SIVÝ ČTVERÁK

Novodobá tvorba

Dle data - 2006/03 (celkem 3):

• vimrdalgol / 1. března 2006
  Jednoho dne muselo to přijít. Ladík – dnes vlastně již dospělý Laďa – seděl u dědouškova smrtelného lože. Dědoušek se vážně zadíval do smutné tváře vnukovy a pravil: „Laďo, zdalipak jsi připraven nésti dále mou pochodeň? Myslím, že jsem tě toho dosti naučil.“
  Laďova tvář se rozjasnila. Věděl, že není zrovna vhodná chvíle pochlubit se šprýmem, který dlouhou dobu promýšlel a o kterém věděl, že si s ním ani sivý čtverák neporadí. Avšak dědoušek znenadání ulehl a nebyla již k tomu příležitost. Teď ho však dědoušek přímo vyzval, ať předvede co umí. Konečně měl Laďa příležitost vymanit se z věčného prokletí oběti dědečkových šprýmů.
  „Zdalipak víš, dědoušku,“ začal Laďa. V té chvíli se dědoušek potutelně usmál a s odcházejícím vědomím si liboval nad svým posledním, přesně načasovaným šprýmem.
  „Ach tak,“ vydechl ohromený Laďa a zoufale zaštkal. Nebyl to však žal nad dědouškovou smrtí.
  
• Trisolde / 2. března 2006
  Truchlivě sbírala se rodina Rožkova ku pohrobení jim tolik drahého dědouška. Ladík už nebyl mocen ani slzí, an celou noc bděl nad umrlčím ložem stařečka, jenž byl dočtveračil navždy. K ránu začaly se mu však oči přece únavou klížiti a tu, jakoby v polosnu a z velké dálky, zaševelil mu v uších známý hlas, který se tázal: „Co nikdy do truhly nepřijde?“
  Ladík byl rázem opět vzhůru, studený pot se mu lil po zádech a zuby hrůzou drkotaly, přesto však domnělému hostu ze záhrobí odpověděl: „Nevím, dědoušku, snad naše koza?“
  „Já přeci, Ladíku, přál jsem si být po smrti spálen!“ zahlaholil sivý čtverák. „A příště, až znenadání usnu, nerozžínej mi u postele svíček, již dávno se po tmě nebojím,“ dodal ještě.
  
• Přebral / 19. března 2006
  Když už se dědečkovy dny nachýlily, dal sobě zavolati svého vnoučka Ladíka a řekl mu:
  „Ladíku, už jsem se rozmyslil, kde budu asi chtít být pohřben...“
  „Dědečku, nemluvte tak!“ natahoval moldánky Ladík.
  „I budu tak mluviti, Ladíku, jsem už stár jak ten kůň Modrák z poučného příběhu z Vilímkova Malého čtenáře, a brzy zemru, tak tomu na světě chodí. Tebe bych jen rád poprosil, zda bys mi každého roku na prvního máje nosil na můj skrovný rov na černovickém hřbitůvku, kde patrně nechám se pohřbít, kytici květů.“
  „Budu, budu. Slibuji ti to na svůj život, laskavý kmete!“ pravil Ladík a tisknul dědovi vrásčitou ruku.
  Když Ladík odešel, dal si sivý čtverák zavolati staršího Karlíka, jenž pomalu přebíral hospodářství, a dlouho si něco šuškali.
  
  Od toho roku dědeček spokojeně odpočívá na kostelním hřbitově ve Středoklukách, zatímco o májové noci, kdy je v kraji nejvíce veselo a chlapci a děvčata besedují kolem ohňů, bloudívá po černovickém hřbitůvku zhroucená postava s kyticí květů a nasupeně štká.