SIVÝ ČTVERÁK

Novodobá tvorba

Dle data - 2008/07 (celkem 6):

• Vaslaf / 10. července 2008
  Jednoho dne Ladík přiběhl za dědečkem s očima navrch hlavy.
  „Dočetl jsem se zde v oznamovateli Národní politiky, že v Praze, na Letenské pláni, poprvé a naposled se usídlil slavný Barnumův cirkus a zvěřinec, včetně nádrží s různými mořskými tvory: žraloky, sépiemi a rejnoky elektrickými. Hrozně rád bych se tam podíval, tuto neděli jsou tam naposled!“
  Dědeček se poškrábal na hlavě: „Sice nemám zrovna nazbyt peněz na jízdenku a na vstupné, ale – safraporte – jsem přece tvůj dědeček a nějak už to zařídím, abys zítra rejnoků uviděl.“
  
  Ladík druhý den vstal časně, a naleznuv děda ještě pod duchnou, podivil se: „Myslil jsem, že pojedeme do Prahy hned ranním vlakem...“
  „Počkej do oběda,“ opáčil rozespalý kmet. Ladík se zamyslel.
  V poledne maminka nalévala nedělní polévku s knedlíčky. Děd uchopil lžíci a se spikleneckým úsměvem počal mocně vrtěti obsahem svého talíře: „A nyní, Ladíku, hleď na ten rej noků!“
  
  Navečer se otec Rožek obrátil na syna:
  „Ladíku, při obědě jsem si všiml, že dědečkovi se již velmi třese ruka; od teď již mu prosím dávej místo talíře jen tu dřevěnou mísu!“
  „Zajisté, zajisté.“
  
• Přebral / 11. července 2008
  „To jsou mi věci!“ podivoval se dědeček nad letní sensační přílohou Národní politiky, „tady píšou, že děti do dvanácti let nerozumí ironii a sarkasmu!“
  „Co jsou to ironie a sarkasmus?“ otázal se ihned přísedící Ladík.
  „To nemusíš vědět. Už tak jsi příliš chytrý chlapec!“ usmál se dědeček laskavě.
  
• w_o_o_d_y / 17. července 2008
  Onehdy se Ladík vydal polní cestičkou z Makotřas do Středokluk. Jak tak jde, uvidí na prašné zemi ležet svého děda. Přiběhne k němu a zadýchaně se táže:
  „Dědečku, cožpak se vám stalo, že to ležíte a nehýbete se?“
  „Ladíku, vnoučku, klepla mě pepka.“
  Ladík nemeškal a ze zdravovědy vědom si závažnosti mozkové příhody běžel na statek pro matku Rožkovou. Ta, vědoma si, že starý pán už má svá léta a že jednou to přijít muselo, rovněž nemeškala a celou ves, potažmo doktora zburcovala.
  Dav překotně utíkal prašnou cestičkou. Ladík je vedl. Všichni byli zvědavi, jak vypadá taková resuscitace málem zemřelého, ba i klepny už rozhlašovaly, že starý Rožek to má za sebou...
  Ale div jim oči z důlků nevypadly: kdo proti nim nejde a nevykuřuje si ze své fajfky, než sivý děd!
  „Sousede. Co se tu tak procházíte a vykuřujete, máte býti nehybný. Vždyť vás klepla pepka.“
  „No bodejť by ne. Vyšel jsem si k sadu tady rychtářky Josefíny, že nějakých jablek si natrhám a jak tak slézám s plnou hrstí ze stromu, zezadu se Pepka připlížila a klepla mě po hlavě palicí. No, jen se podívejte na tu bouli,“ vylíčil starý junák svou příhodu a s potutelným výrazem sledoval Ladíka, an jej matka za ucho odtahuje s tím, že z takových vážných věcí si legraci dělati nesmí, a rozcházející se vesničany, kteří mručivě proklínají hocha, že se nechal znovu napáliti a oni s ním.
  
  Za pár neděl vyrazil Ladík na jarmark do nedalekých Lidic. Ale co nevidí, než na zemi svého mazaného děda.
  „Teď mě nenachytáte na švestkách, dědečku. Teďkon už ne, vymyslete si něco lepšího,“ pomyslel si klučina a dědovo bezvládné tělo překročil, kráčeje vstříc vesnické zábavě.
  „Dobře jsem ho vycvičil,“ pomyslel si v poslední chvilce děd, snažící se už dobrou čtvrthodinku pohnout, a pocítil další výduť v krajině lebeční...
  
