SIVÝ ČTVERÁK

Novodobá tvorba

Dle autora - Hetero (celkem 17):

• Hetero / 9. února 2005
  Jednoho zimního podvečera seděly děti u Rožků v sednici a netrpělivě pokukovaly po dveřích, kdy už přijde staroušek a pobaví je tím, jak si vystřelil za sousedů na obecní schůzi. Tu se se skřípotem otevřely dveře - ale co to? Dědečkovy kroky byly pomalé a šmátravé a ani ťukání dědečkovy hůlky nebylo veselé jako druhdy. Když dědeček vstoupil do dveří, v dětech by se krve nedořezal! Kožíšek měl celý doválený od bláta, chyběla mu oblíbená beranice a přes stříbrné vlasy promokávala veliká krvavá skvrna! Shrbený děd nemluvě probelhal kolem dětí do své komůrky a než za sebou zabouchl dveře, mohly děti přes sípavý dech slyšet chraplavé zakletí: „kurvy socanský!“ Co se toho večera na makotřaské radnici stalo, se už děti nikdy nezvěděly, ale ještě měsíc napuchlé dědovo oko svědčilo o tom, že starosta své výhrůžky o tom, že vypečených taškařic nemá rád, myslel vážně a že jeho pochopové mají silné paže a tvrdé obušky.
• Hetero / 15. února 2005
  „Dědečku, jestlipak víte, že mému Jácíčkovi bude již zítra 1 rok?“ oslovil Ladík dědečka, chovaje v náruči oblíbeného králíčka. „I nebude,“ odvětil se smíchem dědeček, rozhlížeje se po kůlně.
  
• Hetero / 22. února 2005
  Byla neděle, a tak paní Rožková prostřela svátečním háčkovaným ubrusem stůl, u kterého seděla drobotina s milovaným starouškem uprostřed. „To máme klášný ubluš!“ pleskala vesele Lidunka ručkami. Dědečkovi čtverácky zablýskalo v dobrotivých očkách: „Inu, takový ubrus může být i tuze nebezpečnou zbraní. Věz, Ladíku, že tě tímto ubrusem uhodím a ty se budeš poroučet k zemi.“ „Ale, dědečku, to přece není možná, uhodit někoho lehounkým děrovaným ubrusem,“ postavil se Ladík před dědečka a směle vytrčil bradu. „Inu, to záleží na tom, co do ubrusu zabalíš,“ zalykal se smíchem dědeček, rozmachuje se hmoždířem zabaleným v ubrusu.
  
• Hetero / 23. února 2005
  „Ladíku, zapomněl jsem ti říci, že přes náves projíždí kejklíři s medvědem, opicí, mořskou pannou a všelikými atrakcemi,“ volal dědeček na vnoučka již z daleka, vraceje se k chalupě. Ladík, na nic nečekaje, se radostně rozeběhl k makotřaskému náměstíčku. Po hodině, celý utrmácený a spocený, se nešťastný Ladík vrátil a hned se vyčítavě obořil na starouška: „Ale dědečku, na návsi po žádných komediantech není ani památky a já se na ně tak těšil...“ „Inu, vždyť já jsem ti to taky zapomněl říci už včera,“ vysvětlil dědeček plácaje se smíchy do stehen.
  
• Hetero / 25. února 2005
  „Copak máte zítra ve škole?“ otázal se dědeček Ladíka. „Zítra máme počty, náboženství, kreslení,“ jmenoval Ladík. „Vím, že máš počty nejraději, proto si tě vyzkouším: Nuže, mám 8 oříšků a ty mne o 2 z nich požádáš. Kolik oříšků mi zůstane?“ „To je velmi snadné, dědečku — přece 6!“ vyhrkl Ladík okamžitě. „Ale kdepak, holečku! Zůstane mi 8!“ smíchem se duse, rozluštil příklad dědeček. „Ach tak,“ svěsil hlavu Ladík.
  
