SIVÝ ČTVERÁK

Novodobá tvorba

Dle data - 2008/06 (celkem 6):

• Torama / 4. června 2008
  Ondyno se při velkém prádle udělalo paní Rožkové nevolno a musela si lehnouti. Ovšem jak víme, prádlo nesmí přeschnouti a proto požádala dědouška, zda by jí nevypomohl. Nu a dědoušek ač stár, stále galantním byl a aniž mu z tváře zmizel jeho čtverácký úsměv, slíbil pomoci a také se toho hned hotovil učiniti.
  
  Uběhla hodina, dvě a dědouška nikde nebylo. Když už se třetí hodina dědouškovy nepřítomnosti nachýlila, paní Rožková dostala oň starost a poslala Ladíka podívati se, zdali se s dědouškem něco neblahého nestalo. Ladík utíkal za humna, kde se prádlo bělilo, co mu malé nožky stačily. Mělť dědouška i přes neustálé kudrlinek na rozoumku napalování vskutku rád a také se oň strachoval.
  
  A již Ladík doběhl za humna a srdíčko mu radostí poskočilo, když viděl starouška cosi u prádla kutiti. Doběhl ještě blíže a zastavil se. Co to tam dědoušek kutí? Ladíkův malý rozoumek na to nestačil a proto se Ladík po chvilce otázal: „Dědoušku, čeho to činíte? Vždyť vy jste... vždyť vy jste nám znečistil všechny cíchy, lajntuchy a dokonce ani ten poslední kapesníček nezůstal ušetřen? Dostal jste ze sluníčka úpalu? Matinka vás požádala přinésti vyběleného prádla a vy jste všechno všecičko pokálel?“
  
  „Chlapče nedovtipný,“ vztyčil se děd ze svého podivného podřepu, neboť práci svou právě zakončil, „já jsem učinil přesně toho, čehož po mně matinka tvá žádala.“
  „Není možná!“ vyhrkl Ladík.
  „Chceš tvrditi, že vrdloužu?“ naoko se rozkatil děd. „Tvá matinka mi řekla: »Pantatínku, prosím vás, sviňte prádlo, co jsem na humna k vybělení na slunce položila a doneste mi je.« Nu a protože nedokáži matince tvé ničehož odepřít, všechno prádlo jsem poctivě celou dobu svinil. Víš-li ty, koliko práce mi to dalo?“
  „Ach tak...“ zahuhňal Ladík ucpávaje si nosík. Sluníčko vskutku hodně pálilo a dědouškova práce začínala zavánět.
  
• Pan_Azathoth / 5. června 2008
  I přiběhl jenoho podvečera sivý čtverák k sousedu Nejezchlebovi, který byl toho času velitelem sboru makotřaských hasičů, a počal mu naléhavě bušiti na vrata:
  „Otevřte, sousede, otevřte a sbor hasičský svolejte! Náš Ladík celý hoří!“
  „I pro Krista pána!“ sakroval Nejezchleba, spěšně na sebe navlékal kabátec hasičského stejnokroje, na hlavu kvapně přilbici narazil, vyběhl na náves a hasičskou trumpetou jal se vytrubovati poplach. Za pár chvil pak už vrazila na Rožkovic dvůr ruční stříkačka, tažena seběhnuvšími se hasiči.
  „Zde je Ladík a celý hoří, haste!“ poručil naléhavě sivý děd hasičům, vyrazil okenici a ukázal prstem do sednice. Proud vody ze stříkačky pak proletěl oknem a zastavil se teprve, až když z chalupy vyběhli celí zmáčení Ladík a jeho maminka.
  „Proboha, dědečku, co to tropíte?“ tázala se celá nazlobená paní Rožková, zatímco z jejích mokrých šatů crčely na zem proudy vody.
  „Což bych tu tropil?“ durdil se naoko děd, přemáhaje však sotva záchvaty smíchu, „však jsi sama říkala, když jsi Ladíka ke spánku ukládala a na čelíčko mu sahala, že má horečku a celý hoří!“
  Paní Rožková jen bezmocně zakroutila hlavou a hasiči počali se nazobeně zase rozcházet. V Ladíkově rozoumku však začal hlodat červík a Ladík se zapřísáhl, že tento povedený žert dědečkovi vrátí.
  
