- Torama / 7. března 2008
Seděl takto ondyno sivý čtverák v šenku a popíjel chutného piva, když tu vrazil dovnitř soused Nejezchleba a spustil na dědouška bandurskou: „Dědoušku! Vy jste zde prý před dvěma dny prohlásil přede všemi, že mé domácí rybízové víno chutná jako koňská močka, jest to tak?“ – „Ano, toho jsem skutečně řekl,“ klidně opáčil staroušek. „Dědoušku!“ dopálil se soused Nejezchleba, „však jsme o víkendu mého vína společně popíjeli poté, co jsem vás naň pozval a vy jste děl: »Musím říci, sousede, že vaše víno jest vskutku výtečné!« Jak jest možné, že jste mi lhal a zde jste prohlásil tu ošklivost o močce? Kéž jen by vám nebylo toliko let a byl jste v plné síle, milerád bych vám dal lekci slušných mravů, abyste již nikdy nelhal!“
„Sousede,“ opáčil sivý čtverák naoko klidně, ale hostinský již poznal, že se dědoušek zlobí a vzpomínaje na doby dědouškova mládí nenápadně odcházel »narážeti sudu«, „zdalipak víte, jak mi přezdívali kamarádi vojáci v době, kdy jsem za císaře pána v Bosně bojoval?“ – „Toho nevím, dědoušku, jak?“ – „Velebníček,“ opáčil stále ještě naoko klidný děd, „a to proto, že jsem“ – a s těmito slovy se dědoušek zlověstně vztyčil a teď již křičel na souseda – „každému, kdož mne kdy ze lži obvinil, ihned dal na chrámpáně svatého Bouchala!!! Děkujte jen tomu, že jste můj starý přítel! Jen proto jsem vám za toto obvinění ihned také na chrámpáně nedal! Vzpomeňte si, čeho jsem vám říkal! Říkal jsem »Musím říci, sousede, že vaše víno jest vskutku výtečné« a toho jsem také řekl, protože jsem toho říci musel! Slušné vychování mi tak velelo, byť vaše víno skutečně jako koňská močka chutná!“
„Ach tak,“ opáčil soused Nejezchleba kvapně odcházeje z šenku.
- Pan_Azathoth / 20. března 2008
I přišel jednoho dne sivý čtverák za svým nejoblíbenějším vnoučkem s nezvyklou nabídkou: „Zda-li pak bys chtěl, Ladíku, na svoje vlastní oči spatřit jednoho z největších učenců a intelektuálů na planetě Zemi?“ Ladík byl otázkou ponejprv zaskočen, ale v okamžení svému dědečkovi s radostí přitakal: „Ba že bych chtěl, jistě bych se od něj mnoho zajímavého dozvěděl a pana učitele pak znalostmi překvapil, ba dokonce jistě by mi i záviděl, že s tak velikým intelektuálem jsem se setkal, když on sám, jak se o něm mezi lidmi šušká, stěží měšťanku vychodil a vyučovat v naší škole mu bylo uloženou soudem za trest.“ A tak druhého dne z rána vydali se sivý dědeček s malým vnoučkem na nádraží a za chvíli už, taženi kouřící lokomotivou, uháněli dlouho, předlouhou, až do jedné malé vesničky na Slovácku. Tam vystoupili a dědeček zavedl Ladíka k malému, omšelému statku, kde na dvoře stál vousatý muž, třímající nad hlavou těžký sud, a jiný muž, s hlavou ukrytou pod plachetkou fotografického aparátu, právě stiskl spoušť a dvorek ozářila komíhavá záře magnesiového světla. „To je JUDr. PhDr. Mag. et Mag. Henryk Lahola,“ ukázal sivý čtverák na muže se sudem, „jeden z největších intelektuálů na planetě Zemi!“
„Ale děděčku,“ namítal Ladík, „vždyť on vystudoval jen pouhé dva universitní obory, a to věru není mnoho, spousta lidí má mnohem větší vzdělání, to znamená, že jsou mnohem větší intelektuálové, než on! Vždyť třeba i sousedu Tomšíkovi cikánka ondy na jarmarku z ruky vyčetla, že jeho pravnuk bude už v Kristových letech plných šest akademických titulů míti a místo řídícího v bankovním úřadu zastávati!“
„Ale, kdež,“ smál se z hluboka důvtipný kmet, „jen se na něho dobře podívej, měří na výšku dobré dva metry a tlustý je tak, že jistě váží tolik jako naše stračena, tak uznej, že většího intelektuála nikde na planetě Zemi dojista nenajdeš!“
„Ach tak...“ vyrazil zklamaně Ladík, zatímco společně s dědečkem ze všech sil prchal před nebezpečně rychle se přibližujícími zuby dvou ostrých loveckých dog, valícím se sudem a sprškou broků z intelektuálovy myslivecké brokovnice.
- Halub / 27. března 2008
„Děti, pojďte z chalupy. Uděláme si zajímavý obřad,“ zahlaholil jednoho nedělního odpoledne oknem do světnice děd na vnoučata, jež ihned dychtivě vyběhla ven v očekávání, jakou kratochvíli jim dědoušek uchystal. Ten ale dal každému z dětí do ruky pytlík s osivem a vykázal je na své malé políčko za humny, kde si pro sebe pěstoval zeleninu. Tam pak děti dobře přes hodinu v potu tváře osévaly jednu brázdu po druhé podle instrukcí, které na ně vykřikoval děd, bafající ze své dýmky, pohodlně usazen na lavičce ve stínu chalupy. Když se pak po této lopotě děti také znaveně svalily do stínu, zeptal se Ladík stařečka, který se s trhnutím probral z počínající dřímoty, zda-li už přijde ten slíbený obřad.
„Ale chlapče drahý! Ten obřad je přeci již hotov. Vždyť jste právě teď na políčku vždy do jedné brázdy cibuli a do druhé mrkev ob řad oseli! Podle tohoto věstníku ministerstva zemědělství,“ ukázal významně na umaštěnou brožurku, již vytáhl z kapsy svrchníku, „právě takto plodiny nejlépe vzejdou a budou navíc ochráněny před škůdci.“
„Ach tak,“ pravil zklamaně Ladík a otřel si rukávem zpocené čelo.