• Hetero / 25. února 2005
  Ráno odcházel dědoušek na pouť do Muchoprd a při odchodu se otázal vnoučka: „Jaké cukrátko by sis přál, abych ti z pouti donesl?“ Ladík, větře nějakou sivákovinu, potlačil chtíč a s hlavou svěšenou tiše špitl: „I žádnou, dědoušku, děkuji ti...“ „I to je dobře,“ smál se dědeček, „protože bych ti stejně ničehož nedonesl!“
  
• Hetero / 1. března 2005
  Dva dny před Štědrým večerem Rožkovic děti nachystaly v sednici stojánek na vánoční stromeček a již se nemohly dočkat, až se vrátí domů dědeček, který si vzal letos na starost opatřiti vánoční stromeček. Když se však pozdě večer dědeček navrátil domů, děti, nevidouce v jeho rukou žádného stromečku, tuze se zasmušily; Lidunka se rozplakala a Ladík vyčítavě pravil starouškovi: „Ale dědečku, vždyť jste svatosvatě slíbil, že se cestou z Makotřas zastavíte pro borovičku!“ „Však jsem toho také splnil,“ rozhlédl se staroušek po skleslých dětech kalným zrakem a jehličnatý odér oblíbeného likéru v jeho dechu opět dětem potvrdil, že milovaný dědeček není žádný lhář.
  
• Hetero / 2. března 2005
  Jednoho jarního dne vypravil se staroušek s Ladíkem navštívit ujce Suchého do Muchoprd. Když přicházeli k chalupě strýcově, vece dědoušek při pohledu na Ladíkovu obuv: „I ty jeden nepořádníku, podívej se, jak máš botky všecky zabláceny! Takto nemůžeme k strýci do chalupy vstoupiti! Vidíš tu tůň u cesty? Je jen velmi mělká a příhodná pro omytí botů. Vstup do ní a omyj si řádně obuv! Po tobe totéž já vykonám.“ Ladík nakročil do tůňky a rázem propadl se po pás do hnilobně zavánějící břečky. „Pomóóóc dědečkůůů!!! Jak jste si mohl myslet, že je tato tůňka mělká?“ volal poděšený Ladík, zapadaje stále hlouběji. „Protože když jsem zde posledně šel, byla v tůni kachna s kachňaty a voda jim sahala sotva po prsa,“ divil se na oko staroušek, ale smích mu již rozkmitával vetché tělo do divokého rytmu. „Inu, budeš zde muset počkati, až se sám vrátím z návštěvy. Ale věz, že až strýci Suchému vše vylíčím, bude mít z této příhody nejméně stejně dobrou náladu, jakouby měl z tvé návštěvy,“ dodal dědeček a již nepokrytě vytíral slzy smíchu z očí. „Aspoň že tak...“ uznal Ladík, odtrhuje si ze rtu pijavku.
  
• Hetero / 2. března 2005
  V sobotu ráno rozdával pan Rožek dětem úkoly: „...A ty, Ladíku, zajdeš napást kozu...“ Ladík chodil na pastvu rád, kudrlinky na čele mu však činilo, že bude muset projít kolem dědečka, který podle všeho posnídal obzvláště velkou porci vtipné kaše a nyní usadil se na zápraží a třeskutými čtverákovinami se strefoval do všech kolemjdoucích. Nenápadně s kozou přecházel dvoreček a již jen několik kroků ho dělilo od branky vedoucí k cestě na pastvu, když ho dohnal důvěrně známý hlas: „A kam ty se kam vláčíš s tím oslem?“ Opatrně, aby zbytečně dědečka nepodnítil k nějaké sivákovině, odvětil Ladík: „Ale dědečku, jakýpak osel, což nepoznáváte naši kozu Lízu?“ „Však já se taky ptám Lízy!“ odvětil starý šelma, padaje z lavičky v záchvatu smíchu.
  
