SIVÝ ČTVERÁK

Novodobá tvorba

Dle autora - Pedro (celkem 12):

• Pedro / 19. ledna 2015
  „Ladíku,“ spustil dědeček, jen co se nebohý hoch posadil ke stolu, aby vyčkal snídaně, kterou zatím ještě připravovala maminka. „Oč, že jednou rukou chytím na 60 dospělých lidí.“ „Dědečku, toť zhola nemožno,“ odtušil Ladík. „Je-li to nemožno, nemáš se čeho báti. Vsadíme se tedy o tvou dnešní snídani; vyhraješ-li, dostaneš celé balení rumových pralinek.“ „Budiž, dědečku, souhlasím,“ řekl Ladík slintaje při pomyšlení na rozkoš, kterou mu způsobí požití tolika rumových pralinek. Dědeček přešel k rozhlasovému přijímači a jednou rukou zakroutil knoflíkem. Ozvala se Smetanova Má vlast. „Vidíš, milý vnoučku, jednou rukou jsem chytil na rozhlasovém přijímači koncert symfonického orchestru a takový symfonický orchestr má dobře na 60 členů,“ pravil vítězoslavně kmet. V tom přišla maminka: „Ladíku, jedu dnes za tetičkou do Buštěhradu. Oběd proto nebude, ale připravila jsem řádnou snídani, abys až do večera nestrádal hlady.“
• Pedro / 19. ledna 2015
  Ladíkovi nebylo do skoku. Celý den mu kručelo v břiše, z hladu ho i hlavička bolela a dostal proto za pět z vyňatých slov po P. Napadlo mu, že na zahradě aspoň otrhá poslední angrešt, aby umírnil křeče v břiše, než se pozdě k večeru vrátí maminka z Buštěhradu. Angrešt si hezky natrhal do mističky, tu postavil na stůl a už po ní natahuje ručičku, když v tom vejde dědeček a potměšile se ušklíbne. „Vyvážím tvůj angrešt vepřovým!“ pronesl nahlas. Vnoučkova umořená hlavička se k němu zdvihla a zamyslela se a Ladík při pomyšlení na hezky mastný kus masa neodolal. „No dědečku, to bych raději než ten kyselý angrešt.“ Dědeček vzal misku angreštu, dal ji na trakař a odjel s ním na dvorek, kde se v louži rochnilo prase a misku s angreštem vyklopil přímo k praseti do louže. „Ale dědečku, co to děláte, to je přece škoda. Ale teď mi dejte slibovanou pečínku.“ Děd se rozřehtal. „Ale o pečínce nebylo řeči. Řekl jsem, že vyvážím tvůj angrešt vepřovým! A vidíš vyvezl jsem ho a vyklopil tady tomu praseti – tedy vepřovému dobytku.“
  Ladík smutně sklopil hlavu a jal se okusovat travičku mezi kameny na zápraží.
• Pedro / 19. ledna 2015
  Na Makotřasy se již snášela noc. Maminka dorazila pozdě, ale přece jen ještě ukuchtila něco dobrého. Ladík tentokrát seděl u stolu jako první a dychtivě hleděl, jak se maminka u plotny otáčí. Vždyť od včerejšího večera neměl v ústech než trochu toho šťovíku, který odpoledne spásal na zápraží. Sivý čtverák se přibelhal do kuchyně a usedl ke stolu. Spokojeně pokuřoval a nedal znát, že chystá další šprým. Až když maminka postavila před Ladíka plný talíř ovocných knedlíků, otázal se polohlasem: „Jistě znáš, Ladíku, že se o něčem říká, že má všech pět Pé. Víš-li, ale co má čtyři Pé?“ Ladík smutně zavrtěl hlavou na znamení, že neví. „Přece tvoje Pětka z vyňatých slov Po P.“ řekl stařík nahlas, aby i maminka slyšela. „Cože? Nedostatečná z mateřského jazyka?“ spráskla maminka ruce. „Tak tedy hybaj do svého pokoje a dnes bez večeře,“ rozhodla maminka. Ladík se resignovaně odšoural ke dveřím a ještě po očku pozoroval, jak kmet přesypává jeho i svou porci knedlíků do jedné velké mísy a spokojeně mlaská.
• Pedro / 14. července 2017
  Od oné neděle, kdy s těžkým srdcem pozřel dědečkovu králičí pečínku, šlo to s Ladíkovým zdravím od desíti k pěti. Zarudlé oči a opuchlá víčka nejprve přičítal všem těm slzám, jež pro své milované zvířátko prolil. Když však nebohému chlapci naskákaly také podivné boule na hlavě, rodina rozhodla, že by měl raději navštívit lékaře. Ani v Buštěhradě, ani na Kladně si však doktoři nevěděli rady, až nakonec musel být Ladík odvezen na pozorování do pražské fakultní nemocnice.
  
