladíku, já vím. Včera navečer jsem se s ním setkal a radím ti, bys s ním hleděl být zadobře. Jen mě uviděl, hned mi dal pětku!“ varoval stařec.
„Ale dědečku, vy už přece nechodíte do školy, jak vás mohl známkovati?“ kroutil Ladík hlavičkou, div si ji neukroutil.
„Vždyť neznámkoval, ale vida mě, an se plazím z hostince všecek uválen a zblit, dal mi deset korun.“
„Tak to ano,“ přikyvoval Ladík.
- Přebral / 26. února 2005
„Děti, jak víte, jsem už starý člověk a může se snadno stát, že vás brzy opustím...“ oslovil jednoho večera dědeček vnoučata.
„Ale, dědečku, co bychom si bez vás počaly?!“ vylekaly se děti kmetovy nezvyklé vážnosti.
„I nebojte se,“ uklidňoval je sivý čtverák a pohladil malou Lidku, která už-už se měla do pláče, po hlavičce:
„Vězte, že i na vás jsem pomyslil a každému z vás přisoudil ve své poslední vůli do života nějaký ten obnos, se kterým můžete snáze vystudovati. Jednomu z vás, na kterého se nedostalo, jsem pak v případě mého úmrtí dohodl vyučení u mého přítele z dětství, pana Bartáka, jenž pracuje v Praze coby čistič kanalisačních stok.“
„Ach dědečku, doufám, že tu s námi ještě dlouho pobudete!“ třásl se Ladík a svíral bezmocně pěstičky.
- captainn / 26. února 2005
Jednou za brzkého jarního jitra počal děd burcovat drobotinu spící na peci.
„Alou, čeládko, na návsi se chystá náramné divadlo.“
I počla se vnoučata radovat a mezi obouváním se dohadovala, jaké představení loutkářovo je asi čeká.
„Kaspálek!“ vřískala samým nadšením Lidka.
Děd, zapaluje si fafjku, usedl na lavici a šibalským očkem pozoroval, kterak děti vybíhají ze dveří a ženou se na náves.
Za malou chvilku však byly všechny v sednici zpátky, obličejíky jeden kyselejší než druhý.
„Copak? Copak?“ vyptával se rozšafně děd. „To už je po všem?“
Ladík vztekle proháněl botou po podlaze misku s mlékem pro kočky: „Neřekl jste nám, děde, že to zase paní Procházková častuje pana Procházku po hlavě válečkem.“
- el / 28. února 2005
Jednoho únorového dne šli Ladík se stařečkem na procházku. Dlouho se bavili o škole a panu řídícím, až z toho počal Ladík být celý nesvůj, netrpělivě čekaje nějakou sivinu. Inu — ani se nenadál a kmet začal:
„Ladíku, vsadím se o halíř, že nedokážeš zavřít oči a vypláznout jazyk a pak se dostat domů.“
„I toho já svedu, dědečku,“ pravil Ladík a ještě než domluvil, učinil tak.
V tom uslyšel jakési vrznutí a než se nadál, měl před očima a na jazyku Proškovic železnou branku. Děd se smál, až se za břicho popadal a nenápadně se plížil pryč.
Ladík koutkem oka zahlédl, jak se k němu se sukovicí blíží nerudný Prošek. Měl nyní na výběr — krvavá ústa nebo modrou zadnici. Nyní litoval hloupě vydělaného haléře, byv opět poučen, že starší lidé jsou moudřejší.
A co vy, milé děti, co myslíte, jak se Ladík rozhodnul?
- danielsoft / 28. února 2005
„Zahrajeme si hru,“ povídal jednou čtverácký stařík, „kdo dá tomu druhému menší facku, vyhrál.“
„Dobře, to beru!“ zvolal Ladík. Dal dědečkovi miniaturní políček, vlastně se pouze dotknul jeho tváře dlaní. Pak nastavil tvář a čekal co bude.
Lup! Dědeček mu ubalil pořádného facana, až Ladík spadl ze židle.
„Vyhrál jsi,“ odtušil sivý děd a Ladík, ubolený, s dlaní přitisklou na tváři, mohl pouze smutně odtušit: „Ach tak.“
- Yirkha / 28. února 2005
„Vy moje drobotino, dám vám hádanku,“ počal opět jednou dědeček po obědě. „Co tvoří tři slípky na střeše našeho kurníku?“
Děti dumaly svými malými hlavičkami, ale dlouho na nic nemohly přijít.
„Lichý počet, chytráci!“ rozřešil nakonec kmet.
