SIVÝ ČTVERÁK

Novodobá tvorba

Dle data - 2008/01 (celkem 6):

• Torama / 2. ledna 2008
  „Slavný soude,“ počal rozkládati soused Nejezchleba, „žádám dle práva okamžité zakročení. Zdehle děd Rožek ode mne koupil koně a nechce jej zaplatiti. Dal mi pět korun řka, že zbylých devět set devadesát pět mi zůstane dlužen a k zapravení dluhu tohoto se nikterak nemá, ač již tři měsíce uběhly.“
  „Pane Rožku,“ ozval se ctihodný soudce, „co mi k tomu říci můžete?“
  „Slavný soude,“ vztyčil se děd z lavice a s nám dobře známým zábleskem sivosti v očích vykládati počal, „já konám jen dle smlouvy, kterou jsem zde se sousedem Nejezchlebou byl uzavřel.“
  „Jakže?“ otázal se soudce sivého čtveráka, „to nám musíte objasniti.“
  „S největší radostí a poníženou úctou, pane soudce. Koupil jsem tuto od souseda koně s tím, že mu nemohu dáti požadovaných tisíc korun a proto že mu dám korun pět a zbývajících devět set devadesát pět mu dlužiti budu. A jistě, jako osoba obojího práva znalá, uznáte, Vaše Ctihodnosti, že nemohu jinak. Kdybych dluhu zapravil, poruším ujednání, kterého jsme při prodeji koně byli uzavřeli. A toho se já, osoba vážená a nade vše počestná, dopustiti nemohu.“
  „Ach tak,“ pronesli dvojhlasně soudce se sousedem Nejezchlebou.
  
• danielsoft / 2. ledna 2008
  „Vy jste, pane Jurajo, přišel jistě na můj inzerát, kterak v ruletě vyhráti,“ usmál se stařeček na pána, který stál ve dveřích.
  „Ano. Garantoval jste mi, že zaručeně přesnou matematickou metodou vyhraji tisíckrát tolik, kolik vsadím: a se zárukou.“
  „Přesně tak,“ odvětil sivý děd, „po zaplacení příslušné částky vám svůj systém ihned prozradím.“
  Pán zaplatil tučný obnos a visel kmetovi na rtech.
  „Inu, drahý pane, můj systém spočívá v tom, že pražádné rulety vůbec hráti nebudete. Sám si jistě spočítáte, že vyhrajete tisíckrát tolik, kolik vsadíte.“
  „Ach tak...“ smutně hlesl napálený hráč.
  
• Trisolde / 13. ledna 2008
  „Dědečku,“ poprosil jednoho večera Ladík, „co kdybyste mi dnes nenapaloval kudrlinky na rozoumku, ale řekl mi před spaním nějakou hezkou pohádku?“
  „To víš, že ano, Ladíku,“ usmál se dědoušek, „rád ti budu vyprávět některý z těch starých příběhů; co třeba o Popelce?“
  „Ach ano, dědečku,“ zaradoval se vnouček, „tu mám snad nejraději.“ Dědeček začal vyprávět a Ladík spokojeně naslouchal. Když najednou sebou škubl a přerušil tok starochovy řeči: „Ale dědečku, tak to nebylo. Když Popelka přišla domů z bálu, nenašla přeci hrách a popel rozsypané po podlaze, rozbité hrníčky a pokálený parapet.“
  „Ale to víš, že to tak bylo,“ pousmál se dědeček, „vždyť jí pomáhali siví holoubci.“
  „Ach tak.“
  
• Halub / 14. ledna 2008
  Jednoho dne přišel již dospělý Ladík na vejminek za dědečkem. Seděli u stolu, pili meltu a vzpomínali na staré časy v Makotřasech a na kousky, které dědeček Ladíkovi prováděl.
  Děd si zrovinka začal stěžovati, že je již starý a oči, uši ani nohy už mu příliš neslouží a že dokonce ani jeho rozum už není tak ostrý, jako když byl jeho vnuk dítětem.
  
  „Dědečku,“ povídá najednou s šibalským úsměvem Ladík, „vsadím se, že se vám i dnes podaří mě obelhat.“
  „Jakže? Ty jedna drzá žouželi!“ zakřičel děd vysokým stařeckým hlasem, vymrštil ze své židle a uchopil do ruky berlu. „Co si to dovoluješ?“ „Pamatuj si: ať jsem dělal sebevypečenější kousky, ani jednou jsem přitom nezalhal!“ Při těchto slovech se jal nasupeně obcházet po obvodu místnosti a doprovázel svá slova rytmickým ťukáním berly.
  
