SIVÝ ČTVERÁK

Novodobá tvorba

Dle autora - Torama (celkem 17):

• Torama / 19. října 2007
  Seděl takto sivý čtverák v šenku, popíjel dobrého piva a přemýšlel, komu by kudrlinku na rozumu vypálil.
  Vtom vešel do šenku soused Nejezchleba a čtverák naň hned: „Zdravíčko, sousede, oč se vsadíme, že nesvedete za hodinu jedné Sparty vykouřiti?“ – „Ale dědoušku, toť lehká věc,“ usmál se pan Nejezchleba, „vskutku se chcete vsaditi? A očpak?“
  „Nu, sousede, což takto o týdenní útratu v tomto šenku? Kdož prohrá, bude vítěze celý týden hostiti?“ – „Platí, dědoušku, platí. Kdy mohu úkolu provésti?“ tázal se pan Nejezchleba.
  „Třeba hned, sousede.“ – „Tedy dobrá, provedu úkolu hned. Ale proč zde sedí tito sportsmani, mají snad na to dohlížeti, aby sázka dle zásad fair play proběhla?“
  „I ne, sousede,“ usmál se čtverák. „To jsou hráči teamu footballového AC Sparta Praha se zovoucího. Vsadili jsme se přec, že za hodinu svedete jedné Sparty vykouřiti, či ne?“ – „Ach tak,“ pomyslel si soused Nejezchleba.
  
• Torama / 11. prosince 2007
  „Dědečku, a co vy vlastně umíte, čímpak jste vyučen?“ otázal se jednoho dne zvědavě Ladík.
  „Inu, to víš,“ usmál se děd, „dlouho jsem v Uhrách žil, i kolem Košic a Šariše na zkušené byl. Nu a vyučil jsem se tam, vyučil. Drotaříkem jsem se vyučil.“
  „Ale dědoušku,“ nedalo cosi Ladíkovi spát, „jakpak jest možné, že vy jste drotaříkem, když jsem nikdy ani já ani mamička s tatíčkem vás drátovati neviděli?“
  „Ladíku, to jest přeci zcela jasné. Pokroku nezastavíš. Já jsem se vyučil moderním drotaříkem. Drotaříkem bezdrátovým.“
  
• Torama / 13. prosince 2007
  Onu neděli byly celé Makotřasy na nohou. Dědoušek řídil velkou loterii, hlavní cenou byloť celé prase a krom toho na šťastné výherce mnoho dalších cen čekalo. I to víte, že si nikdo nenechal příležitosti ujíti a každý si losu koupil, někteří i povícero. I Ladík posbíral své pracně uspořené krejcárky a jeden los sobě zakoupil.
  A již došlo na návsi k losování, hlava na hlavě tam byla. Dědoušek s velkou pompou každou cenu hlásil, výherci se radovali a nevyhrávající sousedé jim tiše či méně tiše záviděli. A když už se losování ke konci nachýlilo, i Ladík na svůj los cuc na kládě vyhrál. A hned se také nadšeně běžel dědouška otázati, kdy a kde si své výhry vyzvednouti může.
  Náves v mžiku ztichla, neboť toto zajímalo i všechny ostatní výherce. Dědoušek se s úsměvem na Ladíka podíval a řekl: „I to víš, Ladíku, že své výhry dostaneš. Však přečti mi nejdříve, co na druhé straně losu napsáno jest.“ A Ladík poctivě četl: „Výhry budou se oproti losu vydávati v místní hasičské zbrojnici organizátorem dědem Rožkem“ a více toho na losu napsáno nebylo. I zeptal se Ladík nedočkavě: „Ale dědoušku, tam není napsánoť, kdy se výhry vydávati budou.“ „Ano, Ladíku, umíš čísti vskutku dobře. Výher budu vydávati v hasičské zbrojnici. Neřeklť jsem ovšem, kdy toto nastane,“ šalamounsky se usmál děd. Ladíkovo „Ach tak“ ovšem již jen velmi slabě slyšel, utíkal totiž, ač již na zádech bezmála osm křížků měl, před rozčertěnými sousedy koňské koblížky a kravské koláče po něm metajícími.
  
