SIVÝ ČTVERÁK

Novodobá tvorba

Dle data - 2007/10 (celkem 8):

• Přebral / 18. října 2007
  Jednoho dne odpoledne se Ladík přišoural k dědečkovi do pokoje a nejistě na něj hleděl, jako by marně hledal slova.
  „Copak se děje, Ladíku?“ otázal se sivý čtverák, „posaď se u mne...“
  „Toho právě nemohu, dědečku...“ cekl vnuk zahanbeně.
  „Ach tak! Vysvědčení, že je to tak!“ rozesmál se dědoušek laskavě a hned dodal: „Neboj se, to přebolí. Tak v jakém předmětu jsi zase exceloval, nezdaro?“
  „Ve franštině, dědečku,“ zamumlal Ladík chmurně, „tento rok jsme ji měli prve a je to jazyk notně složitý, vůbec se mi nedaří se mu naučiti, ba skorem ani porozumět! Maminka říká, že mi v Kladně najde učitele na cizí jazyky a budu tam muset přes prázdniny na doučování jezdit, abych náskok mých soudruhů dohnal!“
  „Inu, snad to lépe vyřešíme!“ vztyčil se děd z houpacího křesla, „sám jsem v mládí něco nacestoval a mohu tě cizím jazykům učit, aniž by ses musel do Kladna harcovat! Pojď, zajdeme za maminkou a promluvíme si s ní o tom!“
  „To byste byl tuze hodný, dědečku...“ pookřál Ladík.
  
  Prvního září celá rodina Rožkova napjatě čekala, až se Ladík vrátí z první hodiny franštiny, aby se pochlubil, jak ztracené učivo dohnal. Však měli také s dědečkem napilno! Každé odpoledne musel Ladík namísto hraní si s ostatními dětmi alespoň hodinu gramatiku procvičovati, domácí úlohy si vedl, sešit se slovíčky měl vzorně krasopisně celý popsaný, ba i práce písemné kázal mu děd každou neděli vyhotoviti!
  Avšak Ladík ze školy přišel pomalu, je se šoural a natahoval moldánky:
  „Copak se stalo, synu?“ tázala se hned maminka.
  „Maminko, dědečku,“ propukl v pláč Ladík, „pan učitel mi řekl, že francouzsky ani zbla neumím a když jsem se obhajoval, že jsem celé léto s dědem pilně cvičil, poslal mne pro drzost i na hrách klečeti!“
  „Jak je to možné? Sama jsem na to vaše učení dohlížela!“ durdila se matka, „dědečku...?“
  „Učil se, učil, ale ne francouzsky, nýbrž – škipetarsky!“ smál se děd, až se za břicho popadal, „tu řeč jsem v Bosně pochytil, když jsem tam za císaře pána sloužil. Říkal jsem ti přeci Ladíku, že tě budu cizím jazykům učiti, avšak nikdy jsem neřekl, jakým!“
  „Kuku dreqos!“
  
• eso / 19. října 2007
  „Řekni mi, Gavíku,“ obrátil se světlovlasý čtverák na svého přítele ve škipetarštině, „chtěl bys, abych ti posluhoval?“
  „Nu, to by se mi líbilo. Provedl jsi mi už dost ošklivých vtípků, bylo by správné se mi za to odvděčit,“ opáčil jeho černovlasý soudruh.
  „Tak dobře – pokud postříkáš řidiče prvního projíždějícího automobilu touto žertovnou vodní pistolkou, budu tvým slouhou až do konce tvého života,“ řekl mu s úsměvem čtverák.
  „Inu, proč ne,“ řekl si jeho společník, „jen abych nemusel na automobil dlouho čekat, je to přece jenom technická novinka.“
  „Ach tak...“ pomyslel si Gavrilo Princip o patnáct minut později.
  
• Torama / 19. října 2007
  Seděl takto sivý čtverák v šenku, popíjel dobrého piva a přemýšlel, komu by kudrlinku na rozumu vypálil.
  Vtom vešel do šenku soused Nejezchleba a čtverák naň hned: „Zdravíčko, sousede, oč se vsadíme, že nesvedete za hodinu jedné Sparty vykouřiti?“ – „Ale dědoušku, toť lehká věc,“ usmál se pan Nejezchleba, „vskutku se chcete vsaditi? A očpak?“
  „Nu, sousede, což takto o týdenní útratu v tomto šenku? Kdož prohrá, bude vítěze celý týden hostiti?“ – „Platí, dědoušku, platí. Kdy mohu úkolu provésti?“ tázal se pan Nejezchleba.
  „Třeba hned, sousede.“ – „Tedy dobrá, provedu úkolu hned. Ale proč zde sedí tito sportsmani, mají snad na to dohlížeti, aby sázka dle zásad fair play proběhla?“
  „I ne, sousede,“ usmál se čtverák. „To jsou hráči teamu footballového AC Sparta Praha se zovoucího. Vsadili jsme se přec, že za hodinu svedete jedné Sparty vykouřiti, či ne?“ – „Ach tak,“ pomyslel si soused Nejezchleba.
  
