Novodobá tvorba


Dle data - 2008/10 (celkem 7):
  • DJ Slamák / 3. října 2008
    Jedné červencové neděle jel dědeček navštívit svého kamaráda ze študií, posledního, který mu na světě zbyl, do jedné malebné vísky na okraji Prahy. Jak to známý zvědavec a všudybyl Ladík zvěděl, toužil ten kout země poznati a celý týden nedal dědečkovi pokoje, až onen svolil, že ho s sebou vezme.
    Cesta vlakem ubíhala příjemně; dědeček dokonce nezakoupil Ladíkovi lístek do čtvrté třídy, jak původně zamýšlel, a nechal ho jet s sebou. Po čase však byli děd a vnuk vyrušeni nepříjemným lomozem: jistý nevrlý stařec, který s nimi cestu sdílel, neustále poklepával holí o podlahu vagonu.
    Zvláště dědečka ten zvuk velmi obtěžoval, pročež se otázal toho muže: „Velebný kmete, vidím, že kráčíte již dlouho po tomto světě; váš vlas jest i mého stříbřitější a roky vás zajisté nešetřily. Mohl byste však ustati v tomto obtížném rámusení?“
    „Toho nemohu učiniti!“ odsekl stařec. „Jsem již stár, paměť mi již neslouží a bubnováním hole o tato prkna si připomínám, že mám vystoupiti v Bubenči!“
    Škodolibý stařec doufal, že touto odpovědí svým spolucestujícím nemalé příkoří způsobí, leč tvář starého Rožka se na ta slova rozjasnila. „Ale to je znamenitý nápad, pomáhat si na cestách takovouto názornou pomůckou,“ zahlaholil svým léty zjemnělým, leč stále zvučným kontrabarytonem. „Síť železniční jest spletitá a příležitostný cestovatel, najmě sužovaný slabostí paměti, by snadno mohl zablouditi. Koneckonců i já již mám svá léta a ta šedivá hlava již dávno není, co bývala. Co kdybys mi, Ladíku, připomněl, kam máme dnes namířeno?“
    Ladík již tušil, která uhodila, a nadechl se, aby svému dědovi odporoval. Vzápětí však již ucítil, jak se do něj zavrtává kmetův neúprosný pohled a svými tupými drápy se zarývá do jeho samého srdce.

    Probral se až v jakémsi chladném sklepení. Rozhlížel se na všechny strany a nepoznával ničeho, vyjma svého děda, jenž mu i zde byl nablízku.
    „Dědečku, kde to jsme? To přece není sklep našeho makotřaského statku!“
    „Jsme v pankráckém vězení, Ladíku. Jednou jsem zde také bručel... před káznicí na dláždění jsem podrážku pokazil a celý den jsem pod licousy tiše nadával,“ vysvětloval starý pán a zrak se mu zamlžil vzpomínkami.
    „To je přece hrozné! Co tu děláme, dědečku? Jak jsme se tu octli?“ naléhal Ladík.
    Děd se k němu obrátil s udiveným výrazem: „Jakže, vnuku, ty si ničeho nepamatuješ z našeho výletu do Hrdlořez? Vždyť ses na něj celý týden tak těšil! Je sice možné, že stejně jako já máš Alzheimera, avšak toto onemocnění by se nemělo projevovati v tak útlém věku! Chlapče nešťastná...“
    „Dědečku, co to povídáte? Jakýpak výlet do Hrdlořez? A co že mám? Tak dědečku odpovězte!“ Ladík počal natahovat moldánky.
    Sivý čtverák se potutelně usmíval. Zase jednou Ladíka převezl... a s ním i strážného, jenž za dveřmi dění v Ladíkově cele naslouchal a nemohl se za žádnou cenu dovtípiti, s kým to tam ten nevyzpytatelný a nebezpečný chlapec rozpráví.
  • Premek / 6. října 2008
    Ve svůj slavný den přiběhl Ladík rozradostněn k staříkovi a mávaje novinami, volal: „Pohleďte, dědečku! Náš císař má narozeniny právě dnes, zrovna jako já!“
    Čtverácký dědeček jen prolétl svým zrakem denní tisk a řekl:
    „Inu, Ladíku, toho jsem si pravda nikdy nepovšiml, že ty i stařičký mocnář máte narozeniny ve stejný den. To tedy tvou oslavu musíme urobiti onačejší. Zdaližpak bys chtěl oslavit svůj velký den zrovna tak, jako sám císař?“
    Ladík, oslněn takovým pomyšlením, bez rozmyslu souhlasil.
