SIVÝ ČTVERÁK

Novodobá tvorba

Dle data - 2005/01 (celkem 15):

• Mike_Wazowski / 4. ledna 2005
  Jednoho večera si stříhal dědeček nehty a jeden kousek uložil do plechové krabičky. Ladík jej pozoroval a posléze se siváka otázal:
  „Pročpak, dědečku, schováváte ten jeden nehet a nevyhodíte jej s ostatními do smetí?“
  „Protože za pár desítek let, až vědci přijdou na možnost klonování, tak z tohoto kousku mého nehtu isolují DNA a poté zde bude mé druhé já, zatímco mé prvé já již nebude mezi vámi. A taktéž posléze naklonují mé třetí já, čtvrté, páté...“ zašklebil se lišácky děd.
  „Ach tak...“ povzdychl si smutně Ladík, věda, že těch sivých taškařic nebude nikdá konec.
• wuxia / 14. ledna 2005
  „Co bys řekl, tomu, Ladíku, kdybychom se zítra společně vypravili do biografu, dávají prý filmy pro chlapce tvého věku,“ začal ondyno v sobotu večer dědeček řeč. Ladislav celý se zatetelil, neb pojízdný biograf, nejnovější to kratochvíli, měl ve velké oblibě. Pravda, dědeček jej zatím brával jenom na přírodopisné snímky, kde mohl procvičiti svou znalost přírodozpytu, leč i to chlapci stačilo.
  „Ano, dědečku, děkuji vám,“ zajásal proto Ladík a na neděli se velmi těšil.
  Na druhý den po obědě (Ladík najedl se mladé kuřice tak, že se ani pohnouti nemohl) se chlapec s dědem vypravili. Svátečně oděni pomalu odměřovali kročeje, důstojnost vyzařovala z každého jejich pohybu. Hle, už jsem téměř jako dospělý, pochvaloval si Ladislav v duchu.
  Když vešli v kinematograf, dědeček vzal si stranou pokladníka a cosi mu šeptal, dívaje se kradmo na vnuka. Pokladník si jej rovněž změřil pátravým pohledem a zamyšleně přikývl. Ladík se nervózně ošil, nevěda, co zase dědeček strojí za čertovinu.
  „Pojď, hochu,“ pravil náhle děd a vedl vnuka na místo, jež měli zakoupené. Naposled čertovsky pohlédl dědeček na hocha a v sále se setmělo. Ladík upřel oči na plátno. Po chvíli se rozjasnilo a titulky hlásaly, že dnes se bude ku spokojenosti P.T. obecenstva dávati film Saló aneb 120 dnů Sodomy.
  „Toť opravdu promítání pro mladé hochy?“ zašeptal Ladík, nakloniv se ke starci.
  „Ne!“ zasmál se tento ďábelsky a pohodlně se rozvalil na židli a povolil si kalhoty, aby se mu lépe sedělo.
  „Ach tak,“ povzdechl si již asi potisící napálený Ladík.
• wuxia / 15. ledna 2005
  Jednoho dne při sobotě seděla rodina Rožkova u oběda. Maminka chtěla se před bližnými svými pochlubiti a vytáhnouti a ukuchtila polévku ze sáčku. Ladík hleděl nedůvěřivě na tuto krmi a pravil: „Nechci jísti polévku z pytlíku!“ Dědeček na něj šelmovsky pohlédl a pověděl: „Ale hochu, vždyť jsi také z pytlíku.“ „A my také,“ odvětili všichni vespolek. „Ach tak,“ dovtípil se po chvíli napálený vnouček.
• Yirkha / 15. ledna 2005
  „Ladíku,“ pravil jednou před obědem dedeček, „dnes budeš jíst velkou novinku — polévku ze sáčku.“
  „Jé, tak to se moc těším,“ liboval si vnouček, „nikdo z mých kamarádů ji ještě nejedl.“
  Při obědě se potom ptal Ladík maminky: „To je ta polévka z pytlíku?“
  „Ne,“ odvětila matka zmateně.
