- wuxia / 9. března 2005
„Dnes,“ počal dědeček jednoho nedělního rána řeč, „budu vrhati šavli.“ Ladík se na starce vyčítavě podíval: „Zase jste s rychtářem vzpomínali při kořalce, jak jste válčili na Piávě?“ „Nikolivěk,“ nadmul se děd. „Dnes, chlapče, uvidíš něco, co jsi ještě nikdy nespatřil.“ Nato děd vstal, šel do parádního pokoje a se slovy »nepřátel se nelekejme a na počet nehleďme« sňal ze stěny šavli a hnedka si ji vrazil mezi zuby. Otočil se na chlapce, napřáhl se notně a škubnuv hlavou, vrhl sečnou zbraň vpřed sebe. „Dědečku, jak mám dostati tu šavli z hlavy?“ naříkal Ladík, lomcuje ve své lebi zaseknutou zbraní. „Použij Sílu, Ladíku,“ odtušil děd a jal se sypati drůbeži.
- danielsoft / 9. března 2005
Jednou dědeček vtrhl do světnice: „Byl jsem na pouti a přinesl jsem spoustu laskomin pro svého nejmilejšího vnuka Ládíka.“
„Jé, dědo, už se těším na pochoutky!“ odvětil sivými vtipy vždy znovu a znovu porážený vnuk.
„To ale není pro tebe,“ vece děd, „ty přece nejsi Ládík ale Ladík!“
„Ach tak!“
- wuxia / 15. března 2005
Prvého bylo ten den dubna. Děti, vědouce dobře, kdo s nimi u jednoho stolu sedává, byly v pohotovosti již od brzkého rána. Jestliže je dědoušek každý den svými žertíky zas a znovu napaluje, co teprve musí chystat na tento všemi žertéři tolik milený den? Dědeček vstal krátce po sedmé, uvařil si melty a zasedl ku stolu. Děti byly mu patách celý den, kam se vrtl, tam byly. Když viděly, že se jich chce na něco otázati, raději si nacpaly ústa potravinou a předstíraly, že neslyší. K večeru už byly tak napiaty, že je rozrušilo, i když na dvoře zaštěkal jejich Medorek (mělyť za to, že dědovi přibyl na pomoc strýc Suchý). Nejhůře na tom byl Ladík, dědečkův oblíbenec. Všecek se klepal, ani jísti nic celý den nemohl, pouze vody popil a na latrínu co chvíli pílil, neb mu střeva pracovala jako o závod. Leč děd si toho za mák nevšímal a počínal si zcela vážně. Když večer dítka uléhala na pec, ozval se Jarouš: „Dědečku, dnes je apríla, ale vy jste nás žádnou čtveračinou nenapálil, jak je to možné?“ „Opravdu ne?“ otázal se stařík, přihmuřuje čtverácky jedno oko. Teď teprve dítka pochopila.
- strejka / 16. března 2005
Jednoho dne po poledni dědeček, rozjímaje u denního tisku, povolal k sobě Ladíka. „Ladíku, buď tak laskav a dones mi dýmku. Chtěl bych si krapet zabafat.“ I doběhl Ladík do dědovi almárky pro malovaný čibuk a skotačivě s ním k dědovi přikvačil. „Ale já chtěl rum, Ladíku!“ zaburácel děd. „Ale dědečku...“ „Nebudeš mě snad chytat za slovíčko,“ rázně utnul děd jakékoli námitky a posunkem vyzval vnuka ke splnění úkolu. A Ladík ani netušil, zda si z něj zase jako už tolikráte dědeček vystřelil, či zda je již tolik věkem znavený.
