- valkil / 1. března 2005
Jednoho deštivého dne seděly děti Rožkovy v sednici u stolu a chroustaly nudu. Vtom rozraziv rázně dveře vpadl dovnitř strýček Suchý z Muchoprd.
„Ale no ne, podívejte, děti, koho nám sem vítr zavál,“ utrousil suše děd. A děti už se hrnuly ke strýčkovi, který měl pro ně všeliké dobroty a zábavky. Rojily se okolo něj jak chumel vos chtivých cukru, jen Ladík zůstal všecek zachmuřen u stolu.
„Ladíku, co tam sedíš tak zamračen. Něco jsem ti z Muchoprd donesl,“ zvolal bujaře strýc a s potměšilým pousmáním vytáhl z torny knihu.
„Nový Kája Mařík, s ještě neosahanými stránkami,“ vypískl chlapec a již listoval v oblíbené četbě.
Dědeček pobaveně přihlížel, bafaje z dýmčičky a přemýšlel, co že z Matyáše tentokráte vypadne.
„Ladíku, dám ti hádanku,“ vybafl po chvilce strýc. Chlapec se nezdál být nikterak potěšen. „Když neuhodneš, dáš si dnes k obědu Káju Maříka, když ano, přinesu ti nový díl knihy, který byl právě včera dotištěn.“ Ladík nemoha jinak nakonec přikývl.
„Bude můj syn stále suchý, když skočí do rybníka na návsi?“
„Ano, bude, strýčku, bude,“ vřeštěl Ladík natěšen na nového Maříka. „Je-li váš syn, má stejné příjmení, a tak bude Suchý vždy!“
„Je vidět, že nic nevíš,“ pravil Matyáš Suchý. „Já nemám syna, mám dceru!“ zaburácel.
„Ach tak,“ odtušil děd zklamán muchoprdskou prostotou a poplácal po zádech Ladíka, který se dávil tvrdými ještě neosahanými stránkami.
- Hetero / 1. března 2005
Dva dny před Štědrým večerem Rožkovic děti nachystaly v sednici stojánek na vánoční stromeček a již se nemohly dočkat, až se vrátí domů dědeček, který si vzal letos na starost opatřiti vánoční stromeček. Když se však pozdě večer dědeček navrátil domů, děti, nevidouce v jeho rukou žádného stromečku, tuze se zasmušily; Lidunka se rozplakala a Ladík vyčítavě pravil starouškovi: „Ale dědečku, vždyť jste svatosvatě slíbil, že se cestou z Makotřas zastavíte pro borovičku!“ „Však jsem toho také splnil,“ rozhlédl se staroušek po skleslých dětech kalným zrakem a jehličnatý odér oblíbeného likéru v jeho dechu opět dětem potvrdil, že milovaný dědeček není žádný lhář.
- Hetero / 2. března 2005
Jednoho jarního dne vypravil se staroušek s Ladíkem navštívit ujce Suchého do Muchoprd. Když přicházeli k chalupě strýcově, vece dědoušek při pohledu na Ladíkovu obuv: „I ty jeden nepořádníku, podívej se, jak máš botky všecky zabláceny! Takto nemůžeme k strýci do chalupy vstoupiti! Vidíš tu tůň u cesty? Je jen velmi mělká a příhodná pro omytí botů. Vstup do ní a omyj si řádně obuv! Po tobe totéž já vykonám.“ Ladík nakročil do tůňky a rázem propadl se po pás do hnilobně zavánějící břečky. „Pomóóóc dědečkůůů!!! Jak jste si mohl myslet, že je tato tůňka mělká?“ volal poděšený Ladík, zapadaje stále hlouběji. „Protože když jsem zde posledně šel, byla v tůni kachna s kachňaty a voda jim sahala sotva po prsa,“ divil se na oko staroušek, ale smích mu již rozkmitával vetché tělo do divokého rytmu. „Inu, budeš zde muset počkati, až se sám vrátím z návštěvy. Ale věz, že až strýci Suchému vše vylíčím, bude mít z této příhody nejméně stejně dobrou náladu, jakouby měl z tvé návštěvy,“ dodal dědeček a již nepokrytě vytíral slzy smíchu z očí. „Aspoň že tak...“ uznal Ladík, odtrhuje si ze rtu pijavku.
