SIVÝ ČTVERÁK

Novodobá tvorba

Dle autora - Gustav_Husak (celkem 5):

• Gustav_Husak / 4. února 2017
  „Víš-li, Ladíku, že existuje zvíře, které vidí za roh?“
  „Není možná, dědoušku! Existuje-li takové zvíře, pojím prvního dílu Káji Maříka! Ani člověk nemůže za roh viděti, říkal nám pan řídící! A též nám pan řídící říkal, že my lidé jsme nad všemi zvířaty!“
  „Pan řídící vám toho možná říkal, ale jistě nebyl v zahradě zoologické, kam tě v neděli vzíti hodlám. A až tam zvíře podivné, ‚nosorožcem‘ zvané, uvidíš, mnoho věcí pochopíš,“ usmál se dědoušek, zatímco Ladík naprázdno u představy blížící se svačiny polkl.
• Gustav_Husak / 11. srpna 2017
  Seděl takto jednou dědoušek nad odkrytou žumpou a hleděl do ní.
  Hodinu, dvě, tři, až to dětem nedalo a Ladík, anžto byl nejstarší a proto jej mladší sourozenci vyslali, k dědouškovi přiběhl:
  „Dědoušku, dědoušku! Co jest to dnes s vámi? Hledíte jen do této díry s obsahem nevábným a žádné zábavy s vámi není... pojďte si s námi hráti, pěkně prosíme!“
  „Víš, chlapče,“ zachmuřil se děd, „do tohoto obsahu nevábného celá zlatka mi upadla. A já teď vzpomínám, jaké krásné časy to byly, když jsem té zlatky k dispozici měl...“
  Ladík chvíli na dědouška hleděl, poté se v kštici podrbal, k mladším sourozencům odběhl a po chvíli k dědouškovi se vrátil:
  „Dědoušku, dědoušku! S bratříčky a sestřičkami jsme z kapesného celé zlatky dohromady dali! Zde vám mince tyto dávám, půjdete si s námi hráti?“
  Dědoušek, sbíraje mince z Ladíkovy dlaně, pokýval hlavou: „Šel bych, chlapče, šel bych vskutku rád, ovšem vzpomínám, jak mi do díry této před lety dvaceti zlatka upadla. Míti jí, měl bych v tuto chvíli celých dvou zlatek...“
  A dědoušek se znovu do díry s obsahem nevábným přemýšlivě zahleděl, tedy nemůžeme si býti jisti, zda Ladíkovo „Ach tak“ zaslechl či ne.
  
• Gustav_Husak / 31. srpna 2017
  To se takhle jednou Ladík chystal na tábor: těšil se, až si užije náramné zábavy s dětmi svého věku a zároveň neztratí kontakt s kamarády, kteří jedou na prázdniny jinam, protože mu maminka koupila nový telefon mobilní.
  
  „Až bude ti docházeti kredit, Ladíku,“ vece před cestou sivý čtverák, „napiš, rád tvůj telefon dobiji.“
  
  Ladík, pln zážitků a dobrodružství, prožil pěkně prvních pár dnů na táboře – a zároveň své zážitky sdílel s kamarády, kteří byli jinde: a náhle zjistil, že mu dochází kredit: jal se tedy psáti.
  
  „DEDECKU, DOCHAZI MI KREDIT, PROSIM DOBIJTE MUJ TELEFON.“
  
  Druhý den Ladík radostně vítal dědouška svého na návštěvě se zjevivšího. Ovšem zanedlouho se Ladík divil nemálo... dědoušek si Ladíkova telefonu mobilního vyžádal a vzápětí začal do něj kladivem bíti.
  „Ale dědoušku, čeho to činíte? Vždyť mi telefonu mého zničíte!“
  „Činím jen toho, čeho jsi ode mne žádal,“ napřímil se děd, „abych telefonu tvého dobil. A abych telefonu tvého dobil, musím do něho nejdříve řádně bíti, jinak prosby tvé vyplniti nemohu.“
  „Ach tak,“ shrábl Ladík do hrsti smutné trosky toho, co před dobou nedlouhou telefonem mobilním ještě bylo.
  