  „Dědeček mi ale sliboval, že dnes budu jíst polévku z pytlíku!“ rozčiloval se Ladík.
  Až když mu kmet nalil plnou naběračku do sáčku místo do talíře, pochopil.
• wuxia / 15. ledna 2005
  Prosluněná prázdninová neděle. Ladík seděl všecek zamyšlen u rybníka a listoval Kájou Maříkem. Tu mu na stránky padl stín. Chlapec překvapen vzhlédl od knihy a uzřel urostlého chasníka, který si hladil knír. „Vsaď se se mnou, oč chceš, hochu, že vskočím tu do té vody, vylezu a přec ostanu suchý.“ „Není možná, pane, to byste snad čaroděj musel býti.“ „Vsaďme se, uvidíš, že vyhraji,“ opakoval cizinec. „Nuže dobrá, ale dojdu pro dědečka, aby nás rozsoudil,“ souhlasil Ladík. Muž ničeho nenamítal. „Skoč pro něj. A tu je moje podmínka: vyhraji-li, sníš tuto knihu na posezení. Prohraji-li, sním ji já.“
  Ladík souhlasil a běžel pro dědečka. Poté se všichni sešli na hrázi. Cizinec v tu chvíli jak byl v šatech vskočil do vody, vyráchal se notně a vyhrabav se po chvíli ven, zatroubil na užaslého hocha: „A jsem suchý.“ „Ale pane, vidím přec, že jste mokrý jako náš Medorek, když jej při kratochvíli do vody vhodím.“
  „A přece má pravdu,“ vložil se do debaty dědeček. „Toť přece tvůj strýček Matyjáš Suchý z Muchoprd!“ zvolal vítězně. „Ach tak, z Muchoprd,“ pronesl rezignovaně Ladík, žvýkaje první kapitolu.
• Finwe / 15. ledna 2005
  Jednoho dne při sobotním odpoledni seděla rodina Rožkova pohromadě u stolu, čekajíc na oběd. Dědeček právě vyňal z kredence pytlíky s polévkou, řka: „Podívejte, děti, co jsem pro vás dnes nachystal!“
  „Ale dědečku, my nechceme polévku z pytlíku,“ stěžovaly si děti a nejvíce z nich Ladík.
  „Kdo tvrdí, housátka moje, že budeme jíst polévku z pytlíku?“
  Odpovědí mu byly nechápavé pohledy vnoučků a vnuček.
  Teprve když sivý prarodič každému odsypal kus obsahu sáčku do talíře, všichni pochopili.
• wuxia / 17. ledna 2005
  „Zdalipak, Ladíku, je slyšet zvuk stromu, který padne a nikdo u toho není?“ otázal se jednoho dne šelmovsky dědeček.
  „To věru nevím,“ pronesl zamyšleně Ladík.
  „Ani já ne,“ uzavřel nikoliv dlouhou debatu stařík.
• Kristian / 17. ledna 2005
  Jednoho dne sahal opět děd po svém stařičkém pytlíku na tabák a zjistil, že jej nemůže nalézti. Popadl tedy do ruky těžkou sukovici, svolal všechny děti a zahromoval:
  „Koukejte nalézti můj pytlík na tabák, neřádi, nebo uvidíte, co udělám! Beztak jste jej někam zatrachtily samy!“
  Děti se poděšeně rozeběhly do všech koutů a hledaly, až dědův pytlík na tabák nalezly a s úlevou odevzdaly dědovi. Ten jen mlčky pokýval, nabral si tabáku a počal dýmati.
  „Že se ptám, dědečku,“ osmělil se nakonec Ladík, „co bys udělal, kdybychom pytlík nenašly?“
  „Inu, co bych udělal,“ popotáhl šelmovsky stařík ze svojí dýmky, „poprosil bych babičku, aby mi ušila nový.“
• Přebral / 18. ledna 2005
  Ladík a jeho dědeček jsou zavřeni v cele bez oken a dveří.