• Torama / 14. prosince 2007
  „Zdalipak víš, Ladíku,“ otázal se děd svého nejmilejšího vnoučka, „jak se dá též nazvati ta část těla, na kterou si sedáš?“
  „I vím, dědoušku,“ odvětil Ladík, „rasův Francek mne pár jmen pro tělní část tuto naučil, ale jsou to slova tuze hanebná, proto jich nemohu říkati.“
  „Správně činíš. Pokud bys jich pronesl, potěh by měl posvícení,“ usmál se tvrdě děd. „Ale zajisté ani Francek nezná toho výrazu, kterého ti teď chci sděliti. A to jest slovo polopit.“
  „Polopit, dědoušku? A co toto slovo znamená? Nikdy jsem je ještě neslyšel...“ otázal se nechápavě na dědouška hledící Ladík.
  „Toho se brzy dozvíš, chlapče,“ ušklíbl se děd, zatímco jednou rukou hladil Ladíka po hlavě a druhou si spouštěl kalhoty, „zajisté jsi už slyšel rčení »jez do polosyta, pyj do polopita«, ne?“
  „Ach tak.“
  
• Torama / 2. ledna 2008
  „Slavný soude,“ počal rozkládati soused Nejezchleba, „žádám dle práva okamžité zakročení. Zdehle děd Rožek ode mne koupil koně a nechce jej zaplatiti. Dal mi pět korun řka, že zbylých devět set devadesát pět mi zůstane dlužen a k zapravení dluhu tohoto se nikterak nemá, ač již tři měsíce uběhly.“
  „Pane Rožku,“ ozval se ctihodný soudce, „co mi k tomu říci můžete?“
  „Slavný soude,“ vztyčil se děd z lavice a s nám dobře známým zábleskem sivosti v očích vykládati počal, „já konám jen dle smlouvy, kterou jsem zde se sousedem Nejezchlebou byl uzavřel.“
  „Jakže?“ otázal se soudce sivého čtveráka, „to nám musíte objasniti.“
  „S největší radostí a poníženou úctou, pane soudce. Koupil jsem tuto od souseda koně s tím, že mu nemohu dáti požadovaných tisíc korun a proto že mu dám korun pět a zbývajících devět set devadesát pět mu dlužiti budu. A jistě, jako osoba obojího práva znalá, uznáte, Vaše Ctihodnosti, že nemohu jinak. Kdybych dluhu zapravil, poruším ujednání, kterého jsme při prodeji koně byli uzavřeli. A toho se já, osoba vážená a nade vše počestná, dopustiti nemohu.“
  „Ach tak,“ pronesli dvojhlasně soudce se sousedem Nejezchlebou.
  
• Torama / 24. ledna 2008
  Toho večera rozprávěl děd s vnoučky o zeměpise a obyčejích dalekých zemí.
  „Že ne všude nosí dárky Ježíšek, o tom jsem vám jistě už vyprávěl a mohly jste tím pana učitele při hodinách geografie a vlastizpytu udivovat,“ usmál se dědoušek, „ale myslím, že jsem vám ještě neříkal, jak bývají ve Spojených státech malé děti za své mléčné zoubky obdarovávány?“
  „Neříkal, jak?“ zajímala se malá Lidka, která měla viklavých mléčných zoubků věru na rozdávání.
  „Inu, to je tak. V Americe, vypadne-li děťátku mléčný zub, uloží si ho v noci pod polštář a když se ráno probudí, najde místo něj drahý peníz! A zdalipak víte, kdo mu ho tam dává a zoubky sbírá?“
  „Ne, nevíme,“ popoháněl děda nedočkavý Ladík.
  „Inu, přeci víla Zubnička!“ usmál se dědoušek.
  „A proč ta víla nechodí i u nás?“ otázal se kolozubý Toník.
  „Inu, třeba dnes v noci přijde,“ mrkl na něj dědoušek spiklenecky, „avšak to byste museli mít zoubky nachystané...“
  „Ach ne,“ zamumlal Ladík, „žádného zoubku se mi neviklá, to asi bez penízku zůstanu...“
  „I nezůstaneš,“ usmál se spiklenecky děd, „pokud hezky poprosíš, zkusím ti nějak pomoci.“
  „Ano, ano, dědoušku, prosím, pomozte,“ zaškemral Ladík. Ovšem vida děda po lopatě sahati, hnedle své unáhlenosti zalitoval.
  
