SIVÝ ČTVERÁK

Novodobá tvorba

Dle autora - Pan_Azathoth (celkem 10):

• Pan_Azathoth / 20. března 2008
  I přišel jednoho dne sivý čtverák za svým nejoblíbenějším vnoučkem s nezvyklou nabídkou: „Zda-li pak bys chtěl, Ladíku, na svoje vlastní oči spatřit jednoho z největších učenců a intelektuálů na planetě Zemi?“ Ladík byl otázkou ponejprv zaskočen, ale v okamžení svému dědečkovi s radostí přitakal: „Ba že bych chtěl, jistě bych se od něj mnoho zajímavého dozvěděl a pana učitele pak znalostmi překvapil, ba dokonce jistě by mi i záviděl, že s tak velikým intelektuálem jsem se setkal, když on sám, jak se o něm mezi lidmi šušká, stěží měšťanku vychodil a vyučovat v naší škole mu bylo uloženou soudem za trest.“ A tak druhého dne z rána vydali se sivý dědeček s malým vnoučkem na nádraží a za chvíli už, taženi kouřící lokomotivou, uháněli dlouho, předlouhou, až do jedné malé vesničky na Slovácku. Tam vystoupili a dědeček zavedl Ladíka k malému, omšelému statku, kde na dvoře stál vousatý muž, třímající nad hlavou těžký sud, a jiný muž, s hlavou ukrytou pod plachetkou fotografického aparátu, právě stiskl spoušť a dvorek ozářila komíhavá záře magnesiového světla. „To je JUDr. PhDr. Mag. et Mag. Henryk Lahola,“ ukázal sivý čtverák na muže se sudem, „jeden z největších intelektuálů na planetě Zemi!“
  „Ale děděčku,“ namítal Ladík, „vždyť on vystudoval jen pouhé dva universitní obory, a to věru není mnoho, spousta lidí má mnohem větší vzdělání, to znamená, že jsou mnohem větší intelektuálové, než on! Vždyť třeba i sousedu Tomšíkovi cikánka ondy na jarmarku z ruky vyčetla, že jeho pravnuk bude už v Kristových letech plných šest akademických titulů míti a místo řídícího v bankovním úřadu zastávati!“
  „Ale, kdež,“ smál se z hluboka důvtipný kmet, „jen se na něho dobře podívej, měří na výšku dobré dva metry a tlustý je tak, že jistě váží tolik jako naše stračena, tak uznej, že většího intelektuála nikde na planetě Zemi dojista nenajdeš!“
  „Ach tak...“ vyrazil zklamaně Ladík, zatímco společně s dědečkem ze všech sil prchal před nebezpečně rychle se přibližujícími zuby dvou ostrých loveckých dog, valícím se sudem a sprškou broků z intelektuálovy myslivecké brokovnice.
  
• Pan_Azathoth / 6. dubna 2008
  Ladík dostal jednoho roku k narozeninám od tatínka malé štěňátko a všecek rozradostněn běžel jej hned svému dědečku ukázati.
  „Inu, to je hezké štěňátko,“ pokyvoval hlavou dědoušek, „zdalipak ale, Ladíku, víš, co s takovým štěňátkem je zapotřebí udělati, aby vztekliny nedostalo?“
  „Ba že vím,“ děl Ladík. „Je třeba ho ku zvěrolékaři přivést, aby ten mu očkování provedl!“
  „I nemusíš,“ poučoval vnoučka dědoušek. „Očkování tvého štěňátka mohu provést sám, aby ses s ním až ku zvěrolékaři trmácet nemusil!“
  „To že byste svedl, dědečku?,“ žasl Ladík, ale dědeček jenom souhlasně přikyvoval.
  „Jen se podívej, Ladíku, jak očkování tvého pejska provedu,“ děl sivý čtverák, načež vytáhl ze zásuvky stolu pytlácké očko z pevného drátu, nasadil je psíku kolem krku a mocným trhnutím ho v mžiku zadusil. „Teď už dojista psík nikdy vzteklinou neonemocní!“ smál se hlasně děd, zatímco Ladík v pláči a mocně vzlykaje ze světnice pelášil.
  