- Hetero / 2. března 2005
V sobotu ráno rozdával pan Rožek dětem úkoly: „...A ty, Ladíku, zajdeš napást kozu...“ Ladík chodil na pastvu rád, kudrlinky na čele mu však činilo, že bude muset projít kolem dědečka, který podle všeho posnídal obzvláště velkou porci vtipné kaše a nyní usadil se na zápraží a třeskutými čtverákovinami se strefoval do všech kolemjdoucích. Nenápadně s kozou přecházel dvoreček a již jen několik kroků ho dělilo od branky vedoucí k cestě na pastvu, když ho dohnal důvěrně známý hlas: „A kam ty se kam vláčíš s tím oslem?“ Opatrně, aby zbytečně dědečka nepodnítil k nějaké sivákovině, odvětil Ladík: „Ale dědečku, jakýpak osel, což nepoznáváte naši kozu Lízu?“ „Však já se taky ptám Lízy!“ odvětil starý šelma, padaje z lavičky v záchvatu smíchu.
- Gotreg / 2. března 2005
Po zdařilé návštěvě v Muchoprdech vraceli se ku Makotřasům náš sivý vtipálek a promočený, hladový Ladík.
Čtverák nadšeně vypravoval o útulné sednici v Suchého statku a všech dobrotách a laskominách, které tam byly pro návštěvu připraveny. Ladík jen smutně capkal a hladově si představoval všechny koláče, buchty a zavařeninu...
„Však mi pro tebe, Ladíku, strýc dal tvou oblíbenou pochoutku,“ podotkl mimochodem děd.
„Ano?“ rozzářila se očička hladovému vnoučkovi, „dej mi ji, děde, prosím!“
„Nevím, Ladíku,“ mručel naoko děd, „přece jen, Matyáš by se urazil, kdybys ji nesnědl celou...“
„Slibuji že sním, však mám hladu za tři, slibuji...“ troštoval se Ladík.
Děd lišák jen pokrčil rameny a vytáhl z mošny vázaný výtisk Káji Maříka.
„Ach, takovou pochoutku strýc zamýšlel,“ povzdychl si teskně Ladík a pustil se hladově do předmluvy.
- Hetero / 7. března 2005
Jednou časně zrána probudil dědeček Ládíka radostnou zprávou: od řeky jde pára, včera byl úplněk, v hnojišti jsou bílí červi jako palce — takže hurá na candáty! Dědeček nasbíral plechovku od tabáku plnou tučných hnojných červů, největší to candátí pochoutky, a spěchal do komůrky v podkroví pro své staré pruty. Po chvíli se po schodišti ozvalo spěšné dupání a do komory vřítil se s očima navrch hlavy Ládík, všecek poděšený. „Dědečku, stalo se veliké neštěstí!“ zajíkal se, „vždyť vy jste nechal pikslu s červy na lavici a malá Lidunka ji otevřela a všecky červy snědla!“ Dědeček odhlédl od okénka, z něhož pozoroval ranní krajinu ozářenou vycházejícím slunéčkem a nevzrušeně, s úsměvem pravil takto: „I dobře tak, však se zase mnoho nestalo. Až podle kalendáře uvědomil jsem si totiž, že úplněk bude teprve dnes a ta pára nad řekou je ve skutečnosti kouř z ohýnku, kterým stará Chrochtáčková vypaluje travnatý břeh. Ale když už mám připraveny pruty — alou pro starý chleba a jdeme se pokusit alespoň o bělice na rybník!“
- Hetero / 8. března 2005
Jednoho dne vrátil se Ladík ze školy s rozzářenýma očima. „V obchodě knihami na náměstí právě dostali krásnou novou knihu s žertíky od Stanislava Hakla, kterou jsem si tuze přál již na narozeniny a nedostal jsem ji. Kniha stojí pouhé 3 krejcary, leč v mé pokladničce jsou po výletu na pouť do Muchoprd pouhé 2 krejcary... nedal byste mi dědoušku krejcar?“ prosil Ladík snažně dědečka se sepjatýma rukama. Leč staroušek na Ladíka pohlédl nezvykle přísně a vyčítavě: „Víš, ty nezdárný sobče, že mne dnes u kostela potkal farář a požádal mne o příspěvek na kostel? A víš, ty jen do sebe zahleděný nezdárníku,“ pokračoval dědeček zesíleným hlasem, „že mne později potkal ten chudák, beznohý válečný invalida Hanousek a pokorně mne žádal o drobné na chleba? A víš, že po mně chtěla po návratu domů tvoje paní matka, zda bych nepřispěl do domácnosti nějakou částkou, neboť nevychází tento měsíc s účty a tuze ji to rmoutí?“ burácel již dědeček tak, že se Ladík rozechvěl tichým pláčem. „Tak víš to, ty nenasyto hamižný?“ naléhal děd. „Nenene dědečku, to vše jsem nevěděl...“ odpovídal tiše Ladík hlasem přerývaným vzlykotem. „No, vidíš! Ničeho nevíš! Protože kdybys to věděl, věděl bys, že nikomu z nich nedal jsem ani haléř, tak jistě nedám nic ani tobě!“ ukončil staroušek lišácky a do tváře se mu vrátil známý laskavý úsměv a v oku mu zableskla čtverácká jiskra.