  Neuběhl ani týden a na vrata souseda Nejezchleby bušil tentokráte svými pěstičkami Ladík:
  „Otevřete, pane Nejezchlebo, a svolejte hasiče, náš dědeček je zapálený!“ A tak znovu se seběhli hasiči se stříkačkou na Rožkovic dvoře a Ladík veliteli kvapně vysvětloval: „Tady je dědeček a je zapálený!“ načež otevřel okenici a proud vody ze stříkačky opět proletěl do sednice. Když všecek zmáčen děd vylezl ven, vodu si z vousu ždímaje, ptal se, co má toto znamenat.
  „Nu což, dědečku, sám jste přeci říkal, že ani večeřet nebudete, protože jste dnes celý zapálený do práce!“ A tak byl účet zase vyrovnán. Kmet se s tím však nechtěl smířit, že by měl zůstat přechytračen, a proto usnoval v sivé hlavě další povedený žert.
  „Sousede! sousede! Otevřete a svolejte hasiče!“ bušil ani ne za týden opět sivý čtverák na Nejezchlebovic vrata. Když potom opět všichni hasiči se rozmrzele z Rožkovic dvorku rozcházeli, zanehávaje zde zmáčenou čtverákovu vnučku Lidku, o níž toho dne neopatrná paní Rožková v žertu pronesla, že se jí začínají zapalovat lýtka, smál se stařec na celé kolo a vychutnával si triumf své sivosti. Celý spokojen s vydařeným žertem, kterým opět získal sobě převahu nad zbytkem rodiny, uvelebil se ve svém oblíbeném křesle, sáhl do kapsičky pro pytlík tabáku, napěchoval jím pěnovku a sirkou škrtl, aby si labužnický požitek kuřácký vychutnal. Zápalka však mu nedopatřením ze špiček prstů vypadla, přímo do jeho hustého sivého vousu, jenž v mžiku vzplanul. Děd ve snaze zachránit holý život vyběhl z domku ven, kde sebou zmítal a po zemi se válel. Malý Ladík, vida že starce sám by uhasiti nedokázal, rozběhl se honem k sousedu Nejezchlebovi a počal mu naléhavě bušiti na vrata:
  „Pane Nejezchleba! Rychle, svolejte hasiče! Náš dědeček hoří!“ Ale soused jenom zlostně vyběhl a za křiku slov:
  „Já vám dám tropit si z nás šprýmy! Třikrát to stačilo! Hasičský sbor tady není pro legraci!“ metal po prchajícím Ladíkovi kameny a všecko, co mu pod ruku přišlo.
  Plápolajícímu starci už mezitím oheň počal vypalovati kudrlinky jeho prořídlých sivých vlásků skrze lebku až na rozoumek. Vida ve smrtelné agonii, že Ladík vrací se od Nejezchleby s nepořízenou, rozhodl se čtverák ještě v poslední své minutě vyzrát na souseda jadrným žertem a z posledních sil rozběhl se jako živoucí pochodeň přímo k jeho stodole, čerstvě až po střechu napěchované senem, která též přímo navazovala na Nejezchlebovo stavení...
  
