- danielsoft / 1. února 2005
I pravil děd, sivý čtverák: „Já tě, Ladíku, zhypnotisuji!“
„A jakpak to uděláš, dědečku?“ otázal se Ladík.
„To uvidíš! Nejdřív pojď sem...“
Ladík šel za dědečkem.
„Teď vzpaž ruce...“
Ladík vzpažil ruce.
„Vidíš!“ hlesl sivý čtverák, „děláš, co já tobě povím! Tys zhypnotisován!“
- danielsoft / 1. února 2005
„Jestlipak víš, Ladíku, kolik bývá v bramborovém salátě brambor?“
„Nevím, dědo!“
„Přece tolik, kolik jich tam dal kuchař!“
- danielsoft / 2. února 2005
Jednoho dne přišel Ladík ze školy a vidí dědečka, an něco kreslí. Kreslil lesní paseku: stromy se kývaly ve větru, stádo srnců běželo přes travnaté louky, ve vzduchu létali ptáčci zpěváčci. Uprostřed toho všeho stál způsobně malý chlapec.
„Hezky kreslíš, dědečku.“
„Dám ti hádanku, Ladíku, chceš?“ vece stařík.
„Ano, dědečku.“
„Proč ten chlapeček stojí? Proč se nehýbe?“
Ladík přemýšlel a přemýšlel, dlouho přemýšlel.
Nakonec odvětil „Nevím, dědečku. Nezdá se, že by bylo něco, co by mu v pohybu bránilo.“
„Ty trumbero,“ řekl s úsměvem sivý čtverák, „jak se může hýbat? Vždyť je přece jenom namalovaný!“
„Ach tak!“
- danielsoft / 2. února 2005
Jednoho dne pravil dědeček Ladíkovi: „Že to nedokážeš! Že nedokážeš toto jablko přenést ze stolu na židli!“
S tímto starý taškář položil na stůl jablko.
Ladík vzal jablko do ruky. Zvedl ho a blížil se směrem k židli.
Myslí se mu hnalo:
„To nemůže být tak jednoduché! V tom musí být nějaká čertovina! Určitě zase něco podělám! Určitě mě dědeček zase nachytá!“
Začaly se mu třást ruce.
„Tak... už tam skoro jsem... už mu skoro dokážu že už jsem velký! Jen kdyby se mi netřásly ruce — je to pro mě tak důležité... tak důležité...“
Z roztřesených rukou mu spadlo jablko na zem. Ano, zvoral to. Věčný smolař.
„Psychoteror,“ odtušil čtverácký stařík a odešel na pivo.
- danielsoft / 5. února 2005
„Mám určitý počet housek,“ řekl jednoho krásného dne dědeček, „a kdybych jich měl ještě tolikrát tolik, tak mám o jednu housku méně. Kolik housek mám?“
„???“ Ladík byl naprosto zmaten. Ta hádanka mu přišla tuze popletená.
„No přece jednu imaginární jednotku!“
„Ach tak! i na druhou je mínus jedna!“ došlo to Ladíkovi, který právě bral ve škole komplexni čísla.
- danielsoft / 25. února 2005
I šli jednou Ladík s dědečkem na procházku. Vtom dědeček praví:
„Vsadím se s tebou o pět haléřů, že nevylezeš na támhleten strom.“
„Platí!“ zvolal Ladík a jal se na strom šplhati.
Když vylezl až nahoru, dědoušek řekl: „Takže mám u tebe pět haléřů, hochu!“
„Jakže?“
„No — přece jsme se vsadili, že nevylezeš na ten strom a tys tam vylezl!“
„Ach tak...“
- danielsoft / 28. února 2005
„Zahrajeme si hru,“ povídal jednou čtverácký stařík, „kdo dá tomu druhému menší facku, vyhrál.“
„Dobře, to beru!“ zvolal Ladík. Dal dědečkovi miniaturní políček, vlastně se pouze dotknul jeho tváře dlaní. Pak nastavil tvář a čekal co bude.