    I vešel děd do kolny, tam uchopil velký, starý a rezavý rýč – a dal ho Ladíkovi do rukou: „Jdi za chaloupku a dej se do toho posledního záhonu, který již dávno tvá matka chtěla od tebe porýti.“
    „Ale pročpak, dědečku, bych měl ve svůj narozeninový den si své sváteční šaty umazat hlínou a slínovicí?“
    Děd mlčky ukázal na noviny.
    „Ach tak,“ hlesl napálený vnouček, vida palcovými písmeny řvoucí titul: „Náš císař oslavil své narozeniny prací“.
  • Přebral / 13. října 2008
    „Ladíku, zdalipak víš, co dostaneš k narozeninám, kdyžs je tak pěkně jako císařpán prací oslavil?“
    Vnuk čtverákův otřel sobě na ta slova zpocené čelo, zabodl rýč v úrodnou černozem, po hodinách práce důkladně ku veliké maminčině radosti prokypřenou a jen si povzdechl:
    „Inu, dědečku, co bych dostal... Úpal dozajista dostanu, tak je to!“
    „I kdepak,“ usmál se děd laskavě, „že jsi hoch tak pracovitý, dostaneš daru hmotného, kterého jistě užiješ, což nejsi sám napjatý a netoužíš to tajemství vyzvěděti?“
    „Netoužím,“ skácel se Ladík se smutným úšklebkem v tváři na záhumenek mezi rajská jablka, „snad nový rýč, dědečku, je vám to dosti žertovné?“
    „Kuš, nevděčný vnuku, plácl jsem se přes kapsu, Peugeot přímo z Francie dostaneš, pravý, i s registrovanou ochrannou známkou lvíčka na něm umělecky vyvedenou! Ať mne hrom srazí, nebude-li tomu tak, jen vyčkej večera a tvař se pak alespoň trochu překvapeně, ať rodiče netuší, že jsem ti dar tento ze soucitu předem vyzradil!“
    Nebe bylo čisté, bez mráčku, jen vlaštovky sobě pod okapem radostně štěbetaly. Ladík zavřel oči a dřív, než bys třikrát řekl „Lichoceves“, upadl do sladkého spánku. Zdálo se mu, kterak prohání se ve svém novém luxusním automobilu po prašných silnicích v okolí Buštěhradu, s dráhou zdejší závodí, kejhajícím husám se směje, občas snad i kamarády do vozu vezme, aby se pochlubil, a vyjede si s nimi na výlet třeba až do té daleké Francie, kde se stane světově proslulým závodníkem a hrdinou nového sportu motoristického. Všichni budou na tribunách státi, jemu tleskati, a nejvíc z nich maminka, která zvolá...
    „Ladíku, kde jsi ty kluku, večeře!“
    Hned zvedl se čerstvě probuzený hoch z meze, do čisté košile se jako pravý chauffeur-gentleman převlékl a spěchal ku stolu.
    „Nežli ke stolu usedneme a pomodlíme se, na něco bych se tě chtěl zeptat, synu...“ zahudroval jeho tatínek.
    Chlapec se na chvíli zarazil, však si ve škole poslední dobou nevedl zcela nejlépe, ale tatínek hned si povšiml jeho rozpaků a neodolal se usmáti:
    „Nemáš ty dnes náhodou narozeniny? Je-li tomu tak, měli bychom pro tebe dar. Sám děd ho vybíral, doufám, že budeš překvapen!“
    „Ó, to tuze,“ mrkl Ladík na dědečka, „kdepak parku... kdepak jest ten dar?“
    „Zde, užij ho ku radosti nám všem!“ potřásl mu tatínek pravicí a podal nevelkou krabici, francouzskými nápisy, žel tak odlišnými od škipetarštiny, popsanou. Avšak o jednom pochybnost nebyla – „Peugeot Frères – Valentigney, France“. Snad že by uvnitř klíčky spolu s návodem na řízení vozu byly ukryty? Hned započalo se šustění papíru a v tu ránu držel, nyní již doopravdy velice překvapený, hoch v rukou – kafemlýnek!
    „Dědečku, co je to za žert? To přeci není Peugeot!“ počal chlapec natahovat moldánky.
    „I je, a z té nejlepší lité oceli. A nepředbíhej dobu, nezdobo a snílku, bratři Peugeotové, jejichž mlýnky získaly si po světě tak dobrý zvuk, počnou s výrobou automobilů až roku 1891, to jest napřesrok,“ ušklíbl se děd, „a teď,“ dodal, „mohl bys mi připraviti espresso, pracovitý hochu.“
  • Vaslaf / 13. října 2008
    Na každého jednou dojde, pomyslil si Ladík, když po špičkách vstupoval do dědovy komůrky. Však i starého pána pánbůh vytrestal za jeho neopatrné zálety: dostal ošklivou nemoc a již dva měsíce ležel.