- Hetero / 16. března 2005
Při návštěvě strýce Suchého v Muchoprdech krátili si Ladík s dědouškem čekání na večeři prohlídkou strýcova stavení a zastavili se rovněž na dvorku před psí boudou, ve které podřimoval strýčkův foxteriér Rex. „Jé, dědečku!“ volal Ladík nadšeně,„to je krásný pejsek! Myslíte, že ho můžu pohladit?“ „Inu, když jsem tu byl před rokem, také se mi tuze zalíbil a hladil jsem ho,“ vybízel dědeček. Ladík, dodav si kuráže, přistoupil k pejskovi s konejšivým slovem. V tom jako blesk vyskočil psík se zuřivým vrčením z boudy a zakousl se mu do napřažené ručky. V úleku se Ladík s křikem otočil a prchal od boudy, avšak řetěz byl dlouhý a zuřivost psíka nebývalá, takže mu pouze poskytl místa pro směřování dalších kousanců. „Dědečku, vždyť vy jste říkal, že jste Rexe posledně také hladil!“ ječel bolestí Ladík pokoušeje se setřást foxteriéra pevně zakousnutého do kalhot. „Však mne taky tehdá zle hryzl do prstu a nebýt toho, že byl strýc Suchý nablízku, kdoví jak by to dopadlo,“ vysvětloval dědeček, potěšen veselým vytržením z dlouhé chvíle, a rozhlížel se, je-li strýček Suchý vzdálen dostatečně daleko, aby se mu k uším nedonesl ryk nerovného zápasu.
- strejka / 17. března 2005
Tuhlekrát si vyšlapoval dědeček po cestě k rybníku, kde právě Ladík pod dohledem strýčka Suchého z Muchoprd dávivě přežvykoval Káju Maříka coby výsledek další z prohraných sázek. Dědeček k nim zvolna dokráčel a čtverácky zamrkal na strýčka Suchého. Ten mu zamžikal okamžitě nazpět, nikoli však proto, že by snad jen na vteřinku chápal, proč naň děd tak poznenáhlu šilhá, alébrž kvůlivá očnímu tiku. Ladík polkl poslední stránku a s pocitem vítěze se jal oslovit dědečka. Ledva se nadechl, dědeček jej předešel: „Copak’s to jedl, Ladíku?“ „Ále, Káju Maříka mi nechal strýček Suchý z prohrané sázky sníst,“ otřásl se Ladík. „Vsaďme se, Ladíku, žes Káju Maříka nejedl. Nejedl-lis, pojíš druhý díl Káji Maříka. Jedl-lis, pojím já tyto Psohlavce,“ nabídl dědeček již dopředu prohranou sázku a vytáhl zpod kabátu Jiráskův tlustospis. „To Vám přeji tedy dobrou chuť, dědečku,“ zaradoval se Ladík, že konečně a tak snadno zvítězil. Dědeček však jen mlčky otevřel Psohlavce, kde bylo na první stránce ornamentálním písmem napsáno: Školák Kája Mařík I. „Au!“ zavýskl Ladík a tázavě se podíval na strýčka Suchého. Ten však jen mlčky stál a divně se kýval. „Inu Ladíku, strýček Suchý vždy vyměňuje knihám desky, aby mu děti nesnědly jeho oblíbené tituly. Tady máš tedy Školáka Káju Maříka I, kterého ještě dluhuješ sníst pro strýčka Suchého a tu jako zákusek Školáka Káju Maříka II, kterého dluhuješ sníst pro mě,“ vyřkl dědeček nemilosrdný ortel podávaje vnukovi dvě tlusté knihy a bančičku pramenité vody, kterou má pro takovéto příležitosti vždy připravenou. „Ach tak,“ zesmutněl Ladík, zapil vodou Psohlavce a jal se žvýkat Káji Maříky.