Lup! Dědeček mu ubalil pořádného facana, až Ladík spadl ze židle.
„Vyhrál jsi,“ odtušil sivý děd a Ladík, ubolený, s dlaní přitisklou na tváři, mohl pouze smutně odtušit: „Ach tak.“
- danielsoft / 9. března 2005
Jednou dědeček vtrhl do světnice: „Byl jsem na pouti a přinesl jsem spoustu laskomin pro svého nejmilejšího vnuka Ládíka.“
„Jé, dědo, už se těším na pochoutky!“ odvětil sivými vtipy vždy znovu a znovu porážený vnuk.
„To ale není pro tebe,“ vece děd, „ty přece nejsi Ládík ale Ladík!“
„Ach tak!“
- danielsoft / 7. dubna 2005
Ladík, přišed ze školy, vece: „Mám hlad jako vlk!“
Dědeček, bafaje z dýmky, odvětil: „Ale já se s tebou vsadím, že nesníš sám celý babiččin tvarohový koláč!“
„Sem s ním!“ zvolal čtverákův vnuk.
Stařík přinesl z kuchyně koláč. Ladík se do něho pustil — byl rychlý jedlík, koláč tedy spořádal v cuku letu a ohlásil: „Vyhrál jsem!“
Dědeček se sivě zasmál: „Nikoli, Ladíku! Nesnědls ho sám. Já jsem si totiž v kuchyni kousíček uždibnul! A ještě něco: jak jsi mohl mít hlad jako vlk, když vlci nejedí koláče?“
A dědeček, duse se smíchem, odcházel.
- danielsoft / 28. dubna 2005
Ladíkovi se již dlouho líbila sousedovic Květuška. Jednou na zábavě se odhodlal a přistoupil k ní. Vytáhl roli balícího papíru a jal se ji odvíjet. Květuška si zaťukala na čelo a odešla pryč.
„Ach tak!“ ťukl se Ladík do čela. Tušil, že na jeho rozpravě se čtveráckým dědečkem na téma »jak se balí holky« bylo cosi podivného, až sivého.
- danielsoft / 9. února 2006
„Dám ti úkol hodný tvého jména,“ řekl ondyno dědeček svému vnukovi. Ladík se nadmul pýchou a následoval starého pána do obývacího pokoje.
„Hodný mého jména...“ šeptal si v očekávání.
„Tak, Ladíku, teď naladíš otcův lesní roh!“ usmál se sivý děd.
- danielsoft / 13. července 2007
„Dneska přijde státní úředník Nejezchleba,“ vece jednou děd po dobrém obědě, „dělá sčítání lidu s nějakými statistikami.“
„To mě zajímá,“ usmál se Ladík.
„Inu, vnoučku... zůstaň tu ve světnici, až přijede,“ usmál se stařík.
Odpoledne opravdu pan Nejezchleba přišel a na různé věci se našeho kmeta vyptával.
„A v jednom stále nemám jasno,“ zamračil se úředník, „kolik potomků, pane, máte? Byly tu nějaké nejasnosti ohledně otcovství, mateřství,...“
Děd se zasmál: „Kolik celkem potomků jsem zplodil, kolik z nich je je manželských, kolik nemanželských: obojí se dá z mé přezdívky snadno odvoditi.“
„Z vaší přezdívky? Jak tohoto věru docílím?“ drbal se pan Nejezchleba za uchem. Nebyl zvyklý na sivý humor, jehož fluidum místností se vznášelo. Když celé dvě hodiny kroutil hlavou, zmožen přemýšlením, na něž věru v řemesle úřednickém zvyklý nebyl, dal se nakonec poddat.
„Čtverák,“ vece děd, „má přece čtyři Rožky a dvě uhlopíčky.“
„Ach tak...“ katarze vtipnosti opět nastolila vesmírnou rovnováhu.
- danielsoft / 22. října 2007
„Víš, Lidko, nulou nelze dělit,“ uslyšel děd Ladíkův hlas ze světnice. Přispěchal tam a uzřel děti, kterak se učí matematiku. Přišel k nim blíže a usmál se.
