- Mike_Wazowski / 24. října 2004
Děd s vnoučkem jdou takhle na pouť. Vnuk, vida maringotku s nápisem »Zvěřinec«, zatleská ručičkama a zašvitoří: „Dědečku, dej mi pětikorunu, bych se mohl pokochati pohledem na ty velké hady ve zvěřinci.“ „Na... tady máš zvětšovací sklo a jdi se podívat na zahrádku na žížaly,“ odvětí děd, mna si dlaně, že uspořil pětikoruny.
- Mike_Wazowski / 25. října 2004
Dědeček jal se Ladíka prozkoušeti, kterak základy mateřského jazyka ovládá; pravil: „Ladíku, pověz mi, jak voláme na kočičku?“
„Haf — haf,“ odvětil Ladík.
Sivý čtverák nechápavě kroutil hlavou: „Zdalipak se nemýlíš, hochu?“
„Nikoliv, dědečku,“ opáčil Ladík a zavolal na psa, jenž ležel opodál: „Alíku, jakpak dělá kočička?“
A Alík odvětil: „HAF — HAF — HAF!!!“ Sivý kmet pochopil, že jeho taškařicím učinil Ladík přítrž.
- Mike_Wazowski / 25. října 2004
Dědeček jal se dáti vnoučatům hádanku: „Ládíku, Aničko, zdali byste věděli jaké podivné lesní zvíře se ukrývá v tomto rébuse — jest to zvíře v lese obvyklé, leč přidáš-li hlásku »D« k němu, část těla lidského vznikne tímto.“
Minuta mrazivého ticha, že špendlíku upadnouti slyšeti by bylo, však odpovědi se kmet nedočkal.
„Dáte se poddati?“ táže se děd.
„Ano,“ zazní z úst vnoučat zkoprnělých, neboť ani jedno nezná odpovědi. „No přeci laň, dítka. Přidám-li k lani hlásku D, dlaň vznikne touto slovní hříčkou,“ vece lstivý kmet.
Ládík nakloniv se k Aničce praví: „Já to hned věděl odpočátku, že kuna to nebude!“
- Mike_Wazowski / 27. října 2004
Bylo již takhle k podzimu a děti za městem na kopci draky pouštěly. I přišli Ladík s Aničkou a Lidkou za dědečkem s prosbou, by jim draka udělal, majíce na mysli draka papírového.
Dědeček zabafal ze své lulky, rozdmýchal ji, a poté se jal nozdrami dým vypouštěti, přičemž vydával ze sebe zvuky uáááááááááááá — uááááááááááááá, jak bestie dvacetihlavá, neb dědoušek neměl ni zbla potuchy, jakéhoto že draka dítka chtějí.
- Mike_Wazowski / 27. října 2004
Dědeček jal se zkoušeti Ladíka ze slovních úloh v počtech :
„Je-li, Ladíku, z Prahy do Bratislavy 400 kilometrů, a ty ujedeš na velocipédu průměrně 50 kilometrů v hodině, za jakou dobu dostaneš se tam?“
„No, přeci za 8 hodin, dědečku, toť arci jednoduchá úloha.“
„Chyba lávky, hochu! Nikoliv za 8, nýbrž za 9 hodin!“
„Ale, přec vydělím-li 400 padesátkou, dostanu přec 8,“ odpoví zmatený Ladík.
„No to sic dostaneš,“ vece lstivý děd, „ale uznej, že při takovéto ďábelské rychlosti na velocipédu budeš musiti alespoň hodinu v Brně spočinout!“
A rozchechtal se ďábelsky na celé kolo, plácaje se po stehnech, že vnuka Ladíka opět doběhl.
- Mike_Wazowski / 28. října 2004
Ladík přijde ze školy a děda se ptá : „Čemupak vás dnes pan učitel novému naučil?“
„Vzdělávali jsme se ve vědě fysikální,“ opáčil Ladík. „Pan učitel nám vysvětlil, kterak látky se vlivem chladu smršťují.“
„Nuže dobrá, dám ti tedy hádanku: zdalipak víš, hochu milý, proč nemohou zedníci v zimě za třeskutých mrazů domy zdíti?“ otázal se s lišáckým úsměvem na tváři sivý kmet.
„Ale toť otázka jednoduchá, dědečku,“ odvětil Ladík. „Přec by jim mráz maltu a betón potrhal.“
„Chyba lávky, hochu! Protože by jim mráz láhve s pivem roztrhal! Tak je to, synku,“ ušklíbl se ten starý taškář.