- Hetero / 17. března 2005
Jednoho dne přiběhl Ladík ze školy a již zdáli volal na paní Rožkovou: „Maminko, dnes jsem ve škole dostal 4 jedničky! Dvě z počtů a po jedné z přírodozpytu a náboženství! Slečna učitelka Tichá se bude vdávat a její místo bude prozatímně suplovat pan ředitel, kterého mám velmi rád, protože se stejně jako já věnuje lapání a sběru motýlů a brouků!“ S radostnou novinou si Ladík rovněž pospíšil do komůrky milého dědečka: „Dědečku, jestlipak víte jaké novinky jsou u nás ve škole?“ „No, to hned snadno zjistim a uhádnu,“ pravil stařec přikládaje Ladíkovi na hlavu velký prádelní hrnec, takže z malého chlapce byly nakonec vidět jen nohy od kolen dolů. „Dědečku, jakým zvláštním způsobem to chcete zvědět?“ kovově hučel Ladík skrz hrnec. „Inu, zažiješ kouzlo,“ pravil děd a počal do hrnce ze všech vetchých sil mlátiti lopatkou na uhlí, až třeskutý rámus plašil koně ve stáji. Když po notné době vyděšený a pokálený Ladík upadl na zem a vyvalil se z hrnce a sbíral se z podlahy, uzemnila ho znovu starcova brilantní odpověď: „Dnes jsi ve škole dostal 4 jedničky. Dvě z počtů a po jedné z přírodozpytu a náboženství. Slečna učitelka Tichá se bude vdávat a její místo bude prozatímně suplovat pan ředitel, kterého máš velmi rád, protože se stejně jako ty věnuje lapání a sběru motýlů a brouků.“ „Ach dědečku, vy jste vážně čaroděj,“ ožil zdeptaný chlapec, „kouzlo, kterým jste to zjistil, bylo opravdu strašné, ale stejně bych se ho rád naučil a předvedl spolužákům.“ „Inu to tě naučím snadno. Prostě jsem stál u okna a poslouchal jsem, co jsi při příchodu domů říkal mamince,“ rozluštil starý čtverák.
- Yirkha / 17. března 2005
„Ladíku,“ počal opět jednou dědeček po obědě, „mám pro tebe dozajista snadnou hádanku. Zodpovíš-li ji, dostaneš ode mne za odměnu novou korunu.“
„Ano, ano, dědečku, jen se ptejte,“ odpovídal hbitě Ladík s vidinou snadného zisku.
„Nuže dobrá. Má uniforma admirála švýcarského loďstva brigadýrku, dvourohý klobouk anebo čepici se čtyřhranným dnem?“
Ladík se na chvíli zamyslel a dumal nad každou z kmetem nabízených možností. „Dvourohý klobouk,“ hlásil nakonec, vzpomenuv si na nějaký obrázek ze školní učebnice.
Odpovědí mu bylo jen starcovo pousmání a zavrtění hlavou.
„Tak tedy brigadýrka,“ zkoušel se rychle opravit, když mu prve běžná čepice přišla pro admirála málo.
„Ani to, ani to, ty malý filuto,“ smál se dědeček. „Švýcarsko je přeci čistě vnitrozemský stát a žádné loďstvo nemá.“
„Ach tak,“ pravil smutně nachytaný vnuk, „na zeměpis jsem nepomyslel...“
- pieta / 17. března 2005
„Dědečku, uhodnete-li, kterou nohu vám utnu dříve, neutnu vám žádnou,“ a Ladíkovy ruce se sevřely na topůrku jako vypálená kudrlinka kolem závitu.
- el / 19. března 2005
„Ladíku,“ pravil znenadání dědeček, „že ti dnes vykrákám vlasy, neboť si to zasloužíš.“
„I toho ne, dědoušku,“ odpověděl hoch, cítě blízkost bolesti, „celý den jsem hodný, pomáhal jsem mamince, našemu Azorovi vyčistil pelech a sousedovic Aničce s převlékáním.“
„Věru, ale co není, může být. Inu, věz Ladíku, že tě vykrákám, pokud prohraješ následující sázku.“
„Sem s ní dědečku, poslední dobou mi to ve škole tuze jde, že i pan řídící si mne chválí.“
„Dobrá tedy — pokud řekneš méně nemravných slovíček než já, vykrákám tě. Já začnu — hovno.“
Ladík byl překvapen snadností úkolu a spustil: „Prdel, sračka, plantážník...“
Než stačil Ladík říci více hanebností, již jej krákal dědeček tak, až vlasy lítaly a krev stříkala.
