- eso / 16. listopadu 2004
„Dám ti hádanku, Ladíku,“ řekl jednou dědoušek svému vnukovi.
„Na jednom břehu řeky jest pes a na druhém břehu kus masa. Jak se pes k masu dostane, když přeplavat nesmí a žádného mostu tam není?“
„Přeplavat nesmí a mostu tam není? To opravdu nevím, dědečku,“ na to Ladík.
„Je to pes Ježíš,“ pravil děd.
„Ach tak,“ řekl Ladík a smál se také.
- S_M_Lomoz / 17. listopadu 2004
„A dědečku, jak jste mohl hrát s hochy fazole na chodníce u Národního divadla?“ podivil se Ladík. „Vždyť Národní divadlo počali stavět v osmašedesátém, a to vy už jste kolébal našeho tatiho.“
„Inu, vidím, že umíš dobře počítat, Ladíku,“ zasmál se děd. „Když já s hochy hrával fazole, chodník tam už byl, Národní divadlo však ještě nikoliv!“
„Ach tak,“ zasmál se Ladík a s ním i sivý čtverák.
- Gurzigost / 19. listopadu 2004
„Tak zase jednu hádanku a snadnou! Poslyšte děti: Uviděli jsme to na dubě a přec toho na něm neroste; co je to?“
„Roháč,“ vyrazil Oldřich v obavě, aby ho ostatní děti nepředešly.
„Vždyť právě o prázdninách jsem ti roháče na dubech ukazoval,“ odpíral Láďa.
„Tak nevím,“ prohlásil Oldřich.
„Nevím, nevím!“ připojili se Láďa i Milča.
„No přece naše babička, která se na dubě včera oběsila, chytráci,“ rozřešil sivý čtverák.
- Wuxia / 19. listopadu 2004
„Děti, ukryl jsem na svém těle kuličku, hledejte, kdo první,“ volal dědeček, vraceje se z besedy se sousedy. „Ale dědečku,“ ohradil se Ladík, „vám jistě nejde o to, abychom kuličku nalezli.“ „Ne,“ zavyl vilně stařec.
- Trisolde / 21. listopadu 2004
Jednoho večera Ladík ne a nemohl usnouti.
„Jakpak, že nespíš, Ladíku?“ tázal se dědeček, „přihodilo se ti něco?“
„Nepřihodilo se mi nic, ale celý den jsme si s dětmi nehráli, venku jsme nebyli, pranic nedělali, nejsem tedy vůbec unavený,“ stěžoval si Ladík.
„Snadná pomoc, potřebuješ jen trochu utahati!“ začal dědoušek a vyloviv z kapsy u vesty kousek provázku, přivázal jej na nožičku Ladíkovu, rozběhl se po světnici a tahaje ho po zemi, smál se.
„Již dosti, dědečku nebo usnu tak, že už se nikdy neprobudím!“ prosil Ladík a smál se křečovitě, až mu slzičky kanuly.
- Gurzigost / 24. listopadu 2004
Dědeček dal Ladíkovi další hádanku: „Ladíku, dnes jsem viděl u zmrzlináře Horáčka dvě ženy, kterak si koupily nanuk na špejli. Jedna si ho zasunovala do úst a druhá jej lízala. Která z nich byla vdaná?“
Ladík zčervenal a řekl: „Zřejmě ta, která si ho vkládala do úst, ale dědečku, ve vašem věku, takové hanebnosti...“
„Jaké hanebnosti?“ rozesmál se děd. „Jediný, kdo má na mysli hanebnosti, jsi ty, Ladíku! Vdaná byla přec ta, které se na ruce skvěl snubní prsten!“
- Wuxia / 24. listopadu 2004
Pár dní před Štědrým dnem seděly děti v sednici kol stolu, rokujíce, kam by se kdo chtěl příští rok podívati na prázdniny. Od kamen poslouchal je dědeček a tu znenadání pravil: „A já pojedu na Kubu!“
Dětem údivem spadly čelisti. „A jak to přijde, dědečku, že na Kubu?“ vypravil ze sebe Ladík, všecek užaslý.
„Inu, takto,“ pravil děd, vytáhl z trouby kuthan s pokrmem z hub a krup, pojedl notnou porci a pak řekl: „Pojďte se mnou na dvůr, děti.“
Před domem pak staroch, obkročiv bicykl, kroužil kolem domu, bujaře volaje: „Vizte, děti, takto jezdím na kubu.“
„Ach tak,“ pravily děti.