• Hetero / 7. března 2005
  Jednou časně zrána probudil dědeček Ládíka radostnou zprávou: od řeky jde pára, včera byl úplněk, v hnojišti jsou bílí červi jako palce — takže hurá na candáty! Dědeček nasbíral plechovku od tabáku plnou tučných hnojných červů, největší to candátí pochoutky, a spěchal do komůrky v podkroví pro své staré pruty. Po chvíli se po schodišti ozvalo spěšné dupání a do komory vřítil se s očima navrch hlavy Ládík, všecek poděšený. „Dědečku, stalo se veliké neštěstí!“ zajíkal se, „vždyť vy jste nechal pikslu s červy na lavici a malá Lidunka ji otevřela a všecky červy snědla!“ Dědeček odhlédl od okénka, z něhož pozoroval ranní krajinu ozářenou vycházejícím slunéčkem a nevzrušeně, s úsměvem pravil takto: „I dobře tak, však se zase mnoho nestalo. Až podle kalendáře uvědomil jsem si totiž, že úplněk bude teprve dnes a ta pára nad řekou je ve skutečnosti kouř z ohýnku, kterým stará Chrochtáčková vypaluje travnatý břeh. Ale když už mám připraveny pruty — alou pro starý chleba a jdeme se pokusit alespoň o bělice na rybník!“
  
• Hetero / 8. března 2005
  Jednoho dne vrátil se Ladík ze školy s rozzářenýma očima. „V obchodě knihami na náměstí právě dostali krásnou novou knihu s žertíky od Stanislava Hakla, kterou jsem si tuze přál již na narozeniny a nedostal jsem ji. Kniha stojí pouhé 3 krejcary, leč v mé pokladničce jsou po výletu na pouť do Muchoprd pouhé 2 krejcary... nedal byste mi dědoušku krejcar?“ prosil Ladík snažně dědečka se sepjatýma rukama. Leč staroušek na Ladíka pohlédl nezvykle přísně a vyčítavě: „Víš, ty nezdárný sobče, že mne dnes u kostela potkal farář a požádal mne o příspěvek na kostel? A víš, ty jen do sebe zahleděný nezdárníku,“ pokračoval dědeček zesíleným hlasem, „že mne později potkal ten chudák, beznohý válečný invalida Hanousek a pokorně mne žádal o drobné na chleba? A víš, že po mně chtěla po návratu domů tvoje paní matka, zda bych nepřispěl do domácnosti nějakou částkou, neboť nevychází tento měsíc s účty a tuze ji to rmoutí?“ burácel již dědeček tak, že se Ladík rozechvěl tichým pláčem. „Tak víš to, ty nenasyto hamižný?“ naléhal děd. „Nenene dědečku, to vše jsem nevěděl...“ odpovídal tiše Ladík hlasem přerývaným vzlykotem. „No, vidíš! Ničeho nevíš! Protože kdybys to věděl, věděl bys, že nikomu z nich nedal jsem ani haléř, tak jistě nedám nic ani tobě!“ ukončil staroušek lišácky a do tváře se mu vrátil známý laskavý úsměv a v oku mu zableskla čtverácká jiskra.
• Hetero / 16. března 2005
  Při návštěvě strýce Suchého v Muchoprdech krátili si Ladík s dědouškem čekání na večeři prohlídkou strýcova stavení a zastavili se rovněž na dvorku před psí boudou, ve které podřimoval strýčkův foxteriér Rex. „Jé, dědečku!“ volal Ladík nadšeně,„to je krásný pejsek! Myslíte, že ho můžu pohladit?“ „Inu, když jsem tu byl před rokem, také se mi tuze zalíbil a hladil jsem ho,“ vybízel dědeček. Ladík, dodav si kuráže, přistoupil k pejskovi s konejšivým slovem. V tom jako blesk vyskočil psík se zuřivým vrčením z boudy a zakousl se mu do napřažené ručky. V úleku se Ladík s křikem otočil a prchal od boudy, avšak řetěz byl dlouhý a zuřivost psíka nebývalá, takže mu pouze poskytl místa pro směřování dalších kousanců. „Dědečku, vždyť vy jste říkal, že jste Rexe posledně také hladil!“ ječel bolestí Ladík pokoušeje se setřást foxteriéra pevně zakousnutého do kalhot. „Však mne taky tehdá zle hryzl do prstu a nebýt toho, že byl strýc Suchý nablízku, kdoví jak by to dopadlo,“ vysvětloval dědeček, potěšen veselým vytržením z dlouhé chvíle, a rozhlížel se, je-li strýček Suchý vzdálen dostatečně daleko, aby se mu k uším nedonesl ryk nerovného zápasu.
  
