SIVÝ ČTVERÁK

Novodobá tvorba

Dle data - 2008/02 (celkem 7):

• Přebral / 3. února 2008
  „Ladíku, doprovodil bys, prosím, dědečka na procházku do lesa?“ zeptala se jednoho rána maminka Rožková svého synka.
  „Raději ne, večer přijdou Toník s Gretkou a nerad bych je promeškal,“ vymlouval se Ladík, kterému se sice na letním bytě vprostřed šumavských hvozdů líbilo, ale jemuž byla představa, že doprovází poťouchlého kmeta na jeho dlouhých vycházkách po lesích, samozřejmě z duše protivna.
  „Nechceš-li, půjdeš stejně,“ pokrčila maminka rameny, „dědeček je už stár a kdyby se mu něco daleko od lidí přihodilo, je mu třeba míti při ruce někoho, kdo může zajít pro pomoc!“
  
  „Podívej se, Ladíku, jak zde ta liščata vyvádějí,“ šeptal radostně stařík, když se s vnoučkem krčili za trnkovým keřem a dívali se na veselé pozdvižení u nedaleké nory, kde se tři malá liščí mláďata rošťácky přetahovala o srnčí hnát, „jsi-li rád, že jsi se mnou nakonec šel?“
  „Jistě, dědečku,“ odvětil Ladík úsečně a přemýšlel, co asi tak bez něj provádějí místní uličníci Toník s Gretkou, s nimiž se již leckteré dobrodružné loupežné výpravy na cizí účastnil – ať už to bylo do zahrady zamračeného starého Seppa nebo na bramborové políčko sedláka Potužáka. Bujnost liščí mu ty chvíle jen připomněla a činila ho neklidným.
  „Tak ani liščata se ti nelíbí?“ zachmuřil se děd, „pak tedy pojď, zavedu tě na jedno tajné místo, které je tuze zajímavé a nikdo o něm snad dosud ani neví!“
  A jen co to dořekl, vydali se strmou stezkou kolem liščího doupěte kamsi nahoru v místa, kde strmý skalnatý svah přecházel v náhorní planinu. Vítr již vál tu o něco studenější, pahýly křivých stromů házely divné stíny jako z pochmurných báchorek pošumavských a vysoký temný les vpravdě ještě nestihl zapřít svého pohanského ducha. Pod nohami děda a jeho vnuka co chvíli z nerovné půdy vyskočily bublinky dávající nenápadně najevo, že místa ta jsou podmáčena.
  „A jsme tady!“ hlasitě vydechoval stařík, „na tom zajímavém místě!“
  „Co je tu k vidění?“ ušklíbl se Ladík, „jen ohavný prales, bez ladu a skladu se tu větve válejí! A jsou tu muchničky, dědečku.“
  „Inu, pojď ještě kousek kupředu a hned uvidíš, tam je to převelice zajímavé – já si tu zatím trochu odpočinu,“ otřel si ten čelo kapesníkem a usedl na trouchnivý kmen.
  Ladík pokrčil rameny a naplněn přesvědčením, že podrobí-li se rychle a bez odmlouvání starcovým rozmarům, stihne se snad ještě vrátit domů před soumrakem, učinil tři kroky po rovné, travou a mechem porostlé půdě na druhou stranu nevelké lesní holiny.
  
  Však co to? Zrada? Ladíkovy nohy náhle klesají hlouběji, v půdě to čvachtá a srká, rezavá voda vzhůru vyráží a nešťastný chlapec je již brzy v mokřadu po kolena – co po kolena, po pás, ba co dím, po pás, dokonce už po krk pohroužen!
  
  „Dědečku! Co je tohle za zajímavé místo?!! Vždyť je to bažina.“ kňouravě sténá Ladík.
  „Nikoli bažina, nýbrž slať. A zajímavá je tuze, však vidíš, jak tebe samotného rychle zajala!“ směje se děd.
  „Ach tak. Pojďte mi zase ven pomoci!“ škemrá Ladíkova hlava.
  „Neboj se, vnoučku,“ souhlasil děd, „dolů do vsi sejdu a sousedy svolám na pomoc. Dobře, že jsme se ve dvou do lesů vypravili!“
  Pak se zamyslel a než nadobro zmizel v mlází, dodal:
  „A pospíším-li si, možná tě najdeme dříve než ta bujná liščata!“
  
