Bornholm / 26. října 2004Přijde už dospělý Ladík ke svému téměř stoletému kmetovi na vejminku a táže se ho:
„Dědečku, čeho si přejete upéci k nedělnímu obědu? Kachny či husy?“
„Pámbu zaplať, milý vnoučku. Jsa skromný, musím prohlásit, že je mi to lhostejno — obé je velmi chutné,“ odvětil děd.
„Ha, to jsem vás doběhl, důvěřivý dědoušku — budete mít zase slupky od brambor,“ prál vesele Ladík a smál se, až se za břicho popadal.
„Ach tak.“
Bornholm / 30. prosince 2004Dědeček: „Ladík již je v měšť. škole a má z chémie výbornou; jistě tedy bude věděti, čemu patří budoucnost?“
Pomlčka.
„Nuže, nikdo z vás neví, holoto?“ podivil se děd.
„Aluminiu,“ vyrazil Bedřich, aby ho žádné z dětí nestačilo předstihnout.
„Ale kvač,“ odpověděl čtverák a sivý úsměv mu po rtech jen hrál.
„Uranu přeci, jenž se z jáchymovského smolince získati dá, ty nedovtipo,“ děl vesele kmet.
„Ach tak, na to jsem nepomyslil,“ pravil smutně Bedřich.
„To jsou okolostojčnostě,“ odtušil Ladík.