• Hetero / 17. března 2005
  Jednoho dne přiběhl Ladík ze školy a již zdáli volal na paní Rožkovou: „Maminko, dnes jsem ve škole dostal 4 jedničky! Dvě z počtů a po jedné z přírodozpytu a náboženství! Slečna učitelka Tichá se bude vdávat a její místo bude prozatímně suplovat pan ředitel, kterého mám velmi rád, protože se stejně jako já věnuje lapání a sběru motýlů a brouků!“ S radostnou novinou si Ladík rovněž pospíšil do komůrky milého dědečka: „Dědečku, jestlipak víte jaké novinky jsou u nás ve škole?“ „No, to hned snadno zjistim a uhádnu,“ pravil stařec přikládaje Ladíkovi na hlavu velký prádelní hrnec, takže z malého chlapce byly nakonec vidět jen nohy od kolen dolů. „Dědečku, jakým zvláštním způsobem to chcete zvědět?“ kovově hučel Ladík skrz hrnec. „Inu, zažiješ kouzlo,“ pravil děd a počal do hrnce ze všech vetchých sil mlátiti lopatkou na uhlí, až třeskutý rámus plašil koně ve stáji. Když po notné době vyděšený a pokálený Ladík upadl na zem a vyvalil se z hrnce a sbíral se z podlahy, uzemnila ho znovu starcova brilantní odpověď: „Dnes jsi ve škole dostal 4 jedničky. Dvě z počtů a po jedné z přírodozpytu a náboženství. Slečna učitelka Tichá se bude vdávat a její místo bude prozatímně suplovat pan ředitel, kterého máš velmi rád, protože se stejně jako ty věnuje lapání a sběru motýlů a brouků.“ „Ach dědečku, vy jste vážně čaroděj,“ ožil zdeptaný chlapec, „kouzlo, kterým jste to zjistil, bylo opravdu strašné, ale stejně bych se ho rád naučil a předvedl spolužákům.“ „Inu to tě naučím snadno. Prostě jsem stál u okna a poslouchal jsem, co jsi při příchodu domů říkal mamince,“ rozluštil starý čtverák.
  
• Hetero / 1. dubna 2005
  Jednoho večera dítky netrpělivě vyhlížely dědečka, jenž byl návštěvou na zabíjačce u strýce Suchého v Muchoprdech. Když konečně vstoupil do sednice s velikou krabicí s bohatou výslužkou, seběhly se k němu s velkým jásotem: — „Dědečku, máte jelítka?“ — „Mám, ale nedám!“ zarazil je stařeček. — „Dědečku, a co jaterničky, máte?“ zkusil Ladík jinou lahůdku, protože si bystře uvědomil, že jelítko je dědečkova nejzamilovanější pochutina, o kterou se nerad dělí. — „Mám. Ale nedám!“ zpražil však děd děti znovu. Zklamané děti, stále ještě nevěříce starcově lakotě, jen neochotně opouštěly sednici se svěšenými hlavičkami. Až na chodbě je dohnalo dědouškovo veselé volání: — „Ale kampak jdete? Nuže, pojďte sem, děti!“ S ještě větším nadšením než prve, nahrnuly se rozradostněné děti zpět do sednice a brebentily o tom, jak lehce zase starému čtverákovi na kudrlinku naběhly. — „Vždyť jste se mne nezeptaly, jestli mam klobásky! Mám! Ale taky nedám,“ uzavřel dědoušek mlaskaje a přivinuv krabici do náruče, spěšně se šinul ke dveřím své komůrky.
  
