Přebral / 19. dubna 2011(Dokončení z minulého čísla.)
A už je tu slavný onen den, kdy víc jak polovina občanů makotřaských vyprovází Ladíka až do Kladna na nádraží:
„Nedělej nám tam ostudu, hochu!“
„Ať ti daj tu medajli!“
„Nemůžeme se dočkati, až přijedeš stejným vozem, jako jezdí císařpán!“
A Ladík vyklání se z okna zrychleného vlaku linky Kladno Vejhybka – Praha – Třebová – Olomouc – Ostrava – Slezská Orlová a mává. Jen dědečka mezi všemi nevidět, nechal se slyšeti, že nepotřebuje toho tajtrlíka vyprovázet, a že stejně Ladík v soutěži neuspěje a domů se horko-těžko vrátí, a děd mu pak strouhati mrkvičku bude, a vůbec, a tak a podobně, a aby mu pokoj dali.
Vlak si to uhání malebnou zemí českou i úrodnou zemí moravskou. Ladík nechce nechávati nic náhodě a proto bedlivě studuje životopisy slavných žertéřů a humoristů, aby byl na vše, čím jej organisátoři soutěže překvapí, dobře připraven. Jen občas ukousne si trochu koláčů draze koupených, neboť v nich je cukr, a ten prý myšlení prospívá.
A již vlak projíždí dalekou zemí slezskou, jen s několika přestupy dostává se Ladík šťastně až do Orlové.
Na nádraží vyskočí z vozu a zabouchne dvířka.
Lokomotiva zahouká a šine se dál.
Na kraji celém leží mour a obloha jako by byla z jednolité olověné šedi slita. Po obzoře, kam dohlédneš, tyčí se komíny a těžní věže, z dáli plane rudá zář oceláren. Nádraží zalidněno jest pouze dělníky tváří propadlých a očí vyhaslých, kteří ztěžka nabírají na rezavé lopaty celé hory uhlí, jež nikdy nebude hřáti zrovna jejich nuzné domky. Z krčmy nedaleké ozývá se dětský pláč, mužské hromování a křik padlých ženštin. Několik umouněných výrostků u nákladové rampy postávajících měří si hocha v bělostném nedělním obleku a s taškou s kapesným a koláči křivými dosti pohledy. Zde žádný uvítací výbor nečeká. Až když výrostci zvolna dají se do pohybu směrem k němu, osmělí se Ladík a zeptá se nejbližšího z dělníků:
„Dobrý den, pane, prosím vás, nevíte, kde je tu villa Bettina?“
„Jaka vila, cype pazgřiveny?“ zamračí se dělník a ukáže na nedalekou těžní věž:
„Tu žadna vila neni, jen zde tato šachta Bettina, však vidiš! Patři tomu křivemu židaku baronu Rothschildu!“
„Baronu Rothschildu?“ otře si opocené čelo Ladík:
„Tak přeci jsem tu možná správně! Baron Rothschild vychází dobře se Stavovským spolkem žertéřů vtipálků a enšpíglů, na jeho majetku koná se veselý turnaj ve čtveračinkách, jehož se účastním!“
„Z nas si prdel dělat nebudeš, ty vymydleny podělany maly astrachane! Tady nemaš co dělat, vypadni ocud, sic tě vemu lopatou!“ osopí se dělník na Ladíka.
S brekem klopýtá hoch přes koleje, když tu si všimne, že výrostci už jsou skoro u něj. Zašátrá v kapse, zdali by nenašel alespoň prak, kterým by se brániti mohl, ale nahmatá jenom obálku se známkami. Rozrušeně ji vytáhne na světlo Boží, nebude-li na ní alespoň třeba adresa odesilatele. Ale nic tam není. Zrak jeho stočí se na poštovní razítka...