- wuxia / 9. března 2005
„Dnes,“ počal dědeček jednoho nedělního rána řeč, „budu vrhati šavli.“ Ladík se na starce vyčítavě podíval: „Zase jste s rychtářem vzpomínali při kořalce, jak jste válčili na Piávě?“ „Nikolivěk,“ nadmul se děd. „Dnes, chlapče, uvidíš něco, co jsi ještě nikdy nespatřil.“ Nato děd vstal, šel do parádního pokoje a se slovy »nepřátel se nelekejme a na počet nehleďme« sňal ze stěny šavli a hnedka si ji vrazil mezi zuby. Otočil se na chlapce, napřáhl se notně a škubnuv hlavou, vrhl sečnou zbraň vpřed sebe. „Dědečku, jak mám dostati tu šavli z hlavy?“ naříkal Ladík, lomcuje ve své lebi zaseknutou zbraní. „Použij Sílu, Ladíku,“ odtušil děd a jal se sypati drůbeži.
- danielsoft / 9. března 2005
Jednou dědeček vtrhl do světnice: „Byl jsem na pouti a přinesl jsem spoustu laskomin pro svého nejmilejšího vnuka Ládíka.“
„Jé, dědo, už se těším na pochoutky!“ odvětil sivými vtipy vždy znovu a znovu porážený vnuk.
„To ale není pro tebe,“ vece děd, „ty přece nejsi Ládík ale Ladík!“
„Ach tak!“
- wuxia / 15. března 2005
Prvého bylo ten den dubna. Děti, vědouce dobře, kdo s nimi u jednoho stolu sedává, byly v pohotovosti již od brzkého rána. Jestliže je dědoušek každý den svými žertíky zas a znovu napaluje, co teprve musí chystat na tento všemi žertéři tolik milený den? Dědeček vstal krátce po sedmé, uvařil si melty a zasedl ku stolu. Děti byly mu patách celý den, kam se vrtl, tam byly. Když viděly, že se jich chce na něco otázati, raději si nacpaly ústa potravinou a předstíraly, že neslyší. K večeru už byly tak napiaty, že je rozrušilo, i když na dvoře zaštěkal jejich Medorek (mělyť za to, že dědovi přibyl na pomoc strýc Suchý). Nejhůře na tom byl Ladík, dědečkův oblíbenec. Všecek se klepal, ani jísti nic celý den nemohl, pouze vody popil a na latrínu co chvíli pílil, neb mu střeva pracovala jako o závod. Leč děd si toho za mák nevšímal a počínal si zcela vážně. Když večer dítka uléhala na pec, ozval se Jarouš: „Dědečku, dnes je apríla, ale vy jste nás žádnou čtveračinou nenapálil, jak je to možné?“ „Opravdu ne?“ otázal se stařík, přihmuřuje čtverácky jedno oko. Teď teprve dítka pochopila.