• Torama / 26. února 2008
  „Dědoušku, dědoušku, prosím, nalijte mi trošku bezinkové šťávy,“ přiběhl ondyno s prosíkem Ladík. Dědeček se ovšem smutně usmál: „I to víš, že bych ti nalil. Jenže jste již všechnu šťávu vypili a nové nemám, nemám totiž bezinek. Všechen černý bez v Makotřasích přes zimu pomrzl.“
  „Ach ne,“ rozesmutnil se Ladík, „čeho teď budeme píti?“
  „Neklame-li mne má letitá paměť,“ zamyslil se děd, „ve Středoklukách by měl černý bez býti. Zdalipak víš, kde jest tam náves a na návsi dům s velikými vraty? Tam zabouchej, pan hospodář ti jistě černý bez ukáže.“
  Ladík vcuku letu vzal košík a utíkal do Středokluk.
  Dlouhá a prašná je cesta z Makotřas do Středokluk, kdo tam někdy byl, ten to dobře ví. Toho dne navíc sluníčko pálilo, jako by měl přijít soudný den, ale Ladík nepolevil, představa chutné bezinkové šťávy mu dodávala sil. A již byl ve Středoklukách. Rozhlédl se po návsi a hle, tu jest dům s velikými vraty. Ladík chutě zabušil a poté, co mu paní hospodářka otevřela, přednesl svou prosbu.
  „A čí že ty jsi, chlapče?“ otázala se paní hospodářka. „Ladík Rožek z Makotřas, prosím.“ odpověděl uctivě Ladík, těkaje očima po okolí a nechápaje, jak jest možné, že žádného bezu nevidí. Mezitím paní hospodářka odešla a zpoza rohu vyběhl brunátný hospodář mávající potěhem a slova velmi nehledaná na Ladíka volající. Ladík samozřejmě nečekal a pelášil, co mu malé nohy stačily.
  Jen co doběhl zpět domů a zchladil žízeň, běžel za dědouškem. „Dědoušku, kampak jste mne to poslal? Šel jsem přesně tam, kam jste mi nařídil, uctivě jsem se představil a poníženě přednesl prosbu svou a přesto mne pan hospodář chtěl potěhem zmalovati a volal nepěkná slova. A co více, žádný černý bez nikde tam nebyl...“
  „I byl, chlapče, byl,“ usmál se děd. „S panem hospodářem jsme se něco v Hercegovině za císaře pána a jeho rodinu naválčili. Jenže v jedné bitvě chudák Pepík Černý o svou mužnou ozdobu přišel a než byl do civilu propuštěn, přezděli jsme ho u naší kumpanie »Černý bez«.“
  „Ach tak...“
  
• Torama / 7. března 2008
  Seděl takto ondyno sivý čtverák v šenku a popíjel chutného piva, když tu vrazil dovnitř soused Nejezchleba a spustil na dědouška bandurskou: „Dědoušku! Vy jste zde prý před dvěma dny prohlásil přede všemi, že mé domácí rybízové víno chutná jako koňská močka, jest to tak?“ – „Ano, toho jsem skutečně řekl,“ klidně opáčil staroušek. „Dědoušku!“ dopálil se soused Nejezchleba, „však jsme o víkendu mého vína společně popíjeli poté, co jsem vás naň pozval a vy jste děl: »Musím říci, sousede, že vaše víno jest vskutku výtečné!« Jak jest možné, že jste mi lhal a zde jste prohlásil tu ošklivost o močce? Kéž jen by vám nebylo toliko let a byl jste v plné síle, milerád bych vám dal lekci slušných mravů, abyste již nikdy nelhal!“
  „Sousede,“ opáčil sivý čtverák naoko klidně, ale hostinský již poznal, že se dědoušek zlobí a vzpomínaje na doby dědouškova mládí nenápadně odcházel »narážeti sudu«, „zdalipak víte, jak mi přezdívali kamarádi vojáci v době, kdy jsem za císaře pána v Bosně bojoval?“ – „Toho nevím, dědoušku, jak?“ – „Velebníček,“ opáčil stále ještě naoko klidný děd, „a to proto, že jsem“ – a s těmito slovy se dědoušek zlověstně vztyčil a teď již křičel na souseda – „každému, kdož mne kdy ze lži obvinil, ihned dal na chrámpáně svatého Bouchala!!! Děkujte jen tomu, že jste můj starý přítel! Jen proto jsem vám za toto obvinění ihned také na chrámpáně nedal! Vzpomeňte si, čeho jsem vám říkal! Říkal jsem »Musím říci, sousede, že vaše víno jest vskutku výtečné« a toho jsem také řekl, protože jsem toho říci musel! Slušné vychování mi tak velelo, byť vaše víno skutečně jako koňská močka chutná!“
  „Ach tak,“ opáčil soused Nejezchleba kvapně odcházeje z šenku.
  