„Dělit nulou? Víš-li pak, Ladíku, že i toho lze docíliti?“
„A jakpak, dědečku?“ otázal se vnouček.
„Počkej chvíli“ – stařík na chvíli vyšel z pokoje a vrátil se s malým klacíkem. „Lidko, vezmi tento klacík, každý konec do jedné ruky.“
Vnučka poslechla svého dědečka.
„Nyní mi, Ladíku, půjč svoji ruku,“ pobídl kmet hocha.
Ladík ruku natáhl, děd-čtverák ji vzal do své a klacík s ní přesekl: „Vidíš, Ladíku, že dělit lze.“
„Dělit... ano,“ nechápal Ladík, „ale co byla ta nula?“
„Kdo, chlapče, kdo?“ usmál se kmet vida, jak Ladík v obličeji rudne.
- danielsoft / 5. prosince 2007
Nastal vlahý letní podvečer. Dědeček seděl v houpacím křesle před domem a vnímal krásu okamžiku. Vedle něj seděl Ladík, který zrovna odpočíval po perném dni.
Po cestě prošel ostrou chůzí mladý muž.
„Mladý Vomáčka spěchá na tancovačku,“ prohlásil Ladík, „posledních pár let ani jednou nevynechal příležitost jít k muzice.“
„Ale já ti povím,“ usmál se sivý děd, „že mnohokrát, když muzikanti začali hrát, ležel doma a spal – i v poslední době.“
„Není možná, dědečku! Vždyť jej každý pátek vídám, jak spěchá touto cestou se pobaviti...“
„Víš ty, Ladíku, kolik je na celém světě muzikantů? A každou chvíli někteří z nich právě začínají hráti. A Vomáčka, i když je to hoch čiperný, občas spáti, jako každý člověk, věru musí!“
„Ach tak,“ vzdychl Ladík, když si uvědomil rozlohu celého širého světa.
- danielsoft / 2. ledna 2008
„Vy jste, pane Jurajo, přišel jistě na můj inzerát, kterak v ruletě vyhráti,“ usmál se stařeček na pána, který stál ve dveřích.
„Ano. Garantoval jste mi, že zaručeně přesnou matematickou metodou vyhraji tisíckrát tolik, kolik vsadím: a se zárukou.“
„Přesně tak,“ odvětil sivý děd, „po zaplacení příslušné částky vám svůj systém ihned prozradím.“
Pán zaplatil tučný obnos a visel kmetovi na rtech.
„Inu, drahý pane, můj systém spočívá v tom, že pražádné rulety vůbec hráti nebudete. Sám si jistě spočítáte, že vyhrajete tisíckrát tolik, kolik vsadíte.“
„Ach tak...“ smutně hlesl napálený hráč.
- danielsoft / 18. února 2008
Den před Ladíkovými narozeninami přišel do Ladíkova pokoje dědeček. Chlapec byl potěšen: očekával, že od něj dostane pouze ponožky jako minulý rok, ale zdálo se, že se dědovo srdce obměkčilo. A skutečně: stařík se usmál a pravil:
„Ladíku, k zítřejším narozeninám si můžeš přát cokoliv.“
Ladíkovy oči zazářily: „Jé, dědečku: přeji si tedy vzduchovku, takovou, jakou má Franta odvedle!“
„Přeješ si vzduchovku,“ zopakoval kmet, „dobrá tedy.“
Ladík skoro nemohl usnout, jak se těšil. Druhý den se jal rozbalovat dědečkův dárek... a byly to opět ponožky. Zklamaně se na starce podíval: „Ale dědečku: řekl jste mi přece, že si mohu přát, co chci.“
„Ano, Ladíku,“ usmál se starý čtverák, „musíš ale dát pozor na slova: netvrdil jsem nic o tom, že se tvé přání splní.“
„Ach tak,“ hlesl zklamaně napálený vnuk.
