- Roger Wilco / 25. října 2012
Blížil se čas vánoční a malý Ladík přiběhl za dědečkem. „Dědečku, dědečku, pojďte se na něco podívat. Jestlipak si pamatujete na dárek, který jste mi z ciziny o předloňských Vánocích přivezl a pod stromeček položil? Skládačku obrazu z pěti tisíc barevných kousků. Tak tu jsem konečně po dvou letech usilovné píle po večerech, kdy splněny jsem měl veškeré povinnosti školní, při petrolejové lampě složil a obraz tak dokončil.“
„Jakpak by ne,“ odvětil děd a vydal se za Ladíkem do stodoly, kde na veliké desce ležel složený obraz. „A jestlipak víš, chlapče, co je na tom obraze namalováno?“ „Sopka, dědečku, o těch jsme se ve škole již učili.“
„Správně, Ladíku. Je to sopka Vesuv, nacházející se v zemi Taliánské. Ta když v dávné minulosti vybuchla, bylo to hrozné neštěstí. Celé město Pompeje to tehdá zasypalo popelem. A bylo veliké zemětřesení a všechno létalo vzduchem. Takhle.“ A vrásčitýma rukama podebral dílky skládačky a jal se je vyhazovat do vzduchu, až na desce nezbyly ani dva správně spojené kousky dohromady.
„Ach tak,“ odvětil Ladík a dědeček spokojený s demonstrací sopečné erupce a s dobrým pocitem, že letos a snad i příští rok ušetří za vánoční dárky pro svého vnuka, se odebral zpět do světnice.
- Well / 4. listopadu 2012
Chlap, děd, vnuk a hrob
Žil kdys kdes chlap. Dá se říct též muž či kmán, jak kdo chce. Já ho zvu chlap. Nu, a on krad, ten chlap. Krad, co moh a kde moh. Zvlášť, když měl hlad.
Byl den jak květ, pták pěl, klas zrál a nad vším jas. Jen hvozd se tměl, tam, kde spal chlap.
Spal den a noc, neb pil jak Dán. Když jím třás chlad, vstal a chtěl jít dál, leč měl hlad. Jed by. A pil! Spíš pil, jen mít zač! Měl ret jak troud.
Vždyť se dá jít na lup, i když je den. Tak šel.
Jde, až zří plot, a za ním dům.
Jen se tam vkrad, už tam byl kmet. Chlap se ho lek a chtěl se rvát, když tu děd dí: „Jen klid. Jdeš krást? Nu, to snad ne! Pojď dál, vše dám ti sám. Co bys tu chtěl?“
„Mám hlad a rád bych jed. Tak to bych chtěl. Též pil. To spíš…“ polk chlap.
„Však je tu to i to,“ řek děd. „Na, dej si lok!“ a dal mu číš, snad džin. „Dík!“ řek chlap a mlask.
„Teď pojď,“ řek děd. Šel přes dvůr, za ním chlap. Ved ho až tam, co z dřev je chýš, a v ní? Jen srp a cep… a též dvé pil. „Jsou tvé, jen ber!“
„Co to má být?“ chtěl říct chlap, však zbled a pod strom sed jak žok.
Z úst mu jde krev. Chtěl by jít dál. Leč čím dál tím míň má sil, je bled, je sláb, je sám, má strach. Jak ve zlém snu mu zní čís smích. To je ten kmet! Co mi to dal?
Klek, chtěl vstát, leč spad zpět na strom a po pni se svez na zem. Lez jak plaz, rval mech i vřes, jak táh trup o píď dál. Už ví, že je zle. Zrak se mu tmí i sluch mu ztich. Chce však pryč, tam, kde je svět a kde je jas, ne tma. Přec, kde je tma, je smrt!
…Ne, teď ne! Chce se mi spát, je noc a den a noc. Pak jsem zas fit! Jen mít čas, chléb a sůl a džbán! Moh bych být živ… živ líp…
Na dvůr vběh vnuk, spíš hoch než muž, a chce znát: „Kdo je ten chlap, kde se tu vzal? A co mu je?“
„Už nic,“ smál se děd, co byl tak siv.
