SIVÝ ČTVERÁK

Novodobá tvorba

Dle data - 2007/07 (celkem 11):

• Přebral / 6. července 2007
  Toho posledního dubnového večera seděl dědeček ve světnici, pokuřoval dýmku, ujídal z misky na stole keksy a čekal, až se děti spolu s rodiči vrátí domů. Jen občas k němu přes humna dolehla slabá ozvěna bujarého výskotu, to mládež pálila ohně a chystala se stavět máje.
  Zvony na lidickém kostelíku odbily klekání, děd našťouchal do dýmky novou várku tabáku, opřel se do houpacího křesla, až hlasitě zasténalo a dumal nad budoucími čtveračinami.
  Najednou koutkem oka zahlédl ve dveřích povědomou siluetu:
  „Vida, ty už jsi tu? No, jen pojď dovnitř!“ usmál se dědeček.
  Chlapec váhavě překročil práh.
  „Poslyš, Ladíku, co myslíš, zdalipak je možné vyfouknout kouř z dýmky uchem?“ spustil hned dědeček.
  „Toho sotva někdo dokáže...“ řekl hoch.
  „I kdepak, podívej!“ zasmál se dědeček, vzal ze stolu hrnek a už už se hotovil vydechnout kouř z dýmky jeho uchem. Tu se ale náhle zakuckal, a jak se otřásl, upustil hrnek na podlahu a ten se rozlétl na tisíc střepů.
  „Nu, ne vždy se žertík vydaří,“ zahanbeně pokrčil rameny děd a pomyslel si, že by možná přeci jen neměl tolik kouřit, „ale podívej – přichystal jsem si ještě něco jiného!“
  Hrábl do misky s keksy – a hned držel v ruce seschlý oříšek.
  „Teď ti, Ladíku, ukážu něco, co ještě nikdo neviděl a nespatřil!“
  „Opravdu?“
  „Opravdu!“ triumfoval děd, rozlouskl oříšek hotov vytáhnout z něj jadérko – ale co to? Skořápka byla prázdná.
  „Ech, stane se,“ omluvně se usmál dědeček, „ale věřil bys mi, chlapče, že dovedu chodit po provaze?“
  „Nevěřil,“ odvětil klučina.
  „A přeci to dovedu, podívej!“ zasmál se dědeček, vstal z křesla a sáhl do truhly, aby z ní vyndal kus provazu a položil jej na podlahu. Jenomže ať hledal jak hledal, nemohl provaz najít.
  „To jsem blázen, sám jsem ho tam včera ukládal!“ mumlal si pod vousy. Jenže provaz nikde.
  „Čím to, že se mi dnes ty žertíky vůbec nedaří?!!“
  
  Hoch se zlehka usmál. Bylo něco křivého v tom úsměvu.
  „To bude asi tím, dědečku, že já nejsem Ladík, ale Neladík. Diskord. Pechfógl.“
  Děd mu pohlédl do tváře a teprve teď si všiml, že každé chlapcovo oko má jinou barvu.
  „Čí ty jsi? Ty nejsi náš!“
  Promnul si oči, aby lépe viděl, ale když je znovu otevřel, světnice byla prázdná. Vyběhl rychle na dvorek, ale ani tam už cizího chlapce nezahlédl.
  
  Rožkovi se vrátili domů až za hodinu. Když jim u večeře vyprávěl svou příhodu, nikdo mu ji neuvěřil.
  
• Halub / 7. července 2007
  Ondyno odjela paní Rožková na trh a děti zůstaly s dědečkem samy. Děd jim uchystal kaši, jakou mu dělávala jeho maminka, když byl malý.
  „A dědečku, proč ta slíbená kaše chutná jako klíh?“ dotázal se staříka Ladík i za ostatní děti, jimž se v očích zračila tatáž otázka, zatímco nabíral další sousto kaše nevábného vzhledu a zápachu.
  „Inu, milé děti, když jsem já byl malý, byla válka. Těžké časy byly.“
  „Mmmm hmm!“ zamumlal náhle pochopiv Ladík, jemuž však mezitím kaše zalepila ústa.
  