  „Ach, bojím se, že zde budeme až do skonání. Kdyby tu tak byla maminka...“
  „To se přeci dá snadno zaříditi,“ usměje se na něj laskavě dědeček.
  „Jakpak, dědečku?“ ptá se Ladík a rukou si otře slzičky.
  „Snadno, maminko!“ směje se sivý čtverák, odepínaje si šle.
  
• Vaslaf / 19. ledna 2005
  Dědeček vyprávěl: „Měl jsem jednoho dobrého přítele a ten zdědil veliký zájezdní hostinec. To stavení bylo tak rozlehlé, že za každým hostinským pokojem následoval další, a za ním ještě další, a tak stále bez konce.“
  „To jest vůbec nemožné,“ tvrdil Ladík.
  „I ty jeden,“ rozohnil se staroušek na Ladíka, „chceš snad říci, že jsem lhář?“
  „Nezlobte se, dědečku, a vyprávějte dále,“ omlouval se Ladík.
  „Jednoho letního dne se schylovalo k bouřce. A v tom přikvačí do hostince dobře oblečený pán a důrazně žádá ubytování. Leč hostinec byl zrovna do posledního pokoje obsazen. Onen pán na to: »Víte, kdo jsem já? Já jsem baron Ringhoffer! Chci ihned pokoj!« Zdalipak víš, co můj přítel udělal? Na odpověď ti dávám celý den,“ skončil dědeček.
  Druhého dne si přisedl Ladík k dědečkovi. Byl bledý a měl kruhy pod očima. „Celý den jsem myslel na vaši otázku, ani jsem ven nešel, skoro jsem nejedl a špatně spal, ale myslím, že jsem ji rozřešil.“
  „Nuže, povídej,“ pravil vlídně dědeček.
  „Inu, myslím, že to hostinský provedl takto: nechal přestěhovat hosta, jenž byl ubytován v prvním pokoji, do druhého. Hosta, jenž byl ubytován v druhém pokoji, přestěhoval do třetího. Hosta, jenž byl ubytován ve třetím pokoji, přestěhoval do čtvrtého, a tak dále bez konce. Jakmile se první pokoj uprázdnil, mohl zde barona ubytovat.“
  „I kdepak, ty trulante,“ zasmál se dědeček. „Můj přítel řekl panu baronu: »Možná máte miliony, ale proti majiteli takového zájezdního hostince jste hovno!« A nechal milého barona na dešti.“
• Mike_Wazowski / 21. ledna 2005
  Toho dne měli u Rožků k večeři obloženou mísu, kde byla vejce, něco bramborového salátu, kousky sýra měkkého i tvrdého, okurky a jakýs podivný salám se šedivou kůrčičkou, který dítka doposud nikdá neviděla.
  „Berte si a jezte, co hrdlo ráčí,“ pobízela všechny maminka.
  „A co dědeček? Kdepak je dědeček, vždyť nikdy se k večeři neopozdil?“ tázal se Josífek. Všichni se divili, kam se staroušek poděl.
  Jen Ladík se nedivil, potutelně se usmíval a bral si z mísy, leč salámu se ani nedotkl.
• Kwango / 22. ledna 2005
  Seděl takhle jednou dědeček s Ladíkem na zahradě, celý se ošívaje.
  „Zdalipak bys chtěl, Ladíku, vidět, jak se Země točí?“
  „I to je nemožno, dědoušku. Ani paní učitelka toho nedokázala!“ „Inu, pojď se mnou za naši starou hrušku a já ti to ukáži.“
  Odebrali se tedy oba za strom, kam nebylo z domu viděti. Tu ale Ladíka zarazilo, jaké že to stařec dělá divné pohyby, dupaje po trávě a trhaje listy. Ladík to již nevydržel a vyhrkl: „Dědoušku, slíbil jste přeci, že mi ukážete, jak se Země točí!“
  „I ty nedočkavče,“ káral jej naoko dědeček, „již to bude!“ a s potutelným úsměvem si stáhl kalhoty. Zkoprnělý Ladík sledoval, jak si dědeček přidřepl a začal tlačit včerejší huspeninu a maminčiny fazole, vrtě při tom hýžděmi kol dokola. „I vidíš, Ladíku, jaká klobása se ze mě točí?“ halekal sivák, spokojen s výsledkem vyměšování i tím, jak se mu opět podařilo vnuka napálit.
