Novodobá tvorba


Dle data - 2005/03 (celkem 22):
  • Vaslaf / 26. března 2005
    Jarní slunečko marnotratně zalévá makotřaskou náves, ostře pableskujíc v naleštěném výkladci krámu holičského. Uvnitř v oficíně beze spěchu přechází mladý holič, rovnaje zásoby čistých utěráků. Ale vždyť to není nikdo jiný než náš známý Ladík Rožků (ač trvá na tom, by jej už oslovovali pouze Ladislave), který se vyučil a převzal živnost po tom věčně opilém odřivousu Neumannovi (dej mu pánbůh klidné odpočinutí).
    Pevným krokem, jejž by mu mohl leckterý čtyřicátník závidět, vchází do oficíny Ladíkův dědeček. Je již očekáván, usazuje se do křesla a nechává se od Ladíka namydlit. S uspokojením kvituje, že jeho vnuk je již v řemesle zkušený a má ruku jistou.
    „Ladíku, jsi teď v Makotřasích holičem. Řekni mi: je pravdou, že holíš všechny muže v naší obci, pakliže se neholí sami?“ „Mhm...“ mručivě přitakal Ladík, marně se dohaduje, kam dědeček míří. „A patrně zas neholíš ty muže, kteří se holí sami, je to tak?“ usmál se dědeček. „Ovšem, dědečku, to dá rozum,“ odvětil Ladík, pomysliv si, že stařeček už dětinští.
    Nato dědkovi vítězoslavně zajiskřilo v očích. „A teď mi, Ladíku, pověz, zda sám sebe holíš. Jestliže se totiž holíš, pak podle druhé věty, proti které jsi nic nenamítal, sám sebe holit nemůžeš.“ „Inu, dědečku, nechám se tedy zarůst jako Ezau, budete-li si to přát,“ unaveně odvětil Ladík. „I nech mne domluvit. Pokud se nebudeš holit, pak se podle první věty zase holit musíš. Jsi tedy, Ladíku, tak či onak v pěkné bryndě, jen co je pravda!“ A děd se počal hromově chechtati, až mu hladce oholený ohryzek poskakoval jako parní buchar.
    Smích však náhle ustal, jako by jej uťal, když děd ucítil na krční tepně ostří břitvy...
  • strejka / 29. března 2005
    Druhdy přiskotačil Ladík k dědečkovi nezvykle s vlastní nabídkou na vypečenou sázku. „Dědečku, vsaďte se, že mě za celý příští týden ni jednou nevyvedete,“ šibalsky se usmívaje naběhl si jak již tolikráte tupoučký vnuk. „Jakpak bych tě nevyvedl, Ladíku. Vždyť ještě neuplynul ani den, abych si tě alespoň jednou nedobral a těch dní, kdy to bylo jen jednou, bych spočítal na prstech jedné ruky a to jsem na pravičce za toho velkého bombardýrování o dva prsty přišel,“ snažil se děd vnukovi rozmluvit pojídání dalšího dílu Káji Maříka, neb nikdy neuznával snadných vítězství. Ladík však trval na svém a děd, byť nikdy neuznával snadných vítězství, k smrti rád sledoval Ladíka dávícího se listy kvalitní literatury a tedy kývl. „Tentokrát jsem Vás zle doběhl, dědečku,“ jásal, výskal a poskakoval ve svém triumfu Ladík. „Nevíte totiž, že celý příští týden budu v muchoprdském špitále na operaci se žaludkem, jejž jsem si nepěkně pokazil tiskařskou černí,“ nadšeným rykotem zpravoval dědečka. Dědeček zbrunátněl, vztekle rozšlapal štokrle, ale to jen aby vnuka ponechal v blažené nevědomosti. Ladík totiž netušil, že v Muchoprdech zavedli tu rakouskou modernu — návštěvní dny. Ve středu bude mít Ladík čerstvě po operaci, tak proč milovaného vnoučka nenavštívit. A starci se zas v oku zlověstně zablýsklo...
<<  <  1  2  >  >>
 

1898 - 2007 © Nezávislá iniciativa „Sivý čtverák“, Stanislav Hakl a další autoři (kontakt)