• Přebral / 7. července 2007
  „Když s vámi se těžko zápolí v hádankách, dědečku. Vy máte na všechno důvtipnou odpověď...“ povzdychl si jednoho dne Ladík.
  Dědeček se usmál a laskavým, blahosklonným hlasem pravil:
  „Inu, když to říkáš ty, Ladíku, asi na tom něco pravdy bude. Ale umět někoho vyvést důvtipnou odpovědí, to by svedl každý! Pravé šibalství, pravá čtveračina – to je teprve umět položit takovou otázku, aby ten, z koho si tropíš žerty, ani odpovědět nemohl!“
  „Myslíte nějakou nesmyslnou otázku, dědečku? Třeba kolik nohou má ryba?“
  „Ryba má, samozřejmě, nula nohou. Ne, nic takového, myslím třeba takovouhle otázku...“ sklonil se dědeček k Ladíkovi a něco mu pošeptal do ucha.
  „Tak! A teď se schválně běž zeptat pana Brůny, našeho obecního četníka!“
  
  Četník Brůna postával na návsi, přemýšlel o policejních záležitostech a chlapce si nevšímal. Ladík si dodal odvahy, přistoupil k němu a zeptal se:
  „Pane Brůna...?“
  „Ano, Ladíku?“
  „Mohu se vás na něco zeptat?“
  „Inu, když chceš...“
  „Je v pořádku, sahá-li pan farář mladým hochům do kalhot?“
  
  Když dědeček vyšel ze stavení, Ladík ještě zkoprněle pozoroval, jak tři policisté odvádějí rozčileného duchovního na vlak, aby jej odvezli do Prahy k výslechu.
  „Dědečku, z koho jsme si to vlastně dneska dělali legraci? Z pana četníka nebo z pana faráře?“ obrátil se na sivého čtveráka.
  „Z obou, Ladíku. Ale z pana faráře více.“
  „Takže jsem to nezkazil?“
  „Ne, Ladíku, vedl sis tuze dobře. Ještě pár podobných kousků a čestné členství ve zdejší Volné myšlence, kde jsem místopředsedou a pokladníkem, tě nemine!“ smál se děd a naposledy zamával černé postavě velebníčka, která již mizela za obzorem.
  
• Přebral / 8. července 2007
  „Dědečku, dědečku, vyprávějte nám, prosím, nějaký strašidelný příběh!“ škemrala vnoučata jednoho večera o přástkách.
  „Strašidelný, říkáte? Vždyť nebudete spát,“ na oko se čertil dědeček, „co takhle raději nějaký žertík?“
  „Ne, ne, strašidelný příběh, dědečku!“ dotírala na kmeta dále drobotina.
  Dědeček se usmál, utlumil světélko v petrolejce, zabořil se hlouběji do křesla a ponurým hlasem začal vyprávět...
  „Tak dobře tedy. Povím vám jeden velmi strašidelný příběh. Není vymyšlený, stalo se to mně samému a ještě dnes mne jímá úzkost, když si na události oné noci vzpomenu...“
  Vnoučata ztichla a bedlivě naslouchala. Malá, obzvláště bojácná Lidka už dokonce začínala natahovat moldánky.
  „...stalo se to jedné sychravé noci o dušičkách. Byl jsem navštívit hrob svého otce v Lounech a protože kvůli vyšinutí na trati neměl dlouho jet žádný vlak a já spěchal zpátky do Makotřas, musel jsem zajít do zájezdního hostince a najmout si kočár. Naštěstí jsem se tam setkal ještě s několika lidmi – váženým pražským právníkem, významnou operní zpěvačkou a poslancem zemského sněmu, takže jsme se mohli složit a najmout si ten nejlepší a nejrychlejší kočár.
  A jak ten rychle jel! Hnali jsme se kupředu po silnici, ztemnělými vesnicemi i černými lesy, pořád dál a dál! Zanedlouho nás dostihla ukrutná bouřka, která se přihnala od západu, ani nebylo v té tmě vidět, kudy jedeme a v rachotu hromů člověk ani vlastního slova neslyšel. Říkal jsem si, že bychom měli zastavit, ale ať jsem volal na kočího, jak jsem chtěl, neodpovídal a dál hnal spřežení tím božím dopuštěním!“
  „Nebyl ten kočí upír, dědečku?“ nevydržel napětí Ladík.
  „Nebyl, a nepřerušuj mne,“ zamračil se sivý čtverák, „tedy, kde jsem to skončil. Ano, kočár. Kočár se hnal pořád dopředu a ne a ne zastavit. Ujeli jsme dobrých dvacet mil, ale ten muž nedopřál koním ani chvíle oddechu. Kdokoli by se pokusil vystoupit z vozu, zle by se v té rychlosti potloukl!“
  „Pak byl kočí dozajista nějaký surový loupežník!“ napadlo Ladíka.
  „Ne, nebyl. Byl to obyčejný kočí a byl to obyčejný kočár,“ utrhl se na vnuka dědeček, „ale jel pořád dál a dál a nechtěl zastavit!“
  „Že by kočí za jízdy zemřel a neovladatelní koně vás chtěli strhnout do nějaké rokle?“ napadlo ještě Ladíka.
  „Ne, po mnoha a mnoha hodinách jsme dojeli do Makotřas.“
  „To ale vůbec není strašidelné!“ tvářil se kysele Ladík.
  „Milý hochu,“ povzdechl si sivý čtverák, „až ti bude sedmdesát jako mně, budeš se bát zcela jiných věcí, než dnes!“
  Na ta slova se zvedl z křesla a odšoural se na dvorek, jako toho večera již poněkolikáté.
  