„Prý rád by jed. A též chtěl pil, jen čert ví proč. Vše jsem mu dal. Teď už ví svý. Vem rýč.“
Vnuk zbled: „Ach tak…“
Ko Nec
- danielsoft / 15. listopadu 2012
Jako obvykle ve večerní hodinu bylo z dědova vejminku slyšet nějaké zvuky na způsob rajtování. Ladík obrátil oči v sloup: už zase. Zase se kvůli dědově vášni nevyspí. „A jak to jen dělá?“ prošlo vnoučkovi hlavou „dědek takový starý, nevzhledný...“
Dívčina, ztepilá a nádherná, vyšla z dědovy světnice: „Lhal jsi mi! Lhal! Ani nedovedu uvěřit, že já šla s takovým starým...“
„Inu ne, děvenko,“ usmál se sivý stařec, „nelhal. Projdi si ve své rozkošné hlavince všechny mé řeči, jednu po druhé.“
Mladá žena se zamračila a chvíli přemýšlela. Inu... inu...
„Vše, co jsem řekl, byla jistým způsobem pravda: sama to musíš uznat. Jenom sis prostě měla dávat větší pozor na slova,“ usmál se vilný sivec.
Z dívčiných smyslných rtů vyklouzl pouze povzdech, pro lidi pohybující se v okolí sivého čtveráka typický: „Ach tak.“
Co ovšem kmet mladé slečně napovídal, zůstane mezi nimi dvěma.
- danielsoft / 9. července 2014
Letní prázdninové pobyty a jejich vyčerpávající túry potkaly Rožkovic děti. Dědeček vymyslel relativně obtížnou trasu, ale zároveň vzbudil jistá očekávání:
„Na konci cesty,“ prohlásil kmet, „bude zámek.“
Děti tedy pochodovaly se značnou zvědavostí a energií. Již se nemohly dočkat prohlídky historického stavení. Ale na všechny upřesňující dotazy odpovídal děd pouze pokrčením ramen. Že se to vyjeví v pravý čas.
Jakmile došli všichni do stanoveného cílového bodu, schváceni a unaveni, ozval se Ladík.
„Ale já tu, dědečku, pražádný zámek nevidím.“
„Inu, Ladíku,“ odvětil kmet, „ty ho spíše uslyšíš.“
„Méééééé,“ zamečel děd.
„Ach tak,“ vzdychly děti poté, co pochopily.
- Well / 10. července 2014
Letní prázdninové pobyty a jejich vyčerpávající túry potkaly Rožkovic děti. Dědeček vymyslel relativně obtížnou trasu, ale zároveň vzbudil jistá očekávání:
„Ladík půjde v čele, protože je z vás nejvíce při síle. Zastavíme až u zříceniny!“ zavelel kmet.
Děti tedy pochodovaly se značnou zvědavostí a energií. Již se nemohly dočkat prohlídky historického stavení. Ale na všechny upřesňující dotazy odpovídal děd pouze pokrčením ramen. Že se to vyjeví v pravý čas.
Po pěti hodinách vysilujícího marše už byli všichni vyjma dědečka schváceni a unaveni, zastaviti však nebylo lze – cíl byl stále v nedohlednu.
„Dědečku, na žádnou zříceninu jsme zatím nenarazili. Je to k ní ještě daleko?“ ozval se Ladík, který pod žhnoucím sluncem sotva pletl nohama.
„Jakoupak zříceninu, Ladíku? Že ty jsi mě špatně poslouchal,“ přimhouřil oči kmet a přihnul si z placatky, aniž by zmírnil tempo.
„Jdeme na výstavu poštovních cenin v Golčově Jeníkově. Obzvlášť pro tebe to bude velmi zajímavé a poučné! Jak jsem řekl, nezastavíme, dokud tyto ceniny neuzříš.“
„Ach tak,“ vzdychly děti poté, co pochopily.
Lidka omdlela.
- npyrin / 8. září 2014
„Zdalipak byste mi, dědečku, poraditi mohl, jak na první schůzce dívku okouzliti?“ vyzvídal již plnoletý Ladík, doufaje, že dny staříkových taškařic dávno pominuly.