• Pan_Azathoth / 5. června 2008
  I přiběhl jenoho podvečera sivý čtverák k sousedu Nejezchlebovi, který byl toho času velitelem sboru makotřaských hasičů, a počal mu naléhavě bušiti na vrata:
  „Otevřte, sousede, otevřte a sbor hasičský svolejte! Náš Ladík celý hoří!“
  „I pro Krista pána!“ sakroval Nejezchleba, spěšně na sebe navlékal kabátec hasičského stejnokroje, na hlavu kvapně přilbici narazil, vyběhl na náves a hasičskou trumpetou jal se vytrubovati poplach. Za pár chvil pak už vrazila na Rožkovic dvůr ruční stříkačka, tažena seběhnuvšími se hasiči.
  „Zde je Ladík a celý hoří, haste!“ poručil naléhavě sivý děd hasičům, vyrazil okenici a ukázal prstem do sednice. Proud vody ze stříkačky pak proletěl oknem a zastavil se teprve, až když z chalupy vyběhli celí zmáčení Ladík a jeho maminka.
  „Proboha, dědečku, co to tropíte?“ tázala se celá nazlobená paní Rožková, zatímco z jejích mokrých šatů crčely na zem proudy vody.
  „Což bych tu tropil?“ durdil se naoko děd, přemáhaje však sotva záchvaty smíchu, „však jsi sama říkala, když jsi Ladíka ke spánku ukládala a na čelíčko mu sahala, že má horečku a celý hoří!“
  Paní Rožková jen bezmocně zakroutila hlavou a hasiči počali se nazobeně zase rozcházet. V Ladíkově rozoumku však začal hlodat červík a Ladík se zapřísáhl, že tento povedený žert dědečkovi vrátí.
  
  Neuběhl ani týden a na vrata souseda Nejezchleby bušil tentokráte svými pěstičkami Ladík:
  „Otevřete, pane Nejezchlebo, a svolejte hasiče, náš dědeček je zapálený!“ A tak znovu se seběhli hasiči se stříkačkou na Rožkovic dvoře a Ladík veliteli kvapně vysvětloval: „Tady je dědeček a je zapálený!“ načež otevřel okenici a proud vody ze stříkačky opět proletěl do sednice. Když všecek zmáčen děd vylezl ven, vodu si z vousu ždímaje, ptal se, co má toto znamenat.
  „Nu což, dědečku, sám jste přeci říkal, že ani večeřet nebudete, protože jste dnes celý zapálený do práce!“ A tak byl účet zase vyrovnán. Kmet se s tím však nechtěl smířit, že by měl zůstat přechytračen, a proto usnoval v sivé hlavě další povedený žert.
  „Sousede! sousede! Otevřete a svolejte hasiče!“ bušil ani ne za týden opět sivý čtverák na Nejezchlebovic vrata. Když potom opět všichni hasiči se rozmrzele z Rožkovic dvorku rozcházeli, zanehávaje zde zmáčenou čtverákovu vnučku Lidku, o níž toho dne neopatrná paní Rožková v žertu pronesla, že se jí začínají zapalovat lýtka, smál se stařec na celé kolo a vychutnával si triumf své sivosti. Celý spokojen s vydařeným žertem, kterým opět získal sobě převahu nad zbytkem rodiny, uvelebil se ve svém oblíbeném křesle, sáhl do kapsičky pro pytlík tabáku, napěchoval jím pěnovku a sirkou škrtl, aby si labužnický požitek kuřácký vychutnal. Zápalka však mu nedopatřením ze špiček prstů vypadla, přímo do jeho hustého sivého vousu, jenž v mžiku vzplanul. Děd ve snaze zachránit holý život vyběhl z domku ven, kde sebou zmítal a po zemi se válel. Malý Ladík, vida že starce sám by uhasiti nedokázal, rozběhl se honem k sousedu Nejezchlebovi a počal mu naléhavě bušiti na vrata:
  „Pane Nejezchleba! Rychle, svolejte hasiče! Náš dědeček hoří!“ Ale soused jenom zlostně vyběhl a za křiku slov:
  „Já vám dám tropit si z nás šprýmy! Třikrát to stačilo! Hasičský sbor tady není pro legraci!“ metal po prchajícím Ladíkovi kameny a všecko, co mu pod ruku přišlo.
  Plápolajícímu starci už mezitím oheň počal vypalovati kudrlinky jeho prořídlých sivých vlásků skrze lebku až na rozoumek. Vida ve smrtelné agonii, že Ladík vrací se od Nejezchleby s nepořízenou, rozhodl se čtverák ještě v poslední své minutě vyzrát na souseda jadrným žertem a z posledních sil rozběhl se jako živoucí pochodeň přímo k jeho stodole, čerstvě až po střechu napěchované senem, která též přímo navazovala na Nejezchlebovo stavení...
  