• Torama / 9. června 2008
  Ondyno přišel Ladík ze školy z hodiny rostlinopisu a hned matince hlásil: „Maminko, zdalipak víte, že mrkev jest zdravá pro oči? Říkalť nám to pan řídící, že tří koleček mrkve měli bychom denně pojísti, chceme-li míti očí zdravých!“
  Slyšel to zároveň i dědoušek a nám známý záblesk poťouchlosti v jeho očích dával znáti, že míní Ladíkovi dalši kudrlinku na rozoumku vypáliti. A hned také Ladíkovi dědoušek svůj nápad přednesl. „Ladíku, mámť pro tebe návrh. Sníš-li tří koleček mrkve, vyhráls a hnedle co pensi dostanu, dám ti korunu. Nesníš-li tří koleček mrkve, pojíš svého oblíbeného desertu.“
  
  Ladík nadšeně souhlasil a matinka dosvědčila platnost sázky. Poté dědoušek vzal Ladíka za ruku a odvedl jej do kuchyně, kde měla sázka proběhnouti. Po vstupu do místnosti zůstal Ladík jako opařený. „Dědoušku,“, vykoktal po chvilce, „proč jest tu taková hromada mrkve? Měl jsem přeci snísti jen tři kolečka, není-liž pravda?“ – „Ano, tak jest, takto sázka zněla,“ přisvědčil děd. „A tato hromada mrkve jest jen jedno kolečko, počkáš-li chvíli, hnedle ze zahrady přivezu druhé a poté třetí, nebo snad chceš prohru uznati a svého oblíbeného desertu pojísti?“ zamával děd významně Kájou Maříkem.
  
• Torama / 15. června 2008
  Ondyno se paní Rožkové udělalo velmi nevolno a od rána jen polehávala. Děti se snažily být hodné a proto si hrály venku, aby matinku nerušily. Ale když poledne odbilo, přeci jen se hlad ozval a děti přiběhly domů, čeho že bude k obědu. Jejich tartas však zavčasu uťal dědoušek.
  
  „Děti moje, jelikož vaší matince jest dnes velmi nevolno, nerušte ji. Dnes budeme obědvati u mne na výminku, brambor na loupačku jsem již připravil, tvarohu jest též dosti a i trochu másla jsem ze své skromné penze koupiti svedl. Tedy pojďtež, nechte matinku odpočívati.“
  
  Děti se ihned vrhly na brambory a ládovaly se až se jim boule za ušima dělaly. Ladík nezůstal pozadu, ovšem jako nejstaršímu mu hlavičkou vrtalo, zdalipak jim dědoušek zkusí kudrlinku na rozoumku napáliti. Že by dnes napalování se nekonalo? I ne, to by nebyl dědoušek, co on na nás uchystáno má?
  
  Za chvíli bylť hrnec prázdný a jen pár slupek, na kterých si za chvíli pašík Gusta pochutná, dávalo zvěděti, čeho že děti dnes obědvaly. A tu se Ladík odvážil otázati. „Dědoušku, váš oběd bylť vskutku výtečný, ale... však jest neděle a to mívámeť moučník, dnes moučníku nebude?“ – „I bude, chlapče nedočkavý, toť víš, že bude, jen pojďte za mnou všickni,“ usmál se děd a nedočkavý Ladík si ani nepovšiml nám dobře známého záblesku sivosti v starouškových očích. A již je dědoušek vedl a dovedl. „Ale dědoušku,“ začichal nedůvěřivě Ladík, „kam jste nás to zavedl? Vždyť jsme v chlévě, vidím zde jen naši krávu Rozáru, kozu Lízu a nespočetně much malých i velkých, které chuděry Rozára s Lízou nestačí odháněti, chcetež nám pověděti, že zde máte uschovaného moučníku?“ – „Moučníku?“ podivil se dědoušek. „Moučníku? Omluv mé staré uši, vnoučku můj, myslelť jsem, že si přeješ moušníku...“ – „Ach tak...“ pleskl se Ladík přes pusu, na kterou mu právě jedna zvláště vypasená moucha sedla.
  