„Ovšemže, Ladíku,“ odvětil děd, lišácky na vnuka pomrkávaje. „Přijď dnes večer do mé komůrky a já tě do tajů čači zasvětím.“
„Tak již prozraďte, dědečku, kdy s prvními tanečními kroky začneme?“ otázal se nesměle Ladík poté, co v kmetově pokojíku dobré dvě hodiny strávil. „Kolena se mi již podlamují a úzkost v hrdle pociťuji.“
„Říkal jsem ti, Ladíku, že tě s čačou seznámím. Neměl jsem však na mysli tanec latinskoamerický, nýbrž kořalku z kraje gruzínského,“ rozřehnil se sivý čtverák, za břich se popadaje.
„Ach tak,“ škytl Ladík a přilnul opět hlavou k záchodové míse.
- Pedro / 19. ledna 2015
„Ladíku,“ spustil dědeček, jen co se nebohý hoch posadil ke stolu, aby vyčkal snídaně, kterou zatím ještě připravovala maminka. „Oč, že jednou rukou chytím na 60 dospělých lidí.“ „Dědečku, toť zhola nemožno,“ odtušil Ladík. „Je-li to nemožno, nemáš se čeho báti. Vsadíme se tedy o tvou dnešní snídani; vyhraješ-li, dostaneš celé balení rumových pralinek.“ „Budiž, dědečku, souhlasím,“ řekl Ladík slintaje při pomyšlení na rozkoš, kterou mu způsobí požití tolika rumových pralinek. Dědeček přešel k rozhlasovému přijímači a jednou rukou zakroutil knoflíkem. Ozvala se Smetanova Má vlast. „Vidíš, milý vnoučku, jednou rukou jsem chytil na rozhlasovém přijímači koncert symfonického orchestru a takový symfonický orchestr má dobře na 60 členů,“ pravil vítězoslavně kmet. V tom přišla maminka: „Ladíku, jedu dnes za tetičkou do Buštěhradu. Oběd proto nebude, ale připravila jsem řádnou snídani, abys až do večera nestrádal hlady.“
- Pedro / 19. ledna 2015
Ladíkovi nebylo do skoku. Celý den mu kručelo v břiše, z hladu ho i hlavička bolela a dostal proto za pět z vyňatých slov po P. Napadlo mu, že na zahradě aspoň otrhá poslední angrešt, aby umírnil křeče v břiše, než se pozdě k večeru vrátí maminka z Buštěhradu. Angrešt si hezky natrhal do mističky, tu postavil na stůl a už po ní natahuje ručičku, když v tom vejde dědeček a potměšile se ušklíbne. „Vyvážím tvůj angrešt vepřovým!“ pronesl nahlas. Vnoučkova umořená hlavička se k němu zdvihla a zamyslela se a Ladík při pomyšlení na hezky mastný kus masa neodolal. „No dědečku, to bych raději než ten kyselý angrešt.“ Dědeček vzal misku angreštu, dal ji na trakař a odjel s ním na dvorek, kde se v louži rochnilo prase a misku s angreštem vyklopil přímo k praseti do louže. „Ale dědečku, co to děláte, to je přece škoda. Ale teď mi dejte slibovanou pečínku.“ Děd se rozřehtal. „Ale o pečínce nebylo řeči. Řekl jsem, že vyvážím tvůj angrešt vepřovým! A vidíš vyvezl jsem ho a vyklopil tady tomu praseti – tedy vepřovému dobytku.“
Ladík smutně sklopil hlavu a jal se okusovat travičku mezi kameny na zápraží.
- Pedro / 19. ledna 2015
Na Makotřasy se již snášela noc. Maminka dorazila pozdě, ale přece jen ještě ukuchtila něco dobrého. Ladík tentokrát seděl u stolu jako první a dychtivě hleděl, jak se maminka u plotny otáčí. Vždyť od včerejšího večera neměl v ústech než trochu toho šťovíku, který odpoledne spásal na zápraží. Sivý čtverák se přibelhal do kuchyně a usedl ke stolu. Spokojeně pokuřoval a nedal znát, že chystá další šprým. Až když maminka postavila před Ladíka plný talíř ovocných knedlíků, otázal se polohlasem: „Jistě znáš, Ladíku, že se o něčem říká, že má všech pět Pé. Víš-li, ale co má čtyři Pé?“ Ladík smutně zavrtěl hlavou na znamení, že neví. „Přece tvoje Pětka z vyňatých slov Po P.“ řekl stařík nahlas, aby i maminka slyšela. „Cože? Nedostatečná z mateřského jazyka?“ spráskla maminka ruce. „Tak tedy hybaj do svého pokoje a dnes bez večeře,“ rozhodla maminka. Ladík se resignovaně odšoural ke dveřím a ještě po očku pozoroval, jak kmet přesypává jeho i svou porci knedlíků do jedné velké mísy a spokojeně mlaská.
