SIVÝ ČTVERÁK

Novodobá tvorba

Dle data - 2005/04 (celkem 12):

• Hetero / 1. dubna 2005
  Jednoho večera dítky netrpělivě vyhlížely dědečka, jenž byl návštěvou na zabíjačce u strýce Suchého v Muchoprdech. Když konečně vstoupil do sednice s velikou krabicí s bohatou výslužkou, seběhly se k němu s velkým jásotem: — „Dědečku, máte jelítka?“ — „Mám, ale nedám!“ zarazil je stařeček. — „Dědečku, a co jaterničky, máte?“ zkusil Ladík jinou lahůdku, protože si bystře uvědomil, že jelítko je dědečkova nejzamilovanější pochutina, o kterou se nerad dělí. — „Mám. Ale nedám!“ zpražil však děd děti znovu. Zklamané děti, stále ještě nevěříce starcově lakotě, jen neochotně opouštěly sednici se svěšenými hlavičkami. Až na chodbě je dohnalo dědouškovo veselé volání: — „Ale kampak jdete? Nuže, pojďte sem, děti!“ S ještě větším nadšením než prve, nahrnuly se rozradostněné děti zpět do sednice a brebentily o tom, jak lehce zase starému čtverákovi na kudrlinku naběhly. — „Vždyť jste se mne nezeptaly, jestli mam klobásky! Mám! Ale taky nedám,“ uzavřel dědoušek mlaskaje a přivinuv krabici do náruče, spěšně se šinul ke dveřím své komůrky.
  
• Přebral / 1. dubna 2005
  Jednoho odpoledne přiběhl Ladík ze školy všecek vyplašen a hned se hrnul za maminkou:
  „Mami, mami, je to pravda, že děti nenosí čáp? Rasův Lojzek mi vyprávěl, kterak spolu prý musí rodiče nějakým podivným způsobem obcovati, aby děťáko zplodili! Jsem z toho celý zmatený!“
  I povzdechla si Ladíkova maminka s vědomím, že její synáček pomalu činí další krok k dospělosti, a protože měla zrovna v kuchyni napilno, takže se jí příliš nechtělo současně Ladíkovi vysvětlovati záludnosti života pohlavního, řekla mu následující:
  „Inu, Lojzek měl možná v něčem pravdu a asi je načase, aby ses dozvěděl, jak to na světě doopravdy chodí. Nejlepší bude, optáš-li se dědečka, ten má dobrou vyřídilku a jistě ti snadno a mnohem lépe než Lojzek vysvětlí, jak je tomu doopravdy.“
  „Děkuji, maminko, optám se tedy dědečka,“ kýval hlavičkou Ladík.
  
  O mnoho let později jsou celé Makotřasy vzhůru nohama. A aby nebyly, vždyť je dnes slavný a šťastný den — švarný Ladík Rožek si bere Anežku, dceru samotného starosty, děvče krásné na těle i na duchu! Celá náves je ozdobena pentlemi, u stolků vytažených do stínu tamní lípy vesele klábosí svatebčané a často vzpomenou i dědečka, jehož srdce bohužel již před několika lety dotepalo. Jen Ladík s Anežkou tu chybí — slunce již zapadlo a oni se celí netrpělivi odebrali na lože manželské.
  Tu však — co se to děje? Nebohá Anežka vybíhá ze dveří Rožkovic domu, v očích hrůzu a rozum nadobro zakalený, bosa utíká do polí a štká, mumlajíc si pro sebe nesrozumitelná slova. V ten ráz zavládne na návsi panika, část hostů se vydává za Anežkou, jiní jen tak pobíhají kolem všeci zmateni a někteří se konečně nahrnou do Rožkovic chalupy, aby tam spatřili něco, na co v životě nezapomenou:
  Na bíle prostřeném novomanželském loži sedí zkroušený Ladík, v ruce drží mrtvého čápa a když uzří vyděšené svatební hosty, jen si tiše povzdychne:
  „Ach tak...“
  
• Trisolde / 4. dubna 2005
  „Copak jste dnes měli ve škole?“ otázal se jednoho odpoledne dědoušek zamyšleného Ladíka.
  „Dnes jsme celý den namísto všech předmětů hovořili s panem katechetou o nedávno v Pánu zesnulém papeži a jeho svatém životě naplněném neustálým bojem za všeobecné rozšíření katolických ctností,“ odpovídal vážně Ladík.
  „Papež,“ povzdechl si děd, „býval mým nejmilejším druhem v mládí. Po stromech jsme spolu lézávali, vepře pásali, jeden bez druhého neudělali jsme krok.“
  „Vážně dědečku?“ Ladíkovi div nevylezly oči z důlků. „Vy jste pásal vepře se Svatým Otcem?“
  „I kdeže by se u nás vzal Svatý Otec,“ usmál se dědoušek. „Se synkem čeledína Papeže z Hovadné Lhoty jsme je pásli.“
  „Ach tak,“ pochopil Ladík další starouškovo čtveráctví.
  
