Vaslaf / 30. července 2026„Dědečku,“ zeptal se Ladík, jedva takříkajíc jedním dechem zhltl ‚Nový epochální výlet pana Broučka, tentokráte do XV. století‘, „myslíte, že budou lidé jednou opravdu umět cestovat časem? Že se třeba budou moci podívat do dob lovců mamutů, Rudolfa II., nebo naopak do budoucnosti?“
Dědeček se zamyslel, na tváři se mu mihl lehký úsměv a počal vykládati:
„Dobře poslouchej, Ladíku. Povím ti poučný příběh, jak jsem byl jednou asi ve tvém věku vyslán z Loun do Brna za strýcem Augustinem. Bylo mi třináct let a rodiče si tenkrát mysleli, že když kluk umí napočítat do sta a pozdravit pana přednostu, může jet sám třeba přes půl země.
V Lounech mi tatínek koupil lístek, dal mi jej do kapsy kabátku a desetkrát mi připomněl, ať jej neztratím. Jenže já vytáhl kapesník, vysmrkal se a lístek někam zmizel. Když přišel průvodčí, prohledával jsem kapsy, boty, kufřík i čepici, jako bych čekal, že se lístek, neposeda, schoval zrovna tam. Nakonec se našel přilepený na tom kapesníku.
V Praze jsem měl přesednout, ale spletl jsem si perón a místo na Brno jsem nastoupil do vlaku, který mířil někam na sever. Poznal jsem to až podle toho, že jsem se dal do řeči s jedním sedlákem, který se divil, proč jedu na Moravu přes Křinec. Vystoupil jsem na první zastávce, jenže tam nikdo nevěděl, kdy pojede vlak zpátky. Čekal jsem tam snad celý den, jak se mi zdálo, a živ byl toliko z planých jablek, která jsem sbíral podél kolejí.
Když jsem se konečně dostal do správného vlaku, má smůla pokračovala. Vlak přibrzdil, můj kufřík spadl z police, chatrný zámek povolil a všechen můj majetek se rozletěl po voze. Košile visela jednomu pánovi na hlavě, ponožky přistály v klíně jakési paní a kartáček na zuby odjel pod lavicí tak daleko, že jej vyšťáral až při příští zastávce jeden ochotný výletník špacírkou.
To nejhorší mě ale teprve čekalo. Na peróně větší stanice zářila novinka té doby – nablýskaný Stollwerckův automat na čokoládu. Vystoupil jsem a chvíli jsem před tím zázrakem stál jako u vytržení. Po krátkém váhání jsem vhodil do štěrbiny poctivě ušetřený desetikrejcar, jenže stroj chvilku chrastil, pak lhostejně cvakl a čokoláda nikde. Nehodlal jsem se přece vzdát svého majetku! Počal jsem do té plechové skříně bušit pěstičkou a lomcovat páčkou.
Tu se ozval hvizd. Odepsal jsem ztracený peníz a vyrazil jsem za rozjíždějícím se vlakem. Snad bych jej i byl dostihl, jenže jsem přehlédl staničního zřízence s dvoukolákem. Pamatuji si náraz, krátký let vzduchem a přistání ve špinavé kaluži u vodního jeřábu. Když jsem se konečně dostal dalším vlakem do Brna (kufřík mi tam naštěstí schovali ve staniční kanceláři), měl jsem kabát od bláta, kalhoty roztržené a byl jsem bez jediného krejcaru.
Ke strýci jsem dorazil až za hluboké tmy, hladový jako vlk, k smrti unavený a skálopevně přesvědčený, že se jen a pouze mně při cestování musí přihodit každá myslitelná pohroma. Tolik jsem si tenkrát přál, abych mohl ten proklatý den nějak vrátit zpátky…
Když jsem, rdě se až po kořínky vlasů, neochotně vyprávěl o své anabasi, strýc – vzácný to muž, který v životě snad ani slůvkem nezalhal – se pod plnovousem usmál, poplácal mě po rameni a řekl: ‚I ty, hochu, se časem naučíš cestovat.‘“