• Vaslaf / 17. června 2008
  „Dědečku, vyprávějte, jak jste za císaře pána vojákoval v Bosně a Srbsku.“
  „Ale děti, nevzpomínám na tu dobu rád, ty příběhy jsou často smutné.“
  „Ale my máme o tom napsati do školy slohové cvičení...“
  „No, když jinak nedáte... Byli jsme v hintrlandu u zásobovací kolony. Měl jsem tam dva dobré kamarády. Šmída sice velmi koktal, ale uměl vyluzovat různé zvuky na ústa, nosem, dlaněmi či dokonce řití. Pípal zas vynikal v mariáši, naučil mě, jak vyhrávati, a také mnoho kouzelnických triků.
  Bylo to krátce před tím, než jsme měli odjet na dovolenou... a protože Rakousko se rychle rozpadalo, už jsme se potom z té dovolené na frontu nevraceli. Šmída i Pípal byli vášniví rybáři a jednoho dne našli na břehu řeky převrácenou pramici. A nedali jinak, než že hned vyjedou na ryby. Když byli uprostřed, prolomilo se prohnilé dno a v mžiku se lodička potopila.
  Několik hodin jsme je hledali, nakonec jsme je oba zdrávy vytáhli...“ Dědeček se odmlčel.
  „Takže vše dobře dopadlo? To jsem rád. Nepozvali bychom někdy pana Šmídu, ať nám předvede své umění?“
  „Hochu, kamarád Šmída už nikomu své umění nepředvede. Utopil se stejně jako Pípal. Dráva v těch místech má velmi silný proud. – A už vám nic povídat nebudu, vidím, že si ze mě chcete jen tropit žerty.“ Na to se dědeček uraženě zvedl, popadl hůl a klobouk a odkráčel k hospodě u Kalendů.
  „Ach tak,“ umínil si Ladík, že zeměpisný atlas opět důkladně pročte.
  
• Dadel / 25. června 2008
  Jednoho odpoledne přišla maminka Rožková z jarmarku a přinesla dětem velké překvapení. Velký kulaťoučký zelený meloun! To se ví, že vnoučata zavýskla radostí. Melouny jsou ovoce vzácné a drahé, a žádné z dětí jej dosud nikdy neochutnalo.
  „Tatínku, nakrájejte prosím dětem melounu,“ poprosila maminka dědečka, který pokuřoval v koutě světnice a četl noviny, „jsem po cestě unavená, a musím si jíti odpočinout,“ načež zamířila do ložnice.
  Dědeček ochotně souhlasil, a každému z dětí ukrojil krásný šťavnatý červený půlměsíc, až z melounu nic nezbylo. Poté se vrátil k novinám, a po očku sledoval, jak vnoučata nadšeně hltají svůj díl, a jak šťavnatá dužnina včetně desítek černých pecek mizí v jejich šťastných a ulepených pusinkách. Poprvé v životě mohly děti melounu ochutnati!
  Jakmile i nejmenší Lidka dojedla svůj díl, otočil se kmet zpět k dětem a s hranou starostlivostí se jich dotázal: „Doufám, děti, že jste meloun nejedly i s peckami, to je totiž velmi nebezpečné!“
  „Pročpak to, dědečku?“ zarazil se Ladík, a ustrašeným hláskem dodal: „Jsou snad pecky jedovaté?“
  „I kdepak,“ odvětil děd. „Jedovaté nejsou. Ale každá taková pecka je vlastně semínko, a pokud jej, děti, spolknete, vyroste vám v břiše meloun. To se stalo kupříkladu hokynáři Šlajsovi odnaproti. To vás nikdy nenapadlo, od čeho má tak kulatý břich? Inu, kdysi omylem spolkl melounovou pecku.“
  Hrozivé poznání plynoucí z dědečkových slov zasáhlo děti jako úder bleskem. Vystrašený Ladík vyrazil ze světnice na dvůr drže se za břicho, a již za běhu si vrazil ukazováček druhé ruky hluboko do krku. Ostatní děcka na nic nečekala a se slzami v očích jej následovala.
  Dědeček se pohodlně uvelebil v křesle, vrátil se k rozečtenému Gellnerovu fejetonu, a s pobaveným úsměvem naslouchal čvachtavým zvukům ze dvorka.