  „Vidíte, dědečku,“ děl se smíchem Ladík, když stařec po několika minutách opět znaveně usedl. „a přece jste dnes hned několikrát obelhal mě i celou světničku.“
  „Ach tak,“ zaúpěl děd, zkroucený bolestí, již v jeho stářím zchatrnělých údech vyvolal onen příliš rázný a nenadálý pohyb.
  
• Přebral / 24. ledna 2008
  Toho večera rozprávěl děd s vnoučky o zeměpise a obyčejích dalekých zemí.
  „Že ne všude nosí dárky Ježíšek, o tom jsem vám jistě už vyprávěl a mohly jste tím pana učitele při hodinách geografie a vlastizpytu udivovat,“ usmál se dědoušek, „ale myslím, že jsem vám ještě neříkal, jak bývají ve Spojených státech malé děti za své mléčné zoubky obdarovávány?“
  „Neříkal, jak?“ zajímala se malá Lidka, která měla viklavých mléčných zoubků věru na rozdávání.
  „Inu, to je tak. V Americe, vypadne-li děťátku mléčný zub, uloží si ho v noci pod polštář a když se ráno probudí, najde místo něj drahý peníz! A zdalipak víte, kdo mu ho tam dává a zoubky sbírá?“
  „Ne, nevíme,“ popoháněl děda nedočkavý Ladík.
  „Inu, přeci víla Zubnička!“ usmál se dědoušek.
  „A proč ta víla nechodí i u nás?“ otázal se kolozubý Toník.
  „Inu, třeba dnes v noci přijde,“ mrkl na něj dědoušek spiklenecky, „avšak to byste museli mít zoubky nachystané...“
  „Jen aby,“ ušklíbl se Ladík potichu pod vousy, „kdo ví, zda víla Zubnička přijde!“, ale nedalo mu to a hned se jal jedním ze svých nejvolnějších mléčných zoubků viklat, aby byl ještě do večera venku.
  