• Hetero / 6. dubna 2005
  Odpoledne přišel Ladík ze školy a jeho zakaboněné čelo a svěšená hlavička svědčily o tuze zlé náladě. „Dědečku,“ obrátil se Ladík se starostmi na starouška, „chlapci ve třídě si ze mne opět tropili nepěkné žertíky skrz rzivou barvu mých vlasů.“ Dědeček pokýval moudrou hlavou a po chvilce přemýšlení pravil: „Víš co, Ladíku, běž na dvorek a vykydej prasečí chlívek do trakaře. Potom se nadechni a strč celou hlavu do vykydaného hnoje tak dlouho, jak jen vydržíš s dechem. Myslím, že je to nejlepší, co můžeš udělat.“ Ladík se rovnou rozběhl na dvorek a za půl hodiny již mohl dědeček s manickým potěšením pozorovat, kterak s odporem, leč svižně zastrkuje hlavu až po ramena do kopky hnoje a po půldruhé minutě se bušením sevřených pěstí snaží ze všech sil prodloužit poslední vteřiny pobytu v zázračném zábalu. Z dvorku běžel Ladík rovnou k zrcadlu, dychtě po pohledu na prodělanou obměnu. Nejprve se poděsil svým smrdutým špinavým zjevem a poté se opatrně otázal: „Dědečku, kdy se zázračná proměna mých vlasů naplno projeví?“ Dědeček však propukl ve výsměch, proti kterému byly uštěpačné poznámky spolužáků jen přátelským popichováním: „Snad sis nemyslel, že ti může nějaká prasečí kejda odpomoci od příšerné barvy tvých vlasů? Já jsem přece nic takového neříkal! Jen jsem potřeboval uklidit chlívek a tak jsem si pomyslel, ze nejlepší, co můžeš udělat, je jít ho vykydat, ty liško ryšavá!“
  
• Hetero / 12. července 2007
  „Pohleďte dědečku, jakého krásného hlemýždě jsem našel v trávě v sadu“, volal na dědouška Ladík, mávaje urostlým, nádherně zbarveným plžem v ručce. „Zítra jej donesu panu řídícímu do hodiny přírodozpytu. Třeba mi za to opraví tu pětku z minulého týdne, kterou jsem dostal za referát o masožravých žížalách a pivních pijavkách, který jste mi tak ochotně pomáhal vypracovat na základě vlastních zkušeností.“ Starému čtverákovi přeběhl při vzpomínce na referát po tváři lehký úsměv, ale již mu zaplály oči nad další příležitostí: „No, to bude jistě všechny ve škole velmi zajímat,“ počal děd kout žhavé železo, „zvláště když se ti podařilo nalézt vzácný druh, jež patří mezi nejrychlejší živočichy obývající planetu!“ „Ale dědečku, šneci jsou přece naopak pověstní svou pomalostí...“ „Ne však tento vzácný druh!“ smečoval sebejistě děd. „Chceš-li se přesvědčit, nic nám nebrání hned teď provésti závod: ty proti hlemejzi a kdo bude dříve u tamtoho stromu,“ ukázal dědeček na mohutný ořešák na protější straně dvorku. Položil hlemýždě na zápraží tak, že tykadly mířil na ořešák a Ladíka vybídl k zákleku do startovní posice. „Tři–dva–jedna–teď!“ odstartoval dědeček závod. Ladík vyrazil pohodlným klusem, dokonce se v půli dvorku ohlédl a podivil se nad naivitou děda, nutícího měkkýše k pohybu prudkým pohybem ruky. V následujícím okamžiku Ladík zaslechl šveholivý zvuk něčeho letícího poblíž jeho pravého ucha a nato praskavé rozbití ulity o kmen ořešáku. Ustal v běhu a tázavě pohlédl na děda. „Vidíš? Hlemýžď je u stromu mnohem dříve než ty!“
  
• Hetero / 7. prosince 2007
  „Poslyš, Ladíku,“ oslovil dědeček vnoučka jednoho zimního večera, „což takhle pobaviti děti trikem kouzelnickým, který spolu secvičíme?“ „Ano, ano, dědečku!“ jásal chlapec, předpokládaje, že se konečně dostal blíže dědečkovu srdci a preference děda mezi vnuky konečně pro Ladíka zaslouženě rostou. Toho večera dědeček v sednici nadzvedl k úžasu dětí starý cylindr, a pod kloboukem se objevil králíček, o kterém dědoušek prohlásil, že je to začarovaný Ladík. Lidunka tiše zavzlykala a přitiskla králíčka v náruči. V té době již Ladík, shrbený v maličké králíkárně, dávno vzdal lomcování řetězem i odstraňování rozmáčklých bobků z dlaní, a zapřísáhl se, že nikam nepoleze a žádného králíčka na si za krk dávat nebude, byť mu dědeček tisíckrát tvrdil, že tím k zázračné výměně chlapce za zviřátko dojde.