- myxajlo / 20. ledna 2015
Sivý čtverák myslil na Ladíka. Byl z něho už mladý muž a pracoval druhým rokem na hutích v nedalekém Kladně, kde se zapojil do sílícího hnutí komunistického. Seznámil se tam i s Antonínem Zápotockým, rodákem ze Zákolan, vesnice od Makotřas co by kamenem dohodil. Ladík věděl, že se dědeček znával s jedním ze Zápotockého strýců, vyhlášeným karbaníkem. A tak jednou, když přijel vnouček na neděli domů, přivedl na návštěvu i milého svého soudruha, doufaje, že se stařík protentokrát svých taškařic zdrží.
Sivý čtverák si dělnického předáka kladenského dlouho prohlížel, bafaje ze své dýmky. A vtom překvapil jej otázkou:
„Víte-li, Toníku, co jest opakem Kladna?“
„Opakem našeho rudého Kladna?“ – zamyslil se překvapeně Zápotocký. „Věru, co by to mělo být? Snad nějaký kraj spíše zemědělský, kde vítězí vždy zpátečnická strana agrární? Že by Haná?“
„I kdeže,“ volal stařík, potěšen, že i významného kamaráda Ladíkova doběhl – „Záporno! Záporno jest přece opakem Kladna!“
Zápotocký se podivil starcově prohnanosti, ale to už dědeček naléval do pohárů kontušovku. Její vůně vykouzlila komunistovi na tváři úsměv. Jen Ladíkův obličej zůstal nezměněn a jeho rty sevřeny. Myslil na svou nadcházející cestu do Moskvy. Věděl, že se tam naučí, jak sivému čtverákovi zakroutit krk.
- vimrdalgol / 10. března 2015
„Ladíku,“ pravil dědeček, „včera jsem tě celý večer tajně pozoroval, jak si ‚hraješ‘ se svým ‚pokladem‘. Dáš-li mi ale ten koláč od maminky, slibuji, že jí to neprozradím.“ Ladík nerad obětoval koláč, na který už se mu sliny jen sbíhaly, ale byl rád, že se vyhne mrzutostem s maminkou. Brzy si ho však maminka zavolala k sobě a zle mu vyčinila za jeho hříšné chování. Ladík z toho byl náramně nešťastný, ale nejvíce ho trápilo, že milovaný dědoušek zklamal jeho důvěru. „Ale co tě nemá, Ladíku. Však jsem splnil svůj slib neprozradit mamince, že jsem tě celý večer tajně pozoroval,“ pravil se spokojeným pomlaskáváním dědeček, vybíraje si z vousů drobty.
- Morttus / 18. března 2015
„Dědečku, dědečku, dejte nám zase nějakou hádanku!“ žadonila jednoho dlouhého zimního večera vnoučata u svého milovaného dědouška.
„Inu, když jinak nedáte, tedy poslouchejte,“ usmál se lišácky dědeček. „Do tramvaje nastoupilo sedm žen. Každá žena měla sedm dětí. Každé dítě mělo sedm tašek. V každé tašce bylo sedm koček. Každá kočka měla sedm koťat. Uhodnete, kolik nohou bylo v tramvaji dohromady?“
Děti usilovně přemýšlely a počítaly. Jeník, nejzdatnější to počtář, si vypomohl papírem a tužkou, a po chvilce vyhrkl: „76 944!“
„I kdežpak,“ zakroutil děd s úsměvem svou sivou hlavou.
„To není možné, vždyť jsem všechny nohy správně spočítal...,“ povzdechl si Jeník.
„Mám to! Jeník zapomněl na řidiče a jeho nohy!“ zavýskla Lidka, rozradostněna, že Jeníka trumfla.
„Ani to není správně,“ pousmál se náš čtverák.