• Torama / 29. května 2008
  Ondyno čekal Ladík celý nedočkavostí bez sebe, až se dědeček vrátí z procházky. Od rána marně na záchod chodil, jak měl zadnici staženou.
  Tu však byl celému čekání konec, když se dveře od seknice rázně otevřely, vzniklým to otvorem nakráčel do místnosti kmetův hustý plnovous a pak i kmet sám. V tváři mu hrál jeho obvyklý poťouchlý úsměv a v levačce cosi v papíru zabaleného.
  Ladík si však nedokázal vysvětlit pro poslední měsíce tak nezvyklý tvar balíčku. „Copak to nesete, dědoušku?“ otázal se Ladík nedočkavě. „Pýchavku, chlapče zvědavý, pýchavku. Hned ti svou pravdomluvnost dokáži.“ „Ale dědoušku,“ hlodalo cosi v Ladíkově malé hlavičce, „vždyť houby ještě nerostou, učili jsme se o tom v rostlinopisu.“ „Chlapče nedůvěřivý,“ naoko se zachmuřil děd, „komupak věříš více? Mně nebo vašemu věčně opilému panu řídícímu? Otoč se ke mně zády, aby bylo překvapení tvé ještě větší, a hnedlinko všeho seznáš.“
  Záhy se však místnost naplnila křikem malého chlapce, když Ladík zjistil, že mu dědoušek další kudrlinku na rozoumku napálil. Ladík si příliš pozdě vzpomněl, čeho jim pan řídící ve své světlé chvilce v hodině jazyka českého o výslovnosti měkkého a tvrdého »Y« říkal.
  
• Torama / 4. června 2008
  Ondyno se při velkém prádle udělalo paní Rožkové nevolno a musela si lehnouti. Ovšem jak víme, prádlo nesmí přeschnouti a proto požádala dědouška, zda by jí nevypomohl. Nu a dědoušek ač stár, stále galantním byl a aniž mu z tváře zmizel jeho čtverácký úsměv, slíbil pomoci a také se toho hned hotovil učiniti.
  
  Uběhla hodina, dvě a dědouška nikde nebylo. Když už se třetí hodina dědouškovy nepřítomnosti nachýlila, paní Rožková dostala oň starost a poslala Ladíka podívati se, zdali se s dědouškem něco neblahého nestalo. Ladík utíkal za humna, kde se prádlo bělilo, co mu malé nožky stačily. Mělť dědouška i přes neustálé kudrlinek na rozoumku napalování vskutku rád a také se oň strachoval.
  
  A již Ladík doběhl za humna a srdíčko mu radostí poskočilo, když viděl starouška cosi u prádla kutiti. Doběhl ještě blíže a zastavil se. Co to tam dědoušek kutí? Ladíkův malý rozoumek na to nestačil a proto se Ladík po chvilce otázal: „Dědoušku, čeho to činíte? Vždyť vy jste... vždyť vy jste nám znečistil všechny cíchy, lajntuchy a dokonce ani ten poslední kapesníček nezůstal ušetřen? Dostal jste ze sluníčka úpalu? Matinka vás požádala přinésti vyběleného prádla a vy jste všechno všecičko pokálel?“
  
  „Chlapče nedovtipný,“ vztyčil se děd ze svého podivného podřepu, neboť práci svou právě zakončil, „já jsem učinil přesně toho, čehož po mně matinka tvá žádala.“
  „Není možná!“ vyhrkl Ladík.
  „Chceš tvrditi, že vrdloužu?“ naoko se rozkatil děd. „Tvá matinka mi řekla: »Pantatínku, prosím vás, sviňte prádlo, co jsem na humna k vybělení na slunce položila a doneste mi je.« Nu a protože nedokáži matince tvé ničehož odepřít, všechno prádlo jsem poctivě celou dobu svinil. Víš-li ty, koliko práce mi to dalo?“
  „Ach tak...“ zahuhňal Ladík ucpávaje si nosík. Sluníčko vskutku hodně pálilo a dědouškova práce začínala zavánět.
  
