SIVÝ ČTVERÁK

Novodobá tvorba

Dle data - 2008/09 (celkem 7):

• danielsoft / 4. září 2008
  Ondyno se Ladík chlubil svému dědečkovi, jaký je hakér: Ukázal našemu sivému čtverákovi svou mašinku výpočetní, na níž tučňácký systém pobrukával a své daemonky, skriptíky a servříky proháněl.
  „Jsem teď UNIXákem, kmete,“ usmíval se perspektivní hoch, „mámť věru v UNIXu znalosti elitní.“
  „A přece pražádného UNIXu na svém počítači nemáš!“ opáčil kmet.
  „Jak je jen možná,“ usmál se Ladík. „klidně se o kapesné moje vsadíme...“
  „Inu,“ zakřenil se děd, „používáš přece systém toho chlapce Torvaldsů... a jadýrko toto ni středníku jediného z původního kódu laboratoří Bellových věru nemá. A kolkolem kernelu tohoto skví se sada nástrojů, která GNU, čili Gnu is NOT Unix se zove... učil jsem tě vždycky přece, že si máš dát pozor na slova!“
  „Ach tak,“ hlesl chlapec, kterému kudrlinka další na hardvéru mozkovém ihned naskočila: spousta, spousta věcí na světě je tu proto, aby se hádanka tak snadno neuhodla.
  
• Pan_Azathoth / 10. září 2008
  Přišel dědeček jednoho večera za Ladíkem, který si právě, sedě pod lampou, četl v knížce a povídá mu:
  „Dnes si z tebe, Ladíku, budu opět utahovat a ty proti tomu ničeho nezmůžeš!“
  „aTo zrovna, dědečku,“ navztekal se Ladík, „takové potěšení vám už nedopřeju, už se odsud ani nehnu, budu si číst a pranic si vás nebudu všímat!“
  „A přec si z tebe budu utahovat!“ smál se děd, vylezl nahoru po sedícím Ladíkovi, botou zapřel se mu o hlavičku a pojal se z něho řádně utahovati žárovku v elektrické lampě.
  
• Vaslaf / 11. září 2008
  Jedva přikvačil Ladík ze školy, už se k němu přitočil dědeček a jeho obličej vyzařoval dobrou vůli.
  „Ladíku, našel jsem pro tě vyjímečnou možnost výdělku. Tuhle jsi povídal, že potřebuješ zrychlit tu svou »mašinu« a pár korun by ti přišlo tuze vhod. A vidíš, sám starosta Makotřas se doslechl o tvé zručnosti a spolehlivosti. Jistě nebude skrblit s odměnou. Jak povídám, je to opravdu vyjímečná příležitost, rozhodně bych neotálel...“
  Ladík rychle zhltl něco vystydlých škubánků a již šli vnuk i děd bok po boku na náves, k vile starosty Ignáce Choděry.
  Ladíkovi na chvíli pod kudrnatou čupřinu vskočily pochybnosti. „Dědečku, jak to přijde, že vy, takový jazykový purista, používáte nespisovného tvaru »vyjímečný«?“
  „Inu, uvidíš, že k tomu mám dobrý důvod, neboť jednám zcela podle zásad české slovotvorby.“
  A tu již dorazili k honosnému domu. Páně Choděrův zahradník je bez meškání zavedl na dvorek, kde ukázal na otevřený poklop: „A teď se dej do práce, mladej, je třeba zcela vyprázdnit tuto jímku.“
  „Ach tak,“ ocenil Ladík dědouškovo jazykové hledačství.
  
• Torama / 11. září 2008
  Jedva přikvačil Ladík ze školy, už se k němu přitočil dědeček a jeho obličej vyzařoval dobrou vůli.
  „Ladíku, našel jsem pro tě výjimečnou možnost výdělku. Tuhle jsi povídal, že potřebuješ zrychlit tu svou »mašinu« a pár korunek by ti přišlo tuze vhod. A vidíš, sám starosta Makotřas se doslechl o tvé zručnosti a spolehlivosti. Jistě nebude skrblit s odměnou. Jak povídám, je to opravdu výjimečná příležitost, rozhodně bych neotálel...“
  Ladík rychle zhltl něco vystydlých škubánků a již šli vnuk i děd bok po boku na náves, k vile starosty Ignáce Choděry.
  A tu již dorazili k honosnému domu. Páně Choděrův zahradník je bez meškání zavedl na zahradu, kde Ladíkovi rýče podal a nakázal mu zrýti všech záhonů. Ladík, tuše z úsměvu páně zahradníkova sivinu jakousi, neopomněl se optat na svou odměnu. „I to víš, že odměny zasloužené dostaneš, děd tvůj ti neříkal, že jsem ti za práci hnedle dvacet korunek slíbil?“ Po uslyšení tohoto se Ladík chutě rýče chopil a do práce se vrhl.
  Zahrada pana Choděry je veliká, převeliká, kdo tam někdy byl, ten to dobře ví. Ale než sluníčko zapadlo, Ladík s prací hotov byl a celý natěšený si pro zaslouženou odměnu běžel. Pan zahradník zkontroloval práci, s úsměvem pro míšek jakýsi sáhl, zacinkal jím a Ladikovi jej podal. Ale co to? Vždyť to cinká nějak divně? Ladik zvědavě pytlíčku otevřel a do hrsti si... zubů nasypal! I oobrátil se na pana zahradníka: „Prosím vás, pane zahradníku, co to býti má? Vždyť to nejsou peníze, ale jen zuby jakési? Nespletl jste si pytlíčků?“ – „I nespletl, chlapče nedůvěřivý,“ usmál se zahradník. „Slíbil jsem ti přeci dvaceti korunek a těch ti také dávám. Korunky zubní po dědečkovi mém to jsou, o penězích nebylo přeci řeči.“
  „Ach tak...“ začal natahovati moldánků Ladík. Dědoušek ovšem Ladíka pohladil a řekl mu: „Pojď domů, chlapče. Zdá se, že pan zahradník jest všemi mastmi mazaný, obezličku tuto jsem v jeho slibu neodhalil ani já. Nebuď ale smutný, doma ti slíbených dvaceti korunek dám já, poctivá práce si také poctivou odměnu zaslouží.“ Ladík ihned radostně poskočil a vydal se s dědouškem domů.
  A již byli doma a zašli ihned do dědouškovy světničky. Ladík se ihned chutné bezinkové šťávy napil, však mu při práci řádně vyprahlo a poté se hned dědouškovi o odměnu slíbenou hlásil. „I to víš, chlapče, že ti slíbených dvaceti korunek dám, mám jich zde v zásuvce,“ usmál se děd a podal Ladíkovi dvacet...zátek pivních. Na udivený vnoučkův pohled s úsměvem odpověděl: „Dvaceti korunek jsem ti slíbil, dvaceti korunek ti dávám. Toto jsou uzávěry korunkové, kterým se korunky zkráceně říká. Však jen proto, abych jich doma měl a slibu plánovaného dodržeti mohl, jsem včera do šenku nešel a místo toho venku na lavici lahvového piva pil.“
  „Ach tak,“ hlesl toho dne hned dvakrát napálený Ladík.
  