„Počkejte, děde,“ rozzářila se tvář nejstaršího Ladíka spásnou myšlenkou. „Vždyť sedačky v tramvaji mají přeci také nohy! Jak jen ale zjistit, kolik jich bylo v tramvajovém voze? A kolik vlastně měla tramvaj vozů?“
„Marně bys svůj rozoumek namáhal, Ladíku, stejně bys neuhodl,“ zadržoval již kmet stěží smích.
„Tak jak je to tedy?“ volali neúspěšní hadači jeden přes druhého.
„Ani jedna – tak zní správná odpověď! Cožpak by který řidič takovou sebranku do tramvaje vpustil?“ rozesmál se dědoušek, a děti se vesele rozesmály s ním.
- Gustav_Husak / 4. února 2017
„Víš-li, Ladíku, že existuje zvíře, které vidí za roh?“
„Není možná, dědoušku! Existuje-li takové zvíře, pojím prvního dílu Káji Maříka! Ani člověk nemůže za roh viděti, říkal nám pan řídící! A též nám pan řídící říkal, že my lidé jsme nad všemi zvířaty!“
„Pan řídící vám toho možná říkal, ale jistě nebyl v zahradě zoologické, kam tě v neděli vzíti hodlám. A až tam zvíře podivné, ‚nosorožcem‘ zvané, uvidíš, mnoho věcí pochopíš,“ usmál se dědoušek, zatímco Ladík naprázdno u představy blížící se svačiny polkl.
- npyrin / 20. března 2017
Jednoho nedělního odpoledne hledal drahně času Ladík svého králíčka.
„Kde může být?“ zeptal se nakonec dědečka.
„Zkus hledat někde, kde by mohla být mrkev,“ navrhl moudrý děd.
„To je dobrý nápad!“ rozzářil se Ladíkův obličej úsměvem.
„A hrášek, a cibulka, a omáčka,“ dodal sivý čtverák, vytahuje večeři z trouby.
- npyrin / 28. června 2017
Přiblížily se dědečkovy osmdesátiny a vnoučata věděla, že nesmějí nic ponechat náhodě, chtějí-li starcovy oslavy přežít bez obvyklého výprasku sukovicí. Všichni proto již půl roku předem šetřili každý krejcar z mrzkého kapesného, aby mohli dědečkovi koupit vysněnou ozdobu na zahrádku, kterou každý den opečovával s láskou až nevídanou.
Když konečně nastal onen slavný den, Ladík vítězoslavně vystoupil z vlaku od Prahy a nakráčel do stavení s balíkem převázaným velkou mašlí. Jen co však stařík dar vybalil, jeho lesknoucí se očička se změnila ve vražedně zírající bulvy...
„Ale dě... dědečku,“ rozkoktal se Ladík. Doposud nikdy neviděl svého prarodiče tak brunátného, až jej pojala starost o jubilantovo zdraví. „Přeci jste si sám přál k narozeninám na zahrádku trpaslíka?“
Prošedivělý kmet zatím vykřikoval ty nejstrašnější kletby, jichž se přiučil u kamarádů z prusko-rakouské vojny.
Jen drobný mužík zkroucený v úhledné klícce neříkal nic a smutně hleděl kamsi za humna.
- Pedro / 14. července 2017
Od oné neděle, kdy s těžkým srdcem pozřel dědečkovu králičí pečínku, šlo to s Ladíkovým zdravím od desíti k pěti. Zarudlé oči a opuchlá víčka nejprve přičítal všem těm slzám, jež pro své milované zvířátko prolil. Když však nebohému chlapci naskákaly také podivné boule na hlavě, rodina rozhodla, že by měl raději navštívit lékaře. Ani v Buštěhradě, ani na Kladně si však doktoři nevěděli rady, až nakonec musel být Ladík odvezen na pozorování do pražské fakultní nemocnice.
Ani v Praze se však Ladíkovo zdraví nelepšilo. Dědeček vnoučka pilně navštěvoval a konejšil ho. „Ladíku, chceš-li, mohl bych zítra donést nějakou laskominu.“ „Dědečku, to bych velice rád. Mnoho jsem slyšel o výtečných šunkových chlebíčcích z lahůdkářství pana Lipperta zde v Praze v ulici Na Příkopech.“ pronesl Ladík a očka se mu jen smála. „Dobrá,“ odvětil sivý čerchmant, „zítra tedy přijdu s chlebíčkem.“ A skutečně. Nazítří vidí Ladík jak děd míří chodbou k jeho pokoji pojídaje šunkový chlebíček od pana Lipperta. „Ale dědečku, cožpak mi nedáte ani kousnout,“ mumlal Ladík z posledních sil.“ Ale Ladíku, o tom nebylo řeči. Slíbil jsem pouze, že přijdu s chlebíčkem,“ zachechtal se děd a přivolal sestru, neb Ladík právě pozbyl vědomí.