  „Ach tak,“ odvětil Ladík se slzami na krajíčku a obědem v jícnu...
• snof / 23. ledna 2005
  Ondyno přišel Ladík za dědečkem, ukázal mu jakousi knihu a pravil: „Zde v této knize se píše, že lidé budou ještě v tomto století létat na Měsíc.“
  Děd se zamyslil a zeptal se: „Oč se, Ladíku, vsadíš, že se ti teď hned na Měsíc postavím?“
  „Jakže? Na Měsíc? Nemožno!“ usuzoval hoch a sebevědomě dodal, že v takovém případě by snědl před dědečkem stránku z kalendáře na zdi visícího.
  „Z tohoto kalendáře?“ tázal se šibalsky děd, načež přistoupil ke zdi a sňal z ní dotyčnou tiskovinu, která měla právě dvanáct listův. Pak ji položil na zem a — postavil se na ni.
  „Vidíš?“ pravil pak vnoučkovi. „Přece jsem se na měsíc postavil.“
  „Dedecet se postavil na mnesic!“ radovala se Lidka, zatímco napálený hoch smutně žvýkal první stránku kalendáře, od dědových bot notně pošlapanou.
• Hercoš / 24. ledna 2005
  „Ladíku, zdalipak víš, kam dnes spolu půjdeme?“ přivítal dědoušek vnoučka, kterýžto se právě vrátil ze školy.
  „Nevím, dědečku; zdalipak nechystáte zase nějakou čertovinu?“
  „Kdepak. Půjdeme dnes navštívit onu novinku, která k nám dorazila až ze vzdálených skandinávských ostrovů a jež se zove sauna.“
  Ladík jen ručkama radostně zatleskal a než bys do sta napočítal, seděli již se stařečkem v přetopené místnosti.
  „Jestlipak víš, Ladíku, co se s touto vodou stane, když jsou zde již sto tři stupně stupnice Celsiovy?“ ptal se dědeček s šibalským úsměvem a ukazoval na nádobu s vodou, která stála na lavici.
  „Ach, to já ze škamen dobře vím. Voda vře při sto stupních, ohřeje se tedy zde a vypaří se...“ radoval se chlapec, že ho děd nedoběhl.
  „I ba ne, málo toho ještě znáš. Což nevíš, co se s vodou stane? Vypiji ji! Což bych nebyl blázen, kdybych ji nechal v takovém vedru vypařit?“ zasmál se děd a vrbovým proutím po zádech se švihaje, hltavě pil.
  „Ach tak. Na to jsem nepomyslil,“ zasmušil se Ladík a odlepuje jazyk od vyprahlého patra, naprázdno polkl alespoň své slzy.
• wuxia / 26. ledna 2005
  „Dědečku, dědečku, vyprávějte nám opět něco veselého,“ volaly děti, skákajíce kol starce a tleskajíce malýma ručkama. „Koukejte mazat,“ zachrchlal stařík a dítka ovanul těžký pach rumu. „Budeme mazat, dědečku, jen nám ještě řekněte co a nač!“ vykřikla Lidka. Děd jen zavrtěl hlavou a odebral se v lože. „Vidíte, tatínku, s čím kdo zachází, s tím také schází,“ pronesla káravě sivákova snacha. Kmet se hlasitě odhlenil, výsledek svého konání vypustil do škopíčku na uhlí a pronesl polohlasem, aby snacha šla tam, kde ještě nikdá nikdo nebyl.