• Vaslaf / 4. února 2008
  „Kdysi lidé vydrželi více než dnes,“ rozhovořil se dědeček. „Pamatuji se na svého známého, řezníka Ibla. Jedné zimní noci šel z hospody, uklouzl na lávce přes Zákolanský potok a až do rána pod ní ležel. Přesto nedostal zápal plic, ba co dím, ani rýmu!“
  „To není možné!“
  „I je. On si totiž o kámen rozrazil hlavu.“
  „Vida.“
  
• DJ Slamák / 6. února 2008
  Jednoho dne děl sivý čtverák: „Ladíku, dnes vyučím tě tak, jak učíval své žáky učitel národů, Jan Ámos. Pojď se mnou na dvorek.“
  Ladíkovi zazářila očka nadšením, jako vždy, když mu dědeček projevil svou přízeň a podělil se s ním o pracně vydobytá moudra životní. Než bys řekl švec, vyřítil se před dům jako horská bystřina.
  „Vem si ho,“ pravil rázným hlasem stařec a otevřel branku. Než se Ladík nadál, ucítil prudkou bolest ve stehně. Jakési zvíře ho se vzteklým vrčením povalilo na zem a útočilo na již krční tepnu.
  „Co to má znamenati, dědečku? Sliboval jste přece, že mi dnes jako Jan Ámos Komenský rozoumek vytříbíte,“ namítal zoufalý Ladík.
  „Však také ano, ty malý nedovtipo! Psal přece Komenský – schola lupus. A jelikož vlků v Makotřasích nemáme, musel jsem si se sousedovic Azorem vystačiti,“ vysvětloval rozšafně děd, zatímco vlčák vnoučkem lítě lomcoval.
  „Ach tak,“ pomyslel si již reflexivně Ladík.
  „Tak, tak,“ pomyslel si již reflexivně sivý čtverák.
  Toho dne byl v Praze nalezen oběšený Květoslav Gróf, sazeč a typograf.
  
• danielsoft / 18. února 2008
  Den před Ladíkovými narozeninami přišel do Ladíkova pokoje dědeček. Chlapec byl potěšen: očekával, že od něj dostane pouze ponožky jako minulý rok, ale zdálo se, že se dědovo srdce obměkčilo. A skutečně: stařík se usmál a pravil:
  „Ladíku, k zítřejším narozeninám si můžeš přát cokoliv.“
  Ladíkovy oči zazářily: „Jé, dědečku: přeji si tedy vzduchovku, takovou, jakou má Franta odvedle!“
  „Přeješ si vzduchovku,“ zopakoval kmet, „dobrá tedy.“
  
  Ladík skoro nemohl usnout, jak se těšil. Druhý den se jal rozbalovat dědečkův dárek... a byly to opět ponožky. Zklamaně se na starce podíval: „Ale dědečku: řekl jste mi přece, že si mohu přát, co chci.“
  „Ano, Ladíku,“ usmál se starý čtverák, „musíš ale dát pozor na slova: netvrdil jsem nic o tom, že se tvé přání splní.“
  „Ach tak,“ hlesl zklamaně napálený vnuk.
  
• Přebral / 26. února 2008
  „To jsou mi novoty!“ bručel si jednou dědoušek pod vousy, jen co přišel domů ze své pravidelné odpolední procházky.
  „Jaképak novoty, dědečku?“ zajímaly se hned děti a nejvíc z nich samozřejmě nepoučitelný hoch Ladík.
  „Inu – takové! Co bych vám to říkal, stejně byste tomu správně nerozuměly!“ mávl stařeček rukou, ale když viděl, že tím malé zvědavce jen tak neuspokojí, usedl ztěžka za stůl, pokrčil rameny a dodal:
  „Zkrátka, šel jsem dnes přes Středokluky, kolem požární nádrže u potoka, a představte si – je tam dole hospoda s obsluhou nahoře bez!“
  Změřil si pohledem nechápavé dětské tváře, znovu pokrčil rameny a usmál se:
  „Vidíte, že tomu nerozumíte, jste ještě moc malí. A dobře tomu tak! A teď mi dejte odpočinout, jdu poobědvat maminčin chutný oukrop.“
  Děti se zaraženě odloudaly na dvorek, kde se brzy zabavily s psíkem a na dědečkův zážitek rázem zapomněly. Jen zvědavý Ladík, který byl toho dne v domě nejstarší, měl jisté tušení, ale věděl, že se nesmí prozradit, jinak by ho maminka nikam nepustila.
  Vzal tedy z police malovaný džbánek, vešel s ním do kuchyně, kde se jeho maminka trápila nad kotlem oukropu pro dědův nenasytný žaludek, a zeptal se:
  „Maminko, mohl bych zajít tatínkovi pro pivo, než se vrátí ze zaměstnání?“
  Maminka si synka změřila podezřívavým pohledem, neboť věru nikdy dosud nebyl tak ochotným pomocníkem v domácnosti, ale nakonec se usmála:
  „Dobrá, jsem ráda, že mi chceš pomoci. Ale až přijdeš, sama si ověřím, zda jsi piva neupil a nebo ho neředil!“
  „Ale kdež, maminko, toho bych neudělal! Tak já už běžím do Středokluk!“
  „Do Středokluk? Proč ne ke Kalendům...?“ zarazila se maminka, ale hocha již v kuchyni nebylo.
  