    „Přišel jsem, abych se optal, jak se vám daří, dědečku,“ pozdravil nemocného Ladík.
    „Děkuji za optání, již je mi mnohem lépe.“
    „Nezlobte se prosím... slibte mi, že už nebudete začínat se... ženskými. Vždyť se nám smějí až v Kladně.“
    „Však se na tebe nic nezlobím. Vidím, že tě poslala matinka. Včera na mě dlouho naléhala, ale já jsem jí jasně odvětil: »To, že jsem starý člověk, ještě neznamená, že se vzdám všech životních potěšení.«“
    „Ale já se o vás bojím. Podruhé už by ta nemoc mohla být horší.“
    „O mne se nic neboj, říká se, že kdo má být pověšen, ten se neutopí,“ použil dědeček záhadný příměr.
    „Jak jste to myslel?“
    „Ehm ehm, smiřte se prostě s tím, že mne neumluvíte. A ani ty, Ladíku, i když jsi můj nejmilejší vnouček. Už toho nechte, těšte se, za pár dní budu opět zdráv jako rybička,“ stál si tvrdohlavý stařešina na svém.
    „Však toho se maminka právě bojí,“ zamumlal Ladík a hotovil se k odchodu.
    „A víš ty co? Začnu se ženskými hned teď!“ prohlásil děd v nečekaném hnutí mysli. Vyskočil z lůžka, vyhrnul si košili, poklekl na dlouho nemytou prkennou podlahu a několikrát se vzepřel na stařeckých pažích, brzy ale musel přestat, neboť silné stahy bránice otřásaly jeho povislým břichem jako vanilkovým pudingem.
    „Rozuměj, Ladíku, já, starý Sokol, byl jsem zvyklý každý den vykonat dvacet vzporů ležmo čili kliků. A protože jsem po nemoci oslaben, musím nejprve začít s kliky ženskými,“ vysvětloval děd, když se byl trochu uklidnil a zotavil po tom atletickém výkonu.
    „Ach tak,“ oddechl si Ladík a zavolal na otce. Brzy se všichni členové rodiny sešli ve světnici a všeobecné veselí trvalo do pozdních nočních hodin. Jen děd si v duchu pomyslil: „Však jsem nikomu nic neslíbil...“
  • danielsoft / 14. října 2008
    Šel takhle jednou Ladík s Lidkou ze školy zadumán:
    „Franta Přibylů,“ prohlásil, „má prý velmi zajímavou knihu jménem »Dětské hry«, ovšem nechce mi ji půjčit, že ji sám čte... velmi mě to hlodá, víš?“
    „Dětské hry...“ zauvažovala Lidka, „no vida: náš dědeček tuto knihu vlastní, viděla jsem ji v jeho knihovničce... mohl bys jej tedy poprosit, aby ti ji zapůjčil on.“
    Ten večer se Ladík nemohl dočkat setkání se staříkem. Ihned jak jej spatřil, zvolal: „Dědečku, dědečku: mohl byste mi půjčit knihu jménem »Dětské hry«? Velmi ji prožívá Franta Přibylů od nás ze školy, ovšem půjčit mi ji věru nechce...“
    Dědeček zavrtěl hlavou: „Nemohl, vnoučku. Ta kniha jest zvrhlá.“
    Ladík se zarděl až do krve. No tedy... takže Franta Přibylů čte věci, které se ještě k nevinnému dětskému věku nehodí! A to se řekne panu učiteli!

    Inu, druhý den šel Ladík ze školy celý smuten. Přičinlivě šel za panem řídícím, ovšem ukázalo se, že kniha ona opravdu popisuje pouze nevinné, čisté hry dětí: Ladík dostal špatnou známku z mravů za to, že svého spolužáka křivě očernil.
    „Dědečku, řekl jste mi, že ta kniha jest zvrhlá, a že mi ji proto půjčit nemůžete...“ vyhrkl okamžitě na stařešinu, který seděl na lavičce a užíval si odpoledního slunce.
    „Kdybys býval dával trochu pozor, co se kolem tebe děje, neměl bys tohoto mrzení,“ usmál se potutelně kmet, „tu knihu jsem ti nemohl půjčit, protože se mi zvrhla z police a spadla do pomyjí, nyní jest zničena tím, že jest zvrhlá...“
    „Ach tak,“ usmál se hořce Ladík.
