SIVÝ ČTVERÁK

Novodobá tvorba

Dle autora - valkil (celkem 6):

• valkil / 2. února 2005
  Ondyno seděl dědeček u stolu, bafaje z dýmky. Vnoučata jej dychtivě sledovala a čekala, jakou čtveračinu pro ně tentokrát vykoumá. Po chvíli vyfoukl uchem kouř a pohlédl zálibně na svého nejstaršího vnuka, bystrého Ladíka.
  „Ladík chodí již do měšťanské školy, z tělesné výchovy má výbornou, tak bude jistě věděti, zda je možno tlesknouti pouze jednou dlaní.“
  Chlapec se všecek zarosil úpornou snahou vylouditi staříkem požadovaný lomoz, avšak po chvíli zahanbeně kapituloval: „Nemožno, dědečku, toho dosáhnouti nelze.“
  „Nelze, pravíš?“ usmál se šelmovsky děd, odložil dýmku a napřáhnuv se, napálil udivenému hochovi políček, až to tlesklo a malý Vašík samým překvapením polkl dudlík.
  „Ach tak,“ pravil napálený Ladík, drže si zarudlou tvář a sháněje se po studeném obkladu.
• valkil / 2. února 2005
  Jednoho dne popelily se děti Rožkovy po dvorku. Dědeček je chvilku šibalsky pozoroval, načež pravil: „Budu vám, děti, říkati druhy zvířat a vy napodobíte jejich chování.“
  „Ano, dědečku, ano,“ radovaly se děti všecky natěšené. A už se Lidka po dvoře batolila a zplna hrdélka kdákala předvádějíc slípku Albertinu. Jarouš se zatnutými pěstičkami bučel, až se sousedovic Stračena zvědavě dívala, zda nepřivádějí obecního býka. Malý Vašek rozkošnicky sebou plácl do bláta, napodobuje Rožkovic krmníka.
  „A teď ty,“ už mířil sivák svým kostnatým ukazovákem na Ladíka. „Jelikož máš z přírodozpytu výbornou, budeš jistě věděti, jak se dělá opice.“
  Ladík zarazil se zprvu, ale pak začal statečně vřeštět, skákat, drbat se na hlavě a bušit se v propadlý hrudníček a vůbec si počínal jako smyslů zbavený.
  „Takto se dělá opice, dědečku,“ volala nadšená vnoučata.
  „Vidíte, že nic nevíte,“ zachroptěl děd vítězoslavně a z převlečníku vytáhl usmolenou láhev rumu.
  „Takto se dělá opice,“ lokal zhluboka čtverák. A zanedlouho si i on počínal jako smyslů zbavený.
• valkil / 2. února 2005
  Seděl jednoho dne Ladík na zápraží a tloukl sobě píšťaličku z vrbové větévky. Najednou před ním zastavil dědeček v bryčce a pravil: „Pojď, Ladíku, povozím tě kol vsi.“ Ladík zahodil klacík a celý rozradostněn vskočil do povozu. Jezdili celé odpoledne, když tu z návsi děd uslyšel obecního slouhu, kterýžto právě počal bubnovati.
  „Pojedeme si, Ladíku, poslechnout, co ten bodrý chlapík vytrubuje. Třeba hledají nějakého jinocha, který by jim princeznu ze spárů draka vysvobodil,“ žertoval a už strhl vůz tím směrem.
  „Na vědomost se dává, že statkáři Pětivlasovi ztratila se dnes ráno bryčka. Kdo přiveze statkáři onen povoz, či kdo mu jej pomůže vypátrati, obdrží tučnou odměnu v podobě vypasené husičky. Vůz tento poznáte snadno, neboť má pravé zadní kolo včera vyměněno, tudíž září novotou.“
  Ladík se naklonil ke kolu a užasle povídá: „Dědečku, to je naše bryčka.“
  „Podle toho je vidět, jak málo víš. To není naše bryčka,“ zachechtal se děd a seskočil na zem. „A já nejsem tvůj dědeček,“ dodal, peláše při tom k lesu.
  „Ani my ne,“ pravili biřicové svazujíce Ladíkovy ruce konopným provazem.
• valkil / 1. března 2005
  Jednoho deštivého dne seděly děti Rožkovy v sednici u stolu a chroustaly nudu. Vtom rozraziv rázně dveře vpadl dovnitř strýček Suchý z Muchoprd.
  „Ale no ne, podívejte, děti, koho nám sem vítr zavál,“ utrousil suše děd. A děti už se hrnuly ke strýčkovi, který měl pro ně všeliké dobroty a zábavky. Rojily se okolo něj jak chumel vos chtivých cukru, jen Ladík zůstal všecek zachmuřen u stolu.
  „Ladíku, co tam sedíš tak zamračen. Něco jsem ti z Muchoprd donesl,“ zvolal bujaře strýc a s potměšilým pousmáním vytáhl z torny knihu.
  „Nový Kája Mařík, s ještě neosahanými stránkami,“ vypískl chlapec a již listoval v oblíbené četbě.
  Dědeček pobaveně přihlížel, bafaje z dýmčičky a přemýšlel, co že z Matyáše tentokráte vypadne.
  „Ladíku, dám ti hádanku,“ vybafl po chvilce strýc. Chlapec se nezdál být nikterak potěšen. „Když neuhodneš, dáš si dnes k obědu Káju Maříka, když ano, přinesu ti nový díl knihy, který byl právě včera dotištěn.“ Ladík nemoha jinak nakonec přikývl.
  „Bude můj syn stále suchý, když skočí do rybníka na návsi?“
  „Ano, bude, strýčku, bude,“ vřeštěl Ladík natěšen na nového Maříka. „Je-li váš syn, má stejné příjmení, a tak bude Suchý vždy!“
  „Je vidět, že nic nevíš,“ pravil Matyáš Suchý. „Já nemám syna, mám dceru!“ zaburácel.
  „Ach tak,“ odtušil děd zklamán muchoprdskou prostotou a poplácal po zádech Ladíka, který se dávil tvrdými ještě neosahanými stránkami.
  