- strejka / 16. března 2005
Jednoho dne po poledni dědeček, rozjímaje u denního tisku, povolal k sobě Ladíka. „Ladíku, buď tak laskav a dones mi dýmku. Chtěl bych si krapet zabafat.“ I doběhl Ladík do dědovi almárky pro malovaný čibuk a skotačivě s ním k dědovi přikvačil. „Ale já chtěl rum, Ladíku!“ zaburácel děd. „Ale dědečku...“ „Nebudeš mě snad chytat za slovíčko,“ rázně utnul děd jakékoli námitky a posunkem vyzval vnuka ke splnění úkolu. A Ladík ani netušil, zda si z něj zase jako už tolikráte dědeček vystřelil, či zda je již tolik věkem znavený.
- Hetero / 16. března 2005
Při návštěvě strýce Suchého v Muchoprdech krátili si Ladík s dědouškem čekání na večeři prohlídkou strýcova stavení a zastavili se rovněž na dvorku před psí boudou, ve které podřimoval strýčkův foxteriér Rex. „Jé, dědečku!“ volal Ladík nadšeně,„to je krásný pejsek! Myslíte, že ho můžu pohladit?“ „Inu, když jsem tu byl před rokem, také se mi tuze zalíbil a hladil jsem ho,“ vybízel dědeček. Ladík, dodav si kuráže, přistoupil k pejskovi s konejšivým slovem. V tom jako blesk vyskočil psík se zuřivým vrčením z boudy a zakousl se mu do napřažené ručky. V úleku se Ladík s křikem otočil a prchal od boudy, avšak řetěz byl dlouhý a zuřivost psíka nebývalá, takže mu pouze poskytl místa pro směřování dalších kousanců. „Dědečku, vždyť vy jste říkal, že jste Rexe posledně také hladil!“ ječel bolestí Ladík pokoušeje se setřást foxteriéra pevně zakousnutého do kalhot. „Však mne taky tehdá zle hryzl do prstu a nebýt toho, že byl strýc Suchý nablízku, kdoví jak by to dopadlo,“ vysvětloval dědeček, potěšen veselým vytržením z dlouhé chvíle, a rozhlížel se, je-li strýček Suchý vzdálen dostatečně daleko, aby se mu k uším nedonesl ryk nerovného zápasu.
- strejka / 17. března 2005
Tuhlekrát si vyšlapoval dědeček po cestě k rybníku, kde právě Ladík pod dohledem strýčka Suchého z Muchoprd dávivě přežvykoval Káju Maříka coby výsledek další z prohraných sázek. Dědeček k nim zvolna dokráčel a čtverácky zamrkal na strýčka Suchého. Ten mu zamžikal okamžitě nazpět, nikoli však proto, že by snad jen na vteřinku chápal, proč naň děd tak poznenáhlu šilhá, alébrž kvůlivá očnímu tiku. Ladík polkl poslední stránku a s pocitem vítěze se jal oslovit dědečka. Ledva se nadechl, dědeček jej předešel: „Copak’s to jedl, Ladíku?“ „Ále, Káju Maříka mi nechal strýček Suchý z prohrané sázky sníst,“ otřásl se Ladík. „Vsaďme se, Ladíku, žes Káju Maříka nejedl. Nejedl-lis, pojíš druhý díl Káji Maříka. Jedl-lis, pojím já tyto Psohlavce,“ nabídl dědeček již dopředu prohranou sázku a vytáhl zpod kabátu Jiráskův tlustospis. „To Vám přeji tedy dobrou chuť, dědečku,“ zaradoval se Ladík, že konečně a tak snadno zvítězil. Dědeček však jen mlčky otevřel Psohlavce, kde bylo na první stránce ornamentálním písmem napsáno: Školák Kája Mařík I. „Au!“ zavýskl Ladík a tázavě se podíval na strýčka Suchého. Ten však jen mlčky stál a divně se kýval. „Inu Ladíku, strýček Suchý vždy vyměňuje knihám desky, aby mu děti nesnědly jeho oblíbené tituly. Tady máš tedy Školáka Káju Maříka I, kterého ještě dluhuješ sníst pro strýčka Suchého a tu jako zákusek Školáka Káju Maříka II, kterého dluhuješ sníst pro mě,“ vyřkl dědeček nemilosrdný ortel podávaje vnukovi dvě tlusté knihy a bančičku pramenité vody, kterou má pro takovéto příležitosti vždy připravenou. „Ach tak,“ zesmutněl Ladík, zapil vodou Psohlavce a jal se žvýkat Káji Maříky.