  • Torama / 17. října 2008
    Přiběhl si ondyno Ladík zvenku pro kousek chleba a protože naň čekaly ostatní děti, anžto ho jako spoluhráče k čemusi potřebovaly, ukrojený krajíc hnedle popadl a utíkal ven. Jenže co čert nechtěl, Ladík na schodě zakopl a chléb mu spadl zrovinka na to místo přede dveřmi, kde obvykle Azor lehával, protože tam často sluníčko svítilo. Ladík chléb sebral a chtěl utíkat dále. Ovšem proti němu se zpoza rohu vynořil dědoušek a starostlivě se otázal: „Nemáš ho chlupatý, Ladíku?“ – „Ale dědoušku, v sedmi letech?“ otázal se udiveně Ladík. „Ach tak, vidím, že už jsi velký chlapec, pravdu máš,“ podrbal se na sivé hlavě děd, „skutečně jest na toto ještě brzo. Ale oč se se mnou vsadíš, že do minuty budeš chlupů míti na té části těla, na kterou si sedáš, když jsi unaven?“ – „Dědoušku, to není možné, vždyť to vím?“ odvětil Ladík a v malé hlavičce mu začal červíček hlodati, jakou že opět kudrlinku chce mu staroušek napáliti. „I je to možné, hnedle ti to dokáži“, ušklíbl se děd, zatímco si jednou rukou rozpínal šle a druhou přidržel Ladíka v předklonu, v kterém vnouček byl, když spadlý chléb sbíral. „Ach tak...“ pomyslil si Ladík, zatímco mu docházelo, že dnes jej nebude páliti jen kudrlinka na rozoumku.
  • danielsoft / 28. října 2008
    „A to se, dědečku, žádný z těch horníků nepozastavuje, kam všechny ty chodby vedou a nevydá se na průzkum?“ zeptal se Ladík.
    „Leda že by trochu přebral,“ usmál se Čtverák Sivý a pokračoval v cestě dolem, „dokážu si představit mladého chlapce v euforii, jak sleduje žíly země až do samotného jejího nitra. Nyní však musíme najít cestu na druhou stranu. Víš-li pak, Ladíku, kterak vidět hodně dolů?“
    „No to musíme najít nějaký průchod do nižšího patra a tam si posvítiti...“
    „Inu kdepak,“ zasmál se Čtverák Sivý, „musíme těch dolů spoustu procestovati a poté jich hodně uvidíme... ovšem nyní opravdu potřebujeme jen na druhou stranu hor přejíti, jelikož počasí nám znemožnilo jít okolo...“

    „Co potřebujete, drahý pane, je zaplatiti daň z nálezu,“ ozval se náhle vpředu chladný hlas. Kde se vzal, tu se vzal, stál tam inspektor z daňového úřadu.
    „A vaše vnoučata... slyšel jsem, že jsou ve škole neposedná a mají dotěrné, ironické otázky...“
    „Však ona by ráda poseděla,“ usmál se Čtverák Sivý. Měřil se s inspektorem pohledem. Ten udělal krok dopředu. Zrakem se zarazil o starcovu tvář a zastavil se.
    „Neprojdete!“ usmál se Čtverák Sivý, „děti, jděte dál, já tady mám nějaké vyřizování...“

    „To opravdu Ladík musel jít sám na ten úřad?“ zeptala se Lidka Jeníka. Děti procházely lesem a měly špatnou náladu. Dědeček byl už nějakou dobu nezvěstný a přece jim na srdce kladl cíl celé cesty. Děti narazily na několik hajných a četníků, kteří nebyli rádi, že se samy courají lesem, ale co se dalo dělat... rozdělily se po hádce a měly další věci k vyřízení: bylo to celé velmi složité.
    Náhle viděly bílou siluetu, jak se k nim blíží.
    „Prchejme!“ procedila Lidka mezi zuby. „To je ředitel od nás ze školy: a dá nám důtku, že se sami producírujeme po lese.“ Obě děti se postavily do obranné pozice.
    „Příjemné setkání,“ usmála se bíle oděná postava.
    „Dědečku!“ ozvaly se okamžitě dětské hlásky úlevou.
    „Můžete mi dále říkat dědečku,“ usmál se Čtverák Bílý, „doufám, že Ladík je na cestě vrátit ten prsten, který jsme našli v řece, právoplatnému majiteli. Ten mi teda dal, inspektor. Úplně mi má sivá brada zbělela z těch hádek, které byly až na dřeň.“
    Vítr vanoucí ve větvích lesa zadul: „Ach tak.“ Dobrodružství pokračovalo.
<<  <  1  >  >>
 

1898 - 2007 © Nezávislá iniciativa „Sivý čtverák“, Stanislav Hakl a další autoři (kontakt)