  Ani v Praze se však Ladíkovo zdraví nelepšilo. Dědeček vnoučka pilně navštěvoval a konejšil ho. „Ladíku, chceš-li, mohl bych zítra donést nějakou laskominu.“ „Dědečku, to bych velice rád. Mnoho jsem slyšel o výtečných šunkových chlebíčcích z lahůdkářství pana Lipperta zde v Praze v ulici Na Příkopech.“ pronesl Ladík a očka se mu jen smála. „Dobrá,“ odvětil sivý čerchmant, „zítra tedy přijdu s chlebíčkem.“ A skutečně. Nazítří vidí Ladík jak děd míří chodbou k jeho pokoji pojídaje šunkový chlebíček od pana Lipperta. „Ale dědečku, cožpak mi nedáte ani kousnout,“ mumlal Ladík z posledních sil.“ Ale Ladíku, o tom nebylo řeči. Slíbil jsem pouze, že přijdu s chlebíčkem,“ zachechtal se děd a přivolal sestru, neb Ladík právě pozbyl vědomí.
  
  Za čtrnáct dní se Ladík probral z kómatu. Šedivý dědoušek seděl na pelesti a držel jeho malou dětskou ručku. „Ladíku, jak jsem rád, že jsi opět mezi živými.“ I Ladík byl rád a byl zaskočen kmetovou vlídností. Láskyplně se objali, popovídali si no nového v Makotřasech a na odchodu se dědeček ptá: „Ladíku, co takhle nějaký dortíček.“ „Nu, to bych, dědečku, tuze rád. Jen abyste mi ho zase nesnědl jako minule ten chlebíček.“ „I co tě vede vnoučku! Slibuji, že tentokrát bude zákusek jen tvůj - co třeba tvé oblíbené rakvičky?“ Ladík se při zmínce o milované pochoutce celý rozzářil. „Výborně, dědečku, to se budu moc těšit.“ Dědeček se zvedá k odchodu, ve dveřích se ještě otočí a povídá: „Těš se, Ladíku. Hned zítra tu tvou rakvičku objednám v truhlářství pana Musila.“
• Pedro / 17. července 2017
  Bylo horké sobotní dopoledne a maminka poslala Ladíka na trh. Přiběhl těsně před obědem, celý uřícený a hned za dědečkem. „Dědečku, paní nadlesní a slečna učitelka o tobě vedly podivné řeči. Prý hobluješ vdovu Baumgartnerovou. Nevěděl jsem, že jste zběhlý v truhlářském řemesle.“ Sivý čtverák se ušklíbl a pravil: „Inu, však na tom není nic špatného, když člověk bližní své vypomůže, zvlášť jde-li o dámu letitou i když vdovička je stále při síle, hezky rostlá a…“, zasnil se děd a větu nedokončil. „Však paní nadlesní i slečna učitelka říkaly, že to ničemu nevadí, když to vdově Baumgartnerové dělá dobře. A tomu jsem nerozuměl. Co jí dělá dobře?“ Sivý čtverák znovu procitl z polosnění a odtušil: „Je tomu tak. Zvlášť u mládeže je hoblování zad velice prospěšné a pomáhá proti křivici. Však si sundej košili, hezky se předkloň a já ti to předvedu,“ povídá s úšklebkem děd třímaje v ruce hoblík-římsovník, který si vypůjčil z dílny pana Musila.
• Pedro / 19. července 2017
  Čas nezastavíš. Rok za rokem ubíhal také v Makotřasech. Z Ladíka vyrostl statný muž, ale maminka s léty chřadla a chřadla. Zato sivý čtverák ani před devadesátkou netrpěl žádnými neduhy a kořalka mu stále chutnala jak zamlada.
  Jednoho smutného odpoledne sešla se celá rodina Rožků nad matčiným lůžkem a pak doktor jim s pohnutím oznámil, že matička Rožková trpí zhoubou leukémií, již nelze léčiti. Tu děd špitl Ladíkovi: „Jest tomu dobře na padesát let, co jsem sloužil v britské armádě v Pamíru a tamní haridžan Rámmóhan naučil mne schopnostem, pomocí nichž je možné pouze silou vůle zastaviti i tuto zhoubnou nemoc.“ Ladík však neměl pro kmetova slova pochopení a pohnut matčiným utrpením i lety dědovy žertovné tyranie obořil se na starce, řka: „Dejte nám už s těmi tlachy pokoj, dědečku! Cožpak nevidíte, že se maminka poroučí již nadobro do rukou Páně?!“ I jal se vykázati starce z místnosti.
  Sivý čtverák rozmrzen touto příhodou odebral se do místního starobince, kde již po léta žil, v péči místních ošetřovatelek, jeho starý známý – válečný invalida Jindřich Holcepl. Kulka trefila jej na frontě do páteře, pročež byl nadosmrti připoután k invalidnímu vozíku.
  