• Dadel / 19. července 2008
  „Ladíku, chceš si vydělat nějaký peníz?“ přišel jednoho zimního dne děd za Ladíkem. „Je nutné uklidit cestu od závějí, abychom mohli vyjet s povozem.“
  „Ne, děkuji, dědečku,“ odvětil Ladík. „To je moc práce. To byste mi musel dáti více než jen obvyklý desetihaléř.“
  „Však také dostaneš víc,“ odpověděl mu děd s jiskrou v očích. „Dostaneš celých pět set milionů dolarů.“
  „Nevymýšlejte si, dědečku,“ řekl popuzeně Ladík, pro něhož to bylo tak vysoké číslo, že si jej nedovedl ani představit. Počítat s takovými vysokými čísly se ve škole ještě neučili. „Vy nemáte pět set milionů dolarů.“
  „Opravdu je mám, podívej!“ řekl děd, vytáhl z náprsní kapsy načervenalou bankovku a ukázal ji vnukovi. Na bankovce Ladík uviděl pětku a tolik nul, kolik za celý svůj život pohromadě neviděl, a pak řádku cizích slov, kterým nerozuměl. Všiml si ale slůvka »dollars«. Že by si dědeček přeci jen nevymýšlel?
  „Není falešná?“ zeptal se opatrně Ladík se špatně skrývaným vzrušením.
  „Přísahám na hrob nebožky tvé babičky, že je pravá. Dostal jsem ji darem od svého dlouholetého přítele Emila Holuba. A ty ji dostaneš, pokud ještě dnes odklidíš sníh na celém dvorku a na cestě až k hlavní silnici na Buštěhrad.“
  Ladík na nic nečekal, teple se oblékl a vyrazil ven. Když se o šest hodin později vrátil, byl tak unavený, že sotva pletl nohama, pokašlával a pot se z něj jen lil.
  „Tady máš bankovku, zasloužil sis ji. Až nekdy zase pojede pan Mašek do Prahy, můžeš jet s ním, a v Živnostenské bance si ji vyměnit za české koruny.“
  Když Ladík bankovku přebíral, třásly se mu ruce, ale očka mu zářila štěstím. Uctivě schoval bankovku do kapsy jako ten nejcennější poklad, a už přemýšlel, co všechno si za svoje nově nabyté bohatství koupí.
  
  Když se za vnoučkem zavřely dveře, dědeček přiložil do kamen několik balíčků zimbabwských dolarů, které cestovatel Emil Holub prodával po kraji jako velmi levné palivo, spokojeně se uvelebil v křesle a dobrou náladu mu trochu kazilo jen pomyšlení, že nebude u toho, až bankovní úředník Ladíkovi řekne, že mu za bankovku může dát nejvýše 0,001 haléře.
  