  Dlouhá a prašná je cesta z Makotřas do Středokluk, kdo tam někdy byl, ten to dobře ví. Toho dne navíc sluníčko pálilo, jako by měl přijít soudný den a vozkové projíždějící kolem malého Ladíka na něj navíc hrubě pokřikovali, jen co zahlédli jeho džbánek, zdali by jim také pivo nepřinesl.
  Ale hoch všechny útrapy vydržel, nekalá pomyšlení ho hnala kupředu, dokonce si cestu podél potoka a přes pole trochu zkrátil, a brzy už stál na prahu hospůdky u požární nádrže. Trochu se bál, aby ještě měli otevřeno, ale naštěstí bylo uvnitř veselo – středoklučtí sedláci popíjeli rezavý mok a za pípou stál rozložitý hospodský v umatlané košili, levou rukou ubíjel plácačkou drzé mouchy a pravou čepoval jedno pivo za druhým.
  „Dobrý den!“ osmělil se Ladík, „načepoval byste mi pivo?“
  „Tobě nebo tvému tatínkovi?“ pokrčil spiklenecky obočí hostinský.
  „Tatínkovi, samozřejmě,“ vyhrkl Ladík, podal tomu dobrému muži peníze a zatímco ten roztáčel kohouty optal se:
  „To jste tu sám na všechnu tu obsluhu?“
  „Sám,“ odvětil hostinský nerudně, „žena mi tu loni pomáhala, ale letos v zimě vzal si ji Pán Bůh k sobě.“
  „To je mi tuze líto,“ pípl Ladík, vzal si od něj plný džbán, zaplatil a zmateně vyšel zase ven a zamířil zpět do Makotřas, teď už raději po silnici, přes kopeček kolem domkářských stavení se zahrádkami.
  
  Věru, horko bylo strašlivé, a cesta zpět do Makotřas s plným džbánkem, ze kterého ani ulít nemohl, aby si maminka nemyslela, že upíjel, byla mu pravou Kalvárií.
  Jen, co prošel brankou na dvorek, neudržel se a hned vykřikl k ostatním dětem:
  „Dědeček nám lhal, byl jsem ve Středoklukách, ale dole v hospodě tam žádná obsluha nahoře bez není!“
  To si ale naběhl, hned se z okna vyklonil brunátný děd a jal se křičeti:
  „Já že jsem lhářem, ty malý nestydo?! Však jsem vám jasně říkal, že ve Středoklukách je dole hospoda a nahoře bez! Kdosi ho tam zřejmě u zahrádek nedávno vysadil!“
  „Ach tak,“ upustil Ladík džbánek na dlažbu, kde tento s hlasitým prasknutím puknul a pivo rozlilo se mezi slepičinci.
  „Nu, však jsem říkal, že ještě nemáte rozum,“ zasmál se děd o něco shovívavěji, „tak pojďte dovnitř, děti, dát si se mnou trochu bezinkové šťávy. Však na běhání po hospodách máte ještě dostatek času!“
  