- danielsoft / 9. dubna 2008
Bylo líné nedělní odpoledne. Dědeček podřimoval na houpacím křesle a děti si hrály po domě. Najednou někdo zabušil na domovní dveře.
Dědeček se šel okamžitě podívat, koho to čerti nesou. Uviděl mladého muže v zeleném kabátě, který ihned začal mluvit:
„Dobrý den, je mi to trapné... ale přejel jsem tady v okolí psa. Tak se ptám dům od domu, komu pes patří.“
„Jak ten pes vypadá?“ otázal se stařík.
Pán začal vysvětlovat, jak je pes velký, jakou má barvu a tak dále.
„Hmmm...“ zavrtěl hlavou kmet, „takových psů nám tu běhá plno. Víte, my pejskaři jsme schopni, po létech soužití se svým nejlepším přítelem, rozeznat jeho obličej. Mohl byste nám tedy předvést, jak se pes tvářil?“
Pán byl sice napřed překvapen, co se od něj žádá, ale pak se začal opravdu šklebit jako zdechlý pes.
„Děti!“ zavolal sivý čtverák, „tento muž přejel psa: podívejte se, jak se pes tvářil, jestli jej náhodou nepoznáte!“
Muž předvedl sadu šklebů ještě dětem.
„Věru nemáme potuchy, příteli,“ zavrtěl poté hlavou dědeček, „zkuste se zeptat naproti.“
„Dědo,“ otázal se po mužově odchodu Ladík, „opravdu lze podle šklebu psovu tvář rozeznati?“
„Ale kdeže, vnoučku,“ mávl děd rukou, „jen jsem si řekl, proč by nás panáček toto líné nedělní odpoledne svými grimasami nepobavil... Nejlepší na tom bude, že si teď myslí, že tímto způsobem vskutku nejlépe psa popsati lze. Škoda, že nebudu u toho, jak tím vyleká tlustého pana Duřpekta odnaproti...“
- danielsoft / 4. září 2008
Ondyno se Ladík chlubil svému dědečkovi, jaký je hakér: Ukázal našemu sivému čtverákovi svou mašinku výpočetní, na níž tučňácký systém pobrukával a své daemonky, skriptíky a servříky proháněl.
„Jsem teď UNIXákem, kmete,“ usmíval se perspektivní hoch, „mámť věru v UNIXu znalosti elitní.“
„A přece pražádného UNIXu na svém počítači nemáš!“ opáčil kmet.
„Jak je jen možná,“ usmál se Ladík. „klidně se o kapesné moje vsadíme...“
„Inu,“ zakřenil se děd, „používáš přece systém toho chlapce Torvaldsů... a jadýrko toto ni středníku jediného z původního kódu laboratoří Bellových věru nemá. A kolkolem kernelu tohoto skví se sada nástrojů, která GNU, čili Gnu is NOT Unix se zove... učil jsem tě vždycky přece, že si máš dát pozor na slova!“
„Ach tak,“ hlesl chlapec, kterému kudrlinka další na hardvéru mozkovém ihned naskočila: spousta, spousta věcí na světě je tu proto, aby se hádanka tak snadno neuhodla.
- danielsoft / 14. října 2008
Šel takhle jednou Ladík s Lidkou ze školy zadumán:
„Franta Přibylů,“ prohlásil, „má prý velmi zajímavou knihu jménem »Dětské hry«, ovšem nechce mi ji půjčit, že ji sám čte... velmi mě to hlodá, víš?“
„Dětské hry...“ zauvažovala Lidka, „no vida: náš dědeček tuto knihu vlastní, viděla jsem ji v jeho knihovničce... mohl bys jej tedy poprosit, aby ti ji zapůjčil on.“
Ten večer se Ladík nemohl dočkat setkání se staříkem. Ihned jak jej spatřil, zvolal: „Dědečku, dědečku: mohl byste mi půjčit knihu jménem »Dětské hry«? Velmi ji prožívá Franta Přibylů od nás ze školy, ovšem půjčit mi ji věru nechce...“
Dědeček zavrtěl hlavou: „Nemohl, vnoučku. Ta kniha jest zvrhlá.“
Ladík se zarděl až do krve. No tedy... takže Franta Přibylů čte věci, které se ještě k nevinnému dětskému věku nehodí! A to se řekne panu učiteli!
Inu, druhý den šel Ladík ze školy celý smuten. Přičinlivě šel za panem řídícím, ovšem ukázalo se, že kniha ona opravdu popisuje pouze nevinné, čisté hry dětí: Ladík dostal špatnou známku z mravů za to, že svého spolužáka křivě očernil.
„Dědečku, řekl jste mi, že ta kniha jest zvrhlá, a že mi ji proto půjčit nemůžete...“ vyhrkl okamžitě na stařešinu, který seděl na lavičce a užíval si odpoledního slunce.
„Kdybys býval dával trochu pozor, co se kolem tebe děje, neměl bys tohoto mrzení,“ usmál se potutelně kmet, „tu knihu jsem ti nemohl půjčit, protože se mi zvrhla z police a spadla do pomyjí, nyní jest zničena tím, že jest zvrhlá...“
„Ach tak,“ usmál se hořce Ladík.
- danielsoft / 28. října 2008
„A to se, dědečku, žádný z těch horníků nepozastavuje, kam všechny ty chodby vedou a nevydá se na průzkum?“ zeptal se Ladík.
„Leda že by trochu přebral,“ usmál se Čtverák Sivý a pokračoval v cestě dolem, „dokážu si představit mladého chlapce v euforii, jak sleduje žíly země až do samotného jejího nitra. Nyní však musíme najít cestu na druhou stranu. Víš-li pak, Ladíku, kterak vidět hodně dolů?“
„No to musíme najít nějaký průchod do nižšího patra a tam si posvítiti...“
„Inu kdepak,“ zasmál se Čtverák Sivý, „musíme těch dolů spoustu procestovati a poté jich hodně uvidíme... ovšem nyní opravdu potřebujeme jen na druhou stranu hor přejíti, jelikož počasí nám znemožnilo jít okolo...“
„Co potřebujete, drahý pane, je zaplatiti daň z nálezu,“ ozval se náhle vpředu chladný hlas. Kde se vzal, tu se vzal, stál tam inspektor z daňového úřadu.
„A vaše vnoučata... slyšel jsem, že jsou ve škole neposedná a mají dotěrné, ironické otázky...“
„Však ona by ráda poseděla,“ usmál se Čtverák Sivý. Měřil se s inspektorem pohledem. Ten udělal krok dopředu. Zrakem se zarazil o starcovu tvář a zastavil se.
„Neprojdete!“ usmál se Čtverák Sivý, „děti, jděte dál, já tady mám nějaké vyřizování...“
„To opravdu Ladík musel jít sám na ten úřad?“ zeptala se Lidka Jeníka. Děti procházely lesem a měly špatnou náladu. Dědeček byl už nějakou dobu nezvěstný a přece jim na srdce kladl cíl celé cesty. Děti narazily na několik hajných a četníků, kteří nebyli rádi, že se samy courají lesem, ale co se dalo dělat... rozdělily se po hádce a měly další věci k vyřízení: bylo to celé velmi složité.
Náhle viděly bílou siluetu, jak se k nim blíží.
„Prchejme!“ procedila Lidka mezi zuby. „To je ředitel od nás ze školy: a dá nám důtku, že se sami producírujeme po lese.“ Obě děti se postavily do obranné pozice.
„Příjemné setkání,“ usmála se bíle oděná postava.
„Dědečku!“ ozvaly se okamžitě dětské hlásky úlevou.
„Můžete mi dále říkat dědečku,“ usmál se Čtverák Bílý, „doufám, že Ladík je na cestě vrátit ten prsten, který jsme našli v řece, právoplatnému majiteli. Ten mi teda dal, inspektor. Úplně mi má sivá brada zbělela z těch hádek, které byly až na dřeň.“
Vítr vanoucí ve větvích lesa zadul: „Ach tak.“ Dobrodružství pokračovalo.