• Torama / 9. června 2008
  Ondyno přišel Ladík ze školy z hodiny rostlinopisu a hned matince hlásil: „Maminko, zdalipak víte, že mrkev jest zdravá pro oči? Říkalť nám to pan řídící, že tří koleček mrkve měli bychom denně pojísti, chceme-li míti očí zdravých!“
  Slyšel to zároveň i dědoušek a nám známý záblesk poťouchlosti v jeho očích dával znáti, že míní Ladíkovi dalši kudrlinku na rozoumku vypáliti. A hned také Ladíkovi dědoušek svůj nápad přednesl. „Ladíku, mámť pro tebe návrh. Sníš-li tří koleček mrkve, vyhráls a hnedle co pensi dostanu, dám ti korunu. Nesníš-li tří koleček mrkve, pojíš svého oblíbeného desertu.“
  
  Ladík nadšeně souhlasil a matinka dosvědčila platnost sázky. Poté dědoušek vzal Ladíka za ruku a odvedl jej do kuchyně, kde měla sázka proběhnouti. Po vstupu do místnosti zůstal Ladík jako opařený. „Dědoušku,“, vykoktal po chvilce, „proč jest tu taková hromada mrkve? Měl jsem přeci snísti jen tři kolečka, není-liž pravda?“ – „Ano, tak jest, takto sázka zněla,“ přisvědčil děd. „A tato hromada mrkve jest jen jedno kolečko, počkáš-li chvíli, hnedle ze zahrady přivezu druhé a poté třetí, nebo snad chceš prohru uznati a svého oblíbeného desertu pojísti?“ zamával děd významně Kájou Maříkem.
  
• Torama / 15. června 2008
  Ondyno se paní Rožkové udělalo velmi nevolno a od rána jen polehávala. Děti se snažily být hodné a proto si hrály venku, aby matinku nerušily. Ale když poledne odbilo, přeci jen se hlad ozval a děti přiběhly domů, čeho že bude k obědu. Jejich tartas však zavčasu uťal dědoušek.
  
  „Děti moje, jelikož vaší matince jest dnes velmi nevolno, nerušte ji. Dnes budeme obědvati u mne na výminku, brambor na loupačku jsem již připravil, tvarohu jest též dosti a i trochu másla jsem ze své skromné penze koupiti svedl. Tedy pojďtež, nechte matinku odpočívati.“
  
  Děti se ihned vrhly na brambory a ládovaly se až se jim boule za ušima dělaly. Ladík nezůstal pozadu, ovšem jako nejstaršímu mu hlavičkou vrtalo, zdalipak jim dědoušek zkusí kudrlinku na rozoumku napáliti. Že by dnes napalování se nekonalo? I ne, to by nebyl dědoušek, co on na nás uchystáno má?
  
  Za chvíli bylť hrnec prázdný a jen pár slupek, na kterých si za chvíli pašík Gusta pochutná, dávalo zvěděti, čeho že děti dnes obědvaly. A tu se Ladík odvážil otázati. „Dědoušku, váš oběd bylť vskutku výtečný, ale... však jest neděle a to mívámeť moučník, dnes moučníku nebude?“ – „I bude, chlapče nedočkavý, toť víš, že bude, jen pojďte za mnou všickni,“ usmál se děd a nedočkavý Ladík si ani nepovšiml nám dobře známého záblesku sivosti v starouškových očích. A již je dědoušek vedl a dovedl. „Ale dědoušku,“ začichal nedůvěřivě Ladík, „kam jste nás to zavedl? Vždyť jsme v chlévě, vidím zde jen naši krávu Rozáru, kozu Lízu a nespočetně much malých i velkých, které chuděry Rozára s Lízou nestačí odháněti, chcetež nám pověděti, že zde máte uschovaného moučníku?“ – „Moučníku?“ podivil se dědoušek. „Moučníku? Omluv mé staré uši, vnoučku můj, myslelť jsem, že si přeješ moušníku...“ – „Ach tak...“ pleskl se Ladík přes pusu, na kterou mu právě jedna zvláště vypasená moucha sedla.
  
