SIVÝ ČTVERÁK

Novodobá tvorba

Dle data - 2008/05 (celkem 5):

• Radalf_Hyperborejec / 4. května 2008
  Děti se hádaly o kotě, když tu dědoušek je popadl za kožíšek a pravil: „Dokážete-li říci nějaké slovo mimo tvrzení a popírání, ušetřím je, jinak zahyne, neboť mu hlavu utrhnu!“
  Nikdo nevěděl, ani rozumbrada Ladík, a to si málem pro samé přemýšlení lysinku na hlavince způsobil. V tom se vrátila z pochůzek malá vnučka Lidka a dědoušek jí vše převyprávěl. Lidka si sundala bačkůrku a dala si ji na hlavu. Dědoušek užasl, že je někdo takřka stejně důvtipný a pomyslel si něco o vhodné následovnici:
  „Škoda, že jsi tu nebyla, mohla jsi kotě zachránit!“
  
  O dvě desítiletí později, v den dědouškovy smrti, se v dalekém Tibetu narodil chlapec jménem Dalajláma.
  
• Radalf_Hyperborejec / 4. května 2008
  Jednoho dne si dědoušek rozhodl opět vyzkoušet nějakou čtveračinu. Zavolal si vnoučky a ukázal jim malý džbánek.
  „Kdo mi řekne, že to je džbán, aniž ho pojmenoval?“
  Ladík se pousmál, předstoupil a kopl do džbánu, až ho převrhl. Vyšší forma šprýmu čtverákovi nesvědčí. Kdyby si býval povšiml, že Ladík má vedle péřové duchny na nočním stolečku rozečtenou Tao-te-ťing, jistě by si žertík dvakrát rozmyslel.
  
• Trisolde / 5. května 2008
  Ladík se nemohl dočkat. Již dnes odpoledne půjde s dědouškem na maškarní merendu, již makotřaští Sokolové pro děti uspořádali. Maminka Rožková mu již i krásný kostým šlechetného prince uchystala, otec Rožek zapomněl na svou vrozenou šetrnost a celou pětikorunu mu s sebou dáti slíbil. Konečně je po obědě nádobí umyto a Ladík, převlékaje se, nemůže se dočkati dědečka, který ho slíbil v masce na veselý rej doprovoditi. Když však děd vyšel ze seknice, Ladíkovi podlomily se dětské nožky a bradička roztřásla se mu pláčem.
  „Co to má znamenat, dědečku. Když jsem se vás ptal, jaký pohádkový hrdina bude vám pro převlek vzorem, říkal jste Budulínek.“
  „Tak jest,“ potvrdil staroch, „a svého slova jsem také dodržel.“
  „To není pravda,“ vzlykal Ladík, „jste celý tmavě zelený, polykáte na prázdno, navíc jste pokryt páchnoucím slizem a šupinami.“
  „Jak se opovažuješ tvrditi, že vrdloužu?“ rozkatil se děd, „říkal jsem, že budu línek, a za mládě oné kaprovité ryby jsem se také přestrojil!“
  „Ach tak,“ zavzdychal Ladík nad další hanbou, kterou mu sivý čtverák před lidmi udělá.
  