Za čtrnáct dní se Ladík probral z kómatu. Šedivý dědoušek seděl na pelesti a držel jeho malou dětskou ručku. „Ladíku, jak jsem rád, že jsi opět mezi živými.“ I Ladík byl rád a byl zaskočen kmetovou vlídností. Láskyplně se objali, popovídali si no nového v Makotřasech a na odchodu se dědeček ptá: „Ladíku, co takhle nějaký dortíček.“ „Nu, to bych, dědečku, tuze rád. Jen abyste mi ho zase nesnědl jako minule ten chlebíček.“ „I co tě vede vnoučku! Slibuji, že tentokrát bude zákusek jen tvůj - co třeba tvé oblíbené rakvičky?“ Ladík se při zmínce o milované pochoutce celý rozzářil. „Výborně, dědečku, to se budu moc těšit.“ Dědeček se zvedá k odchodu, ve dveřích se ještě otočí a povídá: „Těš se, Ladíku. Hned zítra tu tvou rakvičku objednám v truhlářství pana Musila.“
- Pedro / 17. července 2017
Bylo horké sobotní dopoledne a maminka poslala Ladíka na trh. Přiběhl těsně před obědem, celý uřícený a hned za dědečkem. „Dědečku, paní nadlesní a slečna učitelka o tobě vedly podivné řeči. Prý hobluješ vdovu Baumgartnerovou. Nevěděl jsem, že jste zběhlý v truhlářském řemesle.“ Sivý čtverák se ušklíbl a pravil: „Inu, však na tom není nic špatného, když člověk bližní své vypomůže, zvlášť jde-li o dámu letitou i když vdovička je stále při síle, hezky rostlá a…“, zasnil se děd a větu nedokončil. „Však paní nadlesní i slečna učitelka říkaly, že to ničemu nevadí, když to vdově Baumgartnerové dělá dobře. A tomu jsem nerozuměl. Co jí dělá dobře?“ Sivý čtverák znovu procitl z polosnění a odtušil: „Je tomu tak. Zvlášť u mládeže je hoblování zad velice prospěšné a pomáhá proti křivici. Však si sundej košili, hezky se předkloň a já ti to předvedu,“ povídá s úšklebkem děd třímaje v ruce hoblík-římsovník, který si vypůjčil z dílny pana Musila.
- npyrin / 18. července 2017
„Ladíku, Ladíku!“ rozezněl se stavením dědečkův hlas. „Všeho zanech a pojď na dvůr, přibyl k nám na návštěvu tvůj strýc Matyáš Suchý!“
Ladík jen nerad zavřel svou knihu příběhů Káji Maříka a ještě ji očima smutně pohladil, jako by ani tentokrát nemělo mu býti dopřáno dočísti ji do konce.
„Tys nám ale vyrostl, hochu!“ podivil se věčně bodrý Matyáš, když svého oblíbeného synovce po delší době uzřel. „Nic se neboj, sázeti se dnes nebudeme a o svého Káju Maříka nepřijdeš. Ba naopak: přinesl jsem ti zde v košíku nejen znamenité hříbky, ale také pozoruhodné zvířátko, na něž jsem cestou z Muchoprd v lese natrefil,“ dodal strýc tajuplně.
Veškerá Ladíkova ostražitost náhle byla ta tam. „Že uhodnu, strýče? Že je to nový králíček?“ vyhrkl chlapec, ruče přiskočil k proutěnému košíku a dychtivě nadzvedl strýčkův klobouk ukrývající jeho obsah.
Vtom však z koše něco zlověstně zasyčelo – a náhle Ladík jen vyděšeně zíral na dvě krvavé dírky na hřbetě ruky, zatímco se jejich původce hbitě odvlnil zahrádkou kamsi za plot.
