SIVÝ ČTVERÁK

Novodobá tvorba

Dle autora - stillborn (celkem 5):

• stillborn / 9. července 2007
  Ondyno přišel Ladík ze školy dříve než obvykle. Vesele se prosmýkl brankou a spatřil dědečka, jak zachází do kůlničky na nářadí. „Dědečku, dědečku,“ volal na dálku Ladík. „Dejte mi nějakou hádanku, prosím. Paní učitelka dnes vůbec nepřišla do školy, nikomu nic neřekla a narychlo povolaný suplent Vávra nám pramálo potrápil závity.“ „Jdi si po svých,“ odsekl nezvykle chladně děd a kvapně se vydal do seknice. Usedl do křesla, rozkýval jej a zahleděl se do kouta, jako by tam bylo bůhvíco zajímavého. Rozjívený Ladík nic nedbal dědečkovi nechuti k hrátkám a nepřestal naléhat: „Prosím, prosím, dědečku, alespoň nějakou krátkou. Vždyť to pro vás nic není.“ Poskakoval a tahal viditelně znaveného kmeta za rukáv. Jako by do prázdna pak dědeček zašeptal: „Je možné, aby se na člověka takhle dívala a přitom nic?“ Ladík byl poměrně zaražen touto hádankou a stěží hledal odpověď. Děd vstal, podíval se skrz vnuka a zaburácel, až chlapec vyjekl: „Je možné, aby se dospělý člověk vešel do příručního kufru?“ „Není, není!“ pálil bez přípravy Ladík v nadšeném očekávání, že mu dědeček předvede nějaký artistický kousek. Dědeček jen zasyčel: „Je to možné! Všechno je možné!“ a odešel ušlapat čerstvě zrytý záhon. „To byla ale divná hádanka, dědečku,“ zakňoural si, už jen pro sebe, zklamaný chlapec.
  
• stillborn / 11. července 2007
  Jednoho parného červencového odpoledne posedával Ladík znuděně vedle dědečka před domkem na lavici. Bylo dusno, venku se nepohlo ani stéblo trávy a na dědečka zvolna přicházela dřímota. Chlapec těkal pohledem a snažil se najít nějaké zabavení, které by mu ukrátilo čas a zároveň v něm vynikl ať už jako malý myslitel či zdatný sportovec. Tu si všiml, že na dědečkově tváři lezou tu tři mouchy, tu čtyři, nezřídka i pět. Přestože dědeček byl již ke stáru trochu nemotorný a na čistotu těla už nedbal tolik co dříve, pravý muší ráj u Rožků nastal, až co si soused Kudrna pořídil párek tuze nečistých vepřů. I Ladík se měl co ohánět, aby jeho mladická tvářička nevypadala jak z fotografií vychrtlých černoušků, co je ve městě vystavoval věhlasný cestovatel Emil Holub po návratu ze svých výprav na černý kontinent. Ladík zbystřil, vyskočil z lavice a spustil: „Dědečku, pojďme se vsadit, že na vaší tváři ulovím více much něž vy na mé.“ Chladně kalkuloval chlapec s faktem, že dětská tvářička je menší než dospělá a sedá na ní tedy méně much, že se mu mouchy nezapletou do vousů, že tolik nepáchne a je pro ně menším lákadlem, navíc je rychlejší, lépe vidí a tak už k vítězství chybí jen starcův lehkovážný souhlas. „Inu, Ladíku, jen lov, jen lov,“ stručně zdvihl hozenou rukavici dědeček. V oku se mu zablýsklo. Jen to dořekl, Ladík hbitě máchl rukou, jen lehce se otřel o dědovu tvář a s vítězoslavným pohledem třímal ve dlani hned čtyři bzučilky. V tu ránu mu však došlo, jakou past na sebe vykopal a už už se kryl prose: „Ale nedávejte mi facku, dědečku, to ne, prosím.“ „Inu, to víš, že ti facku nedám, Ladíku,“ odtušil dědeček. Chlapec se uklidnil, přestal se třást a mouchy naň pomalu začaly opět sedat. Tu dědeček vstal, z kůlničky přinesl širokou lopatu, co jí na zimu skládají uhlí, a zeširoka se rozpřáhl. A Ladík rázem pochopil, že tuto sázku nevyhraje, ani kdyby dědeček trefil méně much než on.
  