„Proč to?“ křičel Ladík, řva jako prase zabíjené tupým nožem, „vždyť jsem vyhrál.“
„Copak toho se sluší, mluviti jako dlaždičovo sémě?“ pohrozil sivák hromovým hlasem.
„Ach tak,“ odtušil Ladík a snažil se utéci.
- DJ Slamák / 20. března 2005
Jednoho dne zablesklo se opět sivému čtverákovi v oku, i zavolal si svého nejmilejšího vnuka.
„Oč se vsadíš, Ladíku, že dokáži polykati meče?“
„Jakže, dědečku? To jistě nesvedete. Vsadím se s vámi o desetihaléř,“ věřil si Ladík, netuše, že se děd chystá znovu ho napálit (idiot jeden).
„Sleduj tedy,“ pravil protřelý stařec, bera si jablko, z něhož ukousl a polkl, načež zamečel jako starý kozel.
„Dlužíš mi desetihaléř,“ vece vítězně děd.
„Ach tak,“ posmutněl Ladík a již sahal do kapsy, aby dědečkovi splatil dlužnou částku, když tu se zarazil.
„Počkejte, dědečku: Říkal jste, že dokážete polykati meče, avšak zamečel jste až po polknutí!“
„To je pravda,“ uvědomil si čtverák a zesinal. „Já kretén,“ vypravil ze sebe a skácel se skolen srdečním záchvatem.
A Ladík se smál a smál od ucha k uchu, jak na dědečka pěkně vyzrál.
Záhy si však uvědomil, že mu dědeček již nesplatí dlužný desetník, a odvětiv „zase mě napálil!“, počal škaredě klít.
- el / 24. března 2005
„Ladíku,“ zasivil jednoho dne děd na vnoučka, „když sním knihu, tak i ty pojíš svého oblíbeného Káju Maříka.“
„Dědečku, pokud vás uvidím pojídati knihu, rád sním dalšího Maříka,“ odpověděl Ladík, věda, že sníst knihu není jen tak.
I přistoupil kmet k plotně a nalil si polévku a počal jíst, až vyjedl celou misku. I pravil: „Ladíku, já jsem svou část úkolu splnil, nyní je řada na tobě.“
„Ale dědečku,“ ohradil se Ladík, „vždyť vy jste žádné knihy nepojedl!“
„Ale jakpakto, Ladíku, vždyť toto byla dršťková, kde byla i kniha naší mrtvé krávy Lízy.“
„Ach tak,“ odtušil Ladík ujídaje první odstavce Maříkových peripetií.
V tom se ozvalo klepání ode dveří, kde stál listonoš s objemným balíkem, který předával Ladíkově mamince se slovy:
„Tyto výtisky Káji Maříka vám zdarma zasílá z Brna nakladatelství Občanská tiskárna, neboť jste jejich nejvěrnějšími odběrateli.“
„Ach ne,“ odtušil Ladík dávě se papírem.
- Trisolde / 25. března 2005
„A dědečku, vy se dnes spokojíte k obědu s polévkou?“ ptal se Ladík mezi sousty Káji Maříka stařečka dojídajícího dršťkovou.
„I co tě nemá, Ladíku, to bys mě hezky odbyl,“ pohrozil mu dědoušek žertem, „vždyť v kastrolku na plotně se mi hřeje pěkná klobáska. Uhodneš-li však, co je v ní z mých žertů obsaženo, nemusíš dojídati Káji Maříka, jehož si už skorem polovic spocíval.“
„Chrobák, žaludy,“ přemítal tiše Ladík, až se potil, ale nakonec začal smutně žvýkat další stránku knihy. „Nechám se poddati, dědoušku, povězte mi, co z vašich žertíků může býti obsaženo v klobásce?“
„Zabitý kůň!“ rozřešil sivý děd.