„Tohle mi nedělejte, Matyáši!“ rozchechtal se dědeček, až mu zubní náhrada v ústech drkotala. „Víte přeci, že mám už slabé srdce!“ pleskal se kmet do kolen a přes proud slz pozoroval Ladíka, kterak se zmítá po zápraží, zoufale ze sebe rve košilku a snaží se podvázati ránu směrem k srdci.
- Pedro / 19. července 2017
Čas nezastavíš. Rok za rokem ubíhal také v Makotřasech. Z Ladíka vyrostl statný muž, ale maminka s léty chřadla a chřadla. Zato sivý čtverák ani před devadesátkou netrpěl žádnými neduhy a kořalka mu stále chutnala jak zamlada.
Jednoho smutného odpoledne sešla se celá rodina Rožků nad matčiným lůžkem a pak doktor jim s pohnutím oznámil, že matička Rožková trpí zhoubou leukémií, již nelze léčiti. Tu děd špitl Ladíkovi: „Jest tomu dobře na padesát let, co jsem sloužil v britské armádě v Pamíru a tamní haridžan Rámmóhan naučil mne schopnostem, pomocí nichž je možné pouze silou vůle zastaviti i tuto zhoubnou nemoc.“ Ladík však neměl pro kmetova slova pochopení a pohnut matčiným utrpením i lety dědovy žertovné tyranie obořil se na starce, řka: „Dejte nám už s těmi tlachy pokoj, dědečku! Cožpak nevidíte, že se maminka poroučí již nadobro do rukou Páně?!“ I jal se vykázati starce z místnosti.
Sivý čtverák rozmrzen touto příhodou odebral se do místního starobince, kde již po léta žil, v péči místních ošetřovatelek, jeho starý známý – válečný invalida Jindřich Holcepl. Kulka trefila jej na frontě do páteře, pročež byl nadosmrti připoután k invalidnímu vozíku.
Po pár dnech bylo utrpení paní Rožkové u konce a tato milá žena došla klidu na místním hřbitůvku. Smuteční průvod ubíral se od hřbitůvku přes les zpátky do vsi. Sivý čtverák se této chmurné slavnosti neúčastnil a raději než by se rozloučil se svou vlastní dcerou, vysedával v makotřaské krčmě.
V čele průvodu šel tedy Ladík a tu si povšimne podivné postavy, která na kraji lesa kácí statnou jedli. Přijde blíž a rozpoznává invalidu Holcepla, který však nejen že chodí, ba jest pln sil a životního elánu. I přistoupí pan Holcepl k Ladíkovi, řka: „Tak tedy upřímnou soustrast, inu musíme tam všichni. Ale tuhle Vám dám lahvinku slivovice a doneste ji prosím svému dědovi za to, jak mi dobře ve starobinci posloužil.“
- Pedro / 19. července 2017
Sesedla se zas jednoho večera všechna vnoučata večer kol dědečkova křesla a dychtivě očekávala, čím je sivý čtverák pobaví, než se odeberou k večeři a do svých postýlek. „Kdopak se se mnou vsadí o celou korunu, že dokáži vyfouknout kouř ze své dýmky kokotem?“ Pronesl chlípný kmet. Vnoučátka po sobě pokukovala, nevěda, co to slůvko znamená. Jen nejstarší Ladík, který již ve škole od starších chlapců toto slovo zaslechl, se začervenal, řka: „Dědečku to jest výraz, kterého užívati se nesluší, ale vsadím se s Vámi hned o pět korun, že toho nesvedete, neboť to je zhola nemožno.“ Děd se zašklebil a pravil: „Dobrá, milý vnoučku tu sázku přijímám,“ a odbelhal se do kuchyně, kde maminka právě vykuchala statného kohoutka. I přinesl kmet vykuchaného kohoutka do pokoje a dírou v jeho pupku vyfoukl tabákový kouř. „Ach tak!“ Pravil smutně Ladík, odevzdávaje sivákovi své celotýdenní kapesné.
Poté se všichni odebrali k večeři a skvěle si na kohoutkovi pochutnali, jen Ladík smutně a o hladu stál v koutě místnosti na hanbě. Maminka se naň tuze rozhněvala, když ji dědeček upozornil, jaká sprostá slůvka již Ladík zná.