  Po pár dnech bylo utrpení paní Rožkové u konce a tato milá žena došla klidu na místním hřbitůvku. Smuteční průvod ubíral se od hřbitůvku přes les zpátky do vsi. Sivý čtverák se této chmurné slavnosti neúčastnil a raději než by se rozloučil se svou vlastní dcerou, vysedával v makotřaské krčmě.
  V čele průvodu šel tedy Ladík a tu si povšimne podivné postavy, která na kraji lesa kácí statnou jedli. Přijde blíž a rozpoznává invalidu Holcepla, který však nejen že chodí, ba jest pln sil a životního elánu. I přistoupí pan Holcepl k Ladíkovi, řka: „Tak tedy upřímnou soustrast, inu musíme tam všichni. Ale tuhle Vám dám lahvinku slivovice a doneste ji prosím svému dědovi za to, jak mi dobře ve starobinci posloužil.“
  
• Pedro / 19. července 2017
  Sesedla se zas jednoho večera všechna vnoučata večer kol dědečkova křesla a dychtivě očekávala, čím je sivý čtverák pobaví, než se odeberou k večeři a do svých postýlek. „Kdopak se se mnou vsadí o celou korunu, že dokáži vyfouknout kouř ze své dýmky kokotem?“ Pronesl chlípný kmet. Vnoučátka po sobě pokukovala, nevěda, co to slůvko znamená. Jen nejstarší Ladík, který již ve škole od starších chlapců toto slovo zaslechl, se začervenal, řka: „Dědečku to jest výraz, kterého užívati se nesluší, ale vsadím se s Vámi hned o pět korun, že toho nesvedete, neboť to je zhola nemožno.“ Děd se zašklebil a pravil: „Dobrá, milý vnoučku tu sázku přijímám,“ a odbelhal se do kuchyně, kde maminka právě vykuchala statného kohoutka. I přinesl kmet vykuchaného kohoutka do pokoje a dírou v jeho pupku vyfoukl tabákový kouř. „Ach tak!“ Pravil smutně Ladík, odevzdávaje sivákovi své celotýdenní kapesné.
  Poté se všichni odebrali k večeři a skvěle si na kohoutkovi pochutnali, jen Ladík smutně a o hladu stál v koutě místnosti na hanbě. Maminka se naň tuze rozhněvala, když ji dědeček upozornil, jaká sprostá slůvka již Ladík zná.
  