• jnovak / 11. září 2008
  Jednoho nedělního dopoledne si dědeček zavolal Ladíka a jeho bratříčky a sestřičky a usadil je na lavici vedle plotny s bublající a tuze vonící polévkou.
  „Tak děti,“ pravil dědeček čtverácky se usmívaje, „jestlipak víte, co je to LHC?“
  „Ano víme, víme!“ volala drobotina, protože sousedovic Toník už chodil do školy a včera jim to na dvorku přečetl z Venkovských listů.
  „Tak,“ usmál se dědeček lišácky, „a jestlipak víte, že jeden takový máme i doma?“
  „Ty si nás zase dobíráš, dědečku,“ bránil se Ladík, „jakpak by se k nám vešel?“
  „Tedy, pojďte se sami podívat,“ řekl dědeček a zavedl děti do prádelny, kde se včera babičce srazilo velké prádlo.
  „Hadry, děti, hadry!“ pravil dědeček vesele.
  Marno povídat, že se všichni tuze nasmáli.
  
• Pan_Azathoth / 13. září 2008
  „Dědečku, copak je toto za stroj?“ ptal se Ladík dědečka, když spolu na odpolední procházce míjeli rozestavěnou chalupu nových sousedů.
  „Tento stroj je vratek,“ odpověděl dědeček. „Po něm dělníci na stavbě matriál i sebe vyvážejí.“
  „A mohl bych se, dědečku, na něm také zkusit svézti?“
  „Nu, ovšem pamatuj co jsem ti řekl!“
  „Řekl jste, že se v něm zedníci vozí, proč bych pak nemohl i já?“ pomyslil si Ladík a už se v kabince výtahu do výšky nesl.
  Když se večer, všecek polámán, probíral Ladík ve špitále z mrákot, nemohl stále pochopit, jak mu to mohl dědeček udělati.
  „Proč jste mne, dědečku, nevaroval, že ten výtah jen sotva pohromadě drží?“
  „Já že tě nevaroval?“ durdil se naoko děd, „však jsem tě hned prve upozornil, že ten stroj jest všecek vratek!“
  „Ach tak...“
  
• Vaslaf / 28. září 2008
  Ladík se přiřítil ze školy jako velká voda z roku devadesátého. „Dědečku, slyšel jsem ve škole výborné říkadlo o sumýši a polypovi. Mám vám ho přednést?“ Poněkud se zarazil, spatřiv dědečka, an zcela proti svému zvyku sedí skleslý na židli s hlavou v dlaních. „Proboha, dědečku, co se vám stalo?“
  „Nemohu zaplatit daně,“ hlesl stařec.
  „Ach ne, to vás tedy vsadí do vězení pro dlužníky?“ zhrozil se Ladík, který před nedávnem odložil knihy Felixe Háje a přešel na výživnější díla Dickensova.
  Dědeček jen hluboce vzdychl.
  Ale Ladík nepropadl zoufalství a odběhl do své komůrky. Bylo odsud slyšet ničivé údery a po chvíli Ladík přinášel skoro celé dvě zlatky. „Bude vám to stačit, dědečku?“
  Starochovi se ihned rozjasnily líce, uložil peníze do náprsní kapsy, pak si načernil vous, popadl převlečník a kvapně se vytratil. Ladík si vychutnával dobrý pocit u srdéčka.
  Krátce na to vrzly dveře, to maminka přinášela z hokynářství cukr a cikorku. „Kde je zase starý pán?“ otázala se.
  „Odešel asi na finanční úřad.“
  „Proč by chodil na financ? Jistě tě zas obalamutil.“
  „Možná tedy do hospody?“ pomyslel Ladík maně na osud svých těžce vydřených úspor.
  „Kéž by do hospody. Hlavně jestli nešel do Buštěhradu za tou poběhlicí Danuší. Však se mu už všichni v Makotřasech smějí, že se na stará kolena takhle nechal pobláznit.“
  „Ach, na to jsem nepomyslil...“ zkormoutil se Ladík, zatím co sklízel trosky prasátka.