• valkil / 11. dubna 2005
  „Dnes jsme ve škole s panem řídicím četli různé bajky s pounačením,“ přiběhl domů Ladík celý zarůžovělý a natěšený, jak je bude doma vyprávěti.
  „Bajky, pravíš?“ přerušil jej dědeček. „A co kdybychom si, Ladíku, nějakou bajku spolu sehráli?“ vzpomínal, drbaje se v moudí, na bujará ochotnická léta. „Mám rád tu o lišce, vráně a sýru. A že jsi mým nejmilejším vnukem, můžeš si vybrat i svou roli. Vránu, nebo lišku?“
  Ladík neváhal, neb z měšťanky věděl, kdo má v této povídačce navrch. O chvíli později seděl již stařík na staré jabloni, v hubě řádně zamřele vyhlížející syreček.
  „Vráno, vráno, zazpívej mi,“ počal se lišák Ladík pod stromem sivé vráně vemlouvati, by tak získal voňavou pochutinu. „Zazpívej mi, vráno. Tak krásný pták jako ty musí mít zajisté i krásný hlas. Zazpívej!“ žadonil.
  Sivák pootevřel ústa a Ladík nastavil dlaň, aby chytil vysněný sýr, a dohrál tak bajku do vítězného konce. Dědeček však tvarůžek schramstl a ještě s plnou hubou zaskřehotal: „A to vás, Ladíku, v měšťance neučili, že vrány nezpívají? Že krákají?“
  „Ach tak,“ řekl zklamaně vnouček, ale zároveň se mu zablýsklo v oku, neboť zaslechl povědomý praskot dřeva. A ve vteřině již se děd řítil s jekem z mrtvého stromu.
  „A to nevíte, dědečku, že vrány umějí létat?“ pravil Ladík dědečkovi, jenž všecek zkroucený na zemi ležel s přeraženými hnáty, a hrdě kráčel k chalupě, neboť maminka Rožková právě svolávala k obědu.
  
• valkil / 14. dubna 2005
  „Ladíku, skoč do špajzky pro ten hrneček sádla, co maminka z našeho Pašíka vyškvařila,“ děl jednoho rána děd, sedě u stolu a velkým nožem krájeje obrovské krajíce voňavého chleba. „Přichystám ti něco ku svačině do školy.“
  Vnuk poslušen každého dědečkova slova, pelášil pro sádlo, i když v duchu hloubal, co sivý stařec za čtveračinu na něj zase chystá. Uchopil hrnec, ale teprve na denním světle se mu vlasy zježily nad tím, co spatřil. Zklamaně vešel do sednice.
  „Ale, dědečku, to sádlo je samý tlustý bílý červ. To maminka věru nebude potěšena, že ho musí do chléva Gustovi zanést.“
  „Nu což, žádná střívka nemají...“ uchechtl se stařík a už mazal první vrstvu na chleba.
  „Ach tak,“ obrátil se žaludek vnoučkovi. Když pak odcházel s vydatnou svačinou v klůcku zabalenou, již čtverák, hubu mastnou, lžícej vytíral poslední zbytky ze dna hrnce.