• Pedro / 19. července 2017
  Bylo parné srpnové odpoledne a děd i vnuk nevěděli, kterak čas zabíti. Již několik hodin pozorovali mouchy na stropě, když tu pronesl kmet: „Zdalipak vnoučku víš, že se jako jeden z mála lidí na světě dokážu zcela vylíti?“ Ladík se na dědouška ani nepodíval, jeho rozoumek zmořený vedrem byl značně zpomalen, leč tušil co má starý rarach za lubem a tak jen pronesl apaticky: „Dědečku, toť zhola nemožno.“ „Dobrá, nesvedu-li to, pojíš svých oblíbených knih.“ Ladík přikývl na souhlas a pozoroval, kterak se kmet strojí k odchodu do hostince. Ladík si v duchu pochvaloval, kterak siváka doběhl, neb dobře věděl, že hostinský Osolsobě má od nepaměti v úterý zavírací den. Až později se upamatoval, kterak přesně znělo ujednání jejich sázky.
• Pedro / 19. července 2017
  Kam nechodí slunce, tam chodí lékař, a tak i do Rožkovic stavení našel cestu místní pan doktor Oujezdský. Dlouze vysedával u dědečkovy postele a na odchodu pohovořil i s maminkou Rožkovou.
  K večeru zavolal si dědeček všechnu drobotinu ku svému loži. „Milá vnoučátka, pan doktor mě upozornil, že trpím zlou chorobou, jež zove se cirhosa. Je nutné, aby se takto stižený pacient zřekl konzumace alkoholických nápojů a proto Vám musím přísně nařídit, abyste mě, až vás příště požádám o donesení nějaké lihoviny z kvelbu, či z hostince pana Osolsobě, odmítly posloužit i kdybych prosil, či vyhrožoval... a teď mi, Ladíku, dones ze stáje flašku slivovice, kterou jsem si před matinkou schoval do gumáku.“ „Dědečku to nemohu, vždyť jste nám právě nakázal takové služby Vám odříci ve jménu Vašeho zdraví, které je nám nade vše drahé,“ odtušil zmatený Ladík. „Jakže, ty odmítáš posloužit svému nemocnému dědu?!“ osopil se na Ladíka zle šedivec a jal se řádně valchovat Ladíkova zádíčka svou starou sukovicí.
• Pedro / 19. července 2017
  I v době světové války věděli sobě v Makotřasech dobrého užíti. Ladík právě dovršil plnoletosti a ve vlahém letním podvečeru svlažil hrdlo nejedním kalíškem slivovice se svým mileným dědem. „Ach, vzpomenete ještě, dědečku, kterak jste mi v dětství svými žertíky nejednu kudrlinku vypálil?“, tázal se Ladík. „I to víš, vnoučku, že vzpomenu, ale i dnes mohu tě takovým šprýmem převésti a kudrlinku ti vypálit! Poslyš dobře: Nemá ruce, nemá nohy a přeci vrata otevírá. Kdo je to?“ „Ale dědoušku, jakpak bych si z dětství nepamatoval, že to je přeci vítr,“ rozesmál se dobře naladěný Ladík. „Nu uvidíme do roka a do dne, drahý vnoučku...“ usmál se tajuplně šedivec žmoulaje pod stolem Ladíkův povolávací rozkaz na ruskou frontu.
• Pedro / 4. srpna 2017
  „Jiříku, víš-li pak, že starším lidem nemá se nikdy odporovat?“
  „Jsem přeci Ladík, dědečku...“, stačil ještě špitnout vnouček, nežli mu kmet zasadil první ránu bejkovcem.
• Pedro / 4. srpna 2017
  „Dědečku, dědečku“, volal Ladík na celé kolo, „celou noc trpím strašnou bolestí zubů, oč horší, že stolička, která mne tak trýzní, není již zub mléčný.“
  „Nu jaká pomoc vnoučku, musíme zub vytrhnout,“ pravil vlídně dědeček. Dobrák dědeček zašel do kolny pro kleště – čelní štípačky – a již se má k dílu.
  „Pojď Ladíku ven před domek. Nejlépe taky nad žumpu.“
  „Ale dědečku nemůžeme zub trhati třebas tady na trávníku,“ odvětil Ladík.
  „Ale jistě, že můžeme, vnoučku. Nad žumpou to však bude lepší, neb zkažený zub padne přímo do opadu.“
  Ladík tedy poslechl a už morduje dědeček Ladíkovu pusu.
  „Tak a je venku potvora a šup s ním do septiku,“ směje se vítězoslavně dědeček.
  „Ale dědečku, co jste to udělal?! Vytrhl jste mi zdravý zub vedle,“ hořekuje Ladík polykaje krev z čerstvé rány.
  „Ale nač ten pláč vnoučku. Zub najdi a já ti ho zas nasadím na původní místo a uvidíš, že se uchytí. Škoda jen, že jej musíš lovit v tomto hnusném septiku. Měli jsme jej raději trhat na trávníku,“ povídá dědeček s úsměvem a věren svému heslu „carpe diem“, strojí se k odchodu, neb pan oficiál Tuček pozval jej okoštovat kapku gruziňáku, který dovezl ze svých vakací u Černého moře.