• Gustav_Husak / 7. října 2017
  Ondyno se dědoušek rozhodl udělat Ladíkovi radost a vzal jej na výlet do matičky stověžaté. A i na rozhlednu petřínskou a do bludiště zrcadlového dědoušek s Ladíkem zašel.
  A jak jistě, milé děti, víte, vprostřed bludiště zrcadlového dioráma Švédů matičku Prahu za vojny třicetileté dobývajících jest. Ladík na to s očima navrch hlavy hleděl a nakonec jej i mince před obrazem poházené zaujaly.
  „Dědoušku, takových peněz tady a nikdo je nezametá, nasbíráme si!“
  „Ani se neopovaž, to by tě Pán ztrestal! To sem házejí návštěvníci, neboť kdo sem minci hodí, kouzlo obrazu mu zaručí, že se sem dozajista vrátí.“
  „Opravdu, dědoušku?“
  „Pravda pravdoucí to je, Ladíku, myslíš snad, že by sem lidé házeli peníze jen proto, že jich příliš mnoho mají? A i kdyby to tak bylo, že by personál mající zde poklízení na starost peníze nezametl a nevzal si je? Právě kvůli kouzlu tam peníze poklízeč nechává, jinak by jej, jak jsem ti řekl, Pán potrestal.“
  „A dědoušku, mohu si také hoditi?“
  „Jistě že můžeš, máš-li nějakých penízků u sebe. Já ti penízek dáti nemohu, to musí být penízek, který ty sám máš, jinak by kouzlo nefungovalo.“
  Ladík honem prohledal kapsy a když už si zoufat začínal, přeci jen pětník našel. I hodil jej co nejdále a hned se ptal dědouška: „A dědoušku, kdy se sem vrátím? Bylo to tu velmi zábavné a rád bych si ještě mnohokrát pobloudil...“
  „Toho já bohužel nevím, toho zajišťuje kouzlo. Možná se vrátíš za týden, možná za rok, možná za let deset či padesát se svými vnoučátky. Tak nad tím nemudruj a pojď, ještě další zábava tě čeká, zrcadla pokřivená všelijak, notně se nasměješ.“
  A poté, co se Ladík u zrcadel křivých skutečně nasmál, až jej bříško bolelo, řekl mu dědoušek: „Tak, už budeme muset jíti, nestihneme-li dráhu do Makotřas, budeš museti jít celou, celičkou cestu pěšky, já tě nésti nemohu, již jsi příliš těžký a já příliš starý.“
  Ladík přisvědčil, a ač se mu z bludiště nechtělo, vydal se poslušně za dědouškem, který na něho odkudsi zpoza rohu volal, aby si pospíšil. Ale co to?
  „Dědoušku, vždyť jsme znovu u obrazu?“
  „Inu, Ladíku, hodil sis penízek, aby ses sem vrátil? Nu, přání se ti vskutku rychle splnilo.“
  „Ach tak...“
  
  „A teď již pojď. Mohl by sis sice ještě chvíli poblouditi, ale jak jistě víš, do Makotřas je to dlouhá míle a chceš přeci dráhu stihnouti, či snad ne?“
  Ladík opět přisvědčil a chtě nechtě vydal se s dědouškem od rozhledny petřínské.
  Ale co to?
  „Dědoušku, kampak to jdeme? Tudy se přeci nejde na dráhu?“
  „Jistě, že se tudy na dráhu nejde. Proč bychom také na dráhu jíti měli? Což jsi zapomněl, že do našich milých Makotřas dráha nevede a ráno jsme do matičky stověžaté z Kladna jeli? A protože jsi sám odsouhlasil, že nestihneme-li dráhu do Makotřas, půjdeš celou cestu pěšky a nebudeš o nesení škemrati, pamatuj na slova svá. Nemožno přeci stihnouti něčeho, co neexistuje. Já si mezitím spočtu, kolik piva dobrého si za peníze za dráhu do Kladna ušetřené v šenku koupím.“
  „Ach tak...“, zakulhal mírně Ladík, neboť se mu právě puchýř na noze vytvořil. Nebo to jen představa Ladíkovi se do hlavičky při dlouhé cesty představě vkradnuvší byla? Ať již byla nebo nebyla, jistě byste, milé děti, nechtěly Ladíkovy nohy po příchodu domů míti...
  
• Gustav_Husak / 31. října 2017
  Seděl takto dědoušek před chalupou, bafal dobrého tabáku a sledoval kolemjdoucí svatební průvod do jedné z chalup makotřaských mířící.
  A již běžel kolem Ladík a na tu slávu převelikou se také zadíval.
  „Zdalipak víš, Ladíku,“ zabafal dědoušek, „že zdehle Francek Prunnerů se po dvanácté žení?“
  „Není možná!“ vykulil očka Ladík. „Po dvanácté?“
  „Jako že zde sedím a děd tvůj jsem,“ nevyndal opět dědoušek fajfku z úst. „Nevěříš mi snad? Žení-li se Francek po dvanácté, dostaneš ke svačině svého oblíbeného desertu a tím nemyslím kobližky, které zrovna maminka tvá peče, souhlasíš? Nežení-li se po dvanácté, zlatku z penze své ti dám.“
  Domluveno, ujednáno, dědoušek s Ladíkem si na sázky potvrzení rukou podali, když vtom... „Bim bam! Bim bam!“
  „Ach tak...“ olízl si maně rty Ladík, neboť si právě uvědomil, jaký že to čas hodiny radniční právě odbily a jaká že svačina se tím přiblížila...