• Pan_Azathoth / 10. září 2008
  Přišel dědeček jednoho večera za Ladíkem, který si právě, sedě pod lampou, četl v knížce a povídá mu:
  „Dnes si z tebe, Ladíku, budu opět utahovat a ty proti tomu ničeho nezmůžeš!“
  „aTo zrovna, dědečku,“ navztekal se Ladík, „takové potěšení vám už nedopřeju, už se odsud ani nehnu, budu si číst a pranic si vás nebudu všímat!“
  „A přec si z tebe budu utahovat!“ smál se děd, vylezl nahoru po sedícím Ladíkovi, botou zapřel se mu o hlavičku a pojal se z něho řádně utahovati žárovku v elektrické lampě.
  
• Pan_Azathoth / 13. září 2008
  „Dědečku, copak je toto za stroj?“ ptal se Ladík dědečka, když spolu na odpolední procházce míjeli rozestavěnou chalupu nových sousedů.
  „Tento stroj je vratek,“ odpověděl dědeček. „Po něm dělníci na stavbě matriál i sebe vyvážejí.“
  „A mohl bych se, dědečku, na něm také zkusit svézti?“
  „Nu, ovšem pamatuj co jsem ti řekl!“
  „Řekl jste, že se v něm zedníci vozí, proč bych pak nemohl i já?“ pomyslil si Ladík a už se v kabince výtahu do výšky nesl.
  Když se večer, všecek polámán, probíral Ladík ve špitále z mrákot, nemohl stále pochopit, jak mu to mohl dědeček udělati.
  „Proč jste mne, dědečku, nevaroval, že ten výtah jen sotva pohromadě drží?“
  „Já že tě nevaroval?“ durdil se naoko děd, „však jsem tě hned prve upozornil, že ten stroj jest všecek vratek!“
  „Ach tak...“
  
• Pan_Azathoth / 5. ledna 2010
  To bylo slávy na Rožkovic statku! Malá Lidka, čtverákova vnučka, dostala k narozenínám opravdové dlouhé bílé šaty, jaké spanilé princezny v pohádkových zámcích oblékají. Dlouho už umlouvala maminku, že by si takové šatičky přála, prosila, plakala, poslušnost slibovala až konečně se nechali maminka i tatínek umluviti. Toť se ví, že nenechávali ušít Lidce šaty celé nové, kde by kdy u Rožků někdo tak hříšně plýtval penězi! „Však stejně z nich brzy vyroste a při hrách na princeznu hned je urousá a potrhá,“ smála se paní Rožková. Šatky proto ušila sama z všelijakých zbytků látek, ba i vlečku jí udělala ze staré záclonky. Bylyť to tedy šaty úsporně pořízené, podomácku spravené, avšak přesto vzhledné a slušivé. Lidce se převelice líbily, hned si je zkoušela, radostně světnicí tancovala a co chvilku se natáčela před zrcadlem, které tatínek Rožek sundal se stěny a opřel o lenoch židle, aby se v něm malá Lidka dobře viděla. Jak se tak v zrcadle shlížela, postěžovala si pojednou: „Maminko, dole jsou šatečky správně, však tady nahoře mi je obleček moc dlouhý!“ Maminka zkušeným okem shlédla Lidčinu postavu a musila dcerce dáti za pravdu: „Inu, doopravdy, bude to chtít nahoře trochu pokrátit, však to ještě dnes napravíme, neboj se. Teď se ale také běž ukázat dědečkovi, který sedí před domem na zápraží, aby též viděl tvůj narozeninový dárek!“ Lidka radostně odběhla ze světnice, předvést své šatečky sivému dědouškovi.
  