- Hetero / 17. března 2005
Jednoho dne přiběhl Ladík ze školy a již zdáli volal na paní Rožkovou: „Maminko, dnes jsem ve škole dostal 4 jedničky! Dvě z počtů a po jedné z přírodozpytu a náboženství! Slečna učitelka Tichá se bude vdávat a její místo bude prozatímně suplovat pan ředitel, kterého mám velmi rád, protože se stejně jako já věnuje lapání a sběru motýlů a brouků!“ S radostnou novinou si Ladík rovněž pospíšil do komůrky milého dědečka: „Dědečku, jestlipak víte jaké novinky jsou u nás ve škole?“ „No, to hned snadno zjistim a uhádnu,“ pravil stařec přikládaje Ladíkovi na hlavu velký prádelní hrnec, takže z malého chlapce byly nakonec vidět jen nohy od kolen dolů. „Dědečku, jakým zvláštním způsobem to chcete zvědět?“ kovově hučel Ladík skrz hrnec. „Inu, zažiješ kouzlo,“ pravil děd a počal do hrnce ze všech vetchých sil mlátiti lopatkou na uhlí, až třeskutý rámus plašil koně ve stáji. Když po notné době vyděšený a pokálený Ladík upadl na zem a vyvalil se z hrnce a sbíral se z podlahy, uzemnila ho znovu starcova brilantní odpověď: „Dnes jsi ve škole dostal 4 jedničky. Dvě z počtů a po jedné z přírodozpytu a náboženství. Slečna učitelka Tichá se bude vdávat a její místo bude prozatímně suplovat pan ředitel, kterého máš velmi rád, protože se stejně jako ty věnuje lapání a sběru motýlů a brouků.“ „Ach dědečku, vy jste vážně čaroděj,“ ožil zdeptaný chlapec, „kouzlo, kterým jste to zjistil, bylo opravdu strašné, ale stejně bych se ho rád naučil a předvedl spolužákům.“ „Inu to tě naučím snadno. Prostě jsem stál u okna a poslouchal jsem, co jsi při příchodu domů říkal mamince,“ rozluštil starý čtverák.
- Yirkha / 17. března 2005
„Ladíku,“ počal opět jednou dědeček po obědě, „mám pro tebe dozajista snadnou hádanku. Zodpovíš-li ji, dostaneš ode mne za odměnu novou korunu.“
„Ano, ano, dědečku, jen se ptejte,“ odpovídal hbitě Ladík s vidinou snadného zisku.
„Nuže dobrá. Má uniforma admirála švýcarského loďstva brigadýrku, dvourohý klobouk anebo čepici se čtyřhranným dnem?“
Ladík se na chvíli zamyslel a dumal nad každou z kmetem nabízených možností. „Dvourohý klobouk,“ hlásil nakonec, vzpomenuv si na nějaký obrázek ze školní učebnice.
Odpovědí mu bylo jen starcovo pousmání a zavrtění hlavou.
„Tak tedy brigadýrka,“ zkoušel se rychle opravit, když mu prve běžná čepice přišla pro admirála málo.
„Ani to, ani to, ty malý filuto,“ smál se dědeček. „Švýcarsko je přeci čistě vnitrozemský stát a žádné loďstvo nemá.“
„Ach tak,“ pravil smutně nachytaný vnuk, „na zeměpis jsem nepomyslel...“
- pieta / 17. března 2005
„Dědečku, uhodnete-li, kterou nohu vám utnu dříve, neutnu vám žádnou,“ a Ladíkovy ruce se sevřely na topůrku jako vypálená kudrlinka kolem závitu.
- el / 19. března 2005
„Ladíku,“ pravil znenadání dědeček, „že ti dnes vykrákám vlasy, neboť si to zasloužíš.“
„I toho ne, dědoušku,“ odpověděl hoch, cítě blízkost bolesti, „celý den jsem hodný, pomáhal jsem mamince, našemu Azorovi vyčistil pelech a sousedovic Aničce s převlékáním.“
„Věru, ale co není, může být. Inu, věz Ladíku, že tě vykrákám, pokud prohraješ následující sázku.“
„Sem s ní dědečku, poslední dobou mi to ve škole tuze jde, že i pan řídící si mne chválí.“
„Dobrá tedy — pokud řekneš méně nemravných slovíček než já, vykrákám tě. Já začnu — hovno.“
Ladík byl překvapen snadností úkolu a spustil: „Prdel, sračka, plantážník...“
Než stačil Ladík říci více hanebností, již jej krákal dědeček tak, až vlasy lítaly a krev stříkala.