• Přebral / 22. července 2008
  Jednou ve čtyři hodiny v noci zazvonil u Rožků zvonek. Otec Rožek, jenž se toho večera až neopatrně bedlivě začetl do anarchismem načichlých Hornických listů, urychleně zmuchlal tyto pochybné noviny, přiložil je do dosud doutnajících kamen, zakryl briketou, ze stolu vzal si kartáček na zuby a šel otevřít, dovolávaje se v duchu národního mučedníka Havlíčka Borovského.
  Jak čekal, za dveřmi stáli dva četníci a pro setrvalý déšť tvářili se velice nelibě. Avšak třetí osobu, jež zde stála, vpravdě nečekal:
  „Kde máte děda, Rožku,“ vyštěkl na něj bývalý pan farář, „kdepak se vám ten pederast schází s tou svou sebrankou z Volné myšlenky?“
  Otec Rožek, známý to pruďas, hned zapomněl na četníky a přešel v protiútok:
  „A co vám je po tom? Můj otec snad může být volnomyšlenkářem, ale rozhodně, rozhodně není pederastem! Co si vůbec tak troufáte, vy, pane faráři, vtrhnouti ke mně takto do domu, když zrovna o vás se povídá, že blízkost chlapců, a to i těch nejmladších, je vám blízká?“
  „JÁ?! Já?! Tyto pomluvy o mně šíří právě ten zlolajný děd Rožek! Jako pravý křesťan bych mu je ještě odpustil,“ ušklíbl se velebníček nevěrohodně, „ale nedávno podařilo se mi zjistiti, že sám tak hřeší, z čeho jiné obviňuje! Váš syn Ladík, to on je nejvíce ohrožen! Sám mi řekl o ohavnostech, které ten vilný stařec páše!“
  „Snad bychom mohli dovnitř, pokud pan domácí dovolí...“ otázal se nesměle jeden z na kost promoklých četníků.
  „Jistě, pojďte, dáte si čaj či kávu? Zrovna jsem zatopil v kamnech...“ opáčil pan Rožek a jen co se nevítaní hosté usadili, už v sednici stáli i Ladík s dědečkem, oba nenadálým hlukem probuzení.
  „Tady hoch vám to dosvědčí!“ hýkal farář, „ze zvrhlosti dědovy utrpěl takové trauma, že dosud koktá a ve vývoji logopedickém zaostává! Toť jasná známka, i kdybyste jeho slovům snad věřit nechtěli!“
  „Jaký nesmysl! Ladík mluví, že by hned do vídeňského sněmu mohl,“ ušklíbl se děd vesel, „Ladíku, řekni to s těmi stříkačkami, za cos dostal ondyno ve škole jedničku z rétoriky!“
  „Tři sta třicet tři stříbrných stříkaček...“ počal ze sebe ihned Ladík sypati zcela bez vady.
  „A to, cos mi včera řekl, nám tu také řekneš, umíš-li najednou tak krásně mluviti?“ otázal se pan farář tuše dosud jen podvědomě, že se kol něj opět jakási smyčka uzavírá.
  „Jistě,“ usmál se Ladík, „říkal jsem vám, že dědeček pwní malé děti!“
  „Ach tak!“ usmál se mladší z obou policistů, který ve volném čase účastnil se zápolení sokolských ve Středoklukách a s argotem dnešní mládeže byl dobře seznámen. Avšak jeho rysy opět notně ztvrdly, když pohlédl zpět na nebohého sluhu Božího...
  
• Vaslaf / 25. července 2008
  „Děkuji, dědečku, že mi půjčujete ten nový časopis »Z říše vědy a práce«,“ obrátil se Ladík po snídani na dědečka, u něhož posud nalezl odpověď na každý svůj dotaz. „V posledním čísle jsem se dočetl, že Amerikánci Avery, MacLeod a McCarty analyzovali jakousi kyselinu DNA, která se nalézá v buňkách živočichů a rostlin. Sám tomu moc nerozumím – nejdříve jsem se domníval, že to má něco společného s kyselým zelím – v úvodníku se ale tvrdí, že jde o nejvýznamnější událost od Mendelovy a Darwinovy teorie. Co to tedy vlastně je?“
  „Povím ti, milý vnoučku, že tento objev otevírá obrovské možnosti. Jednou bude možné velmi jemnými úpravami této kyseliny natrvalo vyléčit některé nemoci, lidé budou zdravější, možná, můj Ladíku, i chytřejší – a kdo ví, snad nám budou po dvoře pobíhat vepříci se čtyřma zadníma nohama, jako v té známé pohádce. Zatím je ovšem ten obor v začátcích. I já dělám nějaké pokusy, které, doufám, přinesou aspoň skromné ovoce.“
  „Opravdu, dědečku?“ Ladík byl jako u vytržení.
  „Chtěl by ses stát mým asistentem?“ zajímal se děd.
  „To se ví, že bych moc rád...“
  „Zrovna dnes odpoledne jsem se chystal nějakou práci v tomto oboru provést, a zvu tě, abys mi byl nápomocen. Bude ovšem vhodné, když se na to převlékneš.“
  „Jistě, správně bych si měl vzít bílý plášť,“ zažertoval Ladík, „ten sic nemám, ale vezmu si aspoň čistou košili.“
  „Doporučoval bych spíše nějaké tvé starší šaty, které již jsou téměř dotrhány,“ poradil nezištně dědeček.
  „Budeme snad... pitvat?“ ulekl se poněkud Ladík.
  „Co tě nemá,“ zasmál se srdečně děd a ukázal na kalendář, kde se vyjímal nápis tesařskou tužkou: »OPRAVA DNA ŽUMPY U NEJEZCHLEBY – SLÍBIL DEMIŽON SLIVOVICE«.
  „Inu, každý začátek je těžký,“ utěšoval se Ladík, když se se zacpaným nosem spouštěl do temné a vlhké jámy.