• stillborn / 9. července 2007
  Ondyno přišel Ladík ze školy dříve než obvykle. Vesele se prosmýkl brankou a spatřil dědečka, jak zachází do kůlničky na nářadí. „Dědečku, dědečku,“ volal na dálku Ladík. „Dejte mi nějakou hádanku, prosím. Paní učitelka dnes vůbec nepřišla do školy, nikomu nic neřekla a narychlo povolaný suplent Vávra nám pramálo potrápil závity.“ „Jdi si po svých,“ odsekl nezvykle chladně děd a kvapně se vydal do seknice. Usedl do křesla, rozkýval jej a zahleděl se do kouta, jako by tam bylo bůhvíco zajímavého. Rozjívený Ladík nic nedbal dědečkovi nechuti k hrátkám a nepřestal naléhat: „Prosím, prosím, dědečku, alespoň nějakou krátkou. Vždyť to pro vás nic není.“ Poskakoval a tahal viditelně znaveného kmeta za rukáv. Jako by do prázdna pak dědeček zašeptal: „Je možné, aby se na člověka takhle dívala a přitom nic?“ Ladík byl poměrně zaražen touto hádankou a stěží hledal odpověď. Děd vstal, podíval se skrz vnuka a zaburácel, až chlapec vyjekl: „Je možné, aby se dospělý člověk vešel do příručního kufru?“ „Není, není!“ pálil bez přípravy Ladík v nadšeném očekávání, že mu dědeček předvede nějaký artistický kousek. Dědeček jen zasyčel: „Je to možné! Všechno je možné!“ a odešel ušlapat čerstvě zrytý záhon. „To byla ale divná hádanka, dědečku,“ zakňoural si, už jen pro sebe, zklamaný chlapec.
  
• stillborn / 11. července 2007
  Jednoho parného červencového odpoledne posedával Ladík znuděně vedle dědečka před domkem na lavici. Bylo dusno, venku se nepohlo ani stéblo trávy a na dědečka zvolna přicházela dřímota. Chlapec těkal pohledem a snažil se najít nějaké zabavení, které by mu ukrátilo čas a zároveň v něm vynikl ať už jako malý myslitel či zdatný sportovec. Tu si všiml, že na dědečkově tváři lezou tu tři mouchy, tu čtyři, nezřídka i pět. Přestože dědeček byl již ke stáru trochu nemotorný a na čistotu těla už nedbal tolik co dříve, pravý muší ráj u Rožků nastal, až co si soused Kudrna pořídil párek tuze nečistých vepřů. I Ladík se měl co ohánět, aby jeho mladická tvářička nevypadala jak z fotografií vychrtlých černoušků, co je ve městě vystavoval věhlasný cestovatel Emil Holub po návratu ze svých výprav na černý kontinent. Ladík zbystřil, vyskočil z lavice a spustil: „Dědečku, pojďme se vsadit, že na vaší tváři ulovím více much něž vy na mé.“ Chladně kalkuloval chlapec s faktem, že dětská tvářička je menší než dospělá a sedá na ní tedy méně much, že se mu mouchy nezapletou do vousů, že tolik nepáchne a je pro ně menším lákadlem, navíc je rychlejší, lépe vidí a tak už k vítězství chybí jen starcův lehkovážný souhlas. „Inu, Ladíku, jen lov, jen lov,“ stručně zdvihl hozenou rukavici dědeček. V oku se mu zablýsklo. Jen to dořekl, Ladík hbitě máchl rukou, jen lehce se otřel o dědovu tvář a s vítězoslavným pohledem třímal ve dlani hned čtyři bzučilky. V tu ránu mu však došlo, jakou past na sebe vykopal a už už se kryl prose: „Ale nedávejte mi facku, dědečku, to ne, prosím.“ „Inu, to víš, že ti facku nedám, Ladíku,“ odtušil dědeček. Chlapec se uklidnil, přestal se třást a mouchy naň pomalu začaly opět sedat. Tu dědeček vstal, z kůlničky přinesl širokou lopatu, co jí na zimu skládají uhlí, a zeširoka se rozpřáhl. A Ladík rázem pochopil, že tuto sázku nevyhraje, ani kdyby dědeček trefil méně much než on.
  