• Torama / 9. srpna 2008
  „Dědoušku, soused Nejezchleba dnes říkal tatínkovi, že jste vyhrál v šenku sázku, prý jste se vsadil, že vypijete všeho, co teče a skutečně jste tak učinil, jest tak?“ otázal se ondyno Ladík.
  Dědoušek se usmál: „Ano, Ladíku, skutečně jest to tak, vypiji všeho, co teče, to jistě ti v šenku každý potvrdí.“ Ladík se usmál a bezelstně se zeptal: „A dědoušku, zdalipak se vsadíte i se mnou? Říkám vám, že nevypijete všeho, co teče. Prohraji-li, pojím všech dílů Káji Maříka. Vyhraji-li, nepůjdete vy celý měsíc do šenku, místo piva budete jenom mléka píti a krom toho celých pět korun ze své penze jako výhru mně dáte, souhlasíte?“ – „Souhlasím, pro sázky účelu i kyselého mléka vypiji, byť bych poté na prevétu celého dne stráviti musel, pokud jsi mne tímto přečtveračiti chtěl,“ odvětil dědoušek. Poté si s Ladíkem na znamení ujednání sázky rukou podali a dědoušek se otázal: „Tak, chlapče, čeho mi k vypití předložíš, abych dokázati ti mohl, že skutečně všeho, co teče, vypíti svedu? Nemohu se již dočkati, až uvidím tě tvého oblíbeného desertu pojísti.“ – „Jen vyčkejte, dědoušku, vyčkejte, hnedlinko jsem u vás,“ zavolal Ladík. A poté, co dědoušek uzřel Ladíka, an do seknice starých rozeschlých necek přináší, pochopil, že záblesku sivosti ve vnoučkových očích skutečně zahlédl a zdatného nástupce, co se čtveračin týče, sobě vychoval.
  
• Torama / 11. září 2008
  Jedva přikvačil Ladík ze školy, už se k němu přitočil dědeček a jeho obličej vyzařoval dobrou vůli.
  „Ladíku, našel jsem pro tě výjimečnou možnost výdělku. Tuhle jsi povídal, že potřebuješ zrychlit tu svou »mašinu« a pár korunek by ti přišlo tuze vhod. A vidíš, sám starosta Makotřas se doslechl o tvé zručnosti a spolehlivosti. Jistě nebude skrblit s odměnou. Jak povídám, je to opravdu výjimečná příležitost, rozhodně bych neotálel...“
  Ladík rychle zhltl něco vystydlých škubánků a již šli vnuk i děd bok po boku na náves, k vile starosty Ignáce Choděry.
  A tu již dorazili k honosnému domu. Páně Choděrův zahradník je bez meškání zavedl na zahradu, kde Ladíkovi rýče podal a nakázal mu zrýti všech záhonů. Ladík, tuše z úsměvu páně zahradníkova sivinu jakousi, neopomněl se optat na svou odměnu. „I to víš, že odměny zasloužené dostaneš, děd tvůj ti neříkal, že jsem ti za práci hnedle dvacet korunek slíbil?“ Po uslyšení tohoto se Ladík chutě rýče chopil a do práce se vrhl.
  Zahrada pana Choděry je veliká, převeliká, kdo tam někdy byl, ten to dobře ví. Ale než sluníčko zapadlo, Ladík s prací hotov byl a celý natěšený si pro zaslouženou odměnu běžel. Pan zahradník zkontroloval práci, s úsměvem pro míšek jakýsi sáhl, zacinkal jím a Ladikovi jej podal. Ale co to? Vždyť to cinká nějak divně? Ladik zvědavě pytlíčku otevřel a do hrsti si... zubů nasypal! I oobrátil se na pana zahradníka: „Prosím vás, pane zahradníku, co to býti má? Vždyť to nejsou peníze, ale jen zuby jakési? Nespletl jste si pytlíčků?“ – „I nespletl, chlapče nedůvěřivý,“ usmál se zahradník. „Slíbil jsem ti přeci dvaceti korunek a těch ti také dávám. Korunky zubní po dědečkovi mém to jsou, o penězích nebylo přeci řeči.“
  „Ach tak...“ začal natahovati moldánků Ladík. Dědoušek ovšem Ladíka pohladil a řekl mu: „Pojď domů, chlapče. Zdá se, že pan zahradník jest všemi mastmi mazaný, obezličku tuto jsem v jeho slibu neodhalil ani já. Nebuď ale smutný, doma ti slíbených dvaceti korunek dám já, poctivá práce si také poctivou odměnu zaslouží.“ Ladík ihned radostně poskočil a vydal se s dědouškem domů.
  A již byli doma a zašli ihned do dědouškovy světničky. Ladík se ihned chutné bezinkové šťávy napil, však mu při práci řádně vyprahlo a poté se hned dědouškovi o odměnu slíbenou hlásil. „I to víš, chlapče, že ti slíbených dvaceti korunek dám, mám jich zde v zásuvce,“ usmál se děd a podal Ladíkovi dvacet...zátek pivních. Na udivený vnoučkův pohled s úsměvem odpověděl: „Dvaceti korunek jsem ti slíbil, dvaceti korunek ti dávám. Toto jsou uzávěry korunkové, kterým se korunky zkráceně říká. Však jen proto, abych jich doma měl a slibu plánovaného dodržeti mohl, jsem včera do šenku nešel a místo toho venku na lavici lahvového piva pil.“
  „Ach tak,“ hlesl toho dne hned dvakrát napálený Ladík.
  