- Mike_Wazowski / 31. října 2004
Dědeček přijde za dětmi do pokojíčku a praví: „Děti, máte rády babičku?“
„Ano,“ odpověděli sborem Lidka, Anička, Ladík i Kájík.
„Tak běžte do kuchyně, v troubě je jí ještě kousek,“ opáčil na to sivý filuta.
- Mike_Wazowski / 31. října 2004
Sivý taškář se táže Ladíka: „Co nového jste probírali ve škole dnes, synku?“
„Místopis,“ pravil Ladík.
„A dokázal bys mi pověděti, kde leží Lípa?“ otázal se lišácky šedivec.
Ladík, všimnuv si pokácené lípy před domkem, pravil sobě v duchu: „Však ty mne, dědku, nedoběhneš,“ a ukázal na skácenou lípu na dvorku.
„Ba ne, hochu, chyba lávky!“ opáčil děd. „Lípa přec leží na řece Ploučnici.“
Ladík jen tiše zaskřípal zoubky a v mysli mu proběhla jediná myšlenka — „Však ty, dědku, brzo zhasneš a bude po ptákách!!!“
- Mike_Wazowski / 31. října 2004
Dědeček sivák přišel do kuchyně se smutným výrazem v obličeji: „Děti, babička nám zhasla.“
„Toť nemožné,“ volaly děti se slzami v očích. „Kdy se tomu stalo, před chvílí ještě večeři nám chystala přec.“
„Zhasla před chvílí v sednici, a šla na kutě, děti,“ žertovně prohodil čtverák.
„Ach tak...“ pochopily děti nejapný starcův žert, a ani se tomu již nesmály, neb mnohému z nich pobíhal mráz po zádech.
- Mike_Wazowski / 31. října 2004
Ladík příjde za dědečkem a praví: „Dědečku, pan doktor říkal, že máte raka, co jest na tom pravdy, že brzo zhasnete?“
„Měl jsem dva raky — klepetáče, včera jsem je však opět pustil do řeky Ploučnice,“ opáčil sivý čtverák a zhasnul... svíci, neboť spáti se mu již chtělo.
- Mike_Wazowski / 31. října 2004
Ladík se ptá dědečka: „Prý máte, dědečku, candáta a brzo zhasnete, povídal to doktor.“
„Ale houby s voctem, ty popleto! Raka mám,“ chechtal se sivý stařec, až se za nádor popadal.
- Mike_Wazowski / 31. října 2004
„Tak nám zabili Ferdinanda,“ pravil dědeček dětem.
„Cože? Následníka trůnu, našeho milovaného mocnáře?“ vyhrkl zděšeně Ladík.
„Ale ne, ty bláhový,“ opáčil sivý čtverák. „Pašíka Ferdinanda, sousedům jej zapíchl řezník Valenta. Skoro dva metráky měl, kanec jeden,“ dodal dědek a potutelně se usmíval.
- Mike_Wazowski / 1. listopadu 2004
„Ladíku, čemupak jste se učili dnes v škole?“ táže se sivý čtverák vnuka.
„Dnešního dne nám pan učitel vysvětloval, kterak vážiti na váze — decimálce,“ pravil Ladík.
„Nuž tedy dobrá,“ vece děd a dal váhy decimálky do sednice přinésti.
„Ukaž, jak to zvládáš.“
Ladík postaví na váhu Lidku, zváží ji a zahlásí: „42 kilo — netto.“
Pak stejně odváží Aničku a hlásí: „38 kilo — netto.“
„Nu, Ladíku, a nyní odvaž mne,“ přeje si děd.
Ladík odváží i sivého kmeta a praví: „95 kilo — brutto.“
Děd se podiví: „Jak to, že děvčata když’s vážil, tak hmotnost jejich je netto, a hmotnost má jest brutto?“
A Ladík na to opáčí: „Nám pan učitel vysvětlil, že pokud vážíme s pytlem, tak vždy brutto!“
Sivý čtverák se však tomuto žertíku nesmál, ba ani za břicho se nepopadal.
- Mike_Wazowski / 2. listopadu 2004
„Dědečku, zdalipak jest na Měsíci život?“ ptá se sivého čtveráka Ladík.
„Zajisté, o tom nemůže býti pochyb,“ odpoví dědeček.
„A dle čeho tak usuzuješ?“
„Přec se tam svítí po celé noci,“ trumfuje svou odpovědí sivý kmet.
- Mike_Wazowski / 4. listopadu 2004
Ladík přišel ze školy a pochlubil se dědečkovi: „Dnes jsme v počtech probírali logaritmické pravítko a pan učitel nám ukazoval, kterak jej k násobení a dělení cifer užívati.“
„To nic není, chlapče, to já dovedu na logaritmickém pravítku i sčítati a odečítati,“ trumfoval děd.
„Toť přec nemožné!“ zvolal Ladík.
Sivý taškář vzal lístek papíru, položil jej na logaritmické pravítko a jal se psát: 2+2=4, 4–2=2. „Vidíš, hochu, co jsem povídal, i sčítati a odečítati na logaritmickém pravítku lze,“ smál se lišácky, kroutě si kníry.
Ladík jen nevěřícně zíral, nevěda, co si v tu chvíli mysliti.
- Mike_Wazowski / 7. listopadu 2004
Jednoho odpoledne, když všichni seděli v sednici u stolu, pravil sivý kmet dětem: „Vězte, milá dítka, že již brzy vypustím duši.“
„Tak brzy, dědečku? Vždyť ještě stále se plné tělesné i duševní svěžesti těšíte,“ pravil Ladík se slzami v očích.
Děd se však tvářil tajemně, poté vstal, vyšel před dům na dvorek, kde stál jeho velocipéd a otočil ventilkem u kola.
Pššššššššššššššššš.
„Vidíte, dítka, vypustil jsem duši, neb budu plášť měniti!“ zažertoval sivý čtverák.
„Ach tak...“ vzdychla dítka, leč mnohým ještě stále mráz po zádech běhal.
- Mike_Wazowski / 8. listopadu 2004
Dědeček seděl v sednici a bafal ze své lulky. „Zdalipak víte, dítka, kterak nyní dým vypustím?“ otázal se přítomných vnoučat.
„Nosem,“ vykřikla Lidka.
„Uchem,“ přidal se Ladík.
„Okem,“ trumfoval Slávek.
„Kolenem,“ přemýšlela Anička.
„Chyba lávky, děti,“ zvolal sivý čtverák, zabafal mocně a poté jal se dým jen tak, obyčejně, ústy vypouštěti.
Zkoprnělá dítka jen v úžase hleděla na další z povedených žertíků dědečka.
- Mike_Wazowski / 8. listopadu 2004
V den, kdy probíhaly volby do zemského sněmu, se tázala vnoučata dědečka: „Zdalipak jste, dědečku, dnes také volil?“
„Volil, milá dítka, a to několikráte za odpoledne,“ opáčil se šibalským úsměvem děd.
„Několikráte? Do zemského sněmu? Cožpak to jest možné, vždyť do sněmu se může toliko jedenkráte voliti,“ odvětil nejistě Ladík.
„Ba ne, trumfy v mariáši jsem volil. Karty jsme s přáteli celé odpoledne v hostinci U Doušů hráli,“ smál se dědeček, za břicho se popadaje.
„Ach tak...“ odvětil Ladík, jsa čím dál více zmaten z humoru sivého čtveráka.
- Mike_Wazowski / 12. listopadu 2004
„Považte, děti, již není více carského Ruska. Tady čtu, že proběhla socialistická říjnová revoluce a Mikuláše, cara z Rusi, svrhli,“ pravil dědeček dětem odkládaje noviny.
„Jak to, že říjnová?“ otázal se Ladík, „vždyť již máme měsíc listopad přec. Dědečku, ty opět s námi žertuješ.“
„Nežertuji, milá dítka, je tomu tak, že u nás listopad v Rusku říjen jest.“
Děti jen nevěřícně kroutily hlavičkami a nešlo jim to na rozoumek.
„Toť musí býti podivná země, snad již v budoucnu o ni nikdá neuslyšíme,“ rozumovala nahlas Lidka, leč v jejím hlase zněl záchvěv pochybnosti...
- Mike_Wazowski / 12. listopadu 2004
U Rožků měli k večeři nové brambory. Všichni seděli kol stolu a brali si. Dědeček se optal dětí: „Zdalipak víte, milí čtveráci, jaký jest rozdíl mezi bramborou a kocourem?“
„Nevíme, dědečku,“ odvětila dítka.
Dědeček chytil kocoura, sekáčkem na maso mu uťal nohu a pravil: „Nu, přec žádný. Ani kocour ani brambor mi do klína nevyskočí.“
Do dětí jako když střelí.