„Hm,“ zadumal se Ladík.
- Vaslaf / 26. března 2005
Jarní slunečko marnotratně zalévá makotřaskou náves, ostře pableskujíc v naleštěném výkladci krámu holičského. Uvnitř v oficíně beze spěchu přechází mladý holič, rovnaje zásoby čistých utěráků. Ale vždyť to není nikdo jiný než náš známý Ladík Rožků (ač trvá na tom, by jej už oslovovali pouze Ladislave), který se vyučil a převzal živnost po tom věčně opilém odřivousu Neumannovi (dej mu pánbůh klidné odpočinutí).
Pevným krokem, jejž by mu mohl leckterý čtyřicátník závidět, vchází do oficíny Ladíkův dědeček. Je již očekáván, usazuje se do křesla a nechává se od Ladíka namydlit. S uspokojením kvituje, že jeho vnuk je již v řemesle zkušený a má ruku jistou.
„Ladíku, jsi teď v Makotřasích holičem. Řekni mi: je pravdou, že holíš všechny muže v naší obci, pakliže se neholí sami?“ „Mhm...“ mručivě přitakal Ladík, marně se dohaduje, kam dědeček míří. „A patrně zas neholíš ty muže, kteří se holí sami, je to tak?“ usmál se dědeček. „Ovšem, dědečku, to dá rozum,“ odvětil Ladík, pomysliv si, že stařeček už dětinští.
Nato dědkovi vítězoslavně zajiskřilo v očích. „A teď mi, Ladíku, pověz, zda sám sebe holíš. Jestliže se totiž holíš, pak podle druhé věty, proti které jsi nic nenamítal, sám sebe holit nemůžeš.“ „Inu, dědečku, nechám se tedy zarůst jako Ezau, budete-li si to přát,“ unaveně odvětil Ladík. „I nech mne domluvit. Pokud se nebudeš holit, pak se podle první věty zase holit musíš. Jsi tedy, Ladíku, tak či onak v pěkné bryndě, jen co je pravda!“ A děd se počal hromově chechtati, až mu hladce oholený ohryzek poskakoval jako parní buchar.
Smích však náhle ustal, jako by jej uťal, když děd ucítil na krční tepně ostří břitvy...
- strejka / 29. března 2005
Druhdy přiskotačil Ladík k dědečkovi nezvykle s vlastní nabídkou na vypečenou sázku. „Dědečku, vsaďte se, že mě za celý příští týden ni jednou nevyvedete,“ šibalsky se usmívaje naběhl si jak již tolikráte tupoučký vnuk. „Jakpak bych tě nevyvedl, Ladíku. Vždyť ještě neuplynul ani den, abych si tě alespoň jednou nedobral a těch dní, kdy to bylo jen jednou, bych spočítal na prstech jedné ruky a to jsem na pravičce za toho velkého bombardýrování o dva prsty přišel,“ snažil se děd vnukovi rozmluvit pojídání dalšího dílu Káji Maříka, neb nikdy neuznával snadných vítězství. Ladík však trval na svém a děd, byť nikdy neuznával snadných vítězství, k smrti rád sledoval Ladíka dávícího se listy kvalitní literatury a tedy kývl. „Tentokrát jsem Vás zle doběhl, dědečku,“ jásal, výskal a poskakoval ve svém triumfu Ladík. „Nevíte totiž, že celý příští týden budu v muchoprdském špitále na operaci se žaludkem, jejž jsem si nepěkně pokazil tiskařskou černí,“ nadšeným rykotem zpravoval dědečka. Dědeček zbrunátněl, vztekle rozšlapal štokrle, ale to jen aby vnuka ponechal v blažené nevědomosti. Ladík totiž netušil, že v Muchoprdech zavedli tu rakouskou modernu — návštěvní dny. Ve středu bude mít Ladík čerstvě po operaci, tak proč milovaného vnoučka nenavštívit. A starci se zas v oku zlověstně zablýsklo...