- S_M_Lomoz / 25. listopadu 2004
Venku byla zima, i sešli se u kamen děd a kupa jeho vnoučat.
„Inu, povězte mi,“ vyzvídal na dětech dědouš, „čímpak se živí váš otec?“
„Je úředníkem v magistrátě!“ volaly děti jedno přes druhé.
„I ba ne. Husou se živí, kterou mu vaše mamička připravila,“ usmál se čtverácky děd, všichni pohlédli do jídelny a pak se společně zasmáli.
- Mike_Wazowski / 26. listopadu 2004
„Dědečku, dám ti hádanku,“ zkoušel Ladík starouše, „je to černé a nachází se to mezi nohama, co to je?“
„I ty jeden nemravo,“ rozohnil se staroušek na Ladíka, „pojď sem, ať tě vykudlám!“
„Jaký nemrava?“ ničeho nechápal Ladík, „je to náš Mikeš, pod stolem ležící,“ ukazoval zmatený hoch na kocoura, který ležel uprostřed pod stolem.
„Ach tak, ty jeden kujóne!“ usmál se děd.
Malá Jaruška, která teprva začínala žvatlat, se také smála z postýlky a volala: „Tocicta lezi pod stolectem...“
- Mike_Wazowski / 26. listopadu 2004
„Copak to je, děti: ve dne to kouše a v noci plove?“ položil děd dětem záludnou otázku.
„Nevíme, dědečku.“ odvětila zklamaně dítka.
„Ech — nic neznáte, holoto,“ triumfoval stařík. „Dáte-li se poddati?“
„Ano, co je to?“
„No přec zuby naší babičky, chytráci,“ chechtal se dědek a ukázal na skleničku s umělým chrupem na babiččině nočním stolku.
- Halub / 27. listopadu 2004
Jednoho dne jako obyčejně kudlal dědeček děti v sednici, když tu náhle zvážněl a posmutněle malým rozjívencům oznámil: „Musím vám říct něco strašného. Jak víte, jsem již starý a co nevidět zaklepu bačkorami.“
„Ale to je hrozné!“ vyděsil se Ladík, „Vy přeci nemůžete umřít!“ Nejmladší Adélka už zatím začínala natahovat moldánky.
„Ale kdepak, neumřu,“ rozesmál se starý lišák „a přece bačkorami zaklepu!“ Nato si vyzul papuče, vzal je do rukou a zaklepal jimi o sebe.
„Tak takhle to dědeček myslil!“ smály se děti, až jim běhal mráz po zádech.
- Mike_Wazowski / 27. listopadu 2004
Dědeček se jednoho večera tvářil velmi tajemně: „Dám vám, děti, hádanku,“ pravil. „Co to je: je to černé — bílé — černé — bílé — černé — bílé...“
„Noc a den.“
„Zebra.“
Nikdo však neuhádl.
„Nic neznáte, holoto,“ hřímal dědek. „Tučňák, který válí sudy, to je, chytráci.“
„Hmmmmm...“ pomyslel si Ladík.
- Vaslaf / 29. listopadu 2004
„Kde jsou ty časy, kdy jsem napínával plachty,“ vzdychl dědeček.
„Vy jste byl námořníkem, dědečku? Proč pak jste nám o tom dosud nevypravoval?“ ihned se na něj sesypaly děti.
„Kdepak námořníkem! Pomáhal jsem napínat plachtu co dobrovolný hasič při onom velkém požáru u pekaře Vodičky. Tovaryš Lacina tenkráte musel z podkroví do plachty skočit, aby se před ohněm zachránil.“
„A od té doby je Lacina mrzákem?“ vyzvídaly děti.
„Ba, ba — neměl mi tehdy chodit za vaší babičkou,“ vysvětlil dědeček a tuze se smál.
- Mike_Wazowski / 29. listopadu 2004
„Ach Bože, teta Karolína zase plácá páté přes deváté,“ postěžoval si dědeček dětem, když vyšel z pokoje, kde stálo pianino.
„A co povídá, nějakých nesmyslů opět vypustila ze sebe?“ optal se Ladík.
„Ale ne, rozsypaly se jí notové listy po zemi, poskládala je špatně a teď hraje partitury z Osudové i Ódy na radost jakoby jeden celek,“ prohodil děd.