• Hetero / 6. dubna 2005
  Odpoledne přišel Ladík ze školy a jeho zakaboněné čelo a svěšená hlavička svědčily o tuze zlé náladě. „Dědečku,“ obrátil se Ladík se starostmi na starouška, „chlapci ve třídě si ze mne opět tropili nepěkné žertíky skrz rzivou barvu mých vlasů.“ Dědeček pokýval moudrou hlavou a po chvilce přemýšlení pravil: „Víš co, Ladíku, běž na dvorek a vykydej prasečí chlívek do trakaře. Potom se nadechni a strč celou hlavu do vykydaného hnoje tak dlouho, jak jen vydržíš s dechem. Myslím, že je to nejlepší, co můžeš udělat.“ Ladík se rovnou rozběhl na dvorek a za půl hodiny již mohl dědeček s manickým potěšením pozorovat, kterak s odporem, leč svižně zastrkuje hlavu až po ramena do kopky hnoje a po půldruhé minutě se bušením sevřených pěstí snaží ze všech sil prodloužit poslední vteřiny pobytu v zázračném zábalu. Z dvorku běžel Ladík rovnou k zrcadlu, dychtě po pohledu na prodělanou obměnu. Nejprve se poděsil svým smrdutým špinavým zjevem a poté se opatrně otázal: „Dědečku, kdy se zázračná proměna mých vlasů naplno projeví?“ Dědeček však propukl ve výsměch, proti kterému byly uštěpačné poznámky spolužáků jen přátelským popichováním: „Snad sis nemyslel, že ti může nějaká prasečí kejda odpomoci od příšerné barvy tvých vlasů? Já jsem přece nic takového neříkal! Jen jsem potřeboval uklidit chlívek a tak jsem si pomyslel, ze nejlepší, co můžeš udělat, je jít ho vykydat, ty liško ryšavá!“
  
• Trisolde / 6. dubna 2005
  „Copak že jsi tak smuten, Ladíku?“ otázal se jednoho večera dědeček svého kučeravého vnoučka.
  „Chtěl jsem s naším panem katechetou jeti do Říma, abych se mohl rozloučiti se Svatým Otcem, ale maminka řekla, že na takové hlouposti nemáme peněz, když vy tolik sníte a vypijete,“ odvětil po pravdě Ladík.
  „Tak abys věděl, Ladíku, že jsi z vnoučat můj nejmilejší, běž za maminkou a slib jí, že měsíc jísti ani píti nebudu, ať tě do Říma pustí,“ slitoval se dědoušek nad truchlícím chlapcem.
  „Ale dědečku, jak to chcete vydržeti?“ podivil se Ladík.
  „Stejně jako jsem to vydržel dosud,“ rozesmál se děd, „copak jsi už někoho viděl měsíc na nebi jísti nebo píti? Kaviár a chřest si přirozeně neodpustím,“ dodal sivý čtverák.
  
• danielsoft / 7. dubna 2005
  Ladík, přišed ze školy, vece: „Mám hlad jako vlk!“
  Dědeček, bafaje z dýmky, odvětil: „Ale já se s tebou vsadím, že nesníš sám celý babiččin tvarohový koláč!“
  „Sem s ním!“ zvolal čtverákův vnuk.
  Stařík přinesl z kuchyně koláč. Ladík se do něho pustil — byl rychlý jedlík, koláč tedy spořádal v cuku letu a ohlásil: „Vyhrál jsem!“
  Dědeček se sivě zasmál: „Nikoli, Ladíku! Nesnědls ho sám. Já jsem si totiž v kuchyni kousíček uždibnul! A ještě něco: jak jsi mohl mít hlad jako vlk, když vlci nejedí koláče?“
  A dědeček, duse se smíchem, odcházel.
  