Doma v Makotřasech sedí děd v houpacím křesle, pokuřuje, na klíně leží mu otevřený Vilímkův Jízdní řád, ve kterém si prstem ukazuje. V druhé ruce drží starožitné cibule na řetízku. Pološeptem pro sebe si odpočítává:
„10... 9... 8... 7... 6... 5... 4... 3... 2... 1... Ach tak!“
A zhoupne se v tu chvíli zlehka dozadu a spokojeně vyfoukne směrem ku stropu kroužek dýmu.
Přebral / 22. května 2011Dědeček, hrobník, pan učitel a pan pojišťovací aktuár Vimr, v tuto chvíli tvořící obvyklou páteční stolní karbanickou společnost, seděli u svého navyklého stolu v rohu sálu restaurace u Kalendů a mastili lízaný mariáš.
„Hej hola, sousedé rozmilí! Smím si k vám přisednouti?“ zaznělo náhle za páně učitelovými zády a před zraky starousedlíků se z tabákového dýmu onu místnost zahalujícího vynořila postava páně Michálka, obchodníka rybami, do obce nedávno přibyvšího.
„Nu, tady, jaksi... není místo. Rezervováno tu máme, rezervováno,“ otřásl se po zásahu tímto přívalem bodrosti pan Vimr, jenž byl povahy neurotické.
„Ale nepovídejte, sousede, já si tady přistavím židličku, žádného místa vám nezaberu!“ poplácal ho majitel rybárny po rameni a už byl mezi nimi:
„Poslyšte,“ započal hned další nit hovoru, „vy jste ten slavný děd Rožek, co si tak často tropí šprýmy z toho vnuka Ladíka? Mnoho jsem o vás slyšel! Člověk nemůže ani projít po návsi, aby o vás něco nezaslechl!“
„To jsem já,“ přikývl děd, „a vy budete jistě ten proslulý člověk přes ty ryby, že? Člověk se nemůže projít za slunného dne po návsi, aby si nevšiml, že jste k nám přibyl.“
„No vidíte! Takže se vlastně už známe!“ zaradoval se obchodník:
„Víte, sousede, ale jednu výhradu, takovou malinkou, bych k vám přeci jenom měl. Co jsem slyšel, tak si děláte legraci hlavně ze svých vnoučat. A já si říkám, máte-li to zapotřebí, takový šprýmař, vždyť dítě vyvede z míry snadno téměř každý. Jestli vy tak trochu, sousede, nevyužíváte toho, že ta malá hovádka jsou ještě ducha nezralého, a všechno vám takříkajíc zbaští! A jestli to není vůči těm dětem trochu nevýchovné, stále srážet jejich nevelké sebevědomí takovými žerty!“
Dědeček si pána pečlivě změřil očima:
„To si nemyslím. Pečlivě vymýšlím jen žertíky, které jsou přiměřené jejich věku.“
„Pfpfpfff!“ udělal rybárník na prstech mlýnek a ušklíbl se:
„Jen jestli to není tím, že pořádný žertík pro dospělého zkrátka vymyslet nedovedete!“
Celý sál restaurační, do té doby žijící halasným ruchem, jako by náhle ztichl, že i párátko slyšel bys na zem dopadnouti.
„Myslím, že bude lepší, když odejdete,“ zasyčel hrobník.
„Ano, hned teď!“ složil karty pan učitel.
„Prosím,“ dodal pan aktuár Vimr.
Pan Michálek vracel se domů mírně rozladěn. I přes jeho povznesenou náladu proniklo několik šípů pochybností, zdali se tentokráte dobře uvedl a zda někoho neurazil. Bylo by špatné, kdyby s místními nevyšel a musel se opět odstěhovati, i když byl na život kočovný vcelku navyklý. Z nějakého důvodu se mu ani v jeho předchozích působištích příliš nedařilo, ale byl příliš optimistickým, než aby si, řečeno s národním feuilletonistou Nerudou, nakouřil pěnovku. Nakonec, snad nebude tak zle.
Rád by s někým ještě prohodil pár slov na uklidněnou, ale ulice byly jako vymetené, dokonce ani jeden pes nezaštěkal.