• Svezi_vitr / 17. května 2008
  Dědeček na své procházce procházel okolí Makotřas. Kázal sám sobě nejen načerpati do plic čerstvého vzduchu, ale také najíti nové inspirace pro další žert. A nakonec se mu povedlo! Těše se s povedeného šprýmu, chystal se volati Ladíka hned jakmile domů přišel. Zavolal: „La...“ – ale nedořekl, protože ho napadlo vhodně šprým ještě více vyšperkovati. Aby nepůsobil podezření, dokončil zvolání – „Lalala, lalala, kočička se vdávala.“
  Lidka, jež byla zrovna jediná ve světničce, se na staříka podívala s úkosem. Nicméně byla již na podobné výlevy zvyklá, když se děd vrátil z místního hostince.
  Děd neváhal a chopil se telefonu. A netrvalo dlouho a s Langhansovým fotografickým ateliérem se spojil.
  Nazítří děd uchopil Ladíka za rameno: „Ladíku, chceš uzřít něco ohromujícího?“
  „Ano... ale dědečku, jak to vypadáte? Takových kruhů pod očima a jak jste bledý – není vám špatně?“
  „Ne,“ odsekl děd. Nechtělo se mu vysvětlovat, že se toliko nemohl dočkat dnešního dne, že mu nebylo dopřáno usnouti. „Ladíku, představ si, včera jsem mluvil s Kuchařovic Taťánou.“ „Ach, dědečku,“ obdivně si zakryl Ladík ústa.
  „Jelikož jsi již poměrně velký chlapec, rozhodl jsem se, že by ti mohla ukázat, jak vypadá nahoře bez,“ šibalsky zamrkal děd. Ladíkovi údivem poklesla brada až na zem.
  „Ovšem pokud tě to nezajímá... můžu říci Lidce, Jaroušovi... nebo sousedovic Toníkovi...“ dědeček říkal prohlížeje si nehty.
  „Ach ne, dědečku, chci to vidět! To mně budou všichni kluci z vesnice závidět! Dokonce i Frantík Kubištů, jenž nám tuhle ve škole říkal, že viděl na jarmarku opravdového kouzelníka,“ vykřikoval Ladík a tleskal u toho rukama.
  „Nu dobrá. Tak se dobře nachystej, můžeme vyrazit,“ usmál se děd a v duchu se radoval, že opět veselou kulišárnu svému vnukovi přichystá.
  „Jen počkej, dědečku, musím se nachystat!“ rozčileně povykoval Ladík a zmizel ze světničky.
  Za patnáct minut ale již oba vyrazili. Ladík se při každém kroku rozhlížel po okolí. Bylo mu divné, že se vypravují kamsi do polí a po chvíli dokonce počali stoupati do strmého kopce za statkem u Ratajů.
  „Dědečku, kam to jdeme?“ divil se Ladík. Již měl pořádně na krajíčku, protože mu docházelo, že ho zajisté děd podvedl. „Ničeho se neboj, jen vylezeme nahoru a Kuchařovic Taťána tam bude a ukáže, jak vypadá nahoře bez,“ usmál se děd a čtverácky zamáchal holí v jakémsi těžko pochopitelném gestu.
  Když však stanuli nahoře, Ladíkovi se rozzářily oči. Skutečně tam byla Taťána Kuchařová, jen v lehkém jarním kabátci. Povzbudivě se na Ladíka usmála a pak se obrátila na děda. „To je on?“
  „Zajisté, drahá slečno,“ smekl děd klobouk.
  „Nu tak to rychle vyřídíme, nemám dnes jen vás,“ pravila a rozhalila kabátec.
  „Och...“ vykřikl Ladík a pusa se mu roztáhla ve spokojeném úsměvu.
  Zato děd, ten začal zuřit. „Co se to opovažujete?!“ zrudnul. „Je to ještě dítě!“
  Taťána se nesměle usmála. „Promiňte, ale asi jsem špatně pochopila ten váš žert...“
  Děd jen bezděky sedl na zem a složil hlavu do dlaní. Okolo tváře mu proletěl malý motýlek, který vzápětí obrátil cestu směrem k prvním kvítkům keře černého bezu, jež se odhodlaly probudit a nadýchat svěžího jarního vzduchu.
  
• Torama / 29. května 2008
  Ondyno čekal Ladík celý nedočkavostí bez sebe, až se dědeček vrátí z procházky. Od rána marně na záchod chodil, jak měl zadnici staženou.
  Tu však byl celému čekání konec, když se dveře od seknice rázně otevřely, vzniklým to otvorem nakráčel do místnosti kmetův hustý plnovous a pak i kmet sám. V tváři mu hrál jeho obvyklý poťouchlý úsměv a v levačce cosi v papíru zabaleného.
  Ladík si však nedokázal vysvětlit pro poslední měsíce tak nezvyklý tvar balíčku. „Copak to nesete, dědoušku?“ otázal se Ladík nedočkavě. „Pýchavku, chlapče zvědavý, pýchavku. Hned ti svou pravdomluvnost dokáži.“ „Ale dědoušku,“ hlodalo cosi v Ladíkově malé hlavičce, „vždyť houby ještě nerostou, učili jsme se o tom v rostlinopisu.“ „Chlapče nedůvěřivý,“ naoko se zachmuřil děd, „komupak věříš více? Mně nebo vašemu věčně opilému panu řídícímu? Otoč se ke mně zády, aby bylo překvapení tvé ještě větší, a hnedlinko všeho seznáš.“
  Záhy se však místnost naplnila křikem malého chlapce, když Ladík zjistil, že mu dědoušek další kudrlinku na rozoumku napálil. Ladík si příliš pozdě vzpomněl, čeho jim pan řídící ve své světlé chvilce v hodině jazyka českého o výslovnosti měkkého a tvrdého »Y« říkal.