• stillborn / 12. července 2007
  Sotva v seknici Ladík odložil školní brašnu, už k němu chvátal dědeček s talířem náramně nazdobené krmě. „Jéé, dědečku, ovocné knedlíky. S tvarohem, máslem. Ó, vy víte jak na mě,“ rozpýval se nad vonící dobrotou chlapec a zakrojil. „Borůvkové,“ slastně vydechl a jal se do sebe soukat jedno chutné sousto za druhým. Jen vylízal talíř, hnes začal dedečka poňoukat: „Víte dědečku, co zmizela paní učitelka a dochází k nám ten přitroublý suplent Vávra, jsem ze školy otrávený. Všechny mé oblíbené předměty zvládám lépe než on a ty ostatní, no, můžeme se v nich rovnat.“ „Inu, tak si pojďme pocvičit třeba botaniku, Ladíku. Já budu říkat vlastnosti rostlin a ty budeš hádat, které to jsou,“ pokračoval v potěše vnuka stařík. „Ano, ano, výborně. Jen povídejte.“ „Rostlina, co myslím, má zelené listy,“ začal ze široka dědeček. „Ale dědečku, to mají všechny. Dál, říkejte dál,“ nedočkavě se tetelil Ladík a nadšeně očekával další indicii. „Rostlina, co myslím, má tmavé modrofialové plody,“ přiblížil děd. „Borůvka, borůvka,“ vykřikoval Ladík a hlásil se poskakuje, jako by zapomněl že už nesedí ve školní lavici. „Borůvka obecná, Vaccinium myrtillus, hustě rozvětvený keřík s narůžovělými květy a černomodrými bobulovitými plody. Daří se jí na půdě světlých lesů severní a střední Evropy, v severní Asii a Severní Americe. Roste od nížiny až do alpinského pásma,“ sypal ze sebe zanedbávaný premiant, až se mu hrdélko počalo svírat. „Vždyť jsem ji měl k obědu. To byla ale tuze jednoduchá hádanka. Myslete si další rostlinu, dědečku,“ zasípal Ladík. Jak překotně mluvil, začaly se mu v koutcích úst tvořit malé váčky bílé pěny. Dědeček chvíli jen mlčel a sledoval měnící se výraz chlapcovy tváře. „Inu, není to borůvka a hádat další rostliny, myslím, nebude třeba,“ odtušil čtverák, zapálil si čibuk a nehnutě hleděl na vnuka. Po místnosti se náhle rozlétly zvláštní květiny. Čtyři listy proti sobě a uprostřed mrká zlověstné starcovo oko. Stěny se rozvlnily a podlaha začala pod zmateným chlapcem mizet. Skácel se jak podťatý a zmítaly jím křeče. „Ach, nikoli Vaccinium myrtillus, ale Paris quadrifolia,“ konečně uhodlo chroptící dítko. Ano, Ladíkovi právě došlo, že byť uhodl další dědečkovu hádanku, má z toho jen pramalou radost.
  