• valkil / 11. dubna 2005
  „Dnes jsme ve škole s panem řídicím četli různé bajky s pounačením,“ přiběhl domů Ladík celý zarůžovělý a natěšený, jak je bude doma vyprávěti.
  „Bajky, pravíš?“ přerušil jej dědeček. „A co kdybychom si, Ladíku, nějakou bajku spolu sehráli?“ vzpomínal, drbaje se v moudí, na bujará ochotnická léta. „Mám rád tu o lišce, vráně a sýru. A že jsi mým nejmilejším vnukem, můžeš si vybrat i svou roli. Vránu, nebo lišku?“
  Ladík neváhal, neb z měšťanky věděl, kdo má v této povídačce navrch. O chvíli později seděl již stařík na staré jabloni, v hubě řádně zamřele vyhlížející syreček.
  „Vráno, vráno, zazpívej mi,“ počal se lišák Ladík pod stromem sivé vráně vemlouvati, by tak získal voňavou pochutinu. „Zazpívej mi, vráno. Tak krásný pták jako ty musí mít zajisté i krásný hlas. Zazpívej!“ žadonil.
  Sivák pootevřel ústa a Ladík nastavil dlaň, aby chytil vysněný sýr, a dohrál tak bajku do vítězného konce. Dědeček však tvarůžek schramstl a ještě s plnou hubou zaskřehotal: „A to vás, Ladíku, v měšťance neučili, že vrány nezpívají? Že krákají?“
  „Ach tak,“ řekl zklamaně vnouček, ale zároveň se mu zablýsklo v oku, neboť zaslechl povědomý praskot dřeva. A ve vteřině již se děd řítil s jekem z mrtvého stromu.
  „A to nevíte, dědečku, že vrány umějí létat?“ pravil Ladík dědečkovi, jenž všecek zkroucený na zemi ležel s přeraženými hnáty, a hrdě kráčel k chalupě, neboť maminka Rožková právě svolávala k obědu.
  
• valkil / 14. dubna 2005
  „Ladíku, skoč do špajzky pro ten hrneček sádla, co maminka z našeho Pašíka vyškvařila,“ děl jednoho rána děd, sedě u stolu a velkým nožem krájeje obrovské krajíce voňavého chleba. „Přichystám ti něco ku svačině do školy.“
  Vnuk poslušen každého dědečkova slova, pelášil pro sádlo, i když v duchu hloubal, co sivý stařec za čtveračinu na něj zase chystá. Uchopil hrnec, ale teprve na denním světle se mu vlasy zježily nad tím, co spatřil. Zklamaně vešel do sednice.
  „Ale, dědečku, to sádlo je samý tlustý bílý červ. To maminka věru nebude potěšena, že ho musí do chléva Gustovi zanést.“
  „Nu což, žádná střívka nemají...“ uchechtl se stařík a už mazal první vrstvu na chleba.
  „Ach tak,“ obrátil se žaludek vnoučkovi. Když pak odcházel s vydatnou svačinou v klůcku zabalenou, již čtverák, hubu mastnou, lžícej vytíral poslední zbytky ze dna hrnce.
  
• Vaslaf / 22. dubna 2005
  Byl pěkný dubnový večer, leč Ladík byl celý nesvůj. „Povídá se, že oučinkem té tuhé zimy mnoho včel zahynulo — a bojím se, že moji třešinku, o kterou se již čtvrtým rokem starám, žádná neopylí,“ svěřil se dědovi.
  „I nestrachuj se, Ladíku — však jsem dlouhá léta zahradničil a dokáži květy uměle opylovati,“ potěšil Ladíka dědeček. „Budeš-li si to přát, i o tvůj stromek se postarám.“
  „Sláva, sláva,“ výskal Ladík. „Budeš štětečkem pyl z květů smetati?“ „I nech se překvapiti — ráno vše uvidíš,“ se šibalským úsměvem opáčil dědeček.
  Ladík zrána nemohl dospati. Sotva očí promnul, spěchal na zápraží a do zahrádky, aby si prohlédl »svůj« stromek. Leč zůstal stát jako přimrazený a slzy vhrkly mu do očí.
  „Dědečku, co jste to udělal s mou třešinkou — všechny kvítky najednou opadaly, tak to přece nemělo býti!“ vtrhl do sednice.
  „I ty nevděčníku — již od časného rána jsem skoro hodinu v ranním mrazíku u stromku pracoval, abych květy opiloval!“ vysvětlil děd.
  Ladík se zmohl jen na tichý vzdech: „Ach tak...“
  „Inu, vždy pozor na jazyk! A nezapomeň tento pilník vyčistit a naolejovat!“ pochechtával se stařík, podávaje Ladíkovi orezlý nástroj.
  