  Však neuběhla snad ani minuta, když z venku se ozval bolestný úpěnlivý výkřik Lidčin, následovaný sípavým štkaním a dusivým chrkotem. Tatínek i maminka Rožkovi tuze se zalekli a v zděšení vyběhli ze světnice na zápraží. Tu spatřili děsivou scenérii, jíž vévodil shrbený dědeček, držící veliký řeznický nůž, zbrocený krví malé Lidky, která v tratolišti, v bílých šatečkách krvavou skvrnou prosáklých, zmítala se v posledních záchvěvech smrtelné agonie. Maminka propukla při tom pohledu v hysterický záchvat a za hlubokého pláče ssula se v náručí manželovo. Ten, zachovav si v té přetěžké chvíli přeci jen zbytky rozumu, zoufalým hlasem na dědečka křičel: „Pro Krista Pána! Dědečku! Proč jste to udělal?!“
  
  Dědeček usmál se trochu, krve z nože kapesníkem utíraje, a s bezelstným výrazem, za nímž jen dlouholetí jeho známí rozpoznali by spokojený úsměv sivého šprýmaře, odpověděl: „Inu, přišla za mnou Lidka, šatky co dostala mi ukázala, a pak povídala, že ještě dnes chce zkrátit svůj živůtek, tak jsem si řekl, že to můžu udělat hned. Nůž jsem měl zrovínka při ruce...“
  
• Pan_Azathoth / 11. ledna 2011
  Čas plyne jako voda a věčnému koloběhu života a smrti nikdo se nevzepře, byť by to sebemazanější čtverák byl. A tak i starý dědeček Rožek odešel na věčnost, malý Ladík dospěl, oženil se, dítky zplodil, ba i vnoučka se dočkal. Jednoho rána si tak zrovninka starý sivý Ladík hověl v houpacím křesle a nacpával si dýmku přídělovým tabákem, když tu k němu do pokoje vběhnul vnouček, rozjařeně mávaje nad hlavou časopisem Mladý technik.
  „Dědečku, dědečku! Jen se podívejte, v jaké úžasné době to žijeme! Zde v magazínu píšou o úžasných pokrocích raketové techniky, a také o tom, jak raketoví vědci v Sovětském svazu připravují kosmonautické lety do vesmíru a snad dokonce i k cizím planetám! Nebude to prý trvat dlouho a na oběžnou dráhu poletí první automatický přístroj a po něm snad i živý člověk! Ale to nic není, také tady píšou, že do roku 2000 budou lety na Měsíc i Mars běžnou věcí a každá rodina bude mít svou vlastní malou raketu! Jak já už se těším! Jenom abych se toho ještě dočkal!“
  Starý Ladík poslouchal pozorně vnoučkův nadšený výklad, obrázky v časopise si prohlédl, a přikyvoval. Tu však se zaleskl v jeho oku svit šibalství, zrovínka takový, jaký sám býval zvyklý u svého dědečka vídat. Do křesla se pohodlně opřel, z dýmky zabafal a potom povídá:
  „Inu, taková cesta na Měsíc, neb dokonce až na Mars, toť je věru ohromná věc. Ale víš ty co, chlapče? Já ti mohu zaříditi cestu až na Uran!“
  „To že byste svedl, dědečku?“ žasnul vnouček.
  „No ba,“ usmál se Ladík, ztěžka se zvednul z houpacího křesla a odešel do vnoučkova pokojíku. Za chvíli odtud přinesl jeho školní aktovku. „Ale teď už žádné otálení, je čas běžet do školy, Uran počká, ale soudruh učitel nikoliv,“ durdil se naoko.
  „Ach dědečku, já už se tak těším na Uran!“ mával vnouček starému Ladíkovi, sledujícímu ho z okna, kterak peláší do školy, maje na zádech aktovku až po okraj napěchovanou protistátními letáky.
  