• Hetero / 12. července 2007
  „Pohleďte dědečku, jakého krásného hlemýždě jsem našel v trávě v sadu“, volal na dědouška Ladík, mávaje urostlým, nádherně zbarveným plžem v ručce. „Zítra jej donesu panu řídícímu do hodiny přírodozpytu. Třeba mi za to opraví tu pětku z minulého týdne, kterou jsem dostal za referát o masožravých žížalách a pivních pijavkách, který jste mi tak ochotně pomáhal vypracovat na základě vlastních zkušeností.“ Starému čtverákovi přeběhl při vzpomínce na referát po tváři lehký úsměv, ale již mu zaplály oči nad další příležitostí: „No, to bude jistě všechny ve škole velmi zajímat,“ počal děd kout žhavé železo, „zvláště když se ti podařilo nalézt vzácný druh, jež patří mezi nejrychlejší živočichy obývající planetu!“ „Ale dědečku, šneci jsou přece naopak pověstní svou pomalostí...“ „Ne však tento vzácný druh!“ smečoval sebejistě děd. „Chceš-li se přesvědčit, nic nám nebrání hned teď provésti závod: ty proti hlemejzi a kdo bude dříve u tamtoho stromu,“ ukázal dědeček na mohutný ořešák na protější straně dvorku. Položil hlemýždě na zápraží tak, že tykadly mířil na ořešák a Ladíka vybídl k zákleku do startovní posice. „Tři–dva–jedna–teď!“ odstartoval dědeček závod. Ladík vyrazil pohodlným klusem, dokonce se v půli dvorku ohlédl a podivil se nad naivitou děda, nutícího měkkýše k pohybu prudkým pohybem ruky. V následujícím okamžiku Ladík zaslechl šveholivý zvuk něčeho letícího poblíž jeho pravého ucha a nato praskavé rozbití ulity o kmen ořešáku. Ustal v běhu a tázavě pohlédl na děda. „Vidíš? Hlemýžď je u stromu mnohem dříve než ty!“
  
• stillborn / 12. července 2007
  „Po vsi se o vás říká, že jste nelidský sadista. Co je to ten sadista, dědečku?“ tázal se zvědavě sobotního odpoledne Ladík. „Inu, sadista, to je takový člověk, který si různými čtveračinami dobírá zlobivé chlapce,“ odpověděl bez vytáček dědeček a pohladil laskavě Ladíka po vlasech. Zatím se zanedbaný sirotek Frantík za zahradou radoval z pětikoruny, kterou právě utržil za krabičku svých nejdivočejších vší.
  
• stillborn / 13. července 2007
  Vedno sobotního rána vyváděl Ladík taková alotria, že už to ani nahluchlý dědeček nemohl strpět a povolal vnuka k sobě. „Vsaďme se, Ladíku, o desetihaléř, že než kukačky odbijí sedmou, dokážu, aby celá seknice byla vzhůru nohama,“ lákal chlapce ke hře. „I to vy si mě, dědečku, zase jen tak dobíráte. To bude jako minulý měsíc o pouti, kdy jste zrychtovaný jak potulný mazavka König vtrhl na jarmark úplně nahý. To vám byla celá ves hnedle vzhůru nohama. Na to už mě nenachytáte,“ sebejistě odrážel Ladík. „Ne, ne. Žádné – to se jen tak říká, žádné triksy. Celá seknice. Stůl, židle, postel, obraz císaře pána, prostě celá,“ trval na svém děd. „Sedmá přijde za dvě minuty, to byste musel být tuze velký rychlík. Inu, dobře, dědeč...“ A jestli se ještě maminka nevrátila z návštěvy u strýce Suchého v Muchoprdech, tak tam Ladík stále visí ze stropu za nohy, z úst mu čouhá roubík a dědeček zas v klidu spí s hřejivým pocitem, že si za stržený desetihaléř dá po obědě v šenku dobrého piva.
  
• danielsoft / 13. července 2007
  „Dneska přijde státní úředník Nejezchleba,“ vece jednou děd po dobrém obědě, „dělá sčítání lidu s nějakými statistikami.“
  „To mě zajímá,“ usmál se Ladík.
  „Inu, vnoučku... zůstaň tu ve světnici, až přijede,“ usmál se stařík.
  Odpoledne opravdu pan Nejezchleba přišel a na různé věci se našeho kmeta vyptával.
  „A v jednom stále nemám jasno,“ zamračil se úředník, „kolik potomků, pane, máte? Byly tu nějaké nejasnosti ohledně otcovství, mateřství,...“
  Děd se zasmál: „Kolik celkem potomků jsem zplodil, kolik z nich je je manželských, kolik nemanželských: obojí se dá z mé přezdívky snadno odvoditi.“
  „Z vaší přezdívky? Jak tohoto věru docílím?“ drbal se pan Nejezchleba za uchem. Nebyl zvyklý na sivý humor, jehož fluidum místností se vznášelo. Když celé dvě hodiny kroutil hlavou, zmožen přemýšlením, na něž věru v řemesle úřednickém zvyklý nebyl, dal se nakonec poddat.
  „Čtverák,“ vece děd, „má přece čtyři Rožky a dvě uhlopíčky.“
  „Ach tak...“ katarze vtipnosti opět nastolila vesmírnou rovnováhu.