„Proč to?“ křičel Ladík, řva jako prase zabíjené tupým nožem, „vždyť jsem vyhrál.“
„Copak toho se sluší, mluviti jako dlaždičovo sémě?“ pohrozil sivák hromovým hlasem.
„Ach tak,“ odtušil Ladík a snažil se utéci.
- DJ Slamák / 20. března 2005
Jednoho dne zablesklo se opět sivému čtverákovi v oku, i zavolal si svého nejmilejšího vnuka.
„Oč se vsadíš, Ladíku, že dokáži polykati meče?“
„Jakže, dědečku? To jistě nesvedete. Vsadím se s vámi o desetihaléř,“ věřil si Ladík, netuše, že se děd chystá znovu ho napálit (idiot jeden).
„Sleduj tedy,“ pravil protřelý stařec, bera si jablko, z něhož ukousl a polkl, načež zamečel jako starý kozel.
„Dlužíš mi desetihaléř,“ vece vítězně děd.
„Ach tak,“ posmutněl Ladík a již sahal do kapsy, aby dědečkovi splatil dlužnou částku, když tu se zarazil.
„Počkejte, dědečku: Říkal jste, že dokážete polykati meče, avšak zamečel jste až po polknutí!“
„To je pravda,“ uvědomil si čtverák a zesinal. „Já kretén,“ vypravil ze sebe a skácel se skolen srdečním záchvatem.
A Ladík se smál a smál od ucha k uchu, jak na dědečka pěkně vyzrál.
Záhy si však uvědomil, že mu dědeček již nesplatí dlužný desetník, a odvětiv „zase mě napálil!“, počal škaredě klít.
- el / 24. března 2005
„Ladíku,“ zasivil jednoho dne děd na vnoučka, „když sním knihu, tak i ty pojíš svého oblíbeného Káju Maříka.“
„Dědečku, pokud vás uvidím pojídati knihu, rád sním dalšího Maříka,“ odpověděl Ladík, věda, že sníst knihu není jen tak.
I přistoupil kmet k plotně a nalil si polévku a počal jíst, až vyjedl celou misku. I pravil: „Ladíku, já jsem svou část úkolu splnil, nyní je řada na tobě.“
„Ale dědečku,“ ohradil se Ladík, „vždyť vy jste žádné knihy nepojedl!“
„Ale jakpakto, Ladíku, vždyť toto byla dršťková, kde byla i kniha naší mrtvé krávy Lízy.“
„Ach tak,“ odtušil Ladík ujídaje první odstavce Maříkových peripetií.
V tom se ozvalo klepání ode dveří, kde stál listonoš s objemným balíkem, který předával Ladíkově mamince se slovy:
„Tyto výtisky Káji Maříka vám zdarma zasílá z Brna nakladatelství Občanská tiskárna, neboť jste jejich nejvěrnějšími odběrateli.“
„Ach ne,“ odtušil Ladík dávě se papírem.
- Trisolde / 25. března 2005
„A dědečku, vy se dnes spokojíte k obědu s polévkou?“ ptal se Ladík mezi sousty Káji Maříka stařečka dojídajícího dršťkovou.
„I co tě nemá, Ladíku, to bys mě hezky odbyl,“ pohrozil mu dědoušek žertem, „vždyť v kastrolku na plotně se mi hřeje pěkná klobáska. Uhodneš-li však, co je v ní z mých žertů obsaženo, nemusíš dojídati Káji Maříka, jehož si už skorem polovic spocíval.“
„Chrobák, žaludy,“ přemítal tiše Ladík, až se potil, ale nakonec začal smutně žvýkat další stránku knihy. „Nechám se poddati, dědoušku, povězte mi, co z vašich žertíků může býti obsaženo v klobásce?“
„Zabitý kůň!“ rozřešil sivý děd.
„Hm,“ zadumal se Ladík.
