SIVÝ ČTVERÁK

Novodobá tvorba

Dle autora - el (celkem 7):

• el / 9. listopadu 2004
  „Milé děti,“ pozvedl své mohutné sivé obočí děd, „jestlipak umíte předvésti automobil tak dobře, jako já?“
  „Umíme,“ výsknul radostně Ladík, jal se kleknout na všechny čtyři končetiny své a vyluzoval zvuk jedoucího automobilu.
  „To je pěkné, Ladíku, ale však zajisté víš, že automobil kouří!“ poznamenal kmet.
  „I dědečku, na to mne nedostanete, já, malé robě, nemohu přece kouřiti,“ poznamenal správně klučina, „vy byste mne jistě zase ztrestal rákoskou. Krom toho, i kdybyste vy kouřil, automobil nemá výfuk vpředu, takže podoba by byla nepřesná.“
  „Jsi chytrý, Ladíku, nenechal jsi se nachytat. Přesto se zpola mýlíš, umím napodobiti automobil věrně!“ řekl laskavý stařec a vrazil si lulku do prdele.
• el / 10. listopadu 2004
  „Děti, zdalipak víte, že máme doma bobra?“ ptal se lišácky dědeček svých vnoučátek.
  „I to je nemožné, dědečku,“ povykovala robata, „takové zvíře žije jenom v čistých tůních!“
  Jenom Ladík věděl své: „Dědečku, vy jste staré prase.“
  Kmet jenom pokyvoval hlavou věda, že tentokráte mladého hajzlíka nepřevezl.
• el / 16. prosince 2004
  Kmet, přikvačiv jednoho parného odpoledne do sednice, se tvářil převelice smutně.
  „Copak se stalo, dědečku?“ tázaly se děti, nejvíce však filuta Ladík, raduje se, že přestárlému sivákovi taky jednou není do smíchu.
  „Hrozná tragédie, má robata!“ pravil senior, „na návsi chcíp pes.“
  Děti se okamžitě rozeběhly přes celý dvůr až na náves, ale po mrtvole či mrtvolném pachu ani vidu, ani čichu.
  „Dědečku,“ pravil nejodvážnější Ladík, „vy jste nás oklamal. Na návsi nic není!“
  „Ale vždyť jsem toho pravil,“ pravil děd s objevivším se satanským úšklebkem na tváři, „chcíp tam pes! A ty, Ladíku, pojď za mnou, dostaneš štulec, že sis dovolil mne osočiti.“
  I dostal Ladík od dědečka po hlavě babiččinou žehličkou, takže na svoji nerozvážnost do smrti nezapomněl.
• el / 28. února 2005
  Jednoho únorového dne šli Ladík se stařečkem na procházku. Dlouho se bavili o škole a panu řídícím, až z toho počal Ladík být celý nesvůj, netrpělivě čekaje nějakou sivinu. Inu — ani se nenadál a kmet začal:
  „Ladíku, vsadím se o halíř, že nedokážeš zavřít oči a vypláznout jazyk a pak se dostat domů.“
  „I toho já svedu, dědečku,“ pravil Ladík a ještě než domluvil, učinil tak.
  V tom uslyšel jakési vrznutí a než se nadál, měl před očima a na jazyku Proškovic železnou branku. Děd se smál, až se za břicho popadal a nenápadně se plížil pryč.
  Ladík koutkem oka zahlédl, jak se k němu se sukovicí blíží nerudný Prošek. Měl nyní na výběr — krvavá ústa nebo modrou zadnici. Nyní litoval hloupě vydělaného haléře, byv opět poučen, že starší lidé jsou moudřejší.
  A co vy, milé děti, co myslíte, jak se Ladík rozhodnul?
  
• el / 19. března 2005
  „Ladíku,“ pravil znenadání dědeček, „že ti dnes vykrákám vlasy, neboť si to zasloužíš.“
  „I toho ne, dědoušku,“ odpověděl hoch, cítě blízkost bolesti, „celý den jsem hodný, pomáhal jsem mamince, našemu Azorovi vyčistil pelech a sousedovic Aničce s převlékáním.“
  „Věru, ale co není, může být. Inu, věz Ladíku, že tě vykrákám, pokud prohraješ následující sázku.“
  „Sem s ní dědečku, poslední dobou mi to ve škole tuze jde, že i pan řídící si mne chválí.“
  „Dobrá tedy — pokud řekneš méně nemravných slovíček než já, vykrákám tě. Já začnu — hovno.“
  Ladík byl překvapen snadností úkolu a spustil: „Prdel, sračka, plantážník...“
  Než stačil Ladík říci více hanebností, již jej krákal dědeček tak, až vlasy lítaly a krev stříkala.
  „Proč to?“ křičel Ladík, řva jako prase zabíjené tupým nožem, „vždyť jsem vyhrál.“
  „Copak toho se sluší, mluviti jako dlaždičovo sémě?“ pohrozil sivák hromovým hlasem.
  „Ach tak,“ odtušil Ladík a snažil se utéci.
  
• el / 24. března 2005
  „Ladíku,“ zasivil jednoho dne děd na vnoučka, „když sním knihu, tak i ty pojíš svého oblíbeného Káju Maříka.“
  „Dědečku, pokud vás uvidím pojídati knihu, rád sním dalšího Maříka,“ odpověděl Ladík, věda, že sníst knihu není jen tak.
  I přistoupil kmet k plotně a nalil si polévku a počal jíst, až vyjedl celou misku. I pravil: „Ladíku, já jsem svou část úkolu splnil, nyní je řada na tobě.“
  „Ale dědečku,“ ohradil se Ladík, „vždyť vy jste žádné knihy nepojedl!“
  „Ale jakpakto, Ladíku, vždyť toto byla dršťková, kde byla i kniha naší mrtvé krávy Lízy.“
  „Ach tak,“ odtušil Ladík ujídaje první odstavce Maříkových peripetií.
  V tom se ozvalo klepání ode dveří, kde stál listonoš s objemným balíkem, který předával Ladíkově mamince se slovy:
  „Tyto výtisky Káji Maříka vám zdarma zasílá z Brna nakladatelství Občanská tiskárna, neboť jste jejich nejvěrnějšími odběrateli.“
  „Ach ne,“ odtušil Ladík dávě se papírem.
  
• el / 10. února 2006
  „Ladíku, zdalipak víš, že tvoje maminka je popleta?“ tázal se dědeček vnoučka.
  „I tomu tak není,“ oponoval Ladík, „moje matička je velmi bystrá!“
  „Koukám, že tě budu muset opět vykrákat za tvé rozčepýřené pačesy!“ zvolal děd a otočil se do kuchyně na svou snachu: „Eulálie, copak jsi před chvílí dělala?“
  „Pletla jsem vám kulicha, dědečku, abyste zakryl své siviny,“ odvětila ta.
  „Vidíš Ladíku, tvoje maminka je po pletení a tudíž je popleta,“ smál se děd krákaje Ladíka až vlasy padaly.
  Ladík tiše sténal a přemítal, do kterého starobince dědečka umístí...