• Torama / 17. října 2008
  Přiběhl si ondyno Ladík zvenku pro kousek chleba a protože naň čekaly ostatní děti, anžto ho jako spoluhráče k čemusi potřebovaly, ukrojený krajíc hnedle popadl a utíkal ven. Jenže co čert nechtěl, Ladík na schodě zakopl a chléb mu spadl zrovinka na to místo přede dveřmi, kde obvykle Azor lehával, protože tam často sluníčko svítilo. Ladík chléb sebral a chtěl utíkat dále. Ovšem proti němu se zpoza rohu vynořil dědoušek a starostlivě se otázal: „Nemáš ho chlupatý, Ladíku?“ – „Ale dědoušku, v sedmi letech?“ otázal se udiveně Ladík. „Ach tak, vidím, že už jsi velký chlapec, pravdu máš,“ podrbal se na sivé hlavě děd, „skutečně jest na toto ještě brzo. Ale oč se se mnou vsadíš, že do minuty budeš chlupů míti na té části těla, na kterou si sedáš, když jsi unaven?“ – „Dědoušku, to není možné, vždyť to vím?“ odvětil Ladík a v malé hlavičce mu začal červíček hlodati, jakou že opět kudrlinku chce mu staroušek napáliti. „I je to možné, hnedle ti to dokáži“, ušklíbl se děd, zatímco si jednou rukou rozpínal šle a druhou přidržel Ladíka v předklonu, v kterém vnouček byl, když spadlý chléb sbíral. „Ach tak...“ pomyslil si Ladík, zatímco mu docházelo, že dnes jej nebude páliti jen kudrlinka na rozoumku.
  
• Torama / 26. prosince 2008
  Ondyno se na Nový rok ve tři hodiny odpoledne vypotácel dědoušek ze svého výminku, zamířil do spíže pro kyselou okurku, venku se ošplíchl v sudu s dešťovou vodou a ačkoliv ještě stále vyhlížel jako čerstvě vyoraná myš, my, kdož dědouška známe, zahlédli bychom v jeho očích záblesk nám dobře známé sivosti.
  
  A již odkudsi přibíhá Ladík, jako vždy akorát vhod pro dědouškovo toho roku první napalování kudrlinek na rozoumku. Ovšem bude míti dědoušek na kudrlinky pomyšlení? I to by přeci nebyl on, kdyby ne!
  
  „Ladíku, tak jaký byl letos Silvestr?“ otázal se kolem běžícího vnuka stařec. „Dědoušku, já...já nevím, zdalipak vám toho smím říci...“, zajíkl se Ladík. „I proč bys nesměl, vnoučku můj milený, cožpak jsi něčeho vyvedl? Že tys byl mezi těmi nezvedenci, kteří halekali sousedu Fajstovi pod okny nemravné odrhovačky?“ zamračil se děd. „Ale neboj se, chlapče,“ dodal rychle poté, co Ladík ztuhl, „i kdybys mezi nimi skutečně byl, dnes tě opaskem nevytrestám. Jak víš, ani já souseda Fajsta zrovna rád nemám a krom toho nebyl jsem za mladosti své lepším, ba dokonce ještě větších lumpačin jsem se navyváděl,“ mrkl děd na vnuka spiklenecky. „A právě teď ti zde slibuji, že pokud mi dopodrobna sdělíš, čeho všeho jste o letošním Silvestru vyváděli a ani trošku nezalžeš, nejen, že tě opaskem nevytrestám, ale dokonce tě na vycházku do Středokluk vezmu a i půl litru piva tobě v hostinci koupím jako odměny za pravdomluvnost. Zalžeš-li však, bude míti potěh posvícení, souhlasíš?“ podíval se děd vnukovi svému zpříma do očí. „I to víte, dědoušku, že souhlasím,“ vyhrkl Ladík maje půl litru jistě lahodného piva ve sklenici před očima, „však nemám před vámi čeho tajit, když jste slíbil, že mne dnes za pravdomluvnost potěhem nepotrestáte.“
  