• wuxia / 27. dubna 2005
  Skotačil si to ondyno jedno středeční odpůldne Ladík domů, vesel namnoze z toho, čemu se ve škole přiučil. Tak kráva je prý mamička od telátka, vykládal jim pan učitel. A býk je otec, to jsou mi věci. Stále mu však vrtalo hlavou, jinochovi zvídavému, co je vůl. Zřejmě babička, usoudil, neb měl pod čepicí a už se těšil, až to bude dědečkovi vypravovat. I nastojte, my o dědovi a on se šelmovským úsměvem vítá chlapce na zápraží. Nu, to je třeba míti se na pozoru, praví sobě Ladík a vítá se s kmetem zdvořile. „Dobré odpoledne, dědečku.“ „Dobré, chlapče. Však již tě vyčkávám, abych se s tebou stavil. Nuže, oč, že dnes nesníš koblihu, kterou ti mamička ku kávě přistrojila.“ „Mamička ku kávě mi koblihu přistrojila? A já že bych ji nejedl? Hohohó, to není možno,“ furiantsky se naparoval hoch. „Však již se mi sliny sbíhají.“ A s touto idejí vrazil do seknice. A věru, že ano. Hrnéček kávy usmál se na hocha a vedle na talířku kobliha, jen jen se zakousnout. Ladík chutě usmál se na pamlsek a první sousto ve vteřině zmizelo v něm. Při druhém se zarazil, otočil se na děda a otřásaje se odporem, zvolal vyčítavě: „Ale to je, dědečku, to snad je uplácáno z kravího tentononc...,“ dávě lahůdku na zem. „Také třeba,“ odvětil děd, pukaje z dýmky. „Tohle že mi přistrojila mamička?“ volal konsternovaný junák. „Kráva je mamička od telátka, cožpak vám to dnes pan učitel Jebavý netloukl do hlav?“ odtušil děd a vyklepal si popel do kapsy.
  
• danielsoft / 28. dubna 2005
  Ladíkovi se již dlouho líbila sousedovic Květuška. Jednou na zábavě se odhodlal a přistoupil k ní. Vytáhl roli balícího papíru a jal se ji odvíjet. Květuška si zaťukala na čelo a odešla pryč.
  „Ach tak!“ ťukl se Ladík do čela. Tušil, že na jeho rozpravě se čtveráckým dědečkem na téma »jak se balí holky« bylo cosi podivného, až sivého.
  
• wuxia / 28. dubna 2005
  „Co bys tomu řekl, Ladíku, kdybychom si spolem zahráli pohádku jako na divadle,“ pravil jednoho prosluněného dopoledne sobotního dědeček svému milému vnoučkovi. „To velmi rád, dědečku, budeme jako opravdoví herci, jako ti z Kupletu, jak jsme je viděli minulou neděli,“ volal nadšeně chlapec, skákaje kolem děda. „Ano ano, chlapče, přesně tak. Nuže, ty budeš představovati princeznu, na dvořany zavoláme Lidku a Jarouše a draka nám sehraje Josífek,“ rozděloval úkoly stařík. „A co budete hrát vy, dědečku?“ zeptal se Ladík. „To uvidíš, hochu,“ odtušil tajemně dědeček. A jak si řekli, tak i učinili. Ladík si navlékl staré šaty po matince a běhal po seknici, vřískaje: „Ach, kdo mě vysvobodí z drápů strašné saně!!!“ „Hohohó, já, princezno!“ ozvalo se ode dveří. Děti jako jeden muž otočily hlavy a šokovány popatřily na starce v ohavné fialové paruce, plné molů, s kalhotami na půl žerdi, kterak lascivně pohupuje svým mocným ohanbím. „Co... co to má znamenat, dědečku?“ vykoktal Ladík. Josífek jen vypískl, Jarouš si zakryl oči. Pouze Lidka se zájmem sledovala starcovo počínání. „Hohohohó, jsem princ s rozepnutými kalhotami a všechny vás zakudlám!!!“ hulákal bujaře čtverák. „A tebe, princezno, jako první,“ usmál se na konsternovaného Ladíka.