  V noci celý statek spí, nikdo ani nedutá. Děti čekají s mléčným zoubkem pod peřinou, ukáže-li se víla či neukáže. Postupně usínají, jen malý rozumbrada Ladík spí zlehka, jako ten princ s ježčí kůží pod zády, připraven přistihnout vílu při činu a přijít celé věci na kloub.
  Tu se otevírají dveře a vysoká postava v dlouhé krajkové noční košili se plíží k Ladíkově postýlce:
  „Takhle dědeček nevypadá!“ pomyslí si Ladík nejistě, „že by přeci jen na světě bylo víly Zubničky?“
  Tu však noc rozčísne hlasitý řev:
  „ROŽEK!!! CO SE TU VÁLÍTE V POSTELI? VSTÁVAT!!! HNED!!! A DÍVEJTE SE MI DO OČÍ, KDYŽ S VÁMA MLUVIM, CHLAPE!!!“
  Zmatený Ladík není schopen odporu.
  „TAKHLE VYPADÁ UKLIZENÝ POKOJ? TO BY VÁS NA VOJNĚ HNALI, ROŽEK!!! VSTÁVAT, TO PRÁDLO BUDE DO DVOU MINUT SROVNANÝ DO KOMÍNKŮ, NEBO DOSTANETE KARCER, ROŽEK!!! VY MĚ JEŠTĚ NEZNÁTE, ALE AŽ MĚ POZNÁTE, TAK... NO TAK, NEULEJVÁM SE, MAKÁM, MAKÁM!!! KDE MÁTE KARTÁČEK NA ZUBY, ROŽEK? TA PODLAHA SE BUDE BLEJSKAT!!! A AŽ BUDETE HOTOVEJ S PODLAHOU, HYBAJ NA RAJÓNY!!! JÁ Z VÁS, ROŽEK, TO ULEJVÁCTVÍ DOSTANU!!!“
  „JEDU, JEDU!!! TAK CO, HOTOVO? ZA MINUTU NÁSTUP V PLNÝ POLNÍ NA DVORKU!!! A KLIKUJEME, ROŽEK, KLIKUJEME!!! KDYBY PŘIŠEL CÍSAŘPÁN A VIDĚL VÁS TU TAKHLE SE FLÁKAT ROŽEK, VÍTE, CO BY CÍSAŘPÁN ŘEK?!!! DRŽTE HUBU, ROŽEK, NA NIC SEM SE VÁS NEPTAL!!! ŘEK BY, CO SE MI TO TU FLÁKÁ ZA ŠVAJNHUNDA, POŠLETE HO NA DESET LET DO BOSNY ČISTIT LATRÍNY, TAM HO NAUČEJ!!! TO BY ŘEK, ROŽEK, MAKÁM!!!“
  Ladíkovo utrpení ne a ne skončit. Až někdy ke svítání ho podivná víla propustila a chlapec se odpotácel do postýlky, kde si tiše poplakal a usnul, jen aby ho za půl hodiny vzbudila maminka:
  „Vstávej, Ladíku, je čas jít do školy!“
  Chlapec se vymotal z propoceného lože, sáhl pod polštář zjistil, že jeho zoubek bez náhrady zmizel a plouživým krokem, s kruhy pod očima většíma, než jaké mívá opilec hrobník, došel do sednice.
  Tam už seděly kolem stolu ostatní děti, chlubily se, jaký hezký peníz dostaly od víly Zubničky a s dědem a vysokým pánem ostře řezaných rysů, který se tu stavil návštěvou, žertovaly.
  „Ladíku! Co tak koukáš, pozdrav hosta!“ usmál se dědeček, „přijel za mnou můj dobrý přítel z vojny, poručík Dub od infanterie!“
  „Brýtro...“ zamumlal Ladík.
  „POHOV!“ přátelsky mu pokynul Dub.
  „Žádná víla Zubnička nepřišla...“ vyčítavě pípnul chlapec.
  „Mluv nahlas, ty malý kuňkale, neslyším tě dobře,“ zachmuřil se děd.
  „ŽE ŽÁDNÁ ZUBNIČKA NEPŘIŠLA!!! JENOM NĚJAKÝ ZLÝ CHLAP!!!“ rozbulel se Ladík.
  „Aha, tak teď teprve ti rozumím!“ smál se děd, až se do kolen plácal, „to máš z toho, že tak kuňkáš! Myslel jsem celou dobu, že jsi prve toužil po návštěvě víly Zupničky!“
  „Ach tak!“
  „A radím ti, abys o panu Dubovi laskavěji mluvil, od příštího týdne bude u vás ve škole řídícím učitelem,“ dodal dědeček smířlivě.
  
• Torama / 24. ledna 2008
  Toho večera rozprávěl děd s vnoučky o zeměpise a obyčejích dalekých zemí.
  „Že ne všude nosí dárky Ježíšek, o tom jsem vám jistě už vyprávěl a mohly jste tím pana učitele při hodinách geografie a vlastizpytu udivovat,“ usmál se dědoušek, „ale myslím, že jsem vám ještě neříkal, jak bývají ve Spojených státech malé děti za své mléčné zoubky obdarovávány?“
  „Neříkal, jak?“ zajímala se malá Lidka, která měla viklavých mléčných zoubků věru na rozdávání.
  „Inu, to je tak. V Americe, vypadne-li děťátku mléčný zub, uloží si ho v noci pod polštář a když se ráno probudí, najde místo něj drahý peníz! A zdalipak víte, kdo mu ho tam dává a zoubky sbírá?“
  „Ne, nevíme,“ popoháněl děda nedočkavý Ladík.
  „Inu, přeci víla Zubnička!“ usmál se dědoušek.
  „A proč ta víla nechodí i u nás?“ otázal se kolozubý Toník.
  „Inu, třeba dnes v noci přijde,“ mrkl na něj dědoušek spiklenecky, „avšak to byste museli mít zoubky nachystané...“
  „Ach ne,“ zamumlal Ladík, „žádného zoubku se mi neviklá, to asi bez penízku zůstanu...“
  „I nezůstaneš,“ usmál se spiklenecky děd, „pokud hezky poprosíš, zkusím ti nějak pomoci.“
  „Ano, ano, dědoušku, prosím, pomozte,“ zaškemral Ladík. Ovšem vida děda po lopatě sahati, hnedle své unáhlenosti zalitoval.