- Hetero / 1. dubna 2005
Jednoho večera dítky netrpělivě vyhlížely dědečka, jenž byl návštěvou na zabíjačce u strýce Suchého v Muchoprdech. Když konečně vstoupil do sednice s velikou krabicí s bohatou výslužkou, seběhly se k němu s velkým jásotem: — „Dědečku, máte jelítka?“ — „Mám, ale nedám!“ zarazil je stařeček. — „Dědečku, a co jaterničky, máte?“ zkusil Ladík jinou lahůdku, protože si bystře uvědomil, že jelítko je dědečkova nejzamilovanější pochutina, o kterou se nerad dělí. — „Mám. Ale nedám!“ zpražil však děd děti znovu. Zklamané děti, stále ještě nevěříce starcově lakotě, jen neochotně opouštěly sednici se svěšenými hlavičkami. Až na chodbě je dohnalo dědouškovo veselé volání: — „Ale kampak jdete? Nuže, pojďte sem, děti!“ S ještě větším nadšením než prve, nahrnuly se rozradostněné děti zpět do sednice a brebentily o tom, jak lehce zase starému čtverákovi na kudrlinku naběhly. — „Vždyť jste se mne nezeptaly, jestli mam klobásky! Mám! Ale taky nedám,“ uzavřel dědoušek mlaskaje a přivinuv krabici do náruče, spěšně se šinul ke dveřím své komůrky.
- Přebral / 1. dubna 2005
Jednoho odpoledne přiběhl Ladík ze školy všecek vyplašen a hned se hrnul za maminkou:
„Mami, mami, je to pravda, že děti nenosí čáp? Rasův Lojzek mi vyprávěl, kterak spolu prý musí rodiče nějakým podivným způsobem obcovati, aby děťáko zplodili! Jsem z toho celý zmatený!“
I povzdechla si Ladíkova maminka s vědomím, že její synáček pomalu činí další krok k dospělosti, a protože měla zrovna v kuchyni napilno, takže se jí příliš nechtělo současně Ladíkovi vysvětlovati záludnosti života pohlavního, řekla mu následující:
„Inu, Lojzek měl možná v něčem pravdu a asi je načase, aby ses dozvěděl, jak to na světě doopravdy chodí. Nejlepší bude, optáš-li se dědečka, ten má dobrou vyřídilku a jistě ti snadno a mnohem lépe než Lojzek vysvětlí, jak je tomu doopravdy.“
„Děkuji, maminko, optám se tedy dědečka,“ kýval hlavičkou Ladík.
O mnoho let později jsou celé Makotřasy vzhůru nohama. A aby nebyly, vždyť je dnes slavný a šťastný den — švarný Ladík Rožek si bere Anežku, dceru samotného starosty, děvče krásné na těle i na duchu! Celá náves je ozdobena pentlemi, u stolků vytažených do stínu tamní lípy vesele klábosí svatebčané a často vzpomenou i dědečka, jehož srdce bohužel již před několika lety dotepalo. Jen Ladík s Anežkou tu chybí — slunce již zapadlo a oni se celí netrpělivi odebrali na lože manželské.
Tu však — co se to děje? Nebohá Anežka vybíhá ze dveří Rožkovic domu, v očích hrůzu a rozum nadobro zakalený, bosa utíká do polí a štká, mumlajíc si pro sebe nesrozumitelná slova. V ten ráz zavládne na návsi panika, část hostů se vydává za Anežkou, jiní jen tak pobíhají kolem všeci zmateni a někteří se konečně nahrnou do Rožkovic chalupy, aby tam spatřili něco, na co v životě nezapomenou:
Na bíle prostřeném novomanželském loži sedí zkroušený Ladík, v ruce drží mrtvého čápa a když uzří vyděšené svatební hosty, jen si tiše povzdychne:
„Ach tak...“
- Trisolde / 4. dubna 2005
„Copak jste dnes měli ve škole?“ otázal se jednoho odpoledne dědoušek zamyšleného Ladíka.