Ba dokonce všechny domy po cestě měly zabouchnuté okenice, takže ani ždibek světla nepronikl na ulici. Proto si až u vrat svého krámu všiml, že v přístěnku postává povědomá shrbená postava. Její řídké vlasy se ve slabém měsíčním světle stříbrně leskly:
„Dobrý večer, sousede, arci, nedal mi náš rozhovor spáti, měl byste tedy zájem o žertík pro dospělé?“
„Nu, tak se předveďte,“ zasmál se obchodník od srdce.
Ráno přišli pan učitel a pan aktuár Vimr k rybárně. Hrobník už tam byl.
„To bude asi úhoř, že?“ nervosně se podrbal pan aktuár na bradě.
„Úhoř. Ano, úhoř,“ odvětil učitel.
„Jeden by, jaksi, neřekl, že se ta ryba vyznačuje takovou pevností,“ zavrtěl hlavou pan Vimr.
„Myslíte, že toho proutěného muže sestavil v noci, nebo ho měl někde přichystaného?“ otázal se pan učitel.
„Nevím,“ pozdvihl smutně obočí pan aktuár, „ale čeká mne spousta práce, z našeho ústavu asi pošlou inspekci.“
„A co jim řeknete?“
„No, no... vysvětlení z roku 1866 asi již nemohu použíti, neb zde není Prusů... nejspíše šlo o vznícení plynu z nedalekých kladenských slojí... Je to možné?“
Pan učitel přikývl:
„Samozřejmě. Samozřejmě. Ve zdejších geologických podmínkách je to vysoce pravděpodobné.“
A dál už mlčeli.
Byla to škoda, protože letošní žertík pro dospělé se opravdu povedl, ale jsou věci, o kterých se v Makotřasech zkrátka nemluví.
Přebral / 18. února 2021Rok 1918 byl i v Makotřasech spojen s velkým pozdvižením. Značný podíl na tom měl pád nenáviděného Rakouska a zrození Republiky československé, ruku v ruce s těmito událostmi veskrze radostnými ale přicházelo mezi zemité zdejší obyvatelstvo též strašidlo obávané Španělské chřipky.
„Poslyšte, pane Rožek,“ otázal se řezník Čvančara jednoho prosincového rána v krámě dědečka, který se do tohoto jeho království vydal s vnukem Ladíkem pro chutné vepřové klobásky:
„Vy ste takovej všehoznalej, jak se to má s tou španělskou polízanicí? Já se na vítání presidenta Masaryka v Praze setkal se svym druhem z učení, kterej projel celej svět od Užhorodu až po Vladivostok, Novej York a Paříž, a ten mi řikal, že si nemám dělat starosti, že je to jenom taková novinářská kačena. Že prej chřipky tu byly a budou a chlap na vrcholu sil jako já se nemá čeho bát. Je to tak?“
„Inu,“ zamyslil se dědeček, „znám jednoho novináře, též svého dávného druha, a ten říkal, že je to zejména velká událost medijní.“
„Aspoň, že tak,“ odkašlal si Čvančara do prejtu:
„Aspoň, že tak.“
***
Počátek ledna byl v Makotřasech smutný, pohřbívali totiž dobrého řezníka Čvančaru do chladného hrobu. Podobně, jako některé jiné sousedy a přespolní jej sklátila záludná Španělská chřipka, co si jako zkažená nevěsta z krvavých románů vybírala až překvapivě často mladé, zdatné muže.
„Dědečku,“ otázal se Ladík: „Jak to, že je kolem tolik umírání? Neříkal ten váš přítel, že celá ta věc je zejména událost medijní?“
„Inu,“ pokrčil rameny dědeček:
„Můj přítel Karel Sezemský, vydavatel v jistých kruzích oblíbeného věstníku »Posel záhrobní z říše duševní«, jest nejen novinářem, ale i naším největším spiritistou a zkušeným médiem. A pro něj jsou současné chmurné žně věru velkou událostí.“
„Ach tak!“
