SIVÝ ČTVERÁK

Novodobá tvorba

Dle autora - Well (celkem 3):

• Well / 8. října 2012
  Do Rožkovic domku přišly zlé, ba ještě horší časy: nedostávalo se peněz, nedostávalo se jídla. Dny plynuly v tichém zoufalství, jeden jako druhý, jen oblečení viselo na členech rodiny stále volněji. Pohublý otec Rožek takřka nezvedal zrak od výtisku Práva lidu, o němž ještě pohublejší Ladík tuze dobře věděl, že je už řádku let starý. Celé hodiny zíral tatínek do nesčetněkráte již přečtených novin, či snad kamsi za ně, jako by hleděl do dob dávno minulých a doufal se v ně propadnouti. Nevzhlédl, ani když maminka začala po večerech odcházeti z domu. Většinou navštěvovala pojišťovacího aktuára Vimra, který stal se v očích Ladíkových bezmála hrdinou, neboť vždy poslal Rožkovým po mamince skromný, ale tolik vítaný finanční dar. Dědeček se jí nikdy neopomněl optati, co jí tentokráte Vimr dal, a tajemně se u toho pochechtával; význam šprýmu tohoto Ladíkovi unikal, nicméně v jakési předtuše raději nepátral po vysvětlení. (Koneckonců – ani sama maminka se té otázce pranic nesmála.) Pak ovšem skončily i tyto návštěvy u sousedů. Již skoro celé Makotřasy propadly se v chudobu. A hlad, ten hrozivý hlad. Jediný sivý čtverák nedával na sobě znáti, že pozbývá sil – až se zdálo, že dokáže býti živ toliko z kuřiva! Přišlo však, co přijíti muselo, a když jednoho rána dědeček zašátral v pytlíku na tabák, shledal jej prázdným. Starcova dýmka vychladla, v domě zavládla nálada ještě pochmurnější než doposud.
  
  „Ladíku,“ šeptl jednoho dne dědeček ze svého záhrabu v těžkých duchnách. Mluvil polohlasem a v očích mu k chlapcově údivu svítily spiklenecké plamínky, docela jako kdysi. „Zdá se, že se blýská na lepší časy. Neptej se, jakým kouzlem se mi to podařilo, ale mám pro tebe – jitrnici!“ Ladík zalapal po dechu, pak se ale opatrně pousmál: „Dědečku, tak vás ještě pořád neopustily žertíky?“ „Jaképak žertíky! Na mou čest, je to jitrnice,“ zamračil se děd. „Jen špejle jí scházejí, neboť v těchto nuzných dobách šetří se věru na všem. Proto ji snad ale neodmítneš!“ Vzpomínka na chuť zabijačkové pochoutky zaplnila Ladíkovi ústa slinami, ba téměř se mu z té představy zatočila hlava. „Kde ji máte, dědečku?!“ „Ne tak rychle,“ usmál se lišácky děd. „Nejprve pro mne musíš něčeho vykonati. Když jsem byl loni na návštěvě u Nejezchlebů, povšiml jsem si, že náš milý soused ukrývá si tabák do malované dózy, co jim stojí ve světnici na kredenci. A vsadil bych se, že i nyní mu tam něco zbývá. Na noc nechávají pootevřené okno…“ „Ale dědečku, já přece nejsem žádný zloděj!“ vyjekl Ladík, kterému rázem došlo, kam stařec míří. „Co není, může být. Ale prosím, zůstaň si hladovým poctivcem, jitrnici sním sám,“ ušklíbl se dědeček.
  