• Torama / 26. února 2008
  „Dědoušku, dědoušku, prosím, nalijte mi trošku bezinkové šťávy,“ přiběhl ondyno s prosíkem Ladík. Dědeček se ovšem smutně usmál: „I to víš, že bych ti nalil. Jenže jste již všechnu šťávu vypili a nové nemám, nemám totiž bezinek. Všechen černý bez v Makotřasích přes zimu pomrzl.“
  „Ach ne,“ rozesmutnil se Ladík, „čeho teď budeme píti?“
  „Neklame-li mne má letitá paměť,“ zamyslil se děd, „ve Středoklukách by měl černý bez býti. Zdalipak víš, kde jest tam náves a na návsi dům s velikými vraty? Tam zabouchej, pan hospodář ti jistě černý bez ukáže.“
  Ladík vcuku letu vzal košík a utíkal do Středokluk.
  Dlouhá a prašná je cesta z Makotřas do Středokluk, kdo tam někdy byl, ten to dobře ví. Toho dne navíc sluníčko pálilo, jako by měl přijít soudný den, ale Ladík nepolevil, představa chutné bezinkové šťávy mu dodávala sil. A již byl ve Středoklukách. Rozhlédl se po návsi a hle, tu jest dům s velikými vraty. Ladík chutě zabušil a poté, co mu paní hospodářka otevřela, přednesl svou prosbu.
  „A čí že ty jsi, chlapče?“ otázala se paní hospodářka. „Ladík Rožek z Makotřas, prosím.“ odpověděl uctivě Ladík, těkaje očima po okolí a nechápaje, jak jest možné, že žádného bezu nevidí. Mezitím paní hospodářka odešla a zpoza rohu vyběhl brunátný hospodář mávající potěhem a slova velmi nehledaná na Ladíka volající. Ladík samozřejmě nečekal a pelášil, co mu malé nohy stačily.
  Jen co doběhl zpět domů a zchladil žízeň, běžel za dědouškem. „Dědoušku, kampak jste mne to poslal? Šel jsem přesně tam, kam jste mi nařídil, uctivě jsem se představil a poníženě přednesl prosbu svou a přesto mne pan hospodář chtěl potěhem zmalovati a volal nepěkná slova. A co více, žádný černý bez nikde tam nebyl...“
  „I byl, chlapče, byl,“ usmál se děd. „S panem hospodářem jsme se něco v Hercegovině za císaře pána a jeho rodinu naválčili. Jenže v jedné bitvě chudák Pepík Černý o svou mužnou ozdobu přišel a než byl do civilu propuštěn, přezděli jsme ho u naší kumpanie »Černý bez«.“
  „Ach tak...“
  
• Vaslaf / 27. února 2008
  Otec Rožek se mračil a huboval. Aby taky ne! Dnes měla přijet do Makotřas kontrola z finančního úřadu – ne jen tak někdo, ten pan rada píše i návrhy zákonů a vyhlášek o daních. A vždy poctivý povozník Rožek nemůže najít krabici s účty. Jaká pohroma a jaká ostuda! Již uhodil na všechny děti a rákoskou pohrozil. Nic platno.
  
  A tu již v síni vrzly dveře a vstoupil městsky oblečený pán s knírkem.
  „Velice se omlouvám,“ vykoktal otec Rožek, „musím teprve donést spisy, zatím si u nás vypijte zrnkovou kávu.“
  Tu se přišoural do světnice dědeček.
  „Vy snad víte, kde jsou moje účty, tatínku?“ optal se již bez naděje v hlase otec Rožek.
  „Ovšem, jsou ve stodole, pod nápravou žebřiňáku,“ opáčil stařec, poťouchle se usmívaje.
  „Jak to?“
  „Inu sám jste mne předevčírem žádal, abych dal ony spisy na své místo, a viděl jsem na krabici nápis »Podvojné účetnictví« – a tak jsem je dal pod voj.“
  „Dědečku, ale to je nespisovně – neříkáme přece »pod voj«, ale »pod oj«,“ namítl Ladík.
  Otec Rožek chtěl něco říci, ale místo toho jen zprudka usedl na židli.
  „Hahahaha-haha-hehe-he!“ ozvalo se od stolu, „nechte gramatiku gramatikou, již dlouho jsem se tak nezasmál!“
  Ukázalo se, že pan rada je milovník žertu a humoru. Poté, co si vypil kávu, provedl kontrolu, ale jen tak zběžně, aby se neřeklo, výhodně zaokrouhlil základ daně a slíbil, že příští rok přijde zas a přinese vnoučatům nějaká vyřazená razítka na hraní.