- Mike_Wazowski / 29. listopadu 2004
„Soused Homolka se vrátil z Ruské legie, kde střežil transsibiřskou magistrálu a považte, dítka, naučil mne něco ruských slůvek a psát azbukou,“ chlubil se dědeček, když se vrátil z hostince U Doušů.
„Jé, naučte nás, dědečku, něco z ruského jazyka,“ žvatlala dítka jedno přes druhé.
Sivý čtverák vzal tužku a papír a napsal naň: »mama«.
„To není rusky, to je česky máma,“ odpověděl Ladík zklamaně.
„Ba ne — to jest rusky táta, vy chytráci, neb »M« jest v ruštině »T«,“ chechtal se dědeček, jakou kudrlinku zas dětem do hlaviček nasadil.
„Och jé...“ povzdychl si Ladík.
- DJ Slamák / 29. listopadu 2004
„Oč se vsadíš, Ladíku, že ti i dnes vypálím další kudrlinku na tvém rozoumku?“ laškoval jednoho dne opět sivý čtverák. „I kdepak, dědečku, dnes vás určitě prokouknu!“ věřil si Ladík. „Nuže, sleduj,“ odtušil děd, napsal do textového souboru »Nová kudrlinka na Ladíkově rozoumku« a vypálil jej na CD-R. „Tak jste mě zase převezl, dědečku,“ smál se Ladík a v kapse se mu otevírala kudla.
- Dadel / 30. listopadu 2004
Jednoho dne děti přišedše ze školy domů spatřily, že maminky v jizbě není. Tyto byly velice překvapeny, anžto maminka každičké poledne jíšku u plotny připravovala.
Nejstarší Ladík neztratil duchapřítomnosti a jal se dědečka zavolati:
„Dědečku, nevíte, kam maminka se poděla? Plotna je studená a ani na zahradě jsme jí nespatřili.“
„To máte tak,“ odvětil sivý kmet, „vaše matička a moje drahá snacha počala dnes ráno chrliti krev a byla odvezena do hospice svaté Anežky České v Červeném Kostelci.“
Děti se v tu ránu tou nešťastnou zprávou rozklepaly a začaly jim z očí téci proudem slzičky.
„Moje milovaná maminka! Uzdraví se, viďte? Řekněte dědečku, že se maminka vrátí!“ plakala Lidka.
„Ale co vás nemá, děti, samozřejmě že se vrátí!“ konejšil děd děti a hladil je po hlavičkách. Děti počaly se zvolna uklidňovati.
„Vrátí se coby pokojná, spasená duše a bude žít navždy v našich vzpomínkách,“ dodal poté stařec se šelmovským úsměvem.
- Wuxia / 1. prosince 2004
„A dědečku, co to je vlastně ta práce?“ zeptal se jednoho dne Ladík. „Toho slova jsem nikdy neslyšel,“ odvětil udiveně stařec. „Ani já ne,“ přidal se k besedě Ladíkův otec. „Ach tak,“ odvětil chlapec a pohledem smutně přejel chýšku z roští a hlíny, v níž mu bylo již několik let přebývat.
- Wuxia / 2. prosince 2004
„Ladík je již v měšťanské škole, z náboženství má výbornou, pak bude jistě věděti...“ započal dědoušek jednoho dne rozpravu, ale ke konci věty se již nedostal. „Ale dědečku, já jsem letos z náboženství propadl,“ ozval se nesměle Ladík. „A to snad ne!“ ulekl se děd. „Toť hanba hanboucí, hochu, jak jsi toho mohl dopustit,“ plísnil kmet vnuka. Když tu náhle chlapci šelmovsky zasvítila očka a vykřil: „Apríl, dědečku! Vždyť dnes máme prvního dubna!!“ „Ach tak,“ zaskřípal zuby děd a již se těšil, jak chlapce při nejbližší příležitosti opět napálí.
- eso / 2. prosince 2004
„Ladíku!“ vykřikl dědeček. „Máš na zádech obrovského pavouka!“
Ladík vyskočil, křičel a válel se po zemi, aby ho setřásl.
„Apríl!“ zvolal sivý čtverák.
„Ale vždyť je listopad,“ namítnul Pepíček.
„Bať, ale kdyby bylo opravdu apríla, nebyl bych Ladíka tak snadno nachytal, ty nedovtipo!“ opáčil stařík.
„Ach tak...“ povzdychly si děti, až na Ladíka, kterému jen mráz přecházel po zádech.