  Po půlnoci vrzly dveře Rožkovic stavení. Děd čekal u stolu. „Máš?“ Vyděšený vnuk, neustále se ohlížeje přes rameno, jako by mu přímo v patách byli četníci, vytáhl z kapsy naditý pytlík. Děd po něm chňapl třesoucí se rukou, s rychlostí takřka nezemskou nacpal si dýmku a škrtl zápalkou. V okamžení se zahalil v oblaka modravého dýmu a místností se rozlehlo labužnické pomlaskávání. Vyzáblý chlapec se mimoděk olízl; nad veškerým studem i strachem vítězila v něm nyní naděje, že brzy zakusí rozkoše také on sám. Břicho se mu svíralo tím očekáváním. Uběhlo několik minut. „Dědečku, a kdy…“ „Přines talíř,“ poručil rázně děd zpoza kouřového mračna. Ladík mu rychle vyhověl. Pak dědeček zaštrachal v záhybech svého kožichu – a položil na talíř jakousi květinu, vyrvanou ze země i s kořenem! Chvíli bylo ticho, přerušované toliko bafáním. „Co to je?“ hlesl pak konečně Ladík, který již palčivě cítil, jak se k jeho rozoumku blíží žhnoucí cejch kudrlinky. „Vidím, že jsi zanedbal četbu Českého herbáře. Jest to bylina zvaná jirnice – tedy vlastně JITRNICE, jen bez oněch dvou špejliček, které tvoří písmeno T,“ vysvětlil dědeček. Vzápětí se dal do hlučného smíchu přecházejícího ve strašlivý kašel, v němž by jistotně zaniklo i Ladíkovo „Ach tak“, kdyby k němu zdrcený hoch našel sdostatek sil. „Přesným názvem jirnice modrá. Je vcelku vzácná, měl by sis proto považovat, že vyrostla právě na našem kompostu,“ dodal ještě čtverák trochu vážnějším hlasem. „Blahodárně prý působí proti nervositě – a Pán Bůh ví, že takové meducíny ti je a ještě bude třeba!“
• Well / 4. listopadu 2012
  Chlap, děd, vnuk a hrob
  Žil kdys kdes chlap. Dá se říct též muž či kmán, jak kdo chce. Já ho zvu chlap. Nu, a on krad, ten chlap. Krad, co moh a kde moh. Zvlášť, když měl hlad.
  Byl den jak květ, pták pěl, klas zrál a nad vším jas. Jen hvozd se tměl, tam, kde spal chlap.
  Spal den a noc, neb pil jak Dán. Když jím třás chlad, vstal a chtěl jít dál, leč měl hlad. Jed by. A pil! Spíš pil, jen mít zač! Měl ret jak troud.
  Vždyť se dá jít na lup, i když je den. Tak šel.
  Jde, až zří plot, a za ním dům.
  Jen se tam vkrad, už tam byl kmet. Chlap se ho lek a chtěl se rvát, když tu děd dí: „Jen klid. Jdeš krást? Nu, to snad ne! Pojď dál, vše dám ti sám. Co bys tu chtěl?“
  „Mám hlad a rád bych jed. Tak to bych chtěl. Též pil. To spíš…“ polk chlap.
  „Však je tu to i to,“ řek děd. „Na, dej si lok!“ a dal mu číš, snad džin. „Dík!“ řek chlap a mlask.
  „Teď pojď,“ řek děd. Šel přes dvůr, za ním chlap. Ved ho až tam, co z dřev je chýš, a v ní? Jen srp a cep… a též dvé pil. „Jsou tvé, jen ber!“
  „Co to má být?“ chtěl říct chlap, však zbled a pod strom sed jak žok.
  Z úst mu jde krev. Chtěl by jít dál. Leč čím dál tím míň má sil, je bled, je sláb, je sám, má strach. Jak ve zlém snu mu zní čís smích. To je ten kmet! Co mi to dal?
  Klek, chtěl vstát, leč spad zpět na strom a po pni se svez na zem. Lez jak plaz, rval mech i vřes, jak táh trup o píď dál. Už ví, že je zle. Zrak se mu tmí i sluch mu ztich. Chce však pryč, tam, kde je svět a kde je jas, ne tma. Přec, kde je tma, je smrt!
  …Ne, teď ne! Chce se mi spát, jen noc a den a noc. Pak jsem zas fit! Jen mít čas, chléb a sůl a džbán! Moh bych být živ… živ líp…
  Na dvůr vběh vnuk, spíš hoch než muž, a chce znát: „Kdo je ten chlap, kde se tu vzal? A co mu je?“
  „Už nic,“ smál se děd, co byl tak siv.
  „Prý rád by jed. A též chtěl pil, jen čert ví proč. Vše jsem mu dal. Teď už ví svý. Vem rýč.“
  Vnuk zbled: „Ach tak…“
  
  Ko Nec
• Well / 10. července 2014
  Letní prázdninové pobyty a jejich vyčerpávající túry potkaly Rožkovic děti. Dědeček vymyslel relativně obtížnou trasu, ale zároveň vzbudil jistá očekávání:
  „Ladík půjde v čele, protože je z vás nejvíce při síle. Zastavíme až u zříceniny!“ zavelel kmet.
  Děti tedy pochodovaly se značnou zvědavostí a energií. Již se nemohly dočkat prohlídky historického stavení. Ale na všechny upřesňující dotazy odpovídal děd pouze pokrčením ramen. Že se to vyjeví v pravý čas.
  Po pěti hodinách vysilujícího marše už byli všichni vyjma dědečka schváceni a unaveni, zastaviti však nebylo lze – cíl byl stále v nedohlednu.
  „Dědečku, na žádnou zříceninu jsme zatím nenarazili. Je to k ní ještě daleko?“ ozval se Ladík, který pod žhnoucím sluncem sotva pletl nohama.
  „Jakoupak zříceninu, Ladíku? Že ty jsi mě špatně poslouchal,“ přimhouřil oči kmet a přihnul si z placatky, aniž by zmírnil tempo.
  „Jdeme na výstavu poštovních cenin v Golčově Jeníkově. Obzvlášť pro tebe to bude velmi zajímavé a poučné! Jak jsem řekl, nezastavíme, dokud tyto ceniny neuzříš.“
  „Ach tak,“ vzdychly děti poté, co pochopily.
  Lidka omdlela.