  „Nu, tedy povídej,“ usmál se stařec. „Dědoušku, já vím, že na to, jak jste prý slavil vy, to nemá,“ usmál se Ladík a po dědově tázavém pohledu dodal spiklenecky „paní Pechmanová říkala ráno na návsi naší matince, že prý jste ve Středoklukách v hostinci se sousedem pěkně vyváděli...“ „Dosti toho,“ uťal Ladíka děd v duchu sesílající na všechny vesnické drbny světa muka pekelná, „ptal jsem se tě na tvůj letošní Silvestr. Či snad nechceš ničeho říci?“ – „I to víte, dědoušku, že vám vše povím,“ zadrmolil Ladík, „o odrhovačkách námi panu Fajstovi zpívaných již víte. Pak jsme také křídou, kterou rasův Francek nedávno ve škole od tabule odcizil, nakreslili panu Fajstovi na vrata takový kosočtverečný obrázek... nu, však víte...“ zakoktal se Ladík, zatímco se děd usmál, že jako ví a ať Ladík pokračuje. „Nu a poté jsme spolu s řídícího Dorotkou šli na náves pod lípu a tam...“ zadrhl se Ladík. „A tam? Povídej, chlapče, nezapomeň, musíš říkat pravdu, celou pravdu a nic než pravdu,“ pobídl Ladíka děd. „A tam... tam mi dovolila sáhnouti jí pod halenu... a to je vše, skutečně, ničehož jsem vám nezatajil!“ vyhrkl Ladík, vida děda odepínajícího pásek z kalhot. „Dědoušku, ale já vám skutečně nelhal, řekl jsem vám všeho, o tom nápisu na našich vratech nevím ničehož, to musela udělat parta ze Středokluk, starostův Lojza mne od té doby, kdy jsem mu na pouti natloukl, nemá rád!“ drmolil Ladík. Děd ovšem konečně vytáhl z poutek všech pásek, zamával jím nad hlavou a zahřměl: „Kluku prolhaná, cožpak letos byl Silvestr? Na to, co jste vyváděli loni, jsem se tě neptal!“ a pustil se mávaje páskem za prchajícím Ladíkem, který jistě neměl pomyšlení na „Ach tak...,“ ačkoliv by se to, jak víme, velmi hodilo.
  
• Torama / 29. prosince 2008
  Zastavil takto dědoušek Ladíka odkudsi kamsi běžícího: „Ladíku, zaběhni k panu pekaři pro chléb, matince je dnes nevolno, tak ať nemusí péci. A kup rovnou celý pecen, ať nemusí matinka tvá péci ani zítra, ano?“
  „Ano, dědoušku, ale co když pan pekař nebude již chléb míti?“ – „I bude, chlapče nedůvěřivý, při své předobědové procházce jsem pana pekaře potkal, poseděli jsme spolu před pekárnou a pobafali dobrého tabáku. Nu a i na chléb jsem se pana pekaře zeptal a pan pekař mi odvětil, že má chleba tři prdele. Tedy se neboj a šupajdi pro pecen. A panu pekaři řekni, že mu to zaplatím večer v šenku.“ – „Ano, dědoušku, hnedlinko jsem zpátky,“ zadrmolil Ladík a odběhl.
  Neuplynulo času ani co by dědoušek fajfku tabáku vykouřil a Ladík byl zpět. Ale co to? Kde má chléb? Že on ho ten nezbeda někde upustil?
  „Dědoušku, pan pekař chléb neměl! A přitom jste říkal, že pan pekař má chleba tři... nu, však víte... zmýlil jste se vy či pan pekař? A čeho teď budeme jísti?“
  „Chlapče nedůvěřivý, za tím, co jsem řekl, si stojím a za slovo pana pekaře se zaručím též. Skutečně jsem viděl, že má v pekárně chleba tři prdele. To jest totiž šest půlek. Nu a to se hnedlinko prodá, vesnice je takových hladovců, jaký tu stojí přede mnou, plná...“
  „Ach tak...“ podrbal se v kštici Ladík a zapřemýšlel, čím by utišil svůj malý žaloudek nepříjemně se hlásící o svá práva. Inu, milé děti, po běhu vždy vytráví.