„Dnes jsme celý den namísto všech předmětů hovořili s panem katechetou o nedávno v Pánu zesnulém papeži a jeho svatém životě naplněném neustálým bojem za všeobecné rozšíření katolických ctností,“ odpovídal vážně Ladík.
„Papež,“ povzdechl si děd, „býval mým nejmilejším druhem v mládí. Po stromech jsme spolu lézávali, vepře pásali, jeden bez druhého neudělali jsme krok.“
„Vážně dědečku?“ Ladíkovi div nevylezly oči z důlků. „Vy jste pásal vepře se Svatým Otcem?“
„I kdeže by se u nás vzal Svatý Otec,“ usmál se dědoušek. „Se synkem čeledína Papeže z Hovadné Lhoty jsme je pásli.“
„Ach tak,“ pochopil Ladík další starouškovo čtveráctví.
- Hetero / 6. dubna 2005
Odpoledne přišel Ladík ze školy a jeho zakaboněné čelo a svěšená hlavička svědčily o tuze zlé náladě. „Dědečku,“ obrátil se Ladík se starostmi na starouška, „chlapci ve třídě si ze mne opět tropili nepěkné žertíky skrz rzivou barvu mých vlasů.“ Dědeček pokýval moudrou hlavou a po chvilce přemýšlení pravil: „Víš co, Ladíku, běž na dvorek a vykydej prasečí chlívek do trakaře. Potom se nadechni a strč celou hlavu do vykydaného hnoje tak dlouho, jak jen vydržíš s dechem. Myslím, že je to nejlepší, co můžeš udělat.“ Ladík se rovnou rozběhl na dvorek a za půl hodiny již mohl dědeček s manickým potěšením pozorovat, kterak s odporem, leč svižně zastrkuje hlavu až po ramena do kopky hnoje a po půldruhé minutě se bušením sevřených pěstí snaží ze všech sil prodloužit poslední vteřiny pobytu v zázračném zábalu. Z dvorku běžel Ladík rovnou k zrcadlu, dychtě po pohledu na prodělanou obměnu. Nejprve se poděsil svým smrdutým špinavým zjevem a poté se opatrně otázal: „Dědečku, kdy se zázračná proměna mých vlasů naplno projeví?“ Dědeček však propukl ve výsměch, proti kterému byly uštěpačné poznámky spolužáků jen přátelským popichováním: „Snad sis nemyslel, že ti může nějaká prasečí kejda odpomoci od příšerné barvy tvých vlasů? Já jsem přece nic takového neříkal! Jen jsem potřeboval uklidit chlívek a tak jsem si pomyslel, ze nejlepší, co můžeš udělat, je jít ho vykydat, ty liško ryšavá!“
- Trisolde / 6. dubna 2005
„Copak že jsi tak smuten, Ladíku?“ otázal se jednoho večera dědeček svého kučeravého vnoučka.
„Chtěl jsem s naším panem katechetou jeti do Říma, abych se mohl rozloučiti se Svatým Otcem, ale maminka řekla, že na takové hlouposti nemáme peněz, když vy tolik sníte a vypijete,“ odvětil po pravdě Ladík.
„Tak abys věděl, Ladíku, že jsi z vnoučat můj nejmilejší, běž za maminkou a slib jí, že měsíc jísti ani píti nebudu, ať tě do Říma pustí,“ slitoval se dědoušek nad truchlícím chlapcem.
„Ale dědečku, jak to chcete vydržeti?“ podivil se Ladík.
„Stejně jako jsem to vydržel dosud,“ rozesmál se děd, „copak jsi už někoho viděl měsíc na nebi jísti nebo píti? Kaviár a chřest si přirozeně neodpustím,“ dodal sivý čtverák.