• ajcinkdzet / 22. října 2007
  I zasedly děti ke stolu a pustily se chutě do jídla.
  „Děti, znáte staré ponaučení o tom, že máme jísti do polosyta a píti do polopita?“
  „Ovšem, dědečku,“ povídá Ladík. „Je to dobré pravidlo a budu se jím vždycky řídit.“
  Po chvíli bystrého uvažování přidal Ladík zvídavou otázku: „Ale proč se, dědečku, říká pij do polopita namísto pij do polopiva, vždyť slovo pito ještě nikdy nikdo neslyšel, kdežto pivo je přec pojem obecně rozšířený a srozumitelný?“
  Dědečka tím nikterak nevyvedl z míry: „Povím ti to takto, Ladíku, mně přijde rovněž podivné, že se říká jez do polosyta namísto logičtějšího a srozumitelnějšího jez do polosyva.“
  
• danielsoft / 22. října 2007
  „Víš, Lidko, nulou nelze dělit,“ uslyšel děd Ladíkův hlas ze světnice. Přispěchal tam a uzřel děti, kterak se učí matematiku. Přišel k nim blíže a usmál se.
  „Dělit nulou? Víš-li pak, Ladíku, že i toho lze docíliti?“
  „A jakpak, dědečku?“ otázal se vnouček.
  „Počkej chvíli“ – stařík na chvíli vyšel z pokoje a vrátil se s malým klacíkem. „Lidko, vezmi tento klacík, každý konec do jedné ruky.“
  Vnučka poslechla svého dědečka.
  „Nyní mi, Ladíku, půjč svoji ruku,“ pobídl kmet hocha.
  Ladík ruku natáhl, děd-čtverák ji vzal do své a klacík s ní přesekl: „Vidíš, Ladíku, že dělit lze.“
  „Dělit... ano,“ nechápal Ladík, „ale co byla ta nula?“
  „Kdo, chlapče, kdo?“ usmál se kmet vida, jak Ladík v obličeji rudne.
  
• Trisolde / 22. října 2007
  „Běž se za tím nesrstou podívat,“ pobídl dědoušek Lidku, „vždyť on už ani nerozumí žertu.“
  Lidka ale za chvíli přiběhla zpět, očka plná hrůzy.
  „Dědečku, dědečku, Ladík visí na hambalkách, švihadlo má kolem krku, už ani nožičkami netřepe!“
  „Ale jdi ty jedna,“ zachmuřil se děd, „kdo by mu takovou věc mohl způsobit?“
  „Sám si to udělal, sám!“ nedala se Lidka utišit.
  „Potom je vše, jak má být,“ odtušil dědeček, „copak jsi neslyšela, že nula od nuly pojde?“
  A v očích už mu zase čtverácky blýskalo veselím.
  
• Premek / 22. října 2007
  Ladíkova potupná smrť byla poslední kapkou do číše trpělivosti Ladíkovy matinky, která zatím zůstávala stranou čtverákových sivostí. Plna žluče pokusila se též kudrnku na staříkově rozoumku napáliti.
  „Zdaližpak víte, dědečku, pročpak se vaší komůrce říká výminek?“ zeptala se dědouška, právě když vcházel do dveří své pastoušky.
  „I měla bys to přece vědět, děvče – “ řekl, avšak nedořekl. Zajisté ocenil sivý humor své snachy, šlápnuv na první minu za prahem.
  
• Kirjat / 30. října 2007
  Po sobotní kachně se zelím se děd rozmarně natáhl na lavečku před chalupou, údy ochable svěšené podél těla, ale v očích mu již hrála šibalská světýlka a nemohl se dočkati, až se konečně zjeví jeho oblíbený vnuk, Ladík. A tak se také stalo. Ladík si to štrádoval po dvorečku jako by nic, ale i on se těšil, jakou čtveračinu zase dědeček uchystal a čemu novému se dnes naučí. Doufal, že tentokrát již nad jeho umem konečně vyzraje.
  „Ladíku,“ pronesl s hranou nedbalostí děd. „přineseš-li mi plný džbánek piva, nebudeš museti v pondělí do školy.“
  Toť se ví, klučina bez dlouhého rozmýšlení popadl nádobu a metelil a pádil si to do pivnice Pod akátem. Nechal si od hostinského natočit plný džbán hostivické jedenáctky a opatrně jej poponášel zpět k chalupě. Cesta to nebyla jen tak krátká, i začal Ladíkovi vrtat hlavou červík, zda tentokráte splnil vše podle dědových slov. „Plný džbánek piva...“ No ano! Děd přece tuhle říkal, že v Hostivicích žádného piva nevaří, jen koňskou močku! Ladík nemeškal, upil piva co mohl, zbytek vylil vedle cesty, nechť se i mravenci pomějou a hnal si to zpátky Pod akát. Nechal si natočit řádnou míru piva – tentokrát již plzeňského i s vrchovatým kopcem pěny – a tradá zpátky k dědovi. Když byl opět v půli cesty, pozvedl smutně pivo před své zraky: pěna už skorem spadla a džbán není ani trochu plný! Ještě jednou se tedy vrátil do lokálu a poslední své krejcary zanechal hostinskému za ten hlt piva, který do vrchu džbánku scházel. Když se pak opatrným krokem konečně došoural k dědovi, byl napjatý, co řekne.
  „Hmmmm, takto plný džbán jsem ještě neviděl, všechna čest,“ pravil uznale děd, než si poprvé řádně přihnul.
  „A Plzeň, jako křen, tak výtečné pivo jsem ani neočekával,“ pronesl a jal se vyprazdňovat džbán snad na jeden ráz!
  Ladík byl jako na drátkách, bál se děda vyrušit, ale po chvíli už to tak jako tak nevydržel.
  „A co bude s tím volným pondělkem? Nemusím tedy pozítří do školy?“ vyhrkl.
  „Volné pondělí jsem ti slíbil, volné také dostaneš. Však Štědrý den letos připadá na pondělek, a to jistě do školy nepůjdeš. O pozítřku nebylo žádné řeči,“ usmál se pod bílou pěnou pokrytými vousy starý šibal.
  „Ach tak,“ řekl již téměř plačky Ladík.