• stillborn / 12. července 2007
  Sotva v seknici Ladík odložil školní brašnu, už k němu chvátal dědeček s talířem náramně nazdobené krmě. „Jéé, dědečku, ovocné knedlíky. S tvarohem, máslem. Ó, vy víte jak na mě,“ rozpýval se nad vonící dobrotou chlapec a zakrojil. „Borůvkové,“ slastně vydechl a jal se do sebe soukat jedno chutné sousto za druhým. Jen vylízal talíř, hnes začal dedečka poňoukat: „Víte dědečku, co zmizela paní učitelka a dochází k nám ten přitroublý suplent Vávra, jsem ze školy otrávený. Všechny mé oblíbené předměty zvládám lépe než on a ty ostatní, no, můžeme se v nich rovnat.“ „Inu, tak si pojďme pocvičit třeba botaniku, Ladíku. Já budu říkat vlastnosti rostlin a ty budeš hádat, které to jsou,“ pokračoval v potěše vnuka stařík. „Ano, ano, výborně. Jen povídejte.“ „Rostlina, co myslím, má zelené listy,“ začal ze široka dědeček. „Ale dědečku, to mají všechny. Dál, říkejte dál,“ nedočkavě se tetelil Ladík a nadšeně očekával další indicii. „Rostlina, co myslím, má tmavé modrofialové plody,“ přiblížil děd. „Borůvka, borůvka,“ vykřikoval Ladík a hlásil se poskakuje, jako by zapomněl že už nesedí ve školní lavici. „Borůvka obecná, Vaccinium myrtillus, hustě rozvětvený keřík s narůžovělými květy a černomodrými bobulovitými plody. Daří se jí na půdě světlých lesů severní a střední Evropy, v severní Asii a Severní Americe. Roste od nížiny až do alpinského pásma,“ sypal ze sebe zanedbávaný premiant, až se mu hrdélko počalo svírat. „Vždyť jsem ji měl k obědu. To byla ale tuze jednoduchá hádanka. Myslete si další rostlinu, dědečku,“ zasípal Ladík. Jak překotně mluvil, začaly se mu v koutcích úst tvořit malé váčky bílé pěny. Dědeček chvíli jen mlčel a sledoval měnící se výraz chlapcovy tváře. „Inu, není to borůvka a hádat další rostliny, myslím, nebude třeba,“ odtušil čtverák, zapálil si čibuk a nehnutě hleděl na vnuka. Po místnosti se náhle rozlétly zvláštní květiny. Čtyři listy proti sobě a uprostřed mrká zlověstné starcovo oko. Stěny se rozvlnily a podlaha začala pod zmateným chlapcem mizet. Skácel se jak podťatý a zmítaly jím křeče. „Ach, nikoli Vaccinium myrtillus, ale Paris quadrifolia,“ konečně uhodlo chroptící dítko. Ano, Ladíkovi právě došlo, že byť uhodl další dědečkovu hádanku, má z toho jen pramalou radost.
  
• stillborn / 12. července 2007
  „Po vsi se o vás říká, že jste nelidský sadista. Co je to ten sadista, dědečku?“ tázal se zvědavě sobotního odpoledne Ladík. „Inu, sadista, to je takový člověk, který si různými čtveračinami dobírá zlobivé chlapce,“ odpověděl bez vytáček dědeček a pohladil laskavě Ladíka po vlasech. Zatím se zanedbaný sirotek Frantík za zahradou radoval z pětikoruny, kterou právě utržil za krabičku svých nejdivočejších vší.
  
• stillborn / 13. července 2007
  Vedno sobotního rána vyváděl Ladík taková alotria, že už to ani nahluchlý dědeček nemohl strpět a povolal vnuka k sobě. „Vsaďme se, Ladíku, o desetihaléř, že než kukačky odbijí sedmou, dokážu, aby celá seknice byla vzhůru nohama,“ lákal chlapce ke hře. „I to vy si mě, dědečku, zase jen tak dobíráte. To bude jako minulý měsíc o pouti, kdy jste zrychtovaný jak potulný mazavka König vtrhl na jarmark úplně nahý. To vám byla celá ves hnedle vzhůru nohama. Na to už mě nenachytáte,“ sebejistě odrážel Ladík. „Ne, ne. Žádné – to se jen tak říká, žádné triksy. Celá seknice. Stůl, židle, postel, obraz císaře pána, prostě celá,“ trval na svém děd. „Sedmá přijde za dvě minuty, to byste musel být tuze velký rychlík. Inu, dobře, dědeč...“ A jestli se ještě maminka nevrátila z návštěvy u strýce Suchého v Muchoprdech, tak tam Ladík stále visí ze stropu za nohy, z úst mu čouhá roubík a dědeček zas v klidu spí s hřejivým pocitem, že si za stržený desetihaléř dá po obědě v šenku dobrého piva.