• Pan_Azathoth / 12. ledna 2011
  „Pojď ke mně, Ladíku,“ pokýval na vnoučka prstem sivý stařík ze své postele, kde zachumlán pod duchnou trávil už několikerý týden. „Vzpomínáš si ještě, Ladíčku, na ten časopis, ve kterém jsme si ondy četli o pozoruhodných kouscích proslulého amerického eskamotéra a ilusionisty, pana Houdiniho?“
  „I jakpak by ne, dědečku!“ přisvědčoval Ladík. „Dodnes si pamatuji na ty neuvěřitelné kousky, které v časopise popisovali! Pan Houdini svede prý uniknouti ze všemožných pout a klecí, ba dokonce i ze svázaného pytle se jakoby zázrakem vyprostí, a to i když je i s pytlem vhozen do vody, ruce i nohy má provazy pevně svázané a těžký kámen ho i s pytlem ke dnu táhne! Lidé na celém světě se mu podivují a nikdo to po něm zopakovati nedokáže!“
  „A vidíš, milý Ladíku,“ zarazil vnoučkovo nadšení kmet. „Říkáš, že nikdo takový kousek po panu Houdinim zopakovati nedokáže, ale já zrovna bych to svedl!“
  „Vy, dědečku?“ Podivoval se Ladík. „Možná kdybyste byl mladší a v plné síle, pak bych vám možná uvěřil, že snad znáte nějaké eskamotérské tajemství, ale dnes? Vždyť poslední týdny ani z postele nevstáváte, jen zde bolestí hekáte a všecek zachmuřen v jednom kuse na svět se kaboníte.“
  „Myslíš tedy, že bych to nesvedl?“ zdvihl obočí děd. „Nuže dobrá, rád se s tebou i s ostatními dětmi vsadím! Když se mi nepodaří věrně zopakovati nejproslulejší kousek pana Houdiniho, dám vám každému pět... nebo ne, ať jsem škodný, plných deset korun! Tak svolej Lidku a ostatní děti, čím více vás bude, tím lépe! A zajdi také do kolny pro pytel, řádný provaz a také pro trakař. Budete mne na něm muset k rybníku dopravit, sám jsem už tuze sláb, však víš, že ani k senkruvně na dvůr si nedojdu a potřebu musím vykonávat nedůstojným způsobem...“
  A jak dědeček pravil, tak se také stalo. Hejno dětí s vypětím sil převalilo starce z postele na trakař a na něm odtáhly ho až na hráz místního rybníka. Tady nechal si děd od dětí poctivými uzly ruce i nohy svázat, sebe do pytle nasoukat a řádným balvanem ještě zatížit.
  „Tak děti, vidíte, že jsem náležitě spoután. Nepodaří-li se mi zopakovati kousek pana Houdiniho a já se po vhození do vody zcela volný nevynořím dříve, než napočítáte do sta, vyhráli jste a já vám každému vyplatím po deseti korunách!“ pravil děd. Pak už dal pokyn Ladíkovi, aby smyčkou otvor pytle zavázal a pytel tento i s dědečkem děti svrhly do rybníka. Po mocném žbluňknutí začaly děti unisono napjatě počítat: Jedna, dvě, tři, čtyři... Když blížily se k devadesátce a hladina rybníka byla stále nehybná, bez jediné stopy starcovy přítomnosti, dalo by se napětí mezi dětmi krájet. Když došly pak ke stovce a po dědečkovi stále ani vidu ani slechu, propukly děti v radostný jásot, neboť se jim podařilo sázku nad dědečkem vyhráti. Skákaly do vzduchu a honem utíkaly k domovu, oznámit tu radostnou novinu, že sivý stařec byl konečně přechytračen, mamince a tatínkovi. Maminka Rožková zrovna oběd připravovala, když rozjařená horda dětí k ní do kuchyně vtrhla.
  „Maminko, maminko, vyhráli jsme sázku nad dědečkem!“ volal radostně Ladík a i ostatní děti mu rozesmáté přitakávaly. Maminka se však zachmuřila:
  „Nechte raději dědečka na pokoji a neobtěžujte ho svými nezdobami, nemá teď, chudák starý, zrovna dobré časy. Jako by nestačilo, že už se sotva hýbati může, nemocemi sklácený je a v jednom kuse si na kruté bolesti stěžuje. Teď navíc mi pan doktor oznámil, že dědeček dostal se opětně do melancholického období toho prokletého duševního neduhu. Zrovna včera mne, pánbu mne netrestej, před spaním úporně prosil, abych mu jeho trápení ukončila a ze světa sejít mu pomohla.“ Maminka Rožková, počínaje plakat, ještě se pokřižovala. „Naštěstí sám již dost síly nemá, aby si ublížil,“ dodala.
  „Ach tak,“ sklopil zrak Ladík, a s ním i všechna dítka, z rázu ztichlá a posmutnělá, neboť si uvědomila, že sivý děd jim i svým posledním čtveráckým kouskem vypálil notně kudrlinek na rozoumky.
  
• Pan_Azathoth / 12. ledna 2011
  Zaslechl jednou Rožkovic dědeček, kterak jeho vnouček Ladík vypráví malé sestřičce Lidce o nebeských tělesech, o nichž učili se ve škole v planetozpytu. Zvláště pak o planetě, jež nazývá se Uranus se zanícením hovořil, neboť pan učitel o ní povídal, že jest nejvzdálenějším to tělesem naší soustavy, které možno za příznivých okolností prostým okem spatřit. Tu vmísil se dědeček do hovoru dětí otázkou:
  „Zdalipak jsi, Ladíku, natolik pilným žákem, abys chtěl své obzory vědomostní ještě rozšířiti a Uranus zblízka na vlastní oči prozkoumati?“
  „I to víte, že bych to chtěl, dědečku,“ přikyvoval Ladík, „ale dobře vím, že přístroje astronomické jsou velice drahé a jen těžko by si tatíček či matinka mohli dovoliti mi je opatřit.“
  „Nu, pakliže opravdu chceš, zavři očka, Ladíku, a neotvírej je, než tobě řeknu!“
  Ladík byl překvapen, leč starce přeci jen uposlechl.
  „Třeba mne dědeček vskutku překvapí a až oči otevřu, bude tu přede mnou stát doopravdický hvězdářský dalekohled!,“ říkal si v duchu.
  „Už!“ zvolal děd, a Ladík, pln očekávání, dychtivě oči otevřel. Ale co to? Místo na hvězdářský dalekohled hleděl z veliké blízkosti do dědečkova stařeckého, nepěkně zanedbaného otvoru řitního, který na něj sivý čtverák se staženými gaťmi hulvátsky vystrkoval.
  „Jen dobře si ho prozkoumej,“ smál se dědeček. „Jsi-li opravdu tak pilný žák, jistě moc dobře víš, co präfix ur- i substantiv Anus v jazyku německém znamenají!“
  
• Pan_Azathoth / 5. února 2011
  „Jak já bych si jenom přál viděti na vlastní oči zvířata africká,“ vzdychal zasněně Ladík, čta si, jednoho ospalého letního odpoledne, v cestopise slovutného českého dobrodruha dra Emila Holuba.
  Dědeček, zaslechnuv Ladíkovo přání, šibalsky zasvítil očkama:
  „Inu, to jest snadná pomoc, hochu, dokonce i přímo u nás v Makotřasech můžu ti toto tvoje přání snadno splniti.“
  Ladík pojal k dědečkovu tvrzení nedůvěru, maje neblahé zkušenosti s jeho sivými žertíky:
  „Opravdu, dědečku?“ otázal se. „Není to zase jen další z řady vašich hloupých šprýmů, kterými nám dětem kudrlinek na napalujete?“
  „I kdepak,“ bránil se děd. „Stačí si zajíti k sousedu Nejezchlebovi a u něj na dvoře dojista uvidíš zvířata africká!“
  „Inu, tak pojďme,“ souhlasil nakonec Ladík.
  Když došli na Nejezchlebovic dvůr, očekával Ladík všelicos. Zakoupil snad soused Nejezchleba sobě pštrosa? Neb jiné zvířeny cizokrajné? Vždyť kolem ničeho zajímavého vidět není. V prachu na dvoře se popelí několikero slepic, v rožku u chlívka pase se koza přivázaná, a na zápraží posedává Ladíkův kamarád z Němec, který s rodiči o prázdninách k panu Nejezchlebovi na letní byt jezdívá.
  „Ale dědečku, vždyť zde ničeho není!“
  „Jakto, že ne?“ podivil se děd. „Splnil jsem tvé přání, můžeš tu na vlastní oči viděti rozličná zvířata, a Fritzka Paulusovic, tvého kamaráda, se kterým si tak rádi na vojáky hráváte, jistě též poznáváš!“
  „Ach tak,“ hlesl Ladík, ale hned si postěžoval: „Však dědečku, sliboval jste mi, že tentokráte to žádný šprým ku napálení kudrlinek nebude!“
  „Co jsem slíbil, to také splním,“ vypjal prsa děd. „Ta věc s Fritzkem byla vskutku jen žertíkem, ale slíbil jsem ti viděti tu na dvoře sousedově africká zvířata, tak je také uvidíš.“ A ukázal prstem pod krov stodoly, kde postavily sobě hnízdo vlaštovky. „Vlaštovičky sice u nás hnízdí, leč zimovati odlétají do krajin teplých, afrických; jsouť proto stejně tak